|
|
OSOBY
Všechny zde uvedené životopisné informace jsou zkrácenými citacemi hesel z Českého hudebního slovníku, není-li uvedeno jinak.  Vlasta Andrýsková* 22. 3. 1902, Uherské Hradiště
† 1. 5. 2000, ?
Prov. Tondlová, operní pěvkyně, členka opery Zemského divadla v Brně (1930–33).
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi ztvárnila role:
• Ňura – vrátná (20. 5. 1932, premiéra)
nahoru  Rudolf Asmus* 30. 10. 1921, Zlín
† 13. 2. 2000, Berlín (Německo)
Operní pěvec.
Studoval zpěv na kroměřížské hudební škole Moravana a v olomouckém Žerotínu. V letech 1941–44 byl nejprve sboristou, později sólistou opery Národního divadla moravskoslezského Ostrava. Od roku 1944 působil jako sólista brněnské opery Zemského (později Národního) divadla (dnes Národní divadlo Brno). Legendárním se stalo Asmusovo ztvárnění Borise Godunova v Musorgského stejnojmenné opeře (1953). Představení bylo úspěšně uvedeno též v pražském Národním divadle. Na prknech pražského divadla se Asmus dále představil v roli revírníka v Janáčkově opeře Liška Bystrouška. Postavu revírníka v režii režiséra Waltera Felsensteina bravurně ztvárnil také v Komické opeře v Berlíně. Od roku 1956 se stal nejprve externím spolupracovníkem a později členem tohoto divadla. Triumf trvající několik divadelních sezón zaznamenal Rudolf Asmus též jako představitel Tovjeho v Šumaři na střeše. Tehdejší dobová kritika, která činnost komické opery sledovala, oceňovala Asmuse jako jednoho z nejlepších představitelů této role.
Bohatá byla též Asmusova činnost koncertní a estrádní. V roce 1949 získal čestné uznání na Divadelní žatvě a téhož roku třetí cenu na Mezinárodním hudebním festivalu v Bukurešti. Je nositelem vyznamenání Za vynikající práci (1958). Rudolf Asmus se představil také jako filmový herec. Např. ve filmech Přežil jsem svou smrt (1960) nebo ABC der Liebe: Der Segen von oben (1974).
Chlubnovi ztvárnil role:
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Vilém z Vřesovic, nejvyšší mincmistr)
Chlubnovi provedl díla:
• Aleluja, op. 58
▸ 7. 3. 1946 – první provedení, Brno, Stadion
nahoru Otto František Babler* 26. 1. 1901, Zenica (Bosna)
† 24. 2. 1984, Olomouc
Úředník, knihovník v Olomouci, překladatel z mnoha jazyků, pořadatel výborů, též básník a kreslíř.
Otec pocházel z německo-slovinské rodiny, matka byla Češka; 1915 se se synem přestěhovala do Olomouce, kde Babler maturoval na německé reálce.
Po maturitě dál rozšiřoval jazykové znalosti a živil se jako nezávislý literát překlady, články a recenzemi. 1926–46 vydával knižnici drobných antologií a překladů z evropských literatur Hlasy. Ve svých překladech se v meziválečném období zaměřoval hodně na literaturu spiritualistickou a náboženskou a na ohlasy jejích témat v lidové slovesnosti. Jeho vrcholným překladatelským činem je přebásnění Dantovy Božské komedie (ve spolupráci s Janem Zahradníčkem).
1935-48 byl knihovníkem Obchodní komory v Olomouci, 1949–56 olomoucké Univerzitní knihovny. 1946–56 působil též jako lektor srbocharvátštiny na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Ve své jazykově i žánrově rozsáhlé překladatelské činnosti věnoval zvláštní pozornost nábožensko-spiritualistické literatuře, legendám a meditativním dílům.
Posmrtně vyšel v uspořádání Josefa Suchého výbor z překladů O. F. Bablera ze světové poezie 20. století Lyrické konfrontace (Praha, Odeon 1986). Bablerovy překlady zařadil též do své antologie slovinské moderní poezie Orfeus v dešti (1995) Viktor Kudělka. Z češtiny do němčiny přeložil např. Máj K. H. Máchy, verše J. Seiferta a F. Hrubína, do angličtiny přetlumočil verše F. Halase. Databáze českého uměleckého překladu
Chlubna na jeho překlady napsal díla:
• V den počátku, op. 43 (podle překladu indiánského mystéria The Origin of Death Alexandera Hartleye)
nahoru
 Břetislav Bakala* 12. 2. 1897, Fryšták
† 1. 4. 1958, Brno
Dirigent, skladatel, sbormistr a klavírista. Základní hudební vzdělání získal v rodném Fryštáku. V letech 1912–15 studoval u Leoše Janáčka na brněnské varhanické škole kompozici. Po vzniku Československa v roce 1918 pokračoval ve studiu dirigování na nově vzniklé brněnské konzervatoři u Františka Neumanna (1919/20), soukromé hodiny klavíru bral u Viléma Kurze. V roce 1919 začal působit jako externí učitel varhanní hry na brněnské varhanické škole. Vzdělávání zakončil studiem mistrovské školy u Janáčka ve školním roce 1922/23.
Bakalův život a tvorba jsou spojeny s Brnem. V letech 1920–25 působil jako korepetitor a kapelník brněnského Národního divadla, od září 1925 do května 1926 byl varhaníkem katedrály ve Filadelfii. Po návratu do vlasti byl v letech 1926–29 v Brně klavíristou a dirigentem orchestru brněnského studia Československého rozhlasu, v letech 1929–31 zastával funkci dirigenta Národního divadla. V roce 1931 se vrátil do Československého rozhlasu; 1. října 1937 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru brněnského rozhlasu a výrazně zformoval jeho profil a sám zde umělecky dozrál. Paralelně působil od roku 1936 po Ferdinandovi Vachovi jako sbormistr Vachova sboru moravských učitelek, s nímž uskutečnil ročně několik desítek koncertů, premiéroval kompozice zejména moravských skladatelů a nahrával sbory, kantátovou tvorbu (spolu s brněnským Moravanem) a starou českou hudbu; dokumentem této činnosti jsou magnetofonové pásy uložené v archivu brněnského rozhlasu. V letech 1938/39 se stal zakladatelem Symfonického orchestru v Brně a v roce 1940 komorního orchestru. Od roku 1940 pořádal s rozhlasovým orchestrem symfonické koncerty především moravských skladatelů. Od 1. listopadu 1951 byl externím pedagogem pro obor dirigování na Janáčkově akademii múzických umění.
1. ledna 1956 vznikla sloučením rozhlasového orchestru a Symfonického orchestru kraje Brněnského Státní filharmonie Brno – Bakala se téhož dne stal jejím uměleckým ředitelem a šéfdirigentem. Spolu s Františkem Jílkem postupně zformoval její interpretační styl, spoluvytvářel její dramaturgii a učinil ji konsolidovaným předním československým orchestrem zaměřeným zejména na novodobý repertoár; zároveň tím vyvrcholila jeho houževnatá snaha o dosažení abonentních symfonických koncertů v Brně. V téže době začal Bakala s natáčením kompletní janáčkovské diskografie. V roce 1957 se Bakala jako šéf brněnské filharmonie dočkal uznání, když mu byl svěřen zahajovací koncert Pražského jara – do té doby výsada pražských orchestrů. Natáčení janáčkovského kompletu nedokončil: na jaře 1958, po návratu z březnového zájezdu do Německé demokratické republiky zemřel.
Bakala proslul zejména jako janáčkovský interpret, je jedním z tvůrců janáčkovské interpretační tradice, velkou část mistrových děl také nahrál. Spolu s Osvaldem Chlubnou dokončil partituru poslední Janáčkovy opery Z mrtvého domu. Coby klavírista poprvé uvedl Zápisník zmizelého (1921), jako dirigent premiéroval Říkadla, Osud (v brněnském rozhlase 1934), Z mrtvého domu (12. dubna 1930) a Dunaj (1948). Bakalova reprodukce Janáčkových děl se pokládala za vzorovou, zároveň však také vzbudila polemiku (už samotný naturel obou umělců byl velmi rozdílný). Upravoval také díla Vladimíra Ambrose a Vítězslava Nováka, s nímž jej pojilo přátelství.
Bakala také často doprovázel na klavír významné interprety, mimo jiné violoncellistu Hanse Kindlera, pěvce Otakara Mařáka nebo svou manželku, pěvkyni Marii Bakalovou.
V roce 1948 byl vyznamenán Cenou osvobození města Brna a v květnu 1954 titulem Zasloužilý umělec. Jako dirigent dosáhl úspěchů také v zahraničí – ve Svazu sovětských socialistických republik (poprvé v roce 1937, 1956), Dánsku (1947), Rumunsku, Bulharsku i Polsku (1955/56) – a přispěl tak k šíření české hudby za hranicemi.
Bakala byl typem rozvážného, disciplinovaného a uměřeného dirigenta přísně ctícího stylové požadavky jednotlivých skladeb, skladatelův zápis a jemnost výrazu; byl jedním z prvních českých rozhlasových dirigentů. Komponovat začal zřejmě v roce 1913, stylově vycházel zejména z Josefa Suka, Vítězslava Nováka a Leoše Janáčka; psal zejména sbory, komorní hudbu, úpravy lidových písní a dva smyčcové kvartety (první nese stopy Sukova vlivu, druhý Janáčkova). S Cyrilem Metodějem Hrazdirou, Janem Kuncem, Václavem Kaprálem, Vilémem Petrželkou, Jaroslavem Kvapilem, Osvaldem Chlubnou, Josefem Blatným, Josefem Černíkem, Františkem Míťou Hradilem, Pavlem Haasem, Milanem Haraštou a jinými jej pojí přináležitost k problematické struktuře často označované jako Janáčkova škola, která sehrála významnou roli ve formování specifické moravské hudby.
Chlubnovi provedl díla:
• Se smrtí hovoří spící, op. 7
▸ 17. 12. 1923 – Brno (pf)
• Do pohádky, op. 8
▸ 20. 11. 1934 – Brno, rozhlas (dir.)
• Pět písní, op. 12
▸ 18. 4. 1925 – první provedení, Brno, Besední dům (pf)
• Komorní symfonietta, op. 17
▸ 14. 4. 1929 – první provedení, Brno, Besední dům (dir.)
▸ 20. 1. 1935 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 13. 5. 1938 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 13. 5. 1940 – Praha, rozhlas (dir.)
• Elegie ztracených lidí, op. 18a
▸ 1. 4. 1929 – první provedení, Brno, rozhlas (pf)
• Čtyři rispetti, op. 19a
▸ 22. 11. 1926 – první provedení, Brno, Besední dům (pf)
• Ukolébavky, op. 19b
▸ 22. 11. 1926 – první provedení, Brno, Besední dům (pf)
• Suita, op. 23
▸ 27. 6. 1928 – první provedení, Brno, rozhlas (dir.)
▸ 3. 12. 1933 – Brno, rozhlas (dir.)
• Veseloherní předehra, op. 34
▸ 16. 8. 1949 – Brno, rozhlas (dir.)
• Koncert f moll pro violoncello, op. 47
▸ 2. 10. 1939 – první provedení, Praha, rozhlas (dir.)
▸ 27. 3. 1941 – první koncertní provedení, Brno, stadion (dir.)
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 12. 6. 1947 – první provedení, Brno, rozhlas (ukázky, dir.)
• Jiří z Kunštátu a Poděbrad, op. 52
▸ 12. 6. 1947 – první provedení, Brno, rozhlas (ukázky, dir.)
• Chvalozpěvy osvobozené, op. 64
▸ 8. 1. 1949 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 10. 2. 1950 – Brno, rozhlas (dir.)
• Z jara, op. 70
▸ 29. 11. 1949 – první provedení, Brno, rozhlas (dir.)
▸ 6. 2. 1950 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 6. 5. 1953 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 23. 6. 1953 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 17. 9. 1953 – Brno, Stadion (dir.)
▸ 9. 4. 1954 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 8. 7. 1954 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 27. 5. 1955 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 29. 1. 1956 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 18. 5. 1956 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 24. 3. 1957 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 10. 3. 1958 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 11. 6. 1959 – Brno, rozhlas (dir.)
• Koncert pro housle a orchestr, op. 75
▸ 31. 7. 1953 – Brno, rozhlas (dir.)
• Slovácké tance, op. 76
▸ 1. 10. 1951 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 4. 8. 1953 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 14. 11. 1954 – Brno, rozhlas (dir.)
• Letní serenáda, op. 77
▸ 17. 9. 1953 – Brno, Stadion (dir.)
• Trúfalá z op. 79b
▸ 13. 8. 1953 – první provedení, Horní Heřmanice, škola (dir.)
• Karneval podzimu, op. 82
▸ 17. 9. 1953 – Brno, Stadion (dir.)
Z Chlubnových úprav provedl:
• Dunaj (Leoš Janáček)
▸ 2. 5. 1948 – první provedení, Brno, Stadion (dir.)
Chlubna mu dedikoval:
• Symfonie č. 2 „Brněnská“, op. 65
nahoru
 Antonín Balatka* 27. 10. 1895, Královské Vinohrady (Praha)
† 25. 6. 1958, Brno
Dirigent, skladatel, varhaník, divadelní režisér, překladatel, referent, hudební pedagog a organizátor hudebního dění. Po smrti Františka Neumanna byl přijat do Národního divadla v Brně jako dirigent (16. srpna 1929). Spolupracoval s Břetislavem Bakalou a Zdeňkem Chalabalou. Pedagogicky působil na brněnské konzervatoři (od 1. listopadu 1929). V roce 1946 byl jmenován profesorem. Během druhé světové války působil jako korepetitor sólistů brněnské opery a realizoval s nimi koncerty v českých městech. V roce 1945 byl Revolučním národním výborem jmenován správcem a uměleckým šéfem brněnské opery (do 1949). V roce 1951 byl jmenován docentem na JAMU, kde vykonával funkci proděkana hudební fakulty. Pracoval v redakci Hudebních rozhledů a stal se předsedou odbočky Svazu československých skladatelů. Působil jako referent v Lidových novinách (1942–45, 1948–49) a psal články do Divadelních listů (1929–55). Kompozici se věnoval zejména po druhé světové válce. Největšího úspěchu dosáhl v písních a sborech.
Chlubnovi dirigoval díla:
• Ňura, op. 31
▸ 20. 5. 1932 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách
• V den počátku, op. 43
▸ 24. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách
O Chlubnovi napsal:
• BALATKA, Antonín. Z brněnských symfonických koncertů. Hudební rozhledy, roč. 6 (1953), č. 14, s. 661. (premiéra Letní serenády, op. 77)
nahoru Jan Bartoň* ?
† ?
Operní pěvec.
Chlubnovi provedl díla:
• Tři písně, op. 12 (20. 2. 1924, první provedení s orchestrem)
nahoru Vratislav Bělský* 5. 5. 1924, Česká Třebová
† 26. 4. 2003, Brno
Varhaník a cembalista.
Studoval u Josefa Černockého na Státní hudební a dramatické konzervatoři v Brně (1945–48) a u Františka Michálka na JAMU v Brně (1948–53). Od roku 1949 pracoval jako hudební pedagog na hudebních školách, včetně brněnské konzervatoře a JAMU. Vyvíjel obsáhlou koncertní činnost jako varhaník a cembalista. Spolupracoval s firmou Supraphon při vydávání pramenné edice Musica antiqua bohemica a v této činnosti pokračoval i v Editio Bärenreiter Praha. Přeložil do češtiny nejvýznamnější pozdně barokní a raně klasicistní nástrojové školy.
Chlubnovi provedl díla:
• Studie pro cembalo a komorní orchestr, op. 118
▸ 20. 5. 1970 – první provedení, Brno, Besední dům
nahoru Jiří Beneš* 24. 9. 1928, Komárno (Slovensko)
† 23. 8. 2020, Brno
Violista a hudebně vědecký pracovník.
