JE KRÁSNÁ ZEMĚ MÁ
lyrická kantáta pro mezzosoprán, tenor, sbor a orchestr na slova Františka Halase a Ladislava Sovy


opusové číslo

85

datum vzniku

datum

autograf

autograf

opis

opis

dedikace

dedikace

datum a místo premiéry

12. června 1956, Brno (závěrečný koncert Brněnského hudebního máje).1

interpret premiéry

Ivana Mixová, Miroslav Pokorný
sbor Besedy brněnské, Státní filharmonie Brno, dir. Zbyněk Mrkos

vydání

vydání

instrumentace

Ms, T – C (SATB) – orch

autor textu

František Halas: Já se tam vrátím, Ladislav Sova: Je krásná země má

části/věty

části

durata

durata

nahrávky

nahrávky


Okolnosti vzniku

Kantáta byla původně zamýšlena jako závěrečná část tetralogie To je má zem s předchozími díly Brněnské kašny a fontány, MacochaStaré hrady. Později byly k původně zamýšleným čtyřem částem doplněny ještě symfonické básně Ej, hore, chlapci, horePortály a fresky brněnské.


Všeobecná charakteristika a formální struktura

Rozbor kantáty publikoval dirigent prvního nastudování Zbyněk Mrkos v Hudebních rozhledech.2 Zkrácený text uvádíme zde:
„[…] Po stránce motivické převládá v první půli jediná jednotící myšlenka, tema ‚země‘, půdy, krajiny, přírody i lidu v ní. Toto tema začíná úvodem v nízké poloze violoncell v tónině D-dur a přechází ihned do dalších frází.

[…] V druhé polovině skladby se zvolna formuje nenápadně tema, jež se stává konstantním motivem glorifikace kraje. Je to myšlenka velkolepého oblouku melodického, jehož vzestup po kvartových nebo kvintových krocích jásavě zvedá zpěvní linku. Náznaky tohoto melodického charakteru najdeme již na začátku prvního nástupu sólového tenoru, jenž na zemité tema ve violoncellech navazuje ihned s náznakem glorifikačního tematu na text: ‚Ty můj kraji…‘

[…] Konkretně se toto tema začne rýsovat v sólovém mezzosopránu dva takty před č. 46, kde líčí krásu země; tema přejímá sbor a přechází pak do sólového tenoru.

Tema se objevuje v plném znění extaticky v Codě ve sboru.

[…] I když toto tema je zpracováno víckrát nežli první tema ‚země‘, přece pro mnohé variační způsoby lze je považovati za spontánní tema citu v tvůrčím procesu, kdežto tema první je dílem rozumové formace. Proto tedy v této volné, lyrické formě zůstává jen jedno tema, úvodní – a tema druhé se řadí k mnoha jiným melodickým nápadům v průběhu skladby. […]
Úvod začíná v adagiovém tempu prvním zemitým tematem ve violoncellech a rozvíjí se do gradačního oblouku s účastí celého orchestru. Mírný agogický vzruch přejde do klidného tempa a sólový tenor s modifikací tematu druhého, doprovázen skupinou dřev a smyčců, se vzepne k prvnímu oblouku. Po čtyřtaktové mezihře smyčců nastupuje smíšený sbor, aby podkresloval tenorový hlas homofonními akordy. Konec fráze navazuje na první tema, jež nyní, podporováno údery akordů v pozounech a tympánů graduje silou i agogikou, aby po zlomu v ůderu pozounů a tuby nastoupil tichý akord e-moll v klarinetech a anglickém rohu, jenž se stává podkladem pastorální, synkopické, skoro folklorictické melodie v hoboji, která se kontrapunkticky vine s nastupujícím sólovým mezzosopránem. Za jemného doprovodu smyčců a sólových dřev zpívá o probouzející se zemi.
Po vláčné gradaci nastupuje sbor, jenž interpretací druhého tematu podporuje invokaci rodného kraje v sólovém mezzosopránu. Ten pak pokračuje samostatně za doprovodu sólových houslí nadjemným zvukem tří fléten. Připojí se i sólový tenor, v kontrapunktickém vedenímelodií oba hlasy zpívají o jarní přírodě. Znovu se ozve jen sólový mezzosoprán za mohutnější podpory smyčců ke gradaci, v níž předcházející melodie zazní ve všech houslích v podmanivých oktávách:

Tichými akordy nastoupí sbor:

Následující Poco animato homofonní strukturou sboru připraví náladu textu ‚Až budou vyhřáty všechny pelíšky, vtlačené kolínky dětí…‘, jež v tempu Molto adagio uvádějí kanonicky nastupující a imitačně pracované ženské hlasy sboru. Kouzelná nálada, zabarvená sólově vedenými alty a opět připojenými soprány se rozsvítí v jasu ženského šestihlasu. Do toho vpadá podkreslující trojhlas tenorů s invokací kraje, aby doplnil pnoucí se melodii basů v unisonech. Převaha basů je později vyrovnána na mužský sedmihlas, nad nímž se vzepnou znovu ženské hlasy v trojhlasém oblouku, opěvujícím kraj. Dynamika tohoto místa vzroste mohutnou podporou orchestru: fugatovými nástupy naváže sbor svůj zpěv o chorálu šumění lip.
Sólový mezzosoprán zahájí novou gradační, tentokrát kratší plochu, jež je však podepřena i celkovým accelerandem, přechází do homofonní struktury sborové, jež mohutně vrcholí. Po zlomu nastoupí ihned sólový klarinet, aby předal svou zpěvnou melodii flétně, pak hoboji. Současně v poněkud pomalejším tempu oproti předcházející gradaci nastoupí soprány s mazlivou melodií, již předají altům, aby pokračovala pak v tenorech a v basech:

[…] O kráse české noci zpívá sólový mezzosoprán, který po skonmčení zpěvní fráze uvede původní znění druhého tematu s textem: ‚Je krásná země má!‘ Nadšený melodický oblouk přejímá v tichém obdivu sbor, pak sólový tenor, jenž zpívá o kráse z bolesti. Vystřídá jej sólový mezzosoprán mohutně vypjatou melodií, podpořenou smyčci. Vzepětí orchestru přejímá sbor, oslavující zem.
Závěr sboru, stažený do piana, zahajuje rozsáhlou, novou plochu gradační, jež počíná sólovým mezzosopránem, doprovázeným smyčci, rychlým vzestupem dynamickým a přidáváním dalších nástrojů roste až do plena orchestru. Sólový hlas zpívá vypjaté vyznání lásky k rodnému kraji. Orchestr (Poco appassionato) zní v houslích a violách v mohutných oktávách:

Tempo a napětí se však stupňuje a sbor ve fugatových nástupech dává skladbě větší a větší spád. Mohutné vzrušení sboru je vystřídáno naposledy se objevující citací prvního tematu ve violoncellech a kontrabesech…

[…] Nastupuje vlastní Coda, stručná, ale tím pádnější. Závěr v tónině Es-dur je ještě jednou zlomen po silné dynamice akordu dřevěných nástrojů nástupem sboru v pp v nečekané tónině H-dur, podložené souhlasnými vysokými akordy v dělených smyčcích. Toto překvapení odvrací jakékoliv nebezpečí fádnosti Cody.
Po harmonické stránce skladba nikdy neupadá do konvenčnosti. I když nelze v celé skladbě určit větší plochy, které by byly vázány na určitou tóninu, přece nikde nemůžeme říci, že by byla skladba z těchto důvodů roztříštěná. Jedinou větší plochou, harmonicky zpevněnou, je závěrt skladby v tónině Es-dur, což je také obsahovým dořešením hledání klidu. Tónina Es-dur, tónina citu, je zde dokonale utvrzena.
Po stránce instrumentační jeví se Osvald Chlubna jako výborný znalec a praktik. Dovede vyvážit nástrojové skupiny, využít jednotlivých nástrojů sólově, vázat barvy skupin. Hlavní podíl mají smyčce, ale také ostatní skupiny jsou plně využity. Snad právě v místech sice obsahově vypjatých, ale přece doprovodných při sólových hlasech by bylo vhodné volit menší náplň orchestru. V úvodu mile překvapí violoncella s jemným drnknutím kontrabasů, harfy v hluboké poloze (zní zde krásně; bývá skladateli velmi často v hluboké poloze opomíjena) s úderem tam-tamu. Na violoncella se pak přirozeně váží fagoty, anglický roh a hoboj. Akordy dělených houslí ve vysokých polohách znějí plně a sytě, stejně jako tytéž akordy v pp dají jemné tkanivo pohádkových nálad. Zvláštních barev dodávají tóny celesty, zvonků a vibrafonu. Skladatel dovede výborně kombinovat, na př. smyčce v p v nízké poloze s tímtéž akordem v sordinovaných pozounech a tubě; jemná barva tří fléten s houslemi v tomtéž akordě. Žestě nezůstávají jen vyplňujícím faktorem, nýbrž jsou i nositelem melodickým a silným činitelem dramatickým.
[…]“


Životopisné souvislosti

Souvislosti.


Provádění

19. ledna 1957

Brno, rozhlas, Ivana Mixová, Miroslav Pokorný, smíšený sbor filharmonického spolku Beseda brněnská, Státní filharmonie Brno, dir. Zbyněk Mrkos / Otakar Trhlík ?, Noční koncert z děl moravských skladatelů.3

13. července 1957

Brno, rozhlas, Ivana Mixová, Miroslav Pokorný, smíšený sbor filharmonického spolku Beseda brněnská, Státní filharmonie Brno, dir. Břetislav Bakala / Zbyněk Mrkos / Otakar Trhlík ?, Noční koncert z děl moravských skladatelů.4


1 Pozvánky na koncert:
▪ J. V. [=VYSLOUŽIL, Jiří?]. Brněnský hudební máj 1956. Hudební rozhledy, roč. 9 (1956), č. 9, s. 390.

  Program koncertu:
1. Arthur Honegger: Concertino pro klavír a orchestr, H 55
přídavky:
Aram Chačaturjan: Toccata ze Suity
Fryderyk Chopin: Etuda c moll „Revoluční“, op. 10 č. 12
2. Leoš Janáček: Sinfonietta, JW VI/18
3. Osvald Chlubna: Je krásná země má, op. 85

  Referáty z koncertu:
▪ BALATKA, Antonín. Brněnský hudební máj. Hudební rozhledy, roč. 9 (1956), č. 14–15, s. 621.
▪ VYSLOUŽIL, Jiří. Z brněnských koncertů. Rovnost, roč. 71 (1956), 16. 6., č. 48, s. 3.

2 MRKOS, Zbyněk. Chlubnova kantáta »Je krásná země má«. Hudební rozhledy, roč. 10 (1957), č. 2, s. 50i53.

3 Československý rozhlas a televise 24, 1956–1957, č. 3, s. 12.

4 Československý rozhlas a televise 24, 1956–1957, č. 28, s. 12.

Dílo zmíněno

▪ CITACE

kontakt | © Martin Pašek 2018–