Edvard Beneš se narodil jako nejmladší syn v malorolnické rodině na Rakovnicku. Po studiích na vinohradském gymnáziu 1896–1904 se zapisuje na filozofickou fakultu v Praze. Zanedlouho odjíždí do Paříže, kde studuje na Sorbonně a na Svobodné škole politických a sociálních nauk. Ve Francii setrval, s výjimkou krátkého pobytu v Londýně, do roku 1907, kdy přesídlil do Berlína. Vysokoškolské studium ukončil nejprve doktorátem práv v Dijonu (1908) a o rok později složením rigorózních zkoušek v Praze. Tři roky vyučoval na pražské obchodní akademii a pak přichází přednášet sociologii jako soukromý docent.

Propuknutí 1. světové války jej podnítilo k organizování vnitřního odboje „Maffie“. Obstarával zejména spojení mezi Prahou a Masarykem ve Švýcarsku. V září 1915 odešel do zahraničí a od té doby jsou jeho životní osudy úzce spjaty s osobnostmi T. G. Masaryka a M. R. Štefánika. Žije v Paříži, kde také organizuje a řídí jednotlivé složky zahraniční emigrace, podílí se na propagaci československého politického programu. Reorganizoval kurýrní službu, kterou se udržovalo tajné spojení s Maffií v Čechách. Mimo diplomatických jednání k získání politické prestiže zahraniční odbojové akci pořádá cyklus přednášek na pařížské Sorbonně o Slovanstvu, píše řadu článků do francouzských a českých zahraničních novin. Podílí se na ustanovení Československé národní rady (1916), kde zastává místo generálního tajemníka. Společně s M. R. Štefánikem jedná s představiteli dohodových mocností o zřízení samostatných čs. vojenských jednotek. Po získání souhlasu i podpory byly postupně vytvořeny legie ve Francii (prosinec 1917), Rusku (léto 1918), Itálii (duben 1918). Výrazným výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového československého státu ze strany Francie (červen 1918), Anglie (srpen 1918), Itálie (říjen 1918). To současně umožnilo přístup zástupců Čs. národní rady na jednání států Dohody.

28. října 1918 Beneš jako představitel zahraničního odboje jednal v Ženevě s domácími politiky o budoucnosti nového státu a po dohodě s nimi se stal prvním ministrem zahraničí nového státu. Domů se však vrátil v září 1919, neboť už v listopadu 1918 musel v Paříži zabezpečovat historicky neexistující jižní hranici Slovenska a vůbec jeho vymanění z Uher, a současně také prosadit uznání historických hranic českého státu. Československo se tehdy rodilo jako státní útvar nikdy předtím neexistující, a to na základě Wilsonova požadavku práva národů na sebeurčení, jež však bylo v novém státě přiznáno pouze účelově definovanému národu československému.

Tento koncept, dodnes přijímaný většinou Čechů jako přirozený a spravedlivý, Beneš obhájil v mírových smlouvách z roku 1919 a 1920 a jako tvůrce československé zahraniční politiky se jej snažil zabezpečit mezinárodními úmluvami.

Edvard Beneš stál u zrodu Společnosti národů a jako její místopředseda (1920), člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru a předseda (1935) prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. S poválečnou evropskou velmocí Francií uzavřel spojeneckou smlouvu (1924) a již předtím, v letech 1920-22, smlouvami s Jugoslávií a Rumunskem vytvářel obranný systém Malé dohody. Byl uznávaným účastníkem významných mezinárodních konferencí (například Janov 1922, Locarno 1925, Haag 1930, Lausanne 1932) a měl rozsáhlé mezinárodně politické znalosti a styky. Jeho doménou byla sice zahraniční politika, hrál však i významnou vnitropolitickou roli.

Od vzniku státu byl ministrem zahraničí a v letech 1919-26 a 1929-35 poslancem Národního shromáždění. V letech 1921-22 též premiérem. Po abdikaci prezidenta T. G. Masaryka je 18. 12. 1935 zvolen za hlavu čs. státu. Jako místopředseda Čs. strany národně socialistické (členem byl v letech 1923-35) výrazně ovlivňoval její politiku. Marxismus odmítl, ale k socialistickým myšlenkám se hlásil a za jeden z důležitých výsledků 1. světové války pokládal „všeobecný vývoj k demokratismu rolnickému a dělnickému a také přirozené a nevyhnutelné oslabení vlivu městské buržoasie“. Jeho názory mu znemožňovaly plně pochopit totalitární podstatu bolševismu, i když s ním nesouhlasil. Ve svém úsilí zabezpečit stát se snažil odstranit mezinárodní izolaci SSSR a začlenit jej do Společnosti národů. Když se to podařilo, uzavřel s ním spojeneckou smlouvu (1935). Brzy poté přišel Mnichov 1938.