Za okupace se rodiče přestěhovali do Kroměříže, kde studoval reálné gymnasium (1939–47, maturita) a učil se hře na housle v hudební škole Moravana (1939–47). V Brně na konservatoři se věnoval hře na violu (u Jana Plichty, 1947–53) a studiu hudební vědy na universitě (disertace O realismu v díle Antoína Dvořáka, PhDr. 1953). Člen Symfonického orchestru kraje Brněnského (od 1951) a Státní filharmonie v Brně (od 1. I. 1956). Studoval na JAMU hru na violu (u Antonína Hyksy 1953–57), získal v komorním souboru I. cenu v soutěži vysokých hudebních škol o nejlepší provedení Mozartova díla (1956). Člen smyčcového kvarteta JAMU (1954–56) i Moravského smyčcového tria (1956–61). Vydal cyklostylovou přednášku o Janáčkovi, kritiky v Hudebních rozhledech, pravidelné komentáře ke koncertům Symfonického orchestru kraje Brněnského a Státní filharmonie v Brně. ČSHS-I, s. 81
Chlubnovi provedl díla:
• Trio, op. 83
▸ 2. 11. 1960 – Brno, Dům umění
• Smyčcový kvartet č. 4 in As „É morta“, op. 103
▸ 13. 10. 1968 – Brno, foyer Janáčkova divadla
▸ 14. 12. 1969 – Brno, Besední dům
▸ 2. 7. 1970 – rozhlas
Chlubnovi natočil díla
• Smyčcový kvartet č. 4 in As „É morta“, op. 103
▸ 11. 7. 1969 – Brno, rozhlas
nahoru Herbert Berger* 12. 5. 1890, Praha
† 6. 6. 1963, Praha
Vlastním jménem Stitzenberger, houslista.
Vystudoval v rodišti reálné gymnázium (1902–05) a poté pražskou konzervatoř (1906–12, housle u Štěpána Suchého, po první světové válce pokračoval na mistrovské škole u Františka Ondříčka a po jeho smrti u Otakara Ševčíka (1919–22). Člen České filharmonie (1922/23), dlouholetý sekundista Pražského kvarteta (1923–55), s nímž se účastnil řady zahraničních zájezdů a nahrál řadu skladeb na gramofonové desky. Sólisticky vystupoval v pražském rozhlase (1933–44). Učil hře na housle na hudební škole v Praze-Košířích (od 1949).
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 2. 12. 1936 – Brno
• Smyčcový kvartet č. 3 Es dur, op. 35
▸ 13. 3. 1935 – Brno, Besední dům
▸ 15. 12. 1936 – Praha, Umělecká beseda
nahoru Emilie Beyerová* ?
† ?
Chlubnovi ztvárnila role:
• Alladina a Palomid, op. 16 – Třetí sestra Palomidova (31. 1. 1925, premiéra)
nahoru Vilém Blažek* 2. 4. 1900, Kroměříž
† 7. 12. 1974, Brno
Skladatel, sbormistr, varhaník, klavírista a pedagog.
Pocházel z hudební rodiny; byl synem inženýra a sbormistra Josefa Blažka a jeho matka pocházela z muzikantského rodu Skálů. Po studiích reálné školy v rodné Kroměříži (1912−19) přesídlil do Brna, kde vstoupil na konzervatoř. Studoval zde ve varhanní třídě u Eduarda Treglera (1920−24) a navázal mistrovskou školou u Josefa Suka v Praze (1924−29). Už za studií byl dirigentem pěveckého a hudebního spolku Dvořák ve Zlíně (1926) a nastoupil také jako učitel na hudební školu Besedy brněnské, kde poté působil téměř dvacet let (1927−45).
Po celý život byla významnou součástí jeho hudebních aktivit pedagogická činnost. Roku 1940 se stal profesorem na brněnské konzervatoři, kde učil s pauzami patnáct let (1940−42, 1945−46, 1953−58). Přednášel v hudebně-pedagogickém kurzu Hudební Budče Besedy brněnské (1939−51), byl členem zkušební komise pro hudební pedagogy a zkoušejícím pro varhanní hru (1944−50). Souběžně byl ředitelem Městské hudební školy v Brně (1946−51, poté znovu od 1955; v přestávce mezi tím učil na Janáčkově hudební škole v Břeclavi, 1951−55).
Vedle pedagogické praxe byl aktivně činným varhaníkem a klavíristou, který se angažoval v hudebním dění v Brně. Účinkoval na mnohých koncertech Besedy brněnské, kde spolupracoval s Jaroslavem Kvapilem, pořádal i samostatné varhanní koncerty, často působil jako klavírní doprovazeč. Sám se jako hráč nejvíce uplatnil v kantátách, ke kterým měl velmi blízko i skladatelsky.
Chlubnovi provedl díla:
• Serenády melancholické o lásce, op. 62
▸ 5. 11. 1946 – první provedení, Brno, Besední dům
nahoru  Otokar Březina* 13. 9. 1868, Počátky
† 25. 3. 1929, Jaroměřice nad Rokytnou
Vlastním jménem Václav Jebavý, básník, spisovatel a pedagog. Otokar Březina se narodil do rodiny Ignáce a Kateřiny Jebavých. Studoval v Telči a po maturitě učil v Jinošově. Po složení učitelských zkoušek vyučoval v Nové Říši a později v Jaroměřicích nad Rokytnou. Již během studií projevoval literární nadání. Jeho prvotiny vycházely v časopisech Orel a Orlice, některé texty byly zhudebněny jeho přítelem Františkem Bauerem. První ucelená básnická sbírka vyšla v roce 1895. Celkem vydal do roku 1901 pět sbírek básní, šestá se dochovala pouze jako torzo. Kromě básní psal i filozofické eseje. Ke zhudebňování přispívá symbolismus i pravidelné veršové metrum, jež se v jeho lyrických básních objevuje. Není ale výjimkou, že jsou zhudebňovány i básně s volným veršem. Nejvíce Otokar Březina zapůsobil na skladatele Osvalda Chlubnu.
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• Pět písní, op. 6
▸ Žeh bílý světla… ze sb. Svítání na západě (první vydání 1896)
• Se smrtí hovoří spící, op. 7
▸ úryvky stejnojmenné básně ze sb. Stavitelé chrámu (první vydání 1899)
• Tiché usmíření, op. 10
▸ ze sb. Tajemné dálky (první vyd. 1895)
• Symfonie života a lásky I. díl, op. 24
▸ Ranní modlitba ze sb. Svítání na západě (první vydání 1896)
▸ Tajemství bolesti a Láska ze sb. Větry od pólů (první vyd. 1897)
• Aleluja, op. 58
▸
nahoru Miloslav Buček* 28. 5. 1931, Chropyně
† 2. 3. 2019, Brno
Varhaník, sbormistr a hudební pedagog.
Základy hudebního vzdělání získal u Františka Kašpara v rodném městě. Poté studoval na brněnské konzervatoři obor varhany u Vladimíra Hawlíka (1946–51), jeho dalšími významnými učiteli zde byli Josef Blatný a Josef Černocký. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění – obory hra na varhany (1951–56) a dirigování sboru (1967–71). Učil se zde u Josefa Veselky a Františka Jílka. Po čas studia učil na základních hudebních školách v Prostějově (1952–55), Blansku (1956–60) a v Brně-Králově Poli (1955–59). Od roku 1950 veřejně koncertoval. Věnoval se především soudobé české varhanní tvorbě (Blatný, Eben, Hlobil a další), kterou propagoval i v evropských zemích. V České republice poprvé uvedl několik varhanních koncertů s orchestrem (Mozart, Eben, Casella, Medyn). V šedesátých letech umělecky spolupracoval s činohrou Mahenova divadla v Brně. Natočil řadu nahrávek pro rozhlas a vyšlo mu několik desek u gramofonových společností Panton a Supraphon (například Varhanní skladby Leoše Janáčka, Panton, 1978).
Kromě sólové varhanní hry se věnoval sbormistrovské činnosti – v roce 1965 založil na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně Komorní sbor, který umělecky vedl celkem 34 let a získával s ním úspěchy na koncertech, soutěžích a festivalech doma i v zahraničí. Více než čtyřicet let působil na Pedagogické fakultě této univerzity (1961–2002), kde se stal v roce 1986 vedoucím Katedry hudební výchovy. Poté zůstal jako externista na stejném pracovišti. Za dobu svého působení zde byl za svoji práci několikrát oceněn. Získal tituly „Vzorný pedagogický pracovník Univerzity Jana Evangelisty Purkyně“ (1965), „Zasloužilý pracovník Univerzity Jana Evangelisty Purkyně“ (1986), dále získal Stříbrnou medaili Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (1969) a poté i Zlatou medaili Masarykovy univerzity (1996). V roce 1988 dosáhl profesury ve svém oboru, a ve stejném roce byl oceněn rektorem Univerzity Jana Evangelisty Purkyně za propagaci této univerzity v zahraničí. V roce 2000 získal cenu Ferdinanda Vacha za celoživotní dílo a dosažené výsledky v oblasti sbormistrovské činnosti.
Mezi jeho další pedagogické aktivity patří vedení letních hudebních kurzů a seminářů pro učitele hudební výchovy pod Českou hudební společností a Společností pro hudební výchovu (1991–99), práce metodického poradce a konzultanta školních sborů a také vzdělávání mladých sborových dirigentů. Na sborových soutěžích býval členem porot. Stejně tak se uplatnil coby člen několika komisí zabývajících se hudebním vzděláváním v České republice – byl například předsedou předmětové rady pro hudební výchovu při komisi expertů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (1983–89) či členem akreditační komise pro umělecké vysoké školy (1991–94). Věnoval se také přednáškové činnosti (například pro Muzejní společnost města Brna) a aktivně se účastnil národních i mezinárodních konferencí v oblasti hudební výchovy. Je autorem mnoha pedagogických článků, vysokoškolských skript a vědecko-výzkumných textů ze sféry hudebně pedagogické a sbormistrovské, ale i příspěvků k teorii a interpretaci varhanní hudby.
Chlubnovi provedl díla:
• Allegro feroce pro varhany, op. 32
▸ 13. 4. 1965 – Brno, Stadion
• Adagio pro varhany, op. 57
▸ 24. 4. 1956 – Brno, Stadion
▸ 27. 2. 1965 – Brno, Besední dům
• Finále pro varhany, op. 59
▸ 27. 2. 1965 – Brno, Besední dům
nahoru Marie Burešová* 23. 7. 1922, Dražovice (u Vyškova)
† 21. 6. 1963, Olomouc
Roz. Súkopová, podruhé prov. Staňková, pěvkyně-soupranistka.
Pocházela z rodiny účetního rady Zemědělské banky v Bučovicích. Vystudovala reálné gymnázium v Brně (1933–41), poté nastoupila na brněnskou konzervatoř, kde se učila sólovému zpěvu u Marie Řezníčkové (1941–47, s přerušením 1944–45 kvůli válečným okolnostem). Po absolvování pokračovala na Janáčkově akademii múzických umění u Bohumila Soběského (1948–51). Již v době studií byla stálým hostem brněnské opery (1945–53), kde se objevila v sopránových rolích. V roce 1953 získala angažmá jako sólistka opery v Olomouci (do 1957), kde rozšířila svůj repertoár o mladodramatické postavy českých oper, se kterými dosáhla ohlasu. Uspěla i s koloraturními rolemi. Její význačnou rolí byla Šemachánská carevna ve Zlatém kohoutkovi Rimského-Korsakova; díky dojmu, který vzbudila výkonem v této úloze, byla angažována do opery tehdejšího Státního divadla v Ostravě (1957). Spolupracovala i ostravskou Komorní operou. Její zpěv se vyznačoval měkkým nasazením, jistou koloraturní technikou a příjemnou barvou. Kromě nastudování několika desítek sopránových rolí zpívala i koncertně a spolupracovala s rozhlasem; byla schopna interpretovat jak soudobé skladby, tak hudbu 17. a 18. století. V roce 1954 získala čestné uznání 1. stupně na mezinárodní pěvecké soutěži Emy Destinnové a Karla Buriana v Praze, roku 1956 pak čestné uznání 3. stupně v sopránovém oboru na mezinárodní soutěži v s´Hertogenbosch v Holandsku. Byla dvakrát vdaná – poprvé za technika Vladimíra Bureše, podruhé za dirigenta a pedagoga Josefa Staňka. Zemřela náhle na leukémii.
Chlubnovi provedla díla:
• Čtyři rispetti, op. 19a
▸ 24. 4. 1944 – Brno, Besední dům
Chlubnovi nevrátila dílo:
• Pět písní, op. 6 (1960)
nahoru  Petr Bezruč* 15. 9. 1867, Opava
† 17. 2. 1958, Olomouc
Vlastním jménem Vladimír Vašek, básník.
Petr Bezruč byl český básník, který vystoupil se svou jedinou sbírkou, Slezským číslem (později známou jako Slezské písně) na začátku 20. století. Jeho útočně promlouvající verše, bojující za sociální a národní zájmy českých obyvatel Slezska, řadí Bezruče do generace tzv. anarchistických buřičů. Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a Českou modernou.
Literární teoretici přicházeli s nejrůznějšími teoriemi, které měly vysvětlit mnoho nejasností ohledně života a díla Petra Bezruče, ty však nejsou dodnes uspokojivě vysvětleny.
Stavba jeho básní je dramaticky vzdorná a útočná, užívá výhružných apostrof (zvolání), hyperbol, kontrastů, sžíravého sarkasmu, záměrného porušování rytmu.
Slezské písně byly mnohokrát zhudebněny. Např. Karel Moor (melodram Maryčka Magdónova, 1905), Jaroslav Křička (mužský sbor 70.000, 1906) nebo Miloš Čeleda (melodram Kantor Halfar, 1906). Největší úspěch měly Janáčkovy mužské sbory Maryčka Magdónova (2. znění 1907), Kantor Halfar (1906) a 70.000 (1909) nebo Novákův Kyjov (1911). Hodnotné a často hrané byly skladby: Ostrava (Jana Kupec, Otakar Jeremiáš a Rudolf Kubín) a Bernard Žár (Ad. Piskáček). Mimo to byly zhudebněny Žermanice (mužský sbor J. Kupce 1934) a Kantor Halfar (melodram K. Moora a mužské sbory Ad. Piskáčka a A. Pokorného) ad. Celkový počet zhudebněných veršů čítá kolem 220ti vokálních děl.
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• Jen jedenkrát, op. 109
▸ dle stejnojmenné básně ze Slezských písní
nahoru Ludvík Borýsek* 1944
Houslista.
Absolvoval JAMU ve třídě prof. A. Moravce, sekundista Moravského kvarteta. Na brněnské konzervatoři působil v letech 1969–1979. konzervatorbrno.eu
Chlubnovi provedl díla
• Smyčcový kvartet č. 4 in As „É morta“, op. 103
▸ 13. 10. 1968 – Brno, foyer Janáčkova divadla
▸ 14. 12. 1969 – Brno, Besední dům
▸ 2. 7. 1970 – rozhlas
Chlubnovi natočil díla
• Smyčcový kvartet č. 4 in As „É morta“, op. 103
▸ 11. 7. 1969 – Brno, rozhlas nahoru Arnošt Bourek* 30. 12. 1931, Brno
† 1. 1. 2008, Brno
Flétnista.
Jako syn houslisty začal svou hudební dráhu coby hráč na housle ve filharmonickém sboru Beseda brněnská (1938–46). Poté však šel studovat na brněnskou konzervatoř k Oldřichu Slavíčkovi hru na flétnu (1946–51). Zároveň působil jako první flétnista Filharmonie pracujících v Gottwaldově (1950–51) a poté v Symfonickém orchestru kraje brněnského (1951–55). Významným úspěchem v jeho umělecké kariéře bylo získání zlaté medaile a titulu laureáta na Mezinárodní umělecké soutěži ve Varšavě (1955). Od 1. 1. 1956 byl prvním flétnistou Státní filharmonie Brno. Byl rovněž členem Brněnského dechového kvinteta, s nímž získal druhou cenu v Janáčkově soutěži v Brně (1958). Mezi léty 1957–58 učil na brněnské konzervatoři. S orchestrem Čeští komorní sólisté, jehož byl členem, realizoval turné po Spojených státech amerických. Sedm let působil jako sólový flétnista Melbourne Symphony Orchestra v Austrálii, dva roky vyučoval na Shanghaiské konzervatoři v Číně (do roku 1962). Na svých zahraničních koncertech spolupracoval s osobnostmi jako Maria Callas, Jean-Pierre Louis Rampal, Rudolf Firkušný, Yehudi Menuhin a s dalšími. Téměř třicet let (do roku 2000) vyučoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně hru na flétnu.
Chlubnovi provedl díla:
• Serenáda pro dechové kvinteto, op. 63
▸ 3. 2. 1958 – Brno, Besední dům
▸ 19. 2. 1969 – Brno, sál konzervatoře
nahoru Burja Burian* 20. 6. 1912, Troubelice (u Šternerka)
† ?
Pěvec-tenorista a hudební pedagog.
