Géza Fischer

Narodil se do hudebnické rodiny (otec kapelníkem vojenské hudby, člen České filharmonie a orchestru opery Národního divadla). Již v mládí zpíval v dětském sboru vídeňské Lidové opery (Volksoper). Po studiu na obchodní akademii ve Vídni a v Praze studoval zpěv na doporučení Alexandra Zemlinského u Maxe Kleina (1921) v Praze, u profesora Ulanowského ve Vídni a Salvatore Salvatiho v Salcburku. První angažmá přijal u německého divadla v Praze 1922/23 (Královský hlasatel – Lohengrin, Silvio – Komedianti, Valentin – Faust). Ve Slovenském národním divadle v Bratislavě působil pod Oskarem Nedbalem (1923–29). Ztvárnil zde zejména role v operách Wolfganga Amadea Mozarta (Almaviva – Figarova svatba), Giuseppe Verdiho (Giorgio Germont – La traviata), Bedřicha Smetany (Přemysl – Libuše, Vok – Čertova stěna), Antonína Dvořáka (Šujskij – Dimitrij, Bohuš – Jakobín), Vítězslava Nováka (Mlynář – Lucerna) a slovenských autorů. V letech 1929–63 působil v brněnské opeře, kde nastudoval přibližně 150 rolí (například Evžen Oněgin – Evžen Oněgin, Sharpless – Madame Butterfly, Rigoletto – Rigoletto, Posa – Don Carlos, Jeleckij – Piková dáma, Wolfram von Eschenbach – Tannhäuser, Umělec/Oblačný/Vacek Bradatý – Výlety pana Broučka, Bohuš z Harasova – Jakobín, Vladislav – Dalibor, Tausendmark – Braniboři v Čechách, Kalina – Tajemství). Ztvárnil také řadu úloh komických (Don Carlos – Zásnuby v klášteře, Malatesta – Don Pasquale) a rolí ze soudobého repertoáru (Švanda – Švanda dudák, Jochimus – Šarlatán, Ježíš/Tomeš – Veronika). Uměleckou noblesu, ušlechtilost a citlivou hereckou interpretaci uplatnil zejména v rolích pro lyrický baryton. Vynikal schopností proniknout psychologicky do ztvárněné role. Během druhé světové války byl vězněn. Získal vyznamenání Za vynikající práci (1954) a titul zasloužilý umělec (1959). Pedagogicky působil na JAMU.