Zůstane věčným tématem českých dějin, zda byl tehdy lepší boj v mezinárodní izolaci než morální marasmus po kapitulaci. Jisté je, že Slováci toužili po autonomii, Maďaři a Němci po spojení se svým národem a Češi si na politické reprezentaci včetně Beneše válku nevynutili. Beneš 5. 10. 1938 abdikoval a odešel do exilu. Po okupaci českých zemí a vzniku Slovenského státu v březnu 1939 prohlásil Mnichov za neplatný a zastával teorii právní kontinuity Československa. V průběhu války dosáhl uznání čs. exilové vlády u všech spojeneckých států.

Mnichov znamenal pro Beneše stejně jako pro jeho české spoluobčany trauma a touhou odčinit jej byl přímo posedlý. Už po Mnichově se zabýval otázkou Němců v Čechách a budoucí zahraničně politickou orientací a pro své závěry dokázal získat nejen politiky své generace – například J. Šrámka či J. Stránského – ale i politiky mladší: H. Ripku, P. Drtinu a další. Dospěl k závěru, podporovanému z domova, že válka je příhodnou historickou chvílí k vyřešení problémů státu vyhnáním Němců. Dávno před Postupimskou konferencí domů sděloval, že konec války „musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný“ (únor 1944).

Během války Beneš pochopil jak bude vypadat rozložení mocenských sil v poválečné střední Evropě, což jej vedlo i přes počáteční nelibost Britů k uzavření smlouvy se Sovětským svazem v prosinci 1943. Občany doma vyzýval, aby jeho cestu do Moskvy chápali „v duchu celé naší národní historie posledních století“. Nebránil ani závažným změnám vnitropolitickým. V politickém systému byl ochoten připustit kromě Komunistické strany Československa pouze strany socialistické a strany levé buržoasie a hodlal zavést v zemi velmi radikální změny hospodářské a sociální. O tom v Moskvě v prosinci 1943 jednal se zahraničním vedením KSČ. Přes Moskvu se také vracel do osvobozené vlasti.

Po triumfálním příjezdu do Prahy 16. 5. 1945 začal Beneš svými dekrety uskutečňovat záměr „revoluci nacionální spoji s revolucí hospodářskou“. 28. 10. 1945 byl potvrzen v úřadě a 19. 6. 1946 znovu zvolen prezidentem. Až příliš vycházel z úvahy, že Československo se může stát „mostem“ mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi a napomoci tak stabilitě v Evropě. Jako sociolog byl přesvědčen, že politika je „praktická sociologie“ a že jeho politika je vědecká. Avšak další vývoj ukázal, že nikoli věda, nýbrž přání byla otcem myšlenek. Benešovu víru v demokratizaci SSSR a KSČ vyvrátil dramaticky únor 1948. Krátce po něm, 7. 6. 1948, abdikoval a brzy poté zemřel.