Vztah k hudbě získal už v dětství – jeho otec byl žákem Leoše Janáčka na Učitelském ústavu v Brně a později dirigentem sboru v Litovli. Již za studií na reálném gymnáziu v Litovli (1923–31) navštěvoval tamní hudební školu, kde se učil hře na klavír a housle. Po maturitě navázal studiem zpěvu na brněnské konzervatoři u Theodora Černíka (1931–35) a u Bohumila Soběského (1935–38). Souběžně studoval také práva na Masarykově univerzitě, kde setrval až do roku 1939, kdy byla škola uzavřena. Téhož roku se stal sólistou brněnské opery (15. 12. 1939). Jeho hlas byl jasnějšího a ostřejšího zabarvení, s dobrými technickými dispozicemi. Za okupace byl totálně nasazen jako sborista Städtische Bühnen Brünn, kde zpíval i sólové party v italštině. V letech 1942–44 spolupracoval s Besedou Brněnskou, na jejíchž koncertech zpíval sólové tenorové party v kantátách a oratoriích. Po osvobození v roce 1945 si dodělal doktorát na právnické fakultě (JUDr.) a 15. srpna téhož roku byl angažován jako sólista opery Národního divadla v Brně.
Věnoval se také koncertnímu zpívání (tenorové party ve Dvořákově Svaté Ludmile, 1946, Chlubnově Českém vzkříšení, premiéra 7. 3. 1946, v Mozartově i Dvořákově Requiem, 1946 a 1951, v Bachových Matoušových pašijích, 1950 a další). Působil i v rozhlase, pro který zpíval jak operní repertoár (zejména z Janáčkových oper), tak populární písně s doprovodem rozhlasového orchestru pod vedením Antonína Devátého. Z Národního divadla odešel v roce 1951 a soustředil se na pedagogickou činnost. Absolvoval tříletý varhanický kurs a stal se v Brně učitelem zpěvu na hudební škole Jaroslava Kvapila (1954–57), na Lidové škole umění na Hlinkách (1957) a na Lidové škole umění v Koněvově ulici. Přes své pedagogické úspěchy byl v roce 1977 přeložen na základní školu do Líšně a bylo mu znemožněno další vyučování sólového zpěvu. Podporoval a propagoval také zájmovou uměleckou činnost. Jeho manželkou byla Helena Burianová, rovněž sólistka brněnské opery.
Chlubnovi provedl díla:
• Zhasněte světla, op. 55
▸ 7. 3. 1946 – první provedení, Brno, Stadion
• Aleluja, op. 55
▸ 7. 3. 1946 – první provedení, Brno, Stadion
nahoru  Nikola Cvejič* 23. 12. 1896, Dobanovci (u Bělehradu)
† 1987, Bělehrad
Pěvec-barytonista.
Studoval nejprve gymnázium v Zemuni a techniku v Záhřebu, později zpěv v Záhřebu a v Miláně u Maria Sammarca (1926). Působil zejména v Lublani a v Záhřebu. Do dějin českého hudebního provozu se zapsal díky svému desetiletému angažmá v Zemském divadle v Brně (1930–40). V celkem asi 45 operách vytvořil několik významných rolí jak v českých premiérách (Leoš Janáček – Z mrtvého domu, Otakar Ostrčil – Honzovo království, Pavel Haas – Šarlatán), tak v premiérách prvních sovětských oper, uváděných v Brně (Ivan Dzerdžinskij – Tichý Don, Dmitrij Šostakovič – Kateřina Izmailova). Výrazné postavy standardního repertoáru (Boris Godunov, Rigoletto Scarpio, Escamillo, Vladislav) ozvláštňoval mohutnými hlasovými prostředky a prudkou dramatickou výrazností. V rámci svého působení v Brně pohostinsky vystupoval také v Národním divadle v Praze, v Bělehradě, Kodani či Vídni. Vystupoval také koncertně a v rozhlase, vyučoval zpěv. Po osvobození Srbska v roce 1945 se stal významným členem Národní opery v Bělehradě. Stále však pohostinsky vystupoval v Brně a také v Polsku a věnoval se operní režii. V letech 1946–70 působil jako profesor sólového zpěvu na Hudební akademii v Bělehradu.
Chlubnovi provedl díla:
• Dvě balady, op. 20
▸ 18. 10. 1930 – Praha, Smetanova síň Obecního domu
nahoru ![Máša Cvejičová. Zdroj: Divadelní list, roč. 8 (1932/33), č. 16, s. [433].](osoby/cvejicova.jpg "Máša Cvejičová. Zdroj: Divadelní list, roč. 8 (1932/33), č. 16, s. [433].") Máša Cvejičová* 10. 12. 1901, Praha
† 26. 3. 1977, Brno
Tanečnice, baletní mistrně a choreografka, rozená Svobodová.
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi nastudovala díla:
• V den počátku, op. 43
▸ 26. 1. 1936 – Brno (taneční spolupráce)
nahoru Stanislav Cyliak* 6. 5. 1859, Brno
† 12. 4. 1939, Brno
Pedagog; básník, dramatik a pohádkář.
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• Ukolébavky, op. 19b
nahoru ![Svatopluk Čech. Zdroj: FLAJŠHANS, Václav. Svatopluk ČEch: dílo a člověk. Praha: F. Topič, 1906, s. [1d].](osoby/cech.jpg "Svatopluk Čech. Zdroj: FLAJŠHANS, Václav. Svatopluk ČEch: dílo a člověk. Praha: F. Topič, 1906, s. [1d].") Svatopluk Čech* 21. 2. 1846, Ostředek
† 23. 2. 1908, Praha-Holešovice
Chlubna na jeho texty vytvořil díla:
• Do pohádky, op. 8 – podle úvodní básně ze sbírky Petrklíče
• Šumařovo dítě, op. 14 – podle básně ze sbírky Poesie sociální
nahoru František Černý* ?
Houslista, bratr Váši Černého.
Chlubnovi provedl díla:
• Sonáta pro housle a violoncello, op. 22
▸ 6. 4. 1955 – Praha, Klub SČS
nahoru Ladislav Černý* 13. 4. 1891, Plzeň
† 13. 7. 1975, Dobříš
Violista a hudební pedagog.
Na pražské konzervatoři studoval (1906–12) hru na housle u Ferdinanda Lachnera a Jindřicha Bastaře a komorní hru u Františka Spilky. Během vojenské služby (1912–18) byl přijat na místo 2. koncertního mistra houslí v České filharmonii (1916–18). Roku 1919 byl přijat do operního orchestru v Lublani, ale nikoliv jako koncertní mistr houslové sekce, jak očekával, nýbrž jako sólový violista. V Lublani též vyučoval na škole družstva Glasbena matica (Hudební matice), která byla transformována na konzervatoř (1919) a v roce 1920, už jako violista, byl s bratry Richardem a Ladislavem Zikovými a Karlem Sancinem spoluzakladatelem smyčcového kvarteta, nazvaným zprvu Zikovo, poté Československé Zikovo, a od roku 1929 Pražské kvarteto (pouze v letech 1943–44 Černého kvarteto). Do Prahy se Ladislav Černý vrátil roku 1921 jako violista tohoto kvarteta a zůstal jím až do ukončení jeho činnosti v roce 1966, zatímco hráči ostatních nástrojů se několikrát vyměnili. Ladislav Černý se stal postupně udržovatelem existence a vynikající úrovně souboru a také neoficiálním učitelem svých spoluhráčů.
Ladislav Černý jako průkopník sólové hry na violu v tehdejším Československu mnohokrát provedl sólový part Berliozova Harolda v Itálii a další skladby světového repertoáru. Paul Hindemith, s nímž se spřátelil na festivalu soudobé hudby v Donaueschingenu 1922, mu věnoval svou Sonátu pro sólovou violu č. 1. Zejména od roku 1966 se Ladislav Černý intenzivně věnoval provádění českých novinek včetně technicky avantgardních (Miroslav Krejčí, Pavel Bořkovec, Alois Hába, Iša Krejčí, Jindřich Feld, Jiří Jaroch, Jiří Matys, Josef Matěj, Jan Kapr, Jan Tausinger a jiní), z nichž některé byly psány z jeho podnětu a byly mu věnovány. Někteří skladatelé, jako Jan Tausinger s ním své skladby konzultovali. Černého hra vynikala virtuozitou techniky, temperamentem, výrazností i krásou a nosností tónu. V rámci hlubokého studia skladby někdy provedl i přes nesouhlas autora zásahy ve prospěch její působivosti.
V letech 1940–52 vyučoval hru na violu a komorní hru na pražské konzervatoři, zprvu jako výpomocný učitel, od roku 1945 jako profesor (7. dubna 1948 podle rozhodnutí Akčního výboru byl z této funkce odvolán, nastoupil opět 17. dubna 1948), působil zde příležitostně i jako dirigent (v osobním spise je poděkování za dirigentské vystoupení s orchestrem Pražské konzervatoře v Domě umělců z roku 1953), na hudební fakultě Akademie múzických umění vyučoval tytéž obory od roku 1946, v letech 1952–58 jako docent, později, jako externí pedagog této školy, přesouval výuku pro zhoršující se pohyblivost nohou postupně do svého bytu, který se stal místem významných uměleckých setkání. K jeho nesčetným žákům patřili nejen violisté Lubomír Malý, Karel Řehák a Karel Doležal, ale (v oboru komorní hry) také violoncellista Václav Jírovec, houslisté Břetislav Novotný, Josef Vlach a Petr Messiereur, Czapáryho kvarteto, Doležalovo kvarteto a další, z nichž klavíristka Jarmila Kozderková se stala jeho doprovázečkou. Hru na housle studoval u Ladislava Černého mimo jiné Josef Micka a Milan Škampa, později violista Smetanova kvarteta. V roce 1955 byl Ladislav Černý jmenován zasloužilým a v roce 1971 národním umělcem.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 2. 12. 1936 – Brno
• Smyčcový kvartet č. 3 Es dur, op. 35
▸ 13. 3. 1935 – Brno, Besední dům
▸ 15. 12. 1936 – Praha, Umělecká beseda
nahoru Váša Černý* 13. 4. 1891, Plzeň
† 13. 7. 1975, Dobříš
Violista a hudební pedagog.
Na pražské konzervatoři studoval (1906–12) hru na housle u Ferdinanda Lachnera a Jindřicha Bastaře a komorní hru u Františka Spilky. Během vojenské služby (1912–18) byl přijat na místo 2. koncertního mistra houslí v České filharmonii (1916–18). Roku 1919 byl přijat do operního orchestru v Lublani, ale nikoliv jako koncertní mistr houslové sekce, jak očekával, nýbrž jako sólový violista. V Lublani též vyučoval na škole družstva Glasbena matica (Hudební matice), která byla transformována na konzervatoř (1919) a v roce 1920, už jako violista, byl s bratry Richardem a Ladislavem Zikovými a Karlem Sancinem spoluzakladatelem smyčcového kvarteta, nazvaným zprvu Zikovo, poté Československé Zikovo, a od roku 1929 Pražské kvarteto (pouze v letech 1943–44 Černého kvarteto). Do Prahy se Ladislav Černý vrátil roku 1921 jako violista tohoto kvarteta a zůstal jím až do ukončení jeho činnosti v roce 1966, zatímco hráči ostatních nástrojů se několikrát vyměnili. Ladislav Černý se stal postupně udržovatelem existence a vynikající úrovně souboru a také neoficiálním učitelem svých spoluhráčů.
Ladislav Černý jako průkopník sólové hry na violu v tehdejším Československu mnohokrát provedl sólový part Berliozova Harolda v Itálii a další skladby světového repertoáru. Paul Hindemith, s nímž se spřátelil na festivalu soudobé hudby v Donaueschingenu 1922, mu věnoval svou Sonátu pro sólovou violu č. 1. Zejména od roku 1966 se Ladislav Černý intenzivně věnoval provádění českých novinek včetně technicky avantgardních (Miroslav Krejčí, Pavel Bořkovec, Alois Hába, Iša Krejčí, Jindřich Feld, Jiří Jaroch, Jiří Matys, Josef Matěj, Jan Kapr, Jan Tausinger a jiní), z nichž některé byly psány z jeho podnětu a byly mu věnovány. Někteří skladatelé, jako Jan Tausinger s ním své skladby konzultovali. Černého hra vynikala virtuozitou techniky, temperamentem, výrazností i krásou a nosností tónu. V rámci hlubokého studia skladby někdy provedl i přes nesouhlas autora zásahy ve prospěch její působivosti.
V letech 1940–52 vyučoval hru na violu a komorní hru na pražské konzervatoři, zprvu jako výpomocný učitel, od roku 1945 jako profesor (7. dubna 1948 podle rozhodnutí Akčního výboru byl z této funkce odvolán, nastoupil opět 17. dubna 1948), působil zde příležitostně i jako dirigent (v osobním spise je poděkování za dirigentské vystoupení s orchestrem Pražské konzervatoře v Domě umělců z roku 1953), na hudební fakultě Akademie múzických umění vyučoval tytéž obory od roku 1946, v letech 1952–58 jako docent, později, jako externí pedagog této školy, přesouval výuku pro zhoršující se pohyblivost nohou postupně do svého bytu, který se stal místem významných uměleckých setkání. K jeho nesčetným žákům patřili nejen violisté Lubomír Malý, Karel Řehák a Karel Doležal, ale (v oboru komorní hry) také violoncellista Václav Jírovec, houslisté Břetislav Novotný, Josef Vlach a Petr Messiereur, Czapáryho kvarteto, Doležalovo kvarteto a další, z nichž klavíristka Jarmila Kozderková se stala jeho doprovázečkou. Hru na housle studoval u Ladislava Černého mimo jiné Josef Micka a Milan Škampa, později violista Smetanova kvarteta. V roce 1955 byl Ladislav Černý jmenován zasloužilým a v roce 1971 národním umělcem.
Chlubnovi provedl díla:
• Sonáta pro housle a violoncello, op. 22
▸ 6. 4. 1955 – Praha, Klub SČS
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 2. 12. 1936 – Brno
• Smyčcový kvartet č. 3 Es dur, op. 35
▸ 13. 3. 1935 – Brno, Besední dům
▸ 15. 12. 1936 – Praha, Umělecká beseda
• Sonáta pro violoncello a klavír, op. 69
▸ 6. 4. 1955 – Praha, Klub SČS
nahoru  Soňa Červená* 9. 9. 1925, Praha
† 7. 5. 2023, Praha
Pěvkyně-mezzosopranistka a altistka, činoherní a filmová herečka.
Byla dcerou pražského advokáta a zakladatele prvorepublikového kabaretu Červená sedma Jiřího Červeného a pravnučkou českého výrobce a vynálezce hudebních nástrojů Václava Červeného. Vyrůstala mezi kabaretními šansony, ke kterým měla blízko i později, avšak již v mládí převážila její touha zpívat operu. Vystudovala v Praze gymnázium a zpěvu se začala učit u profesorky Fassatiové (1945–50). Po absolvování konzervatoře se i nadále soukromě vzdělávala ve zpěvu u Roberta Rosnera a v herectví u Lydie Wegenerové-Salmonové.
7. 7. 1950 vystoupila ve své první velké operní roli jako Bizetova Carmen ve Velkém divadle v Plzni. Touto rolí se později nejvíce proslavila. Ještě téhož roku ji předvedla 24. 11. v Ostravě a roku 1951 v přírodním amfiteátru v Lokti spolu s Beno Blachutem a dirigentem Václavem Kašlíkem. 31. 5. 1952 hostovala jako Carmen v Janáčkově opeře v Brně a od šéfa brněnské opery Zdeňka Chalabaly získala své první vytoužené operní angažmá (1952–58). Už v listopadu 1952 zde zpívala Rychtářku v Janáčkově Její pastorkyni, čímž zahájila svou pozdější kariéru velké janáčkovské interpretky a propagátorky. Zpočátku v Brně dostávala menší role (Radka ve Fibichově Šárce, Třetí žínka ve Dvořákově Rusalce, Kate Pinkertonová v Pucciniho Madame Butterfly či Flora ve Verdiho La Traviatě). Díky své hudební inteligenci a temperamentnímu a dramatickému přednesu se postupně propracovávala ke složitějším typům postav a zvládala rozličné úlohy – například Dorabella v Mozartově Cosi fan tute, Quickly ve Verdiho Falstaffovi, Azucena ve Verdiho Troubadourovi, Varvara v Janáčkově Káti Kabanové či Cherubín v Mozartově Figarově svatbě. S posledně jmenovanou rolí od roku 1954 hostovala ve Stavovském divadle; ve Smetanově divadle dvakrát vystoupila jako Carmen. V roce 1954 také získala druhé místo na Mezinárodní pěvecké soutěži o cenu Emy Destinnové v Praze; o rok později zvítězila na pátém Světovém festivalu mládeže ve Varšavě s árií Hraběnky z Čajkovského Pikové dámy. Téhož roku získala čestné vyznamenání v Moskvě. Často spolupracovala s Břetislavem Bakalou na rozhlasových nahrávkách a koncertech; pod jeho vedením také nastudovala part Zefky v Janáčkově Zápisníku zmizelého.
