Narodil se v rodině učitele a školního inspektora. Během studií práv v Lyonu se roku 1904 se seznámil s hercem, režisérem a později učitelem na Pařížské konzervatoři Charlesem Dullinem, který se stal jeho celoživotním přítelem i spolupracovníkem. Od roku 1906 pracoval na seinské prefektuře. Roku 1913 se oženil se Španělkou Amálií Isabelou Enetovou, která zemřela roku 1938.

Debutoval roku 1906 sbírkou básní L’allée des mortes (Alej mrtvých), známější se stal sbírkou povídek Le Cabaret (1919, Kabaret) a románem Indice 33 (1920, Index 33) inspirovaných první světovou válkou. Jeho dílo je žánrově velmi bohaté, inspirované romantismem, mýty, středověkými pověstmi a legendami a také moderní fantastikou. Vyznačuje se vybroušeným stylem a autor v něm spojuje sen se skutečností.

Od roku 1922 pracoval jako filmový scenárista, byl šéfredaktorem filmového magazínu Pour vous. Za druhé světové války působil jako válečný korespondent. Od roku 1946 spolupracoval s rozhlasem. Roku 1947 se stal členem Goncourtovy akademie a roku 1956 obdržel za své dílo cenu Grand prix national des Lettres. Jako překladatel přeložil z němčiny druhý díl Goethova Fausta a ze španělštiny Calderónovu hru Život je sen. Zemřel roku 1973 na krvácení do mozku.

Rabíndranáth Thákur (v anglickém přepisu Rabindranath Tagore) byl bengálský básník, prozaik, dramatik, hudební skladatel, malíř, pedagog a filozof, propagátor nezávislosti Indie a indického kulturního dědictví, hlasatel sbližování Východu a Západu, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1913.Thákur je dovršitelem moderní indické kulturní renesance, která zapojila indickou literaturu do světového kontextu, aniž ji zbavila nejcennějších rysů jejího tisíciletého odkazu, a dodnes je nejvýznamnějším spisovatelem moderní indické literatury. Napsal víc než 200 knih veršů, dramat, románů, povídkových souborů, esejů a cestopisných črt, z nichž mnohé sám přeložil do angličtiny.

Byl nejvýznamnějším představitelem francouzsky psaného symbolistního divadla. Nositel Nobelovy ceny. Maurice Maeterlinck pocházel ze zámožné rodiny. To mu umožnilo studovat práva v Gentu a v Paříži. Advokátní praxi se věnoval necelých deset let. K literární tvorbě ho přivedla básnická a kritická spolupráce s různými časopisy. Zvolil si literární tvorbu za své životní povolání. Svá díla psal francouzsky.

Narodil se do rodiny drobného živnostníka. Jeho otec nebyl dobrým podnikatel, rodinu zatížil splácením dluhů. Jirásek vystudoval gymnázium a poté se rozhodoval mezi malířstvím, ke kterému měl velký talent a historií. Nakonec si vybral, hlavně z existenčních důvodů, studium na pražské filozofické fakultě. Díky pobytu v Praze měl možnost se seznámit se spisovateli, kteří psali pro časopis Lumír a také s Mikolášem Alšem. Po úspěšném ukončení studií vyučoval v Litomyšli jako středoškolský profesor. Zasloužil se o to, že se Litomyšl stala mimopražským kulturním centrem. Pobyt v tomto kraji ho inspiroval k jeho literární tvorbě. Později přesídlil do Prahy, kde vyučoval na gymnáziu a v této době napsal většinu svých velkých románů. Dílo Aloise Jiráska je umístěno do časového rozmezí od dob mytických (Staré pověsti české až do 19. století. Upíná se především k době husitské, pobělohorské a k národnímu obrození. V květnu 1917 stál Jirásek spolu s Jaroslavem Kvapilem v čele Manifestu českých spisovatelů. Manifest si kladl za cíl přimět české poslance k hájení národních zájmů. Po vzniku Československa zvolili Jiráska do Národního shromáždění. Byl také senátorem za pravicovou Národní demokracii v letech 1920–25. V roce 1925 se začal veřejnosti stranit a o politické dění se nezajímal.

Byl jedním z pěti dětí tkalcovského mistra, 1866–71 navštěvoval německou obecnou školu v rodišti, 1871–72 cvičnou třídu při brněnském učitelském ústavu, 1873 se učil u stavitele v Letovicích, 1874–75 studoval na Slovanském gymnáziu v Brně, 1875–79 na učitelském ústavu tamtéž. Po maturitě vyučoval na jednotřídkách v Palupíně (1879–81) a v České Olešné (1881–93), kde byl řídícím učitelem. 1893 složil odborné zkoušky a nastoupil na měšťanskou školu v Dačicích (1893–1909), od 1909 byl ředitelem měšťanské školy v Želetavě, od 1918 ve Veverské Bítýšce (od 1921 současně ředitelem obecné a učňovské školy), 1924 odešel do výslužby. 1905 se stal členem pokrokové (realistické) strany, v meziválečném období národně socialistické strany, 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů, 1934 signoval Šaldův manifest proti fašismu. Byl aktivní ve výboru Moravského kola spisovatelů (mj. pokladníkem od 1923) a v protinacistickém hnutí. Ve své první sbírce Upomínky (1897) se inspiroval verši J. Zeyera, druhá Chmury a úsměvy (1898) vyšla z podnětů S. Čecha. Realistickou poezii, ovlivněnou tvorbou J. S. Machara, shrnul ve sbírkách Písně zemřelých (1902), Sňaté pečeti (bibliofilský tisk, 1915) a Preludia (1927). Ze symbolistické tradice, především O. Březiny a J. Opolského, čerpala sbírka Hubená sklizeň (1922). Obě poslední lyrické sbírky zčásti ovlivnil zážitek první světové války, zpracovaný po vzoru slovenského básníka M. Rázuse formou drobných žánrových průhledů. Původnější byla Cyliakova epika (Sen vítězný, 1898, Dva svatí mezi hříšníky, 1924, Balada o ševci podivínu, 1927, Dvě království, 1927) s prvky havlíčkovsko-macharovské satiry a alegorie, vyostřené antimilitaristicky, antiklerikálně a antiagrárně. Pokus o realistický výklad legendy v eposu Svatý Václav (1929) se nezdařil. Jako dramatik se pokusil o jednoaktová básnická dramata (Dravec, 1908, Pramen slitování, 1922, Sehnuté větve, 1930, Vykoupení, 1931, Láska, 1932), o satirickou komedii (Dobrodinci, 1922, Páví oko, 1923, Regenit, 1926) a o utopickou hru s invektivou vůči avantgardě (Regulátor pohlaví, 1927). Dětem určil dvě knížky pohádek a hru Rozčarování (1924). Vzdělávací tendenci měly Cyliakovy naučné prózy o generálu Suvorovovi, búrských válkách, revoluci v Číně a ruském válečnictví za válek s Francií. Jako spisovatel tíhl Cyliak k epigonství. Zajímavý byl svým zaujetím pro demokratické hodnoty. Byl ženatý s učitelkou Františkou, roz. Dvořákovou. V mládí se podepisoval Cyliják; kromě toho používal pseudonymy Jan Břit, St. Ciliják a Vojtěch Hlavsa.

Patřil mezi významné regionální osobnosti a prvorepublikové učitele na chlapecké škole, kde učil od roku 1928. Propagoval kraj Železných hor, ale psal i učebnice, knihy pro mládež a byl redaktorem školských časopisů. Publikoval články s různou tématikou v dobovém tisku. Byl velkým dárcem chotěbořského muzea.