V době vypuknutí 1. světové války měl už Masaryk za sebou úctyhodnou dráhu vědeckou, pedagogickou a kulturně politickou, ale na české politické scéně nevážil mnoho – od roku 1907 byl pouze jediným říšským poslancem nepatrné České strany pokrokové (realistické), založené roku 1900. Byl sice kritikem poměrů v Rakousku-Uhersku, ale o státní samostatnost českých zemí neusiloval – ta byla v programu další nepatrné české strany, státoprávně pokrokové, kterou v říšském sněmu zastupoval také jen jeden poslanec, Antonín Kalina.
Před koncem roku 1914 odjel Masaryk do Itálie a po varování přátel se již do vlasti nevrátil. Působil ve Švýcarsku (1915) a později se během roku přesouvá do Francie, kam přijíždí i E. Beneš. Po celou dobu války nesl na sobě největší tíhu a odpovědnost za budoucnost celého českého a slovenského národa při jednání v Anglii (1916), Rusku (1917 – duben 1918) a poté v Americe, až po podpis Pittsburské dohody a Washingtonské deklarace. A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podařilo se Masarykovi pro vznik nového státu získat podporu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Po válečných létech usilovné organizační, agitační a diplomatické činnosti, v níž mu byli nejbližšími spolupracovníky M. R. Štefánik a E. Beneš, se 14. října 1918 stal předsedou prozatímní československé vlády, o 4 dny později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu jej v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prezidentem republiky. Jaká změna proti stavu před válkou, kdy Masarykova strana byla pokládána téměř za sektu!
Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy a příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Zahájil je slavným citátem z Kšaftu Komenského, že „vláda věci Tvých k Tobě zase se obrátí, ó lide český“, a právě v tom byl jeden ze zdrojů budoucích potíží nového státu. Kdekdo jej pokládal za obnovu starého českého státu, ve skutečnosti však vznikal stát zcela nový, zahrnující také Slovensko a Podkarpatskou Rus, a lid český v něm mluvil nejen česky, ale i slovensky, rusínsky, polsky, maďarsky, a hlavně německy. Ztotožnění státu a národa bylo až příliš poplatné ideologii 19. století, a k ideji státního československého národa se navíc nehlásili ani všichni Slováci. Také Masarykův názor, že ve světové válce šlo o boj demokracie s teokracií a že v ní „zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím“, byl spíše přáním než skutečností stejně jako názor, že s demokracií zvítězila také humanita a že svobodné státy budou tvořit „přátelský všecelek“, že končí éra „absolutistického ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčením velmocí“. Své názory na poválečné uspořádání Evropy vyložil v Nové Evropě (1920), v níž vůdčí myšlenkou bylo „Ježíš – ne César“.
V poválečném období také dokončuje knihu pamětí Světová revoluce, vznikají Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Chtěl dokončit i třetí díl práce Rusko a Evropa, ale nejprve státnické povinnosti a později zdravotní stav mu to neumožnily.
Podmínky pro vznik ČSR byly mimořádně příznivé – Německo poraženo, Rusko rozvráceno revolucí, Rakousko rozbito – ale vše bylo mnohem složitější. Po tvrdých protiněmeckých slovech ve svém prvním poselství už ve Světové revoluci (1925) Masaryk uznal, že „je v Evropě 11 států, které jsou menší než naše německá minorita“, a napsal: „hlásím se docela vědomě k národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili“. Zabýval se úvahami o švýcarském uspořádání státu, ale k tomu nebyla společnost zralá a státu se nikdy nedostalo potřebných padesáti let klidu a míru, které Masaryk při příležitosti 10. výročí vzniku republiky požadoval pro její zdárný rozvoj. ČSR měla také problémy hospodářské, sociální, správní a obecně politické a Masaryk nebyl jen mužem vznešených idejí, ale i politikem rázných činů. V roce 1920 například jmenováním úřednické vlády J. Černého nekompromisně přispěl k potlačení komunistického pokusu o získání moci. I když nebyl členem žádné politické strany – jeho předválečná strana se sloučila s Kramářovou národní demokracií – účinně do politického dění zasahoval a byl představitelem „hradní politiky“, kterou podporovali zejména sociální demokraté, národní socialisté, někteří vůdčí činitelé dalších stran (A. Švehla, J. Šrámek), přední žurnalisté a umělci a samozřejmě Sokol a převážná část legionářů. „Hrad“ měl také odpůrce, a to především v nacionálně zaměřených stranách (A. Hlinka, K. Kramář, později K. Henlein), v lidech, kteří politicky či osobně ztroskotali (J. Stříbrný, R. Gajda), a samozřejmě v KSČ, která razila heslo „Ne Masaryk, ale Lenin!“. Přesto byl osobně všemi respektován a představoval mimořádnou autoritu. Po prvním dvouletém funkčním období byl zvolen prezidentem znovu v letech 1920, 1927 a 1934 a u příležitosti jeho 80. narozenin byl přijat zákon: „T. G. Masaryk se zasloužil o stát“.
„Za své politické osamostatnění děkujeme v hlavní míře… Západu“, napsal a byl také právem přesvědčen, že k Západu nový stát svými dějinami patří. Podporoval proto zejména v zahraniční a obranné politice Benešovu orientaci na Francii a již ve svém prvním poselství prohlásil, že „naše republika zůstane spojencům vždy věrna“. Avšak po světové válce –nevznikl v Evropě „přátelský všecelek“. Významné státy ovládly diktatury komunistická, fašistická a nacistická, které se měly stát světu i republice osudnými, neboť spojenci z mnoha důvodů neopětovali její věrnost. Po nástupu Hitlera k moci Masaryk ještě v roce 1934 přijal prezidentskou kandidaturu – komunisté tehdy kandidovali K. Gottwalda – ale již v příštím roce v prosinci na svůj úřad abdikoval. V důsledku věku, špatného zdraví a i neschopnosti demokrata a humanisty plně pochopit něco tak odpudivého jako totalitární diktatura, nepovažoval za možné stát v čele státu v době hrozících nebezpečí.
„To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě,“ truchlil s mnohými básník J. Seifert, když Masaryk zemřel na sklonku léta 1937 na zámku v Lánech. Jeho pohřeb dne 21. září se stal velkou manifestací zármutku, ale také víry v demokracii všech demokraticky cítících občanů státu bez ohledu na národnost.