Chlubnovi provedla díla:
• Požehnané jaro, op. 89b
▸ 24. 9. 1958 – Brno, Dům umění
▸ 20. 5. 1959 – Brno, rozhlas
nahoru Vincenc Červinka* 2. 8. 1877, Kolín
† 2. 10. 1942, Praha
Novinář, politik, redaktor, autor politických monografií a memoárů, překladatel z ruštiny. Na základě jeho překladu Ostrovského Bouře Janáček vytvořil Káťu Kabanovou.
Databáze českého uměleckého překladu
Chlubna zhudebnil:
• Ňura – podle DYMOV, Osip. Ňu, každodenní tragedie o čtyřech dějstvích a deseti obrazech, dle třetího vyd. z r. 1913 přel. Vincenc Červinka. V Praze: Kočí, 1918. Umělecké snahy, sv. 122.
nahoru  Alexandra Čvanová* 25. 4. 1897, Oděsa (Ruské impérium)
† 20. 5. 1939, u Jihlavy
Pěvkyně-sopranistka, v letech 1926–39 sólistka Národního divadla v Brně, zpočátku pod jménem Remislawská. Jako první ztvárnila postavu Emílii Marty ve světové premiéře Janáčkovy Věci Makropulos v roce 1926. Tragicky zahynula při automobilové havárii u Jihlavy.
Chlubnovi ztvárnila role:
• Ňura, op. 31 – Ňura (20. 5. 1932, premiéra)
nahoru Olga Demartini* 15. 11. 1871, Praha-Karlín
† 24. 6. 1949, Brno
Prov. Waltrová, 1893–1894, podruhé Minaříková, od 1903, učitelka zpěvu. Po příležitostných koncertních vystoupeních v Praze působila od počátku 90. let krátce v úlohách mladodramatických a koloraturních na brněnském Národním divalde (1896/97) i na některých německých scénách. V Brně si otevřela první českou operní školu a vedla ji 50 let (1899–1949). Jedním z jejích žáků byl i její syn Rudolf Walter.
Chlubnovi ztvárnila role:
• Ňura – Kosťa, dítě Ňury (20. 5. 1932, premiéra)
nahoru  Marta Dobruská* 18. 1. 1899, Chrudim
† 19. 3. 1947, Brno
Prov. Žáčková, operní pěvkyně, členka opery Zemského divadla v Brně (1923–1935). V Brně nastudovala na sedmdesát rolí, oceňována byla pro své hudební nadání, svědomitost při studiu rolí, vyrovnaný pěvecký výkon, zvučný a příjemný hlas, schopnost chápat dramatickou podstatu postav. Její odchod z divadla byl náhlý, vynucený prudkou otravou krve z líčidel. Uplatnila se i v koncertním životě, provedla v rozhlase písňový cyklus Wilhelma Grosze Africa-Songs (1930), byla také první interpretkou Uspávanek Václava Kaprála (1935).
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi ztvárnila role:
• Alladina a Palomid, op. 16 – Pátá sestra Palomidova (31. 1. 1925, premiéra)
• Ňura, op. 31 – Marja, služka (20. 5. 1932, premiéra)
nahoru Josef Doležal* 28. 11. 1913, Praha
† 2000
Houslista a hudební pedagog.
Studium hry na housle absolvoval na pražské konzervatoři ve třídě Jindřicha Bastaře (1927−34). Během studia se stal primáriem ústavního kvarteta a koncertním mistrem žákovského orchestru konzervatoře. Ve studiu pokračoval na mistrovské škole u Karla Hoffmanna (1934−36) a Jindřicha Felda (1936−38). Od roku 1936 byl členem Symfonického orchestru pražského rozhlasu. Následně působil jako 1. koncertní mistr v Ostravském rozhlasovém orchestru (1938), Malého rozhlasového orchestru v Brně (1939), Velkého symfonického orchestru v Brně (1951) a Státní filharmonie v Brně (1958−78). Za dobu svého působení v brněnské filharmonii vytvořil množství rozhlasových snímků.
Josef Doležal byl rovněž vynikajícím komorním hráčem, v roce 1940 založil Doležalovo kvarteto, jehož primáriem byl více než dvacet let. Skladatel František Pícha mu věnoval své Trio pro housle, violu a soprán.
Neméně důležitá byla jeho pedagogická činnost. V letech 1959−64 působil na brněnské konzervatoři a od roku 1965 vyučoval na brněnské JAMU. Vychoval řadu vynikajících houslistů (Emil Nosek, Miloslav Masařík a jiní).
Chlubnovi provedl díla:
• Koncert pro housle a orchestr, op. 75
▸ 28. 5. 1952 – Brno, rozhlas
▸ 29. 9. 1952 – Brno, rozhlas (pouze II.)
▸ 31. 7. 1953 – Brno, rozhlas
▸ 2. 12. 1957 – Brno, rozhlas
▸ 22. 7. 1958 – rozhlas
• Smyčcový kvartet č. 4 in As „É morta“, op. 103
▸ 9. 3. 1964 – první provedení, Brno, Besední dům
nahoru Libuše Domanínská* 4. 7. 1924, Brno
† 2. 2. 2021, Hodonín
Vyčichlová, roz. Klobásková; pěvkyně-sopranistka.
Pěvecky na sebe upozornila již v dětském věku. Zpívala v dětském pěveckém sboru Obce legionářské v Košicích (jako sólistka tohoto sboru zazpívala v roce 1934 prezidentu Masarykovi v Lánech k narozeninám). V roce 1940 začala studovat na brněnské konzervatoři zpěv pod vedením Hany Pírkové. Roku 1943 byla totálně nasazena v rakouském Neukirchenu a studium na konzervatoři ukončila až v roce 1946 u Bohumila Soběského. Od roku 1945 působila v brněnské opeře, kde debutovala rolí Blaženky (Smetanovo Tajemství). Zvolila si umělecké jméno Libuše Domanínská, podle jihomoravské vsi, k níž měla silný citový vztah. Její pěvecký talent dále umělecky dotvářela Marie Řezníčková. V Brně ztvárnila mladá sopranistka zhruba 40 rolí a odehrála na 800 představení. Vynikla v operách Antonína Dvořáka (Terinka v Jakobínovi, Rusalka, Xenie Borisovna v Dimitriji), Bedřicha Smetany (Blaženka v Tajemství, Mařenka v Prodané nevěstě, Krasava v Libuši), zejména však v operách Janáčkových (Jenůfa v Její pastorkyni, Zlatohříbek v Lišce Bystroušce, Káťa Kabanová).
V roce 1955 se stala sólistkou opery Národního divadla v Praze, kde působila až do roku 1990. Vytvořila zde na šedesát operních rolí. Jejími pěveckými partnery byli např. Beno Blachut nebo Eduard Haken. Nadále však pravidelně hostovala v Brně i v jiných českých a slovenských městech. Mnohokrát zpívala na zahraničních pódiích – od roku 1958 byla stálým hostem vídeňské Volksoper, vystupovala v Moskvě (1955), Berlíně (1956), Bruselu (1958), Amsterdamu, Rotterdamu a Haagu (1959), Helsinkách (1960), Edinburgu (1964), Barceloně (1965) nebo Buenos Aires (1968). Neméně významná byla její koncertní činnost. Zpívala oratoria, kantáty, písně Janáčka, Dvořáka, Beethovena nebo Schuberta. Janáčkovu Glagolskou mši zpívala v mnoha evropských zemích. Premiérově uvedla několik písňových cyklů českých a slovenských skladatelů, z nichž někteří jí své kompozice věnovali (Miroslav Barvík, Zdeněk Blažek, Richard Kozderka). Během své pěvecké kariéry vytvořila velké množství rozhlasových i gramofonových nahrávek. Objevila se i na filmovém plátně (film Pět holek na krku 1967). Roku 1996 získala cenu Thálie za celoživotní mistrovství.
Chlubnovi provedl díla:
• Serenády melancholické o lásce, op. 62
▸ 6. 4. 1955 – Praha, Klub SČS (tři písně)
nahoru Antonín Duda* 8. 6. 1909, Německá (Dolní) Lutyně
† ?
Violoncellista.
Chlubnovi provedl díla:
• Elegie ztracených lidí, op. 18a
▸ 24. 4. 1944 – Brno, Besední dům
• Nocturno, op. 18b
▸ 24. 4. 1944 – Brno, Besední dům (vc)
nahoru  Jaroslav Durych* 2. 12. 1886, Hradec Králové
† 7. 4. 1962, Praha
Prozaik, básník a esejista.
Pocházel z turnovského katolicky orientovaného rodu brusičů drahokamů, jehož členové často byli zvoníky, kostelníky či vůdci procesí. Již raná próza, povídka Jarmark života, naznačila východisko Durychovy tvorby: vyhraněné křesťanské pojetí reality jako součásti božího řádu neovlivnitelného lidskou vůlí. Jeho tvorbu tak charakterizuje slučování zduchovnělé odtažitosti se smyslovostí, jež mnohdy přechází až do polohy vyhroceně erotické a již neustále podněcuje představa smrti a rozkladu. Tato záliba v kontrastech, v níž se projevuje také expresionistická tendence ke groteskním výjevům a vyhroceným situacím lidského života, souzní s kultem baroka: Durychovo barokní vidění se ukazuje v pojetí národních dějin solidarizujícím s protireformací, výrazná je barokizující stylizace jazyková. V Durychových raných básnických dílech se zaujetí barokní tradicí promítlo do ohlasů lidové baladiky (Cikánčina smrt, Balady), později i do sladce smyslné lyrické atmosféry sbírky Panenky. Obrazy bídy a sociální revolty, které jsou součástí pevného božího řádu, se dobovým tendencím poválečné poezie dvacátých let přiblížila sbírka Žebrácké písně. Později se Durychova básnická tvorba orientovala k symbolizující krajinomalbě (Beskydy) a k adoraci zduchovnělého ženství splývajícího autorovi s mariánským kultem.
Slovník české literatury
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• Žebrácké písně, op. 25
nahoru Osip Dymov* 16. 8. 1878, Białystok (dnes Polsko)
† 2. 2. 1959, New York (USA)
Vlastním jménem Josif Perelman, ruský a jidiš spisovatel, dramatik a novinář.
Wikipedia
Chlubna zhudebnil:
• Ňura – podle DYMOV, Osip. Ňu, každodenní tragedie o čtyřech dějstvích a deseti obrazech, dle třetího vyd. z r. 1913 přel. Vincenc Červinka. V Praze: Kočí, 1918. Umělecké snahy, sv. 122.
nahoru Jan Erml* 22. 8. 1903, Charbin (Mandžusko)
† 8. 5. 1978, Brno
Klavírista a hudební pedagog.
Dětství a mládí strávil v mandžuském Charbinu, kde studoval ruskou obchodní školu (maturoval v roce 1922). Během studií se učil hře na klavír a ve svých devatenácti letech měl v Tien-Tsinu svůj první koncert pro veřejnost. Po skončení školy odjel do Čech, odkud pocházeli jeho rodiče, a vzápětí byl přijat na pražskou konzervatoř (1925–28). Studoval zde klavírní hru u Adolfa Mikeše a skladbu u Otakara Šína a Otakara Ostrčila. Poté ještě absolvoval mistrovskou školu u Viléma Kurze (1930). Po absolutoriu spolupracoval jako klavírní doprovázeč s Jaroslavem Kocianem, se kterým odjel na několikaměsíční turné do Holandské Indie. Po svém návratu do Prahy se chvíli živil jako klavírní pedagog, jednu sezónu byl zaměstnán jako klavírista v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha a také ve Varieté. V roce 1933 odjel znovu na dva roky na Dálný Východ, kde byl koncertně a pedagogicky činný (především v Šanghaji). V roce 1935 se vrátil do Prahy, kde umělecky spolupracoval s Pavlem Ludikarem (1936–37). V roce 1938 nakrátko přesídlil do košického rozhlasu, až konečně zakotvil v rozhlase brněnském (1938–65) jako klavírista a sólový hráč. Provedl zde například cyklus Beethovenových klavírních sonát. Od roku 1949 začal také působit na brněnské JAMU jako pedagog klavírní hry; zde se stal později docentem (1961). V roce 1954 (září až listopad) absolvoval delší koncertní turné po Číně a Mongolsku spolu s Vášou Černým a Václavem Halířem. Byl oceňován jako všestranný a pohotový pianista s širokým záběrem repertoáru, od klasické klavírní literatury (Chopin, Vítězslav Novák a další) až po soudobou tvorbu; preferoval zejména dílo žijících moravských skladatelů, jež propagoval doma i v zahraničí. Kromě účinkování v rozhlase provedl řadu koncertů sólových i s orchestrem, spolupracoval také s několika brněnskými komorními sdruženími a byl i organizačně činný v brněnském hudebním životě. V roce 1963 získal vyznamenání Za vynikající práci.
Chlubnovi provedl díla:
• Nokturna, op. 36
▸ 10. 2. 1950 – Brno, rozhlas
▸ 9. 2. 1953 – Brno, rozhlas
▸ 2. 12. 1957 – Brno, rozhlas
▸ 31. 10. 1962 – Brno, Dům umění (jen jedno nokturno)
• Preludium, toccata a fuga, op. 37
▸ 18. 2. 1959 – Brno
▸ 19. 7. 1963 – Brno, rozhlas
• Tři preludia, op. 42
▸ 18. 2. 1959 – Brno
▸ 10. 7. 1959 – Brno, rozhlas
• Chvalozpěvy osvobozené, op. 64
▸ 8. 5. 1951 – rozhlas
▸ 26. 2. 1953 – rozhlas
• Sonáta pro violoncello a klavír, op. 69
▸ 14. 12. 1950 – první provedení, Brno, rozhlas
▸ 16. 1. 1951 – Brno, rozhlas
• Rozjásané odpůldne, op. 89a
▸ 5. 6. 1959 – Brno, sál Typos
• Živote, buď zdráv, op. 96
▸ 10. 11. 1967 – Brno, Dům umění
• Spí moře v české slze, op. 101
▸ 31. 10. 1962 – Brno, Dům umění
▸ 9. 10. 1963 – Brno, Dům umění
▸ 18. 12. 1965 – Brno, rozhlas
• Anakreonteia, op. 106
▸ 24. 4. 1968 – první provedení, Brno, foyer Janáčkova divadla
• Žalozpěvy beze slov, op. 112
▸ 3. 11. 1968 – první provedení, Brno, foyer Janáčkova divadla
nahoru  Géza Fischer* 25. 3. 1899, Temešvár (Rumunsko)
† 4. 3. 1963, Brno
Pěvec-barytonista a hudební pedagog.
Narodil se do hudebnické rodiny (otec kapelníkem vojenské hudby, člen České filharmonie a orchestru opery Národního divadla). Již v mládí zpíval v dětském sboru vídeňské Lidové opery (Volksoper). Po studiu na obchodní akademii ve Vídni a v Praze studoval zpěv na doporučení Alexandra Zemlinského u Maxe Kleina (1921) v Praze, u profesora Ulanowského ve Vídni a Salvatore Salvatiho v Salcburku. První angažmá přijal u německého divadla v Praze 1922/23 (Královský hlasatel – Lohengrin, Silvio – Komedianti, Valentin – Faust). Ve Slovenském národním divadle v Bratislavě působil pod Oskarem Nedbalem (1923–29). Ztvárnil zde zejména role v operách Wolfganga Amadea Mozarta (Almaviva – Figarova svatba), Giuseppe Verdiho (Giorgio Germont – La traviata), Bedřicha Smetany (Přemysl – Libuše, Vok – Čertova stěna), Antonína Dvořáka (Šujskij – Dimitrij, Bohuš – Jakobín), Vítězslava Nováka (Mlynář – Lucerna) a slovenských autorů. V letech 1929–63 působil v brněnské opeře, kde nastudoval přibližně 150 rolí (například Evžen Oněgin – Evžen Oněgin, Sharpless – Madame Butterfly, Rigoletto – Rigoletto, Posa – Don Carlos, Jeleckij – Piková dáma, Wolfram von Eschenbach – Tannhäuser, Umělec/Oblačný/Vacek Bradatý – Výlety pana Broučka, Bohuš z Harasova – Jakobín, Vladislav – Dalibor, Tausendmark – Braniboři v Čechách, Kalina – Tajemství). Ztvárnil také řadu úloh komických (Don Carlos – Zásnuby v klášteře, Malatesta – Don Pasquale) a rolí ze soudobého repertoáru (Švanda – Švanda dudák, Jochimus – Šarlatán, Ježíš/Tomeš – Veronika). Uměleckou noblesu, ušlechtilost a citlivou hereckou interpretaci uplatnil zejména v rolích pro lyrický baryton. Vynikal schopností proniknout psychologicky do ztvárněné role. Během druhé světové války byl vězněn. Získal vyznamenání Za vynikající práci (1954) a titul zasloužilý umělec (1959). Pedagogicky působil na JAMU.
