Marie Kalašová

Otec byl v době jejího narození lékařem na velkostatku hrabat Desfours-Walderode v Horních Beřkovicích, poté městským léka­řem v Roudnici n. Labem. Matka byla dcerou německého obchodníka. Vlastenecky cítící rodiče velice dbali na vzdělání pěti nadaných dcer; Klementina (1850–1889) se stala vě­hlasnou operní pěvkyní, Zdeňka (1857–1924) výtvarnicí. Kalašová navštěvovala farní obecnou školu (1859–67) v Roudnici n. Labem, kam se rodina přestěhovala. Po smrti otce (1871) žila s matkou a sestrou Zdeňkou střídavě v Praze, Vídni a v Itálii. Vládla němčinou, italštinou, francouzštinou, angličtinou, ruštinou, na vídeňské univerzitě navštěvovala kursy arabštiny a turečtiny. Za pobytu v Paříži 1897 se spřátelila s M. Maeterlinckem, později s R. Rollandem. Přátelské vztahy ji poji­ly s mnoha literáty (J. Zeyerem, J. V. Slád­kem, J. Vrchlickým, J. Karáskem ze Lvovic, O. Theerem, O. Březinou, A. Klášterským, O. Štorch-Marienem, A. Novákem), s mece­náši V. Náprstkem, J. Hlávkou a dalšími osobnostmi, též s T. G. Masarykem. Byla členkou Amerického klubu dam a Ženského výrobního spolku českého v Praze. Zůsta­la svobodná, žila se sestrou Zdeňkou. 1906 zakoupily v Praze na Hradčanech dům zva­ný Luna-Sol, kam docházeli četní literáti a umělci. Po sestřině smrti vedla samotářský život, izolaci prohloubily zdravotní obtíže (nezhojitelná zlomenina nohy). V domě, kte­rý odkázala ČAVU, bylo po její smrti umís­těno muzeum a knihovna J. Vrchlického (do 1953). Kalašová je pohřbena v rodinné hrobce v Roudnici n. Labem.

Vyjma několika fejetonů a ojedinělých básní se cele soustředila na činnost překlada­telskou, pro niž byla vybavena jazykovými znalostmi, nevšedním kulturním rozhledem a zjitřenou uměleckou vnímavostí. Názoro­vá souputnice lumírovců zasvětila svůj život vysokému ideálu krásy. Vyznavačka kosmo­politismu a aristokratického estetismu, jež jí sbližovaly s mladší generací a s příslušníky moderny, prostředkovala českému kulturnímu světu soudobá směřování evropské literatury a dramatu. Do českého prostředí uváděla svý­mi překlady próz, básní, esejů i teoretických statí zvláště autory italské a francouzské, také německé a anglické. Překlady nezřídka doprovázela medailony autorů a statěmi o je­jich díle. V oblasti dramatické literatury byla od devadesátých let uznávanou tlumočnicí symbolistních dramat Maeterlinckových; záhy po zveřejnění originálu publikovala autorizo­vané překlady v časopisech Moderní revue, Květy, Nový život, Lumír. Vedle téměř veške­rého dramatického díla přeložila i Maeterlinc­kovy eseje (knižně v souborech Poklad pokor­ných, Dvojitá zahrada aj.) a teoretickou stať Moderní drama (v čas. Naše doba). Přispěla tak k průniku symbolistního dramatu na česká jeviště: 1896 zaznělo poprvé Vnitro (v předne­su H. Kvapilové v Měšťanské besedě), 1897 bylo inscenováno v rámci cyklu Máje jako první autorovo dílo na české scéně. Větší část jejích překladů Maeterlinckových mystických dramat se scénického provedení nedočkala. Některých se chopily malé reformní scény či umělecky ambiciózní ochotníci (Intimní volné jeviště chystalo, ale nerealizovalo Vetřelkyni, čes. premiéru uvedli ochotníci v Chrudimi; Divadlo Umění nastudovalo Aglavenu a Sely­settu). Na velké scéně ND zůstala exkluzivi­tou symbolistní Vetřelkyně, pro většinové pub­likum i pro reprodukční možnosti hereckého souboru odtažitá. Zato překlady Monny Vanny a Modrého ptáka, inscenované v ND J. Kva­pilem, sehrály důležitou roli v symbolistním směřování jeho jevištního stylu. Překlady Kalašové zaujaly jemností výrazu, čistotou slova i ryt­mu a empatickým zachycením básnického originálu. Uznale je hodnotil F. X. Šalda, vůči překladům povětšině kritický, i A. Novák. Je­jich kvalitu stvrdila pozdější jevištní uvedení ve dvacátých letech (Stilmondský starosta, Neštěstí jde mimo) a na sklonku třicátých let (Alladina a Palomid). Překlad Alladiny a Pa­lomida použil O. Chlubna jako libreto pro svou operu Síla touhy (prov. ND Brno 1925).

K českému divadelnímu vývoji Kalašová přispěla zejména kontinuálním, pohotovým a věrným tlumočením jednoho z nejvýznamnějších před­stavitelů evropského symbolismu, M. Mae­terlincka. Častěji se na repertoáru objevovaly a většího diváckého ohlasu dosáhly její překla­dy her F. Cavallottiho (s bravurně tlumočený­mi dialogy) a A. de Vigny.