Do roku 1945 výtvarně činný, jeho raná tvorba se utvářela pod vlivy J. Šímy, P. Picassa, S. Dalího, M. Chagalla a M. Ernsta. Ve fotomontážích a ilustracích ze 40. let 20. století (s M. Korečkem) předjímal happeningy 60. let. V letech 1950–1970 se věnoval teorií umění a publikování knih o moderním výtvarném umění.
K vlastní tvorbě se vrátil v 70. letech 20. století, vytvářel fumáže, koláže, asambláže, sporadicky se věnoval malbě.

Vojtěch Jestřáb se narodil v rodině poštovního úředníka a amatérského loutkoherce Vojtěcha Jestřába a Anny Jestřábové, roz. Šejnové. Navštěvoval základní školu v Sušilově ulici, po maturitě na gymnáziu v Aleestraße (tř. Kpt. Jaroše – k jeho spolužákům patřili např. Zdeněk Rotrekl, Ivan Blatný a Peter Demetz) nedobrovolně absolvoval kurz pro stavební asistenty a byl totálně nasazen v polském Rybniku.
Na popud své spolužačky Kateřiny Haftlové se stal členem odbojové skupiny Předvoj, před koncem války byl zatčen gestapem, brutálně vyslýchán a internován v Kounicových kolejích. Své zážitky z odboje později vylíčil v románu A zpívat do konce.
Po osvobození studoval filozofii, sociologii a psychologii na Masarykově univerzitě, doktorát získal v roce 1949. Působil jako přispěvatel časopisu Kulturní tvorba, vysokoškolský pedagog na fakultě architektury VUT a na JAMU, psal verše, fejetony, kritiky, odborné posudky, sportovní reportáže, rozhlasové hry, překládal z angličtiny, němčiny a ruštiny.
V sedmdesátých letech nesměl z politických důvodů překládat a publikovat, jezdil proto s estrádními umělci, konferoval a organizoval kulturní akce.
Byl třikrát ženatý, z prvního manželství se narodil syn Jiří Jestřáb. Konec života strávil na své chatě ve Vanči a ve svém adamovském bytě. Zemřel v Brně, je pohřben na Ústředním hřbitově.
Jestřábův literární talent se mohl naplno projevit až po roce 1989, jeho „amarcordy“ patří k nejpozoruhodnějším a nejpoutavějším dílům o brněnském literárním, společenském i kulturním životě, o dobách Protektorátu i normalizace a v neposlední řadě také o českoněmeckém soužití v časech 1. republiky i po 2. světové válce. S těmito skutečnostmi jsou v Jestřábových dílech konfrontovány autorovy vlastní životní osudy i peripetie.

Prov. Zezulová.

Dcera Rudolfa Waltra a Marie Waltrové.

Vlastním jménem Václav Jebavý.

Otokar Březina se narodil do rodiny Ignáce a Kateřiny Jebavých. Studoval v Telči a po maturitě učil v Jinošově. Po složení učitelských zkoušek vyučoval v Nové Říši a později v Ja­ro­mě­ři­cích nad Rokytnou. Již během studií projevoval literární nadání. Jeho prvotiny vycházely v ča­so­pi­sech Orel a Or­li­ce, některé texty byly zhu­deb­ně­ny jeho přítelem Františkem Bauerem. První ucelená básnická sbírka vyšla v roce 1895. Celkem vydal do roku 1901 pět sbírek básní, šestá se dochovala pouze jako torzo. Kromě básní psal i filozofické eseje. Ke zhudebňování přispívá symbolismus i pravidelné veršové metrum, jež se v jeho lyrických básních objevuje. Není ale výjimkou, že jsou zhudebňovány i básně s volným veršem. Nejvíce Otokar Březina zapůsobil na skladatele Osvalda Chlubnu.