Chlubnovi ztvárnil role:
• V den počátku, op. 43
▸ 24. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Hlas Svědomí)
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Šebestián Belsl, horní hofmistr)
nahoru Máša Fleischerová* 5. 8. 1887, Uherské Hradiště
† 4. 4. 1950, Brno
Roz. Fišerová, Marie, pěvkyně a hudební pedagožka.
Studovala na brněnském učitelském ústavu (maturita 1906), poté vyučovala v Bílovicích nad Svitavou (1907–09) a v Brně. Sólový zpěv studovala na brněnské konzervatoři u Karly Váchové (1919–20) a na konzervatoři v Praze u Doubravky Branbergerové (absolvovala v akademickém roce 1920/21). Na brněnské konzervatoři vyučovala sólový zpěv (1922–39, profesorkou od roku 1928). Krátce vyučovala ještě po druhé světové válce (1945–46). Mezi její žákyně patřily Věra Střelcová-Wasserbauerová, Milada Weinbergerová, Marja Žaludová, Hana Pírková a další. Koncertně byla činná od roku 1915. Intenzivně propagovala soudobou českou a moravskou hudbu (Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák, Jaroslav Křička, Jan Kunc, Pavel Haas, Josef Bok, Vilém Petrželka, Ladislav Vycpálek, Boleslav Vomáčka a další). Vystupovala na koncertech Klubu moravských skladatelů (členkou od roku 1922), operního orchestru, Filharmonického sboru Beseda brněnská, dále v Praze na koncertech pořádaných Spolkem pro pěstování písně, Spolkem pro moderní hudbu a Českou filharmonií. Spolupracovala s řadou významných instrumentalistů a komorních souborů (Václav Štěpán, František Schäfer, František Kudláček, Ladislav Černý, Miloš Sádlo, Pražské kvarteto, Moravské kvarteto, Moravské dechové kvinteto a další). Zúčastnila se Mezinárodního festivalu soudobé hudby v Praze (1924) a v Benátkách (1925). Koncertovala v Paříži (1924, s Ondříčkovým kvartetem), v Kolíně nad Rýnem a v řadě českých a moravských měst. Se Zdeňkem Nejedlým a Ludvíkem Kunderou uskutečnila studijní a propagační zájezd do Sovětského svazu (1937). Vystoupila v komorních představeních pražské konzervatoře (Erik Satie – Sokratés, Georg Friedrich Händel – Rinaldo). Přednášela v Luhačovicích a Třebíči. Stala se členkou Státní zkušební komise pro učitelství hudby (od roku 1926).
Chlubnovi provedla díla:
• Fragment a Dohořelo z op. 6 (7. 6. 1924)
nahoru Egon Fuchs* 3. 9. 1886, Jankov (okr. Benešov)
† 14. 7. 1958, Praha
Pěvecký pedagog.
Studoval v Praze gymnázium a absolvoval na univerzitě práva. Pohostinsky zpíval na Národním divadle, sólovému zpěvu se učil na vídeňské konservatoři u A. Ifferta a soukromě v Itálii. Zprvu barytonista Městského divadla v Essenu, Berlíně-Charlottenburku (1910–14), po válečné vojenské službě profesor pražské konservatoře (od 1. 9. 1919) a koncertní pěvec, zvláště Schubertových, Brahmsových písní a české moderní písně (Novák, Křička, Jaroslav Novotný). S Josefem Sukem provedl všechny Dvořákovy Biblické písně. Vynikl zvláštní ušlechtilostí podání, v němž spojoval hlubokou intelicenci s kultivovaností hlasu. Za okupace internován, po osvobození pověřený profesor AMU (1948–51).
ČSHS-I, s. 352.
Chlubnovi provedl díla:
• Tiché usmíření, op. 10 (23. 10. 1921)
nahoru Milada Gotthardová-Weinbergerová* 25. 2. 1914, Brno
† 23. 1. 1995, místo neznámé
Pěvkyně-sopranistka
V letech 1925–29 navštěvovala reálné gymnázium v Brně. Na brněnské konzervatoři začala studovat v roce 1931, a to na klavírním oddělení. O dva roky později byla rovněž přijata i do druhého ročníku oboru zpěv; ten studovala u Máši Fleischerové, soukromě se pak zdokonalovala u Marie Fialové. V roce 1937 absolvovala skladbou Údolím Nového království Vítězslava Nováka. V témže roce složila i státní zkoušku z klavíru. Již za dob studia na konzervatoři koncertovala, od roku 1937 zpívala v brněnském rozhlase, zde se uplatnila například v operách Leoše Janáčka Počátek románu nebo Příhody lišky Bystroušky, v Ogarech Jaroslava Křičky a dalších. V letech 1937–41 byla sólistkou Vachova sboru moravských učitelek, od roku 1938 zpívala na koncertech Klubu moravských skladatelů. Premiérovala několik písňových cyklů: Navždy Vítězslavy Kaprálové (1938), Život a láska Stanislava Goldbacha (1940), Strom v květu Karla Konvalinky (1942), V lidovém tónu Zdeňka Blažka (1955), tento cyklus jí byl věnován. Pedagogické činnosti se nejprve věnovala soukromě, v letech 1952–58 působila na konzervatoři v Brně jako externí pedagog a v období 1958–77 jako pedagog interní; vyučovala sólový zpěv a hlasovou nauku.
Chlubnovi provedla díla:
• Cyklus písní, op. 33 (26. 11. 1934, první provedení)
nahoru Jindřich Grepl* ?
Chlubnovi ztvárnil role:
• Pomsta Catullova
▸ 5. 6. 1959 – premiéra přepracované verze, Brno, sál Typos (Peristrates)
nahoru Beneš Grünwald* 7. 10. 1867, Praha
† 3. 6. 1931, Praha
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• Čtyři rispetti, op. 19a (22. 11. 1926, první provedení)
nahoru  Pavel Haas* 21. 6. 1899, Brno
† 17. 10. 1944, Osvětim
Skladatel.
Na podzim 1919 byl přijat do 3. ročníku brněnské konzervatoře. Učitelem skladby byl Kunc, v kontrapunktu byl žákem Petrželkovým. 25. září 1920 byl Leošem Janáčkem přijat do mistrovské školy. V této době probíhalo rozhodující formování Haasovy umělecké osobnosti. U Janáčka psal skladby cvičné, např. Divoška (kompozice na úryvky z veselohry Viktora Krylova Ta třetí), zhudebnění tří textů z Janáčkovy sbírky Moravská lidová poezie v písních atd., přepracovával své dřívější kompozice a tvořil nová individuální díla, jejichž význam podtrhl opusovými čísly: Čínské písně, op. 4, Zesmutnělé scherzo (obě 1921). Školu absolvoval Smyčcovým kvartetem č. 1, op. 3 (diplom z 28. června 1922) – spolu s Gustavem Homolou jako první absolvent Janáčkovy mistrovské školy. K Janáčkovi měl Haas silný citový vztah. Jako jednatel Klubu moravských skladatelů pronesl smuteční řeč na Mistrově pohřbu.
Během studií navázal dlouholeté umělecké přátelství s Břetislavem Bakalou. 1920 se seznámil s Marií Jaruškovou (1901–94). Svůj vztah museli o dva roky později ukončit kvůli společenským konvencím – Haasově židovskému původu. Haas vtělil své milostné vzplanutí k Marii a úsilí vyrovnat se s rozchodem do klavírního kvintetu s tenorovým sólem Fata morgana, op. 6 (1923) a Smyčcového kvartetu č. 2 „Z opičích hor“, op. 7 (1925).
Po absolutoriu nastala doba uměleckého i existenčního hledání. Haas pracoval jako společník v obchodě svého otce, což znesnadňovalo jeho kompoziční činnost. Korepetoval v divadlech, psal divadelní, později též filmovou hudbu. Neúspěšně usiloval o místo korepetitora v Saarbrückenu a profesora na brněnské konzervatoři. Aktivně působil v Klubu moravských skladatelů, též jako hudební kritik a publicista.
Dne 17. října 1935 uzavřel sňatek se Soňou Jakobsonovou, manželkou ruského lingvisty Romana Jakobsona, jež byla od roku 1932 ošetřující lékařkou jeho matky. 1. listopadu 1937 se jim narodila dcera Olga. Po sňatku se věnoval pouze kompozici a soukromému vyučování hudby. Mezi jeho žáky náleželi Karel Horký, Richard Kozderka, Lubomír Peduzzi.
Do života manželů Haasových výrazně zasáhla okupace. 28. 1. 1939 naposledy zaznělo Haasovo dílo v rozhlase (pásmo lidových písní Od večera do rána). V témže roce se marně ucházel o místo profesora skladby na nově otevřené konzervatoři v Teheránu. 15. 3. 1939 utekl Haas s rodinou do Prahy, kvůli příchodu okupačních vojsk se však druhý den vrátili do Brna. Marné byly pokusy o získání vstupních víz do Sovětského svazu, Anglie a USA. V září 1939 museli Haasovi odevzdat rádio a Soně byla znemožněna lékařská praxe, hlavní zdroj příjmů. Haasovi postupně ubývali žáci, takže převzal vyučování zpěvu na židovském gymnáziu, které však bylo záhy zrušeno. Z existenčních důvodů se manželé 13. 4. 1940 rozvedli. Paní Haasové byla vrácena lékařská praxe a oba nadále sdíleli společný byt. Na jaře 1941 se musel Haas odstěhovat ke svému otci na Smetanovu ulici, 25. 4. byli oba přestěhováni na Sadovou č. 8, kde bylo koncentrováno několik židovských rodin do jednoho bytu. 19. 9. 1941 si musel přišít žlutou hvězdu. Potají dával hodiny v bytě své vzdálené příbuzné Pavly Rohlenové, kde se také scházel s manželkou.
2. 12. 1941 byl Haas deportován do Terezína. Tam vykonával nejprve těžké fyzické práce, později pracoval v administrativě, což mu umožnilo opět se věnovat tvorbě. Prohlubovaly se však jeho zdravotní potíže. Koncem března 1942 se v Terezíně ocitl také Pavlův otec – zemřel 13. 5. 1944. Do Terezína nevzal Haas žádnou ze svých skladeb. Stále však komponoval pro potřebu internovaných umělců i amatérských souborů. Z jeho terezínských skladeb se zachovaly pouze tři: mužský sbor Al s’ fod (1942), Studie pro smyčcový orchestr (1943) a Čtyři písně na slova čínské poezie (1944). Ve skutečnosti se jednalo o pouhé torzo rozsáhlejší produkce. Z nedochovaných skladeb jsou to zejména: Fantazie na židovskou lidovou píseň pro Ledečovo kvarteto, Partita ve starém slohu pro klavíristu Bernarda Kaffa (provedena 28. 6. 1944), Variace pro klavír a smyčcový orchestr pro Kaffa a orchestr Karla Ančerla, Advent, Requiem (patrně pouze náčrt). 16. 10. 1944 byl odvezen v transportu do Osvětimi, kde následujícího dne zahynul.
Chlubna dokončil jeho díla:
• Symfonie, PS V/3 (1946)
nahoru  František Halas* 3. 10. 1901, Brno
† 27. 10. 1949, Praha
Básník.
František Halas byl autor meditativní a společenské poezie, jeden z nejvýraznějších představitelů české poezie 30. a 40. let dvacátého století.
František Halas pocházel z dělnické rodiny, otec organizoval dělnické stávky a v 50. letech vydal tři svazky vzpomínek. Halasova matka zemřela, když bylo Františkovi Halasovi osm let. Halas se vyučil knihkupcem, působil jako úředník a nakladatelský a časopisecký redaktor (časopisy Pásmo a Rozhledy). Spolupracoval při zakládání Devětsilu.
Za druhé světové války byl František Halas činný v odboji, po válce pracoval jako přednosta odboru na ministerstvu informací.
František Halas je pochován v Kunštátě, kde prožil i dobu heydrichiády.
Poezie Františka Halase je osobitá, jeho verš je většínou přerývaný, rytmicky nepravidelný a zvukově výrazný. Pracuje s hovorovou i obecnou češtinou, využívá biblických přirovnání a metafor.
Halasovu básnickou tvorbu provázely teoretické stati o literatuře, o výtvarném umění, vzpomínky. Spolupracoval i s filmem (např. texty písní). Překládal zejména z polštiny, hlavně Mickiewicze. spisovatelé.cz
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• Je krásná země má, op. 85
nahoru Válav Halíř* 28. 9. 1926, Žeravice (u Přerova)
† 22. 3. 1999, Brno
Pěvec-basista.
Vztah k hudbě získal již v útlém dětství od své matky. V osmi letech se začal učit hrát na housle, avšak ve válečných letech nemohl své studium rozvíjet, proto se vyučil zedníkem. Po skončení druhé světové války u něj hudba definitivně zvítězila; vstoupil na brněnskou konzervatoř (1946–50), kam se hlásil původně do houslové třídy. Kvůli svým fyzickým dispozicím mu však bylo doporučeno studium kontrabasu. U toho vydržel dva roky, aby nakonec na doporučení sbormistra přešel na studium zpěvu. Ten absolvoval v roce 1950 u Josefa Války a ve studiu pokračoval na JAMU u Bohumila Soběského (do 1955). Za studií jedinkrát hostoval v brněnské Janáčkově opeře coby Vodník ve Dvořákově Rusalce (28. 4. 1953), kde zapůsobil svým talentem natolik, že mu umělecký šéf František Jílek nabídl angažmá na pozici sólisty (bas). Rozhodlo se tak o jeho budoucnosti; angažmá přijal a zůstal na tomto místě až do roku 1991, kdy odešel do penze.
V Brně začal spolupracovat také s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů (BROLN), kde interpretoval písně z rodné Hané.
Kromě operních rolí se zvládal kontinuálně věnovat i koncertní činnosti v oratorní, kantátové i písňové tvorbě. Zpíval v Novákově Bouři, Dvořákově Stabat mater, Janáčkově Glagolské mši či Vomáčkově Strážci majáku. Z písňového repertoáru interpretoval zejména tvorbu Schumannovu a Schubertovu, zpíval ale i písně Mahlerovy, Musorgského, Novákovy a Dvořákovy. Janáčkovy lidové písně natočil na desku u Supraphonu. Ze soudobé písňové tvorby měl v repertoáru Viléma Petrželku, Gustava Křivinku, Josefa Berga, Petra Ebena či Ctirada Kohoutka.
Za svůj hudební talent a píli byl několikrát oceněn: roku 1960 byl vybrán, aby v Itálii na zájezdě se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK reprezentoval českou pěveckou školu; 1974 získal Smetanovu medaili a 1978 Janáčkovu medaili za zásluhy o interpretaci a propagaci jejich hudby. Posmrtně mu byla odhalena pamětní deska v Přerově k jeho nedožitým osmdesátinám (2006). Manželkou Václava Halíře byla pěvkyně a pedagožka Helena Halířová-Supová, se kterou se seznámil již na studiích a která ho celoživotně podporovala v jeho kariéře.
Chlubnovi provedl díla:
• Anakreonteia, op. 106
▸ 24. 4. 1968 – první provedení, Brno, foyer Janáčkova divadla
nahoru Alexander Hartley* 9. 4. 1873, Lincoln (NE, USA)
† 1939 (CA, USA)
Filozof, spisovatel, pedagog, učenec, básník a ikonograf.
