Tančila jako sólistka v Národních divadlech v Brně i v Praze, v Novém německém divadle v Praze, v Gaumont Palace v Paříži.
Jako taneční pedagožka vychovala a ovlivnila řadu osobností českého baletu a taneční scény (Jiřího Kyliána, Pavla Šmoka, Ladislava Fialku či Vlastimila Harapese). Vytvořila řadu choreografií pro opery, činohry, film a absolventská představení taneční konzervatoře.
V roce 1968 emigrovala, nejprve vyučovala v Kambodži a poté působila v Austrálii na Flanders University v Adelaide. V Austrálii se zapojila do krajanského společenského života a aktivně se podílela na chodu tamního Československého klubu. V roce 1975 založila a vedla pantomimický soubor Australian Mime Theatre a vydala několik odborných publikací.
Rozená Svobodová.
Tato žačka Augustina Bergra se již ve třinácti letech stala členkou Národního divadla v Brně (1914–20). Ve dvacátých letech působila jako sólistka a choreografka v divadlech v Lublani, Záhřebu a Bělehradě (1920–29). Svou profesi rozvíjela u tanečního mistra Bonfiglia v Miláně (1928–29) a u Olgy Preobraženské v Paříži (1932). V roce 1930 dostal její manžel, pěvec Nikola Cvejič, nabídku angažmá od ředitele brněnského Národního divadla, souhlasil však jen s podmínkou, že bude přijata i jeho žena jako choreografka a šéfka baletu. Oto Zítek podmínku splnil, manžele Cvejičovi angažoval, ačkoliv dosavadním šéfem baletu byl Ivo Váňa Psota. Cvejičová se uvedla nepříliš zdařilým uvedením Labutího jezera (1930), podílela se s Psotou na nastudování Novákovy Signoriny Gioventù a Nikotiny (1931). Samostatně uvedla Stravinského Ptáka Ohniváka a Baranovičovo Perníkové srdce, inscenovala také např. Glazunovovu Raymondu (vše 1931). Započala období, kdy se vedle děl ruských autorů soustředila i na moderní tvorbu Igora Stravinského (Petruška, 1932, Apollon musagètes, Svatba, 1933) nebo Sergeje Prokofjeva (Marnotratný syn,1933). Zajímavým akcentem v její dramaturgii byl zájem o hudební díla jihoslovanského původu. Po odchodu I. V. Psoty do zahraničí ji nový ředitel Václav Jiříkovský pověřil vedením baletu. V dirigentovi Antonínu Balatkovi našla umělecky spřízněného spolupracovníka se stejným dramaturgickým zaměřením (v letech 1919–29 byl dirigentem královského divadla v Lublani). V roce 1933 uvedli Balatkův balet Z Jitřní země, o rok později taneční pohádku Zlatá fantazie, k níž Balatka upravil Čajkovského hudbu. K jugoslávskému skladateli K. Baranovičovi se Cvejičová vrátila ještě v roce 1935 uvedením jeho Nosáčka. M. Cvejičová inscenovala např.: Pavoučí hostinu (1933), Španělské capriccio (1933), Polovecké tance (1933), Špalíček (1933), Lašské tance (1935), jako první u nás přivedla na scénu Makový květ (1935). Po návratu Ivo Váni Psoty do funkce uměleckého šéfa se stala Cvejičová šéfkou a choreografkou brněnské zpěvohry (1936–44 a 1948–61). Působila též jako pedagožka (v letech 1930–44 v brněnské škole Ivo Váni Psoty).