Do roku 1945 výtvarně činný, jeho raná tvorba se utvářela pod vlivy J. Šímy, P. Picassa, S. Dalího, M. Chagalla a M. Ernsta. Ve fotomontážích a ilustracích ze 40. let 20. století (s M. Korečkem) předjímal happeningy 60. let. V letech 1950–1970 se věnoval teorií umění a publikování knih o moderním výtvarném umění.
K vlastní tvorbě se vrátil v 70. letech 20. století, vytvářel fumáže, koláže, asambláže, sporadicky se věnoval malbě.

Václav Skrušný byl synem jevištního výtvarníka Václava D. Skrušného a otcovo povolání a jeho životní dráha (v době jeho narození byl Václav D. Skrušný zaměstnán jako divadelní malíř v opeře v Tbilisi, a to od roku 1898 až do roku 1907, pak byl v letech 1907–1918 šéfem malíren Městského divadla na Královských Vinohradech v Praze a v letech 1918–1946 šéfem malíren Národního divadla v Lublani ve Slovinsku) určily zároveň i jeho umělecký osud. Skrušný vychodil nejprve reálku, poté se vyučil u svého otce základům divadelní malby a první výtvarnické zkušenosti získával po jeho boku v divadelních dílnách v Lublani. K samostatné scénografické práci se dostal až v Zemském divadle v Brně, kam ho již roku 1931, tedy jako šestadvacetiletého, angažoval ředitel Václav Jiřikovský jako šéfa výpravy. V tomto divadle působil Skrušný ve funkci vedoucího malírny a ostatních dílen a zároveň domácího scénografa až do okamžiku jeho násilného uzavření v listopadu 1941 a v témž postavení přešel pak po krátké přetržce do tzv. Českého lidového divadla v Brně, vzniklého z milosti okupantů na troskách jimi zlikvidovaného Zemského divadla roku 1943. Zde setrval až do své předčasné smrti, kterou způsobila krátká zákeřná choroba. Zemřel ve věku třiceti devíti let.

A. V. Hrska se jako divadelník řadí k nejlepší plejádě českých scénických výtvarníků, kteří během druhé dekády dvacátého století významně zasáhli do divadelních tvorby. V souladu s nejnovějšími uměleckými proudy přeměnili zcela vizuální podobu divadla a položili základy moderní české scénografie jako nově se utvářejícího dramaticko-výtvarného oboru.