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• V den počátku, op. 43 (na motivy indiánského mystéria The Origin of Death v překladu Otto Františka Bablera)
nahoru Jaroslav Háša* 26. 2. 1908, Vídeň
† 10. 12. 1981, Praha
Violoncellista.
Syn a žák violoncellisty Josefa Háši. Vystudoval vídeňskou konzervatoř u P. Grümmera a Fr. Buxbauma (1919–25), pokračoval u D. Alexaniana na École Normale de Musique v Paříži (1925/26), později u H. Beckera (1929), v Mnichově u A. Waltera (1930–33), konečně pracoval ještě s Karlem Pravoslavem Sádlem. Byl postupně členem několika zahraničních orchestrů, u nás rozhlasového v Ostravě (1934–36) a potom v Praze členem Československého kvarteta.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 3 Es dur, op. 35
▸ 18. 5. 1958 – Praha, Galerie Zbraslav
▸ 24. 9. 1958 – Brno, Dům umění
nahoru Bedřich Havlík* 6. 12. 1936, Brno
† 4. 7. 2001, Brno
Violoncellista, pedagog na JAMU, člen Moravského kvarteta a předseda Rady Státní filharmonie Brno.
Chlubnovi provedl díla
• Sonáta pro housle a violoncello, op. 22
▸ 29. 4. 1970 – Brno, Dům umění
• Preludium a passacaglia pro sólové violoncello, op. 99b
▸ 13. 10. 1968 – Brno, foyer Janáčkova divadla
• Toccata pro sólové violoncello, op. 99c
▸ 13. 10. 1968 – Brno, foyer Janáčkova divadla
• Smyčcový kvartet č. 4 in As „É morta“, op. 103
▸ 13. 10. 1968 – Brno, foyer Janáčkova divadla
▸ 14. 12. 1969 – Brno, Besední dům
▸ 2. 7. 1970 – rozhlas
Chlubnovi natočil díla
• Smyčcový kvartet č. 4 in As „É morta“, op. 103
▸ 11. 7. 1969 – Brno, rozhlas
nahoru Vladimír Hawlík* 29. 3. 1911, Brno
† 18. 12. 1993, Brno
Varhaník, ředitel kůru, hudební pedagog a skladatel.
Základy hudebního vzdělání získal u svého otce skladatele, varhaníka a ředitele kůru na starém Brně Adolfa Hawlíka. V patnácti letech hrál v kapli Fakultní nemocnice U svaté Anny. Od roku 1928 studoval na brněnské konzervatoři hru na varhany u Eduarda Treglera (státní zkouška 1938), kompozici u Jaroslava Kvapila, dirigování u Zdeňka Chalabaly a hru na klavír u Aleny Holubové a Bernarda Kaffa (státní zkouška 1935). Dále vykonal státní zkoušku ze sborového zpěvu (1932) a sólového zpěvu (1936). V roce 1943 absolvoval varhanní kurz na mistrovské škole v Lipsku pod vedením Günthera Ramina. Na mistrovské škole pražské konzervatoře studoval ve třídě Bedřicha Antonína Wiedermanna a na JAMU ve třídě Františka Michálka (absolvoval roku 1950). Po ukončení studia se věnoval koncertní činnosti. Spolupracoval s pěvci Jaroslavem Stříškou, Bělou Sykovou a Eduardem Hrubešem. Zaměřoval se na varhanní tvorbu 19. století (Ferenc Liszt, César Franck, Max Reger) a českou soudobou tvorbu. Pravidelně prováděl vlastní skladby. Od roku 1958 koncertoval v Německu, Švédsku, Norsku a Sovětském svazu.
Chlubnovi provedl díla:
• Adagio, op. 57
▸ 19. 4. 1948 – Brno, Stadion
▸ 14. 3. 1962 – Brno, Stadion
nahoru  Vladimír Helfert* 24. 3. 1886, Plánice (Klatovy)
† 18. 5. 1945, Praha
Muzikolog, pedagog, organizátor, dirigent. Vznik Československa, nové uspořádání politických a kulturních poměrů s vytvářením nových, dalších center, s tím související poválečné založení Masarykovy univerzity v Brně (1919), působení spřáteleného Otakara Zicha na tomto učilišti, rýsující se nové možnosti profesionálního uplatnění v novém prostředí daly popud k Helfertovu přechodu na Moravu. Byl jmenován (od 1. 9. 1919) profesorem gymnázia ve Vyškově, službu však vykonával na 1. reálce v Brně. Již v září 1920 si podal žádost o habilitační řízení v oboru hudební věda, které se na základě Zichova doporučení uskutečnilo 26. 2. 1921; stal se docentem v semináři hudební vědy, do svého jmenování mimořádným profesorem nadále však působil i na reálce.
V Brně se Helfert musel vyrovnávat především s osobností a dílem Leoše Janáčka, který se od pražského a vídeňského uvedení opery Její pastorkyňa (1916, 1917) stal osobností nejenom brněnského, ale celonárodního a evropského významu a tvořil svá vrcholná díla. Přechod od nejedlovského skeptického postoje vůči Janáčkovi k respektu a pochopení proběhl u Helferta postupně a logicky a to jak vědeckými činy, tak počiny organizačně administrativními (v tomto ohledu se výrazně zasadil o udělení doktorátu honoris causa Masarykovou univerzitou Janáčkovi roku 1925, o Janáčkův odkaz Masarykově univerzitě atp.). Helfert napsal celou řadu drobnějších janáčkovských referátů a statí a posléze přikročil k uskutečnění plánu napsat zásadní rozsáhlou janáčkovskou monografii; stačil z ní připravit a 1939 vydat jenom první svazek (Leoš Janáček: Obraz životního a uměleckého boje, I. V poutech tradice). Postupem doby získal Helfert vztah i k dalším brněnským hudebním tvůrcům, zejména skladatelům Václavu Kaprálovi, Osvaldu Chlubnovi, dirigentovi Břetislavu Bakalovi a jiným.
Ačkoli Helfert vyšel z prostředí aristokratického a vysoce kultivovaného, projevoval vždy sociální cítění a spolu s většinou intelektuálů meziválečného období se pohyboval spíše v levicové části politického spektra (to bylo mimo jiné patrné z jeho spolupráce se Společností pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem, s olomouckým časopisem Index, s Levou frontou, s osobnostmi jakými byli Bedřich Václavek, J. L. Fischer a další). Výrazně se vyslovoval pro demokracii, oponoval stupňujícím se fašistickým tlakům (angažoval se v boji o demokratické Španělsko, odsuzoval hitlerovský nacismus), s nadějemi, ač kriticky a jako nekomunista hleděl na možnost budovat socialistickou společnost v tehdejším SSSR. Zdůrazňoval sociální a politický dosah umění a tedy i hudby, zásadně se však postavil proti reglementování umění v obou zmíněných režimech (kritiku „moderního“ umění a vnucování tzv. socialistického realismu v SSSR pokládal za tragický omyl; právě tak bojoval proti zjednodušenému chápání tzv. ideovosti v hudbě). Helfert též vstoupil do zápasů o udržení Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, jejímž děkanem byl 1935/36, a vzepřel se zde zvenčí vnucovaným cenzurním zásahům. Politicko-ideologické postoje mu způsobily problémy v době nacistické okupace a přispěly pak k tomu, že v době po roce 1948 byl kritizován a jeho osobnost i dílo se ocitly ve stínu oficiální pozornosti.
Hned na počátku nacistické okupace začal být Helfert persekvován. Na zákrok gestapa byl na jaře 1939 spolu s několika dalšími pedagogy filozofické fakulty poslán na nucenou dovolenou, a i když se zdržoval mimo Brno, byl 14. 11. 1939 předvolán k výslechu, zatčen a vězněn (na Špilberku, v Kounicových kolejích, v Breslau-dnes Wroclawi, v koncentračním táboře ve Wohlau). Ve Wohlau vedl Helfert tajnou motákovou korespondenci se spoluvězněm, dělníkem Jurou Sosnarem, kterou Sosnar po válce vydal pod názvem Hovory tužkou; Helfert v ní povzbuzoval své spoluvězně, vyznával se ze své lásky k umění a zvláště k hudbě a z respektu k etickým zásadám; působil zde jako katalyzátor pozitivního myšlení. Z tábora byl pro kritický zdravotní stav (žaludeční vředy, srdeční komplikace) propuštěn do nemocničního ošetřování a odtud dokonce do domácí péče; z iniciativy manželky se dostal do nemocnice v Praze-Vinohradech, kde byl operován a kde se jeho zdravotní stav celkově zlepšil. Poté se zdržoval na českém venkově (střídavě ve Stupčicích u Tábora a v Miřeticích u Vlašimi). V době, kdy alespoň částečně mohl pracovat, se věnoval přípravě edice Jistebnického kancionálu a Thesauru české duchovní písně (ve spolupráci s hymnologem Antonínem Škarkou). Dne 23. 6. 1944 při pobytu v Praze byl však znovu zatčen a vězněn v pankrácké věznici a od 24. 4. 1945 v Terezíně, kde se dožil osvobození. Záhy (14. 5.) však bylo zjištěno onemocnění skvrnitým tyfem, jemuž po převozu do Prahy v nemocnici Na Bulovce podlehl. Urna s jeho popelem byla a je uložena v místě jeho posledního brněnského bydliště.
Chlubnovi provedl díla:
• Tři písně, op. 12
▸ 20. 2. 1924 – první provedení verze s orchestrem, Brno, Besední dům
Chlubna mu dedikoval díla:
• Suita, op. 23
nahoru Bohuš Heran* 6. 2. 1907, Ústí nad Orlicí
† 4. 5. 1968, Praha
Vlastním jménem Bohumil Heran, violoncellista a hudební pedagog.
Základní hudební vzdělání získal u matky, která jej začala učit na klavír a sama byla velmi dobrou pianistkou. Poté následovalo pět let výuky hry na housle u Aloise Sychry. V devíti letech začal studovat hru na violoncello u ústeckého učitele a hudebníka Jana Mazánka. Roku 1919 ho vzal jeho otec za violoncellistou Hanušem Wihanem, který měl na Orlickoústecku v Brandýse nad Orlicí letní byt. Heran se ihned nato stal jeho žákem, avšak jen na čas, jelikož roku 1920 Hanuš Wihan zemřel. I přes tuto krátkou dobu se Heran od Wihana mnoho naučil, a proto mu získané dovednosti umožnily přeskočit hned dva ročníky pražské konzervatoře. Zde byl žákem Jana Buriana a po pětiletém studiu absolvoval v roce 1925 s Koncertem d moll Camila Saint-Saënse. Následovalo studium na mistrovské škole pražské konzervatoře rovněž u Jana Buriana (1925─26). Po absolutoriu obdržel Heran stipendium francouzské vlády ke studiu ve Francii. V Paříži na Conservatoire National de Musique pobýval dva roky (1926─28) a studoval u Gérarda Hekkinga.
První angažmá získal ve Švýcarsku ve Winterthuru (1928─29) a krátce působil také jako koncertní mistr a sólista Puppova orchestru v Karlových Varech (1929─30). V lednu 1930 byl však povolán do Prahy, kde získal místo koncertního mistra a sólisty Symfonického orchestru Československého rozhlasu; setrval zde 23 let. Po odchodu z tohoto orchestru se začal plně věnovat pedagogické činnosti. Nejdříve od roku 1953 na pražské konzervatoři a pak od roku 1962 na JAMU v Brně. Heran byl umělcem, který ovládal bohatý repertoár sólový i komorní, a to od Bacha až po soudobou tvorbu. Jeho první veřejné vystoupení se konalo v Ústí nad Orlicí v roce 1918, první koncert v Praze pak roku 1930. Heran koncertoval také ve Francii, Maďarsku, Anglii, Švýcarsku nebo Polsku. Do svého repertoáru zařazoval mnoho novinek. Jako první uvedl například II. sonátu Bohuslava Martinů, Impromptu Emila Votočka, skladby Josefa Bohuslava Foerstera, Iši Krejčího, Osvalda Chlubny, Jana Kapra, Daria Milhauda, Artura Honeggera a dalších. Věnovány mu byly některé skladby Emila Hlobila, Klementa Slavického, Iši Krejčího a další. Přechodně byl členem Českého klavírního kvarteta a tria a často spolupracoval s Pražským a Ondříčkovým kvartetem. Heran je také autorem několika knih (Muzikantův Skicář, Hanuš Wihan, Moje dojmy z festivalu).
Začátkem šedesátých let přišel s myšlenkou uspořádat ve svém rodném městě Ústí nad Orlicí soutěž pro mladé violoncellisty. Postupem let se mu podařilo s ústeckými organizátory vytvořit podmínky pro první ročník a soutěž se poprvé konala v roce 1968. Bohužel čtyři dny před soutěží nemocný Heran zemřel. Z poroty soutěže proto vzešel návrh, aby soutěž nesla jméno po svém zakladateli Bohuši Heranovi.
Chlubnovi provedl skladby:
• Koncert f moll pro violoncello, op. 47
▸ 2. 10. 1939 – první provedení, Praha, rozhlas
▸ 27. 3. 1941 – první koncertní provedení, Brno, stadion
nahoru Jan Hladík* ?
Chlubnovi ztvárnil role:
• Kolébka, op. 81
▸ 18. 4. 1963 – premiéra, Brno (apotečník)
nahoru Jarmila Hladíková* 25. 5. 1940, Brno
Rozená Ševčíková, sopranistka a pedagožka.
Ve zpěvu se vzdělávala na brněnské JAMU (1964) u Vlasty Linhartové. Získala ocenění na pěvecké soutěži Roberta Schumanna ve Zwickau (1963). Jako sólistka vystupuje především v provedení kantátových a oratorních děl (Dvořák: Svatá Ludmila, Honegger: Johanka z Arku a jiné), spolupracuje s českými sbory a orchestry (zejména Český pěvecký sbor pod vedením Josefa Veselky). Od roku 1964 pedagogicky působí na brněnské JAMU, k jejím žákům patří mimo jiné Jiří Kubík, Vladimír Chmelo, Petr Julíček, Blanka Morávková a další.
Chlubnovi ztvárnila role:
• Kolébka, op. 81
▸ 18. 4. 1963 – premiéra, Brno (Margreta)
nahoru  Marie Hloušková* 2. 1. 1895, Čáslav
† 29. 6. 1940, Brno
Pěvkyně-altistka a mezzosopranistka. Kariéru operní sólistky začala v roce 1920 v Bratislavě. Zde se v letech 1920–22 stala členkou Slovenského národního divadla. Zároveň byla v těchto letech učitelkou zpěvu na Hudební a dramatické akademii. V sezoně 1922/23 krátce působila v Novém německém divadle v Praze. V letech 1923–35 působila jako sólistka opery Národního divadla v Brně.
Měla sytý, hluboký alt a brilantní pěveckou techniku. Často spoluúčinkovala na koncertech Besedy brněnské v kantátách od Antonína Dvořáka, v roce 1927 zde zpívala poprvé v Janáčkově Glagolské mši. Věnovala se i pedagogické činnosti.
Chlubnovi ztvárnila role:
• Aladina a Palomid, op. 16
▸ 31. 1. 1925 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Astolena, dcera Ablamorova)
• Ňura, op. 31
▸ 20. 5. 1932 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (bytná)
Chlubnovi provedla díla:
• Fragment z op. 6
▸ 15. 10. 1927
• Ze strání, hor a lesů, op. 40
▸ 6. 2. 1935 – první provedení
nahoru Alfréd Holeček* 6. 5. 1907, Charkov (Ukrajina)
† 8. 2. 1989, Praha
Kavírista a vojenský kapelník.
Narodil se na Ukrajině, ale v roce 1922 se vrátil s českými rodiči do jejich vlasti. Absolvoval s vynikajícím prospěchem klavír na pražské konzervatoři u Ludmily Urbanové (1923–30) a studoval na mistrovské škole u Viléma Kurze (1930–31). V nejbližších letech spolupracoval s Janem Kubelíkem, s nímž v letech 1931–34 vystoupil na jednadvaceti zahraničních zájezdech. Roku 1935 nastoupil vojenskou službu u pěšího pluku 5 v Praze. O tři roky později byl jmenován poručíkem kapelníkem pěšího pluku 3 v Kroměříži, počátkem roku 1939 pěšího pluku 4 v Hradci Králové. Téhož roku byl převeden do služeb ministerstva školství, poté přidělen pražské konzervatoři a ustanoven státním učitelem korepetice (1940). Koncem roku 1950 přešel na AMU, kde byl jmenován docentem (1951) a později profesorem (1965) pro obor korepetice. Získal pověst vynikajícího doprovázeče a znamenitého komorního hráče. Například František Rauch charakterizoval jeho hru jako „zdrženlivou eleganci“, která se vyznačuje přesností a pokorou, ale také citlivým smyslem pro charakter jednotlivých skladeb. Své schopnosti prezentoval doma i v zahraničí: Jugoslávie (1946, 1958), SSSR (1946, 1953, 1954), Toulouse (1957, 1958), Berlín (1958), Mexiko, Indie a Japonsko (1959). Vystupoval s předními umělci domácími (Alexandr Plocek, Miloš Sádlo, Josef Suk) i zahraničními. Z četných premiérových provedení stojí za zmínku tato díla: Vítězslav Novák: Sonáta pro violoncello a klavír (s Milošem Sádlem), Bohuslav Martinů: II. sonáta pro violoncello (s Bohušem Heranem), Pavel Bořkovec: Houslová sonatina a II. houslová sonáta (s Alexandrem Plockem a Ladislavem Jáskem), Jiří Pauer: Violoncellová sonáta (s Bohušem Heranem), Josef Páleníček: Variace pro violoncello a klavír (s Milošem Sádlem). Na přehlídkách nové tvorby provedl díla mladých českých skladatelů, Viktora Kalabise, Gustava Křivinky, Ludvíka Podéště a dalších. V roce 1963 byl jmenován zasloužilým umělcem.
Chlubnovi provedl díla:
• Prosté sloky, op. 56
▸ 13. 1. 1948 – Brno, Besední dům
• Požehnané jaro, op. 89b
▸ 26. 11. 1958 – Praha, Klub skladatelů
nahoru Bohumil Holub* 23. 5. 1880, Holice v Čechách
† 31. 3. 1951, Brno
Varhaník a pedagog.
Zakotvil v Brně, kde rozvinul úspěšnou uměleckou i pedagogickou činnost. Varhaník na Petrově (od 1911) a učitel varhanické školy (1911–16). Se smíšeným sborem varhanické školy konal zájezdy po moravském venkově (1913–15) a řídil duchovní koncerty, při nichž účinkoval na varhany Leoš Janáček. Po převratu profesorem brněnské konservatoře a člen státní zkušební komise. Založil Moravské komorní sdružení (1919–21, klavírní kvarteto), s nímž koncertoval též v Praze (1919) a později organizoval i madrigalové sdružení (1934–35). K největším jeho úspěchům patřilo první provedení Postludia v Janáčkově Glagolské mši. Ve své hře spojoval vynikající hudebnost s přesnou technikou na manuálech i pedálu a se slohovým erjstříkováním. Významný byl jeho samostatný koncert 1. 10. 1934 v Brně a jeho varhanní půlhodinky v rozhlase, kde uváděl též soudobé brněnské autory.
ČSHS-I, s. 458–459.
Chlubnovi provedl skladby:
• Pět písní, op. 6 – č. III a V (5. 1. 1919, první provedení)
nahoru Karel Holub* ?
† ?
Klarinetista.
Člen Moravského dechového kvinteta.
Chlubnovi provedl díla:
• Dechový kvintet, op. 45
▸ 19. 1. 1937 – první provedení, Praha, sál Musea Bedřicha Smetany
▸ 23. 2. 1937 – Brno, aula Masarykovy university
▸ 5. 5. 1947 – Brno, Besední dům
nahoru Růžena Hořáková* 31. 12. 1909, Jičín
† 5. 7. 2001, Buenos Aires (Argentina)
Rozená Bendáková, podruhé provdaná Firkušná, pěvkyně-mezzosporanistka.
Vystudovala gymnázium v Jičíně. Zpěv studovala nejprve v Praze u Otilie Hinkeové a poté v letech 1934–37 na dramatické škole Německé hudební akademie. Debutovala v roce 1937 v Liberci jako Kostelnička v Její pastorkyni. Od téhož roku působila v brněnské opeře, kde spolupracovala s Marií Hlouškovou. Účinkovala hlavně v Dvořákových operách (Marfa v Dimitriji, Ježibaba v Rusalce, Kněžna v Čertu a Káči, Říhová v Tvrdých palicích, Anna v Králi a uhlíři), ale též v operách Smetanových, Janáčkových i v dalších dílech světových skladatelů. Ve svém repertoáru měla také kolem čtyř set písní od baroka až po současnost a též lidové písně. Zpívala rovněž na koncertech Pražského Hlaholu. V srpnu a září 1945 hostovala v pražském Národním divadle, kde vzápětí dostala angažmá až do roku 1948. V roce 1947 koncertovala ve Vídni a rok poté v Anglii (Manchester, Liverpool). V letech 1950–79 byla sólistkou opery Teatro Colón v Buenos Aires. V Jižní Americe usilovala o šíření české hudby, v roce 1950 zpívala Kostelničku v Její pastorkyni, zasloužila se i o uvedení Zápisníku zmizelého a Káti Kabanové, prováděla zde také písně Zdeňka Blažka a další českou a slovenskou písňovou i operní tvorbu. Účinkovala i v dílech soudobé hudby (Schönberg, Bartók, Martin, Menotti). Kromě Buenos Aires vystupovala také v provinčních městech Tucumán, Cordoba, Junin a dalších. Spolu se svých manželem, muzikologem Leošem Firkušným, redigovala sbírku českých písní Pazdírkův pěvecký repertoár.
Chlubnovi provedla díla:
• Prosté sloky, op. 56
▸ 13. 1. 1948 – Brno, Besední dům
nahoru František Míťa Hradil* 8. 12. 1898, Vsetín
† 6. 8. 1980, Ledeč nad Sázavou
Pedagog, skladatel, sbormistr, hudební publicista.
Syn Janáčkova žáka, kantora, varhaníka a skladatele Antonína Hradila, pozdějšího profesora na ostravském Marhulově hudebním ústavu v Mariánských Horách. Po ukončení docházky do měšťanky v rodišti, kdy se rodina přestěhovala roku 1912 do Ostravy, začal studovat na učitelském ústavu ve Slezské Ostravě. Před jeho dokončením musel narukovat (1916) do 1. světové války. Po složení státních zkoušek z hudby a zpěvu nastoupil roku 1919 – vedle svého otce – na místo profesora dějin hudby a intonace na Marhulově varhanické škole – Hudební škole Matice školské v Mariánských Horách. Zároveň se stal roku 1921 ředitelem nově zřízené hudební školy kovodělníků ve Vítkovicích a byl také přijat Leošem Janáčkem do jeho mistrovských tříd skladby. Po absolvování (1923) se vrátil do Ostravy na Hudební školu Matice školské, na které byl po náhlé Marhulově smrti v roce 1925 jmenován ředitelem. Na této škole, přejmenované na Masarykův ústav hudby a zpěvu a v roce 1936 přemístěné z Mariánských Hor do Moravské Ostravy, se za Hradilova vedení uplatňovaly moderní pedagogické metody. V čele školy stál až do roku 1953, kdy jeho a Kubínovou zásluhou byla tzv. „profesionální větev“ ústavu přebudována na Vyšší hudebně pedagogickou školu, od roku 1959 ostravskou Konzervatoř. Zde pak Hradil krátce vykonával funkci pedagogického ředitele a zároveň i krajského inspektora kultury. Roku 1956 přesídlil do Prahy jako ředitel zdejší Vyšší hudebně pedagogické školy. Poté byl až do roku 1966 vedoucím kabinetu hudebních škol při Krajském ústavu pro další vzdělávání učitelů. S Hradilovou pedagogickou činností úzce souvisela jeho práce kulturně osvětová. Byl v Ostravě spoluzakladatelem a dlouholetým předsedou Kruhu přátel vážné hudby a spolupodílel se na založení Ostravského symfonického orchestru.
František Míťa Hradil publikoval kritiky v Hudebním a divadelním obzoru (tento časopis též spoluredigoval), ve 20. a 30. letech přispíval články o ostravském hudebním životě do pražské revue Tempo – Listy Hudební matice, příležitostně psal do Moravskoslezského deníku, Černé země, Ducha času a Hudebních rozhledů. Hudebně publicistické dílo bylo zaměřeno hlavně na oblast hudebního školství, na sborové umění a zvláště na dějiny hudby na Ostravsku. Byl autorem soupisů děl a tematických katalogů Otakara Jeremiáše, Jaroslava Křičky, Emila Františka Buriana a Josefa Plavce. Krátce po Hradilově smrti vyšly jeho paměti Hudebníci a pěvci v kraji Leoše Janáčka.
Chlubnovi prodal díla:
• Pět písní, op. 6 (konkrétně druhou píseň)
nahoru ![Hana Hrdličková. Zdroj: Salon, roč. 3 (1924), č. 8–9, s. [28]](osoby/hrdlickova.jpg "Hana Hrdličková. Zdroj: Salon, roč. 3 (1924), č. 8–9, s. [28]") Hana Hrdličková* 18. 12. 1893, Liberec
† 28. 4. 1982, Praha
Pěvkyně-sopranistka.
V Praze navštěvovala Vyšší dívčí školu, ale zároveň tíhla k hudbě. Hru na klavír a hudební teorii se učila v hudební škole Bohumila Šejnohy v Praze-Karlíně, zpěv studovala u Konrada Wallersteina, Gabriely Horvátové a Kristiny Morfové. Debutovala roku 1918 ve Vinohradském divadle pod vedením Otakara Ostrčila v roli Lidunky v opeře Viléma Blodka V studni. Krátce nato došlo k zániku této operní scény a ona přesídlila roku 1920 do Brna, kde ji přijal František Neumann díky jejímu výkonu v roli Barče ve Smetanově Hubičce. Byla angažována pro obor koloraturní subrety, pro nějž měla dobré předpoklady – půvab, lehký a svěží projev a jasnou barvu hlasu. Zpívala i několik operetních úloh. Úspěšně interpretovala také jinošské role operního repertoáru. Vůbec nejvýrazněji se zapsala do povědomí jako historicky první Liška Bystrouška v premiéře této Janáčkovy opery (1924), kterou ztvárnila tak dokonale, že samotný skladatel byl jejím výkonem nadšen. Po této sezóně však svou brněnskou operní kariéru předčasně ukončila (1925); provdala se za kolegu pěvce Karla Zavřela a dále již v Brně neúčinkovala. Vystoupila ještě v roce 1928 jako Zuzanka v Mozartově Figarově svatbě v Národním divadle v Praze a jako Královna noci v Mozartově Kouzelné flétně v německém divadle v Teplicích. Roku 1929 odešla spolu s manželem do Bratislavy, kde působila ve slovenském rozhlase; zůstala tam do roku 1939. Poté žila v Praze, kde spolupracovala s pěveckým spolkem Hlahol, avšak k operní dráze se již nevrátila.
Chlubnovi ztvárnila role:
• Alladina a Palomid, op. 16 – Druhá sestra Palomidova (31. 1. 1925, premiéra)
nahoru  Alexandr Vladimír Hrska* 9. 5. 1890, Praha-Vinohrady
† 23. 10. 1954, Praha
Malíř, grafik a scénograf. A. V. Hrska se jako divadelník řadí k nejlepší plejádě českých scénických výtvarníků, kteří během druhé dekády dvacátého století významně zasáhli do divadelních tvorby. V souladu s nejnovějšími uměleckými proudy přeměnili zcela vizuální podobu divadla a položili základy moderní české scénografie jako nově se utvářejícího dramaticko-výtvarného oboru.
web věnovaný A. V. Hrskovi
Chlubnovi vytvořil scénu pro díla:
• Pomsta Catullova (30. 11. 1921, premiéra)
nahoru  Eduard Hrubeš* 1. 6. 1914, Oldřichovice u Napajedel
† 20. 2. 1979, Brno
Pěvec-barytonista a hudební pedagog.
Základy hudebního vzdělání získal u svého otce, řídícího učitele venkovské školy a žáka Leoše Janáčka na brněnském Učitelském ústavu. V domácím smyčcovém kvartetu s otcem a dvěma sestrami hrál na violoncello. Studoval na gymnáziu v Kroměříži (1925–32), stal se členem pěveckého sdružení Moravan a v hudební škole studoval sólový zpěv. Vystudoval fakultu lesního inženýrství Vysoké školy zemědělské v Brně (1932–36), kde byl poté asistentem. Současně působil jako vědecký pracovník v brněnské Státní výzkumné stanici pro lesní geodézii (1936–37) a studoval jako mimořádný posluchač sólový zpěv na brněnské konzervatoři ve třídě Bohumila Soběského (1938–42). V roce 1941 předzpíval v Praze Václavu Talichovi, který jej doporučil jako eléva do operního souboru Národního divadla. Téhož roku se stal členem ostravské opery (1941–44), kde nastudoval během tří sezón 25 barytonových rolí. Ve zpěvu se dále zdokonaloval u Rudolfa Vaška (1943–44), který ho přeškolil na tenoristu. Vrátil se však k barytonovému oboru a stal se členem Janáčkovy opery v Brně, kde působil až do odchodu do důchodu (1944–78). Nastudoval zde přes 100 rolí. Kromě pěveckého umění vynikal po stránce herecké a pohybové. Rozvíjel také bohatou koncertní činnost, interpretoval řadu písňových cyklů a partů v kantátových a oratorních dílech. Pedagogicky působil na brněnské univerzitě jako lektor hudební výchovy na pedagogické fakultě (od roku 1947), vyučoval zpěv na brněnské konzervatoři (1951–54) a od roku 1967 působil jako externí pedagog na katedře sólového zpěvu a herectví na JAMU.
Chlubnovi ztvárnil role:
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (David Wolfram, šmelcíř kumštovní)
Chlubnovi provedl díla:
• Z těžkých chvil, op. 48
▸ 10. 2. 1948 – první provedení, Brno, Besední dům
• Chvalozpěvy osvobozené, op. 64
▸ 29. 4. 1946 – první provedení, Brno, Besední dům
▸ 8. 1. 1949 – Brno, rozhlas
▸ 10. 2. 1950 – Brno, rozhlas
▸ 8. 5. 1951 – rozhlas
▸ 26. 2. 1953 – rozhlas
▸ 1. 5. 1955 – Brno, Dům umění
▸ 29. 9. 1954 – Brno, Dům umění
nahoru Antonín Hyksa* 29. 5. 1905, Trojovice
† 30. 3. 1971, Pardubice
Violista a hudební pedagog.
Studoval hru na housle u Josefa Berana v Pardubicích (1925–29), v letech 1929–34 soukromně u Jindřicha Felda a v letech 1929–30 u Jaroslava Kociana v Praze. Současně byl posluchačem mistrovské třídy Karla Hoffmana a žákem hry na violu u Rudolfa Reissiga. Působil jako učitel v Chrudimi, Českém Brodě, Kostelci nad Černými lesy a v letech 1942–45 v Praze. Vynikl jako sólista na violu, spolupracoval s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, rozhlasovými orchestry v Praze a Brně a dalšími. Byl činný také jako člen komorních souborů (České klavírní kvarteto, Heroldovo kvarteto, Moravské kvarteto). Po roce 1945 nastoupil jako pedagog na pražskou konzervatoř, v roce 1947 byl přeložen do Brna na tamní konzervatoř a následně od roku 1955 působil jako odborný asistent na JAMU. Patřil mezi přední české violové interprety. Je mu věnováno několik desítek českých i zahraničních violových skladeb, mnoho z nich mělo premiéru v jeho provedení. Pro rozhlas realizoval množství nahrávek. Je autorem didaktických děl Etudy v první poloze, Technická cvičení v první poloze (Praha 1950), Technická cvičení v polohách II (Praha 1956), Technická cvičení pro violu III. (Praha 1958).
Chlubnovi provedl díla:
• Ivence pro sólovou violu, op. 99a
▸ 9. 10. 1963 – první provedení, Brno, Dům umění
nahoru Jaroslav Hýl* 28. 1. 1926, Brušperk
† ?
Fagotista.
Absolvoval brněnskou konzervatoř u Josefa Jakubce (1946–51) a JAMU (1952–56), v roce 1952 také studoval na dirigentském oddělení konzervatoře u Bohumíra Lišky. V letech 1952–56 působil jako člen Symfonického orchestru kraje Brněnského, od roku 1956 v Státní filharmonii Brno. Po roce 1951 se také věnoval komorní hudbě jako člen Brněnského dechového kvinteta.
Chlubnovi provedl díla:
• Serenáda, op. 63
▸ 3. 2. 1958 – Brno, Besední dům
▸ 19. 2. 1969 – Brno, sál konzervatoře
nahoru  Zdeněk Chalabala* 4. 11. 1874, Praha
† 22. 5. 1957, Praha
Dirigent. V roce 1918 se Chalabala ve Vídni zapsal na právnickou fakultu a v následujícím roce přestoupil do Prahy. Studií na právnické fakultě záhy zanechal a přešel na brněnskou konservatoř (1919). Byl posluchačem dirigenta Františka Neumanna, Viléma Kurze a Jana Kunce. V Neumannově třídě absolvoval roku 1922 a kompoziční oddělení v roce 1923. Poté navštěvoval kompoziční mistrovskou třídu Leoše Janáčka (1925–26). Během svých studií na konzervatoři Chalabala založil Hudební svaz vysokoškolského studentstva (sbormistrem v letech 1919–21). Svou činnost zahájil v květnu 1919 veřejným koncertem při příležitosti všestudentských oslav v Brně. Během studia na konzervatoři navštěvoval hodiny klavíru u Růženy Kurzové . Od roku 1921 byl pověřen vyučováním na konzervatoři (řízení orchestru a korepetici). V letech 1928–36 zde byl smluvním řízení orchestru.
Po absolvování konzervatoře (1924) založil spolu se svými spolupracovníky Bohumilem Fišerem a dalšími Slováckou filharmonii, jejímž byl také dirigentem. V roce 1925 definitivně odešel jako dirigent opery do Brna do Národního divadla za Františkem Neumannem. Po jeho smrti roku 1929 se stal prvním dirigentem a v následujícím roce (1930) i dramaturgem brněnského Národního divadla. Kromě řízení orchestru v Brně, hostoval i v České filharmonii a v Záhřebu. Nastudováním Fibichovy Bouře, která byla uvedena 2. 4. 1936, se rozloučil s brněnským divadlem. Od 1. 5. 1936 již působil jako dramaturg Národního divadla v Praze. Zde v těsné blízkosti Václava Talicha dozrává Chalabalovo dirigentské umění a osobnost. Jeho představení se stala vedle Talichových nejzávažnějšími. Kromě dramaturgické a dirigentské profese se Chalabala věnoval i publicistice. Byl redaktorem časopisu Národní divadlo, spolu s Josefem Hutterem redigoval knihu České umění dramatické. Po osvobození Československa (1945) byl Chalabala přeložen do Ostravy s posláním pozvednout po válce místní operu. V Ostravě působil jako šéf opery do roku 1947 a za svou úspěšnou práci byl oceněn 11. 5. 1947 Zemskou cenou osvobození. V témže roce se na krátkou dobu vrátil do Národního divadla v Praze jako dirigent. Roku 1949 byl přeložen do Brna jako šéf opery s pověstí vynikajícího organizátora a dirigenta.
Po svém druhém kratším pobytu v Brně, odešel v květnu 1952 Chalabala do Bratislavy jako šéf opery Slovenského národního divadla. V září 1953 Chalabala opět po krátkém působení opustil své pracoviště a odešel do Národního divadla v Praze, kde se mu již dostalo místa hlavního dirigenta. Dne 24. 11. 1953, byl za vynikající činnost v pražském Národním divadle jmenován zasloužilým umělcem. V roce 1955 se s operou Národního divadla zúčastnil zájezdu do Moskvy, kde řídil v lednu Dvořákovu Rusalku a v září Smetanovu Prodanou nevěstu. Obě premiéry měly značný ohlas, což mu vyneslo nabídku na angažmá v moskevském Velkém divadle, jež Chalabala o rok později přijal a v polovině prosince 1956 nastoupil jako dirigent Velkého divadla v Moskvě. Před tím ještě koncertoval s operou Národního divadla v Berlíně. Mimo zájezdy Národního divadla dirigoval v Lipsku, Záhřebu, Katovicích, Bytomi a Staatskapelle v Drážďanech. Svoji činnost zahájil Chalabala v Moskvě uvedením Borise Godunova, publikum i kritika jej opět s nadšením přijala. Následovaly další nabídky z Florencie, Amsterodamu, Madridu, Vídně, Drážďan, Paříže apod., kterým však nemohl vyhovět. Při příležitosti oslav 75. výročí založení Národního divadla byl Chalabala jmenován národním umělcem.
Chlubnovi dirigoval díla:
• Pomsta Catullova, op. 4
▸ 30. 11. 1921 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách
• Dvě balady, op. 20
▸ 18. 10. 1930 – Praha, Smetanova síň Obecního domu
• Symfonie života a lásky I. díl, op. 24
▸ 10. 5. 1931 – první provedení, Brno, divadlo Na hradbách
nahoru Květuše Chlubnová* 15. 4. 1929, Brno
Skladatelova dcera, nejmladší ze tří sourozenců.
nahoru Štěpán Chodounský* 14. 3. 1886, Praha
† 11. 10. 1954, Praha
Studoval v Praze na střední škole a posléze na Českém vysokém učení technickém. Zpěvu se učil u Konrada Wallersteina. Byl členem německého divadla v Černovcích (dnes Ukrajina, 1912/14). V rámci tohoto angažmá hostoval koncertně i v Bukurešti a ve vídeňské Volksoper. V letech 1914–19 byl členem německého divadla v Brně. V roce 1916 působil krátce v Hamburku a roku 1918 hostoval ve vídeňské Staatsoper. V letech 1919–22 působil v Národním divadle v Brně, kde si začal pod vedením šéfa opery Františka Neumanna vytvářet český a světový barytonový repertoár.
V Národním divadle v Praze hostoval již v roce 1919, poté zde byl angažován jako sólista v letech 1922–26. V německých divadlech zpíval hlavně lyrické partie, v českých vynikal v hrdinných a charakterních rolích. Působil také jako kantátový a oratorní pěvec. V červnu 1926 musel opustit divadelní kariéru ze zdravotních důvodů – trpěl onemocněním hlasivek.
Stal se také známým sběratelem gramofonových desek a fonografických válečků, které shromažďoval ještě před první světovou válkou. Podle svědectví pamětníků měl ve své sbírce až 50.000 kusů, včetně raritních nahrávek Enrika Carusa, žádné tyto nosiče se ovšem nedochovaly. Ve třicátých letech měl vlastní detektivní kancelář. Byl manželem herečky a operní pěvkyně Národního divadla v Praze Marie Veselé.
Chlubnovi provedl díla:
• Tiché usmíření, op. 10 (31. 10. 1919, první provedení)
nahoru Josef Jakubec* 19. 8. 1896, Roveň (okr. Jičín)
† 30. 4. 1966, Olomouc
Fagotista a pedagog.
Hudební nadání projevoval již v dětství, ale díky tíživé finanční situaci rodiny bylo rozhodnuto o jeho studiu v kněžském semináři. Touha po hudebním vzdělání však chlapce nakonec přivedla prostřednictvím jeho strýce Jana Pehlíka k pěšímu pluku 22 v Zadaru v Dalmácii, kde se stal elévem hudební školy. Pod vedením kapelníka Josefa Chládka zde působil sedm let (1911−18). První angažmá získal po válce, kdy v roce 1919 nastoupil do orchestru divadla v Českých Budějovicích. V letech 1924−26 se zdokonaloval ve hře na fagot jako soukromý žák profesora vídeňské konzervatoře K. Strobla. Působil v operním orchestru divadla v Olomouci (1920−34), v rozhlasovém orchestru v Ostravě (1934−38), po přesídlení do Brna pak v místním malém rozhlasovém orchestru a v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu Brno pod vedením Břetislava Bakaly (1938−52). Současně zdokonaloval své hudební vzdělání soukromými hodinami u Josefa Fügera, pedagoga pražské konzervatoře. Byl členem Moravského dechového kvinteta (Hynek Kašlík, František Suchý, Karel Holub, Jaroslav Vémola, Josef Jakubec) a vystupoval i jako sólista. Pro Československý rozhlas natočil několik nahrávek (např. Fagotový koncert Václava Pichla se Státní filharmonií Brno za řízení Jiřího Waldhanse, Sonátu pro fagot a violoncello Wolfganga Amadea Mozarta společně s Karlem Krafkou atd.).
Po roce 1945 se stal pedagogem brněnské konzervatoře, o pět let později přijal místo na JAMU a vychoval řadu vynikajících žáků (František Svoboda, Jaroslav Hýl, Vavřinec Špaček, Jindřich Tioka,Jiří Nykodým a další).
Josef Jakubec je autorem pedagogického spisu Fagotová hlasivka, její důležitost, zhotovení a funkce, kterou sepsal na přání svých studentů z brněnské konzervatoře a JAMU. Josef Jakubec se domnívá, že každý fagotista by měl být schopen vyrobit si fagotovou hlasivku − strojek. V publikaci se tedy zabývá podrobně přesnou anatomickou stavbou strojku, jeho funkcí, postupu výroby z třtiny atd. Upravuje rovněž odbornou terminologii (termín „hlasivka“ na místo původního termínu „strojek“, dále trubice, štípa, výstružek, chvějná stěna, hrubý jazýček atd.).
Chlubnovi provedl díla:
• Dechový kvintet, op. 45
▸ 19. 1. 1937 – první provedení, Praha, sál Musea Bedřicha Smetany
▸ 23. 2. 1937 – Brno, aula Masarykovy university
▸ 5. 5. 1947 – Brno, Besední dům
• Serenáda, op. 63
▸ 10. 2. 1950 – Brno, rozhlas
▸ 23. 2. 1954 – Brno, rozhlas
▸ 21. 5. 1954 – Brno, rozhlas
▸ 6. 6. 1954 – Brno, Dům umění
▸ 16. 6. 1954 – Brno, Dům umění
▸ 2. 12. 1957 – Brno, rozhlas
nahoru Oldřich Jakubík* ?
Chlubnovi ztvárnil role:
• Pomsta Catullova
▸ 5. 6. 1959 – premiéra přepracované verze, Brno, sál Typos (Metellus)
nahoru  Leoš Janáček* 3. 7. 1854, Hukvaldy
† 12. 8. 1928, Ostrava
Skladatel, teoretik, folklorista a dirigent.
Jako učitel hudby zahájil svou kariéru na všeobecně vzdělávacích školách, mimo jiné na Slovanském gymnasiu, kde se stal jeho představeným jazykovědec a folklorista František Bartoš. Ten ho získal pro soustavnější aktivity v oboru teorie lidové písně, pověřil ho napsáním předmluvy ke svým dvěma sbírkám lidových písní (1889, 1901) a doporučil za předsedu Moravskoslezského výboru pro lidovou píseň (1905), kteroužto funkci Janáček vykonával až do své smrti. Společně s jazykovědcem Pavlem Vášou pak do tisku připravil sbírku Moravských písní milostných (1930). Hlavním působištěm Janáčkových pedagogických aktivit se stala Varhanická škola, kterou od jejího založení (1881) až do její fúze s hudební školou Besedy brněnské ve Státní konservatoř (1919) řídil a na níž též vyučoval. Varhanická škola se pod Janáčkovým vedením stala ústavem, který překročil brzy hranici svého původního poslání ve výchově venkovských varhaníků. V teoretických předmětech vychovával své nejnadanější žáky v budoucí skladatele (Jan Kunc, Josef Černík, Vilém Petrželka, Osvald Chlubna, Václav Kaprál a jiní). Počítal s tím, že se stane ředitelem Konzervatoře. Po převratu 1918 však byl jmenován (pouze) profesorem mistrovské školy skladby v Praze s působností v Brně. Toto rozhodnutí nesl trpce. Ve své mistrovské třídě vychoval několik dalších znamenitých žáků (Pavla Haase, Břetislava Bakalu a další).
Jako skladatel se Janáček mění postupně z mladistvého tradicionalisty na skladatele, uzavřeného dobrovolně do diaspory folklorního hnutí. V této izolaci uzrají mimo novoromantismus hlavní předpoklady jeho „impresionismu“, „verismu“ a „expresionismu“, aby se staly přímou konfrontací s těmito směry. Společensky se nekompromisnost zklamaného skladatele přesouvá k postavení izolovaného skladatele solitéra. Pozdní prosazení, jež je dílem souhry náhod, je pak součastně i východiskem vstřícných postojů k hudbě a kultuře nejmladší avantgardy. Janáček, uchráněn od modernismu wagnerovského především českými kulturně politickými postoji, přežije důležité desetiletí ponořen do lidové písně a hudby. Tato rovina nazírání na hlas, zpěv, interval, rytmus, zvuk a hustotu i další aspekty hudebního myšlení ho nikdy neopustí. U šedesátníka pak dojde ke kumulaci postojů, jež ho přivedou začátkem 20. let 20. století k pozicím hudebního avantgardisty. Janáček však není jen krátkodobým příslušníkem efemérního hnutí. Jeho hudba se stane ve druhém desetiletí 20. století projevem toho nejradikálnějšího, co se v letech 1900–1920 v evropské hudbě odehrálo. Mladý konzervativec však dorostl – uchráněn vyčerpávajících bojů 80. a 90. let 19. století – na starého avantgardistu. Obvykle sledujeme v dějinách hudebního myšleni opačný průběh. Tato výjimka je jednou z nejpozoruhodnějších v novodobých dějinách hudby.
Chlubna upravil jeho díla:
• Šárka, JW I/1 (1919)
• Z mrtvého domu, JW I/10
• Dunaj
nahoru  Jan Janota* 4. 11. 1874, Praha
† 22. 5. 1957, Praha
Dirigent. V letech 1919–25 působil jako první kapelník Národního divadla v Brně. Byl výraznou oporou šéfa opery Františka Neumanna, řídil opery Zdeňka Fibicha, Josefa Bohuslava Foerstra a dalších. Založil a organizoval hudební oddělení Československého rozhlasu v Brně (od 1925), kde působil jako šéf orchestru Radiojournalu do roku 1938. Jeho poslední koncert v brněnském rozhlasu se uskutečnil v listopadu 1944 (Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich). V roce 1936 odešel do důchodu a občas dirigoval v pražském rozhlasu, ve kterém se stal hudebním poradcem a recenzentem.
Chlubnovi dirigoval díla:
• Pomsta Catullova, op. 4
▸ 30. 11. 1921 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách
• Suita, op. 23
▸ 27. 6. 1928 – první provedení, Brno, rozhlas
▸ 3. 12. 1933 – Brno, rozhlas
nahoru Jaroslav Janoušek* 20. 4. 1906, Nemělkov
† 3. 4. 1993, Praha
Úředník, prozaik a básník, redaktor.
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• Rozjásané odpůldne, op. 89a
▸ básně ze sbírky Slovy sukovitými
nahoru Bedřich Jaroš* 2. 2. 1896, Radonice nad Ohří
† 7. 12. 1977, Praha
Violoncellista.
Pocházel z rodiny radonického hostinského, nadšeného hudebníka. Od šesti let se učil hrát na housle; na hodiny dojížděl do Loun k Eduardu Treglerovi, který tam působil jako dirigent místní filharmonie. Později se přestěhoval s rodinou do Prahy, kde nastoupil na pražskou konzervatoř (1910) do houslové třídy Štěpána Suchého. Za dva a půl roku vyměnil nástroj a přestoupil do třídy Jana Buriana, u kterého od roku 1912 studoval hru na violoncello. Mezi lety 1915−18 se účastnil první světové války, ale na konzervatoř se vrátil a absolvoval ji v roce 1922. Pokračoval v dalším studiu violoncella na mistrovské škole (1922−23). Komorní hudbě se učil u Rudolfa Reissiga a Hanuše Wihana. Již za studií hrál druhé violoncello s Českým kvartetem (v případě kvintetů či sextetů) a brzy se stal také koncertním mistrem České filharmonie (1918−21). Dočasně působil i v Symfonickém orchestru pražského rozhlasu. Byl zakládajícím členem Ondříčkova kvarteta, které vzniklo 1. 9. 1921 po vzoru Českého kvarteta a kde hrál spolu s Kamilem Vyskočilem, Jaroslavem Pekelským a Vincencem Zahradníkem. V kvartetu působil čtyřicet let a absolvoval s ním zájezdy do Francie (1924), Německa, Itálie, Polska, Rakouska, Holandska, Švédska či Anglie (1946); také s ním hojně nahrával pro Český rozhlas (některé nahrávky jsou dosud uchovány v rozhlasovém archivu). Ve třicátých letech založil klavírní trio s Františkem Danielem a Romanem Veselým, s nimiž nahrál na desky skladby Mozartovy, Beethovenovy či Brahmsovy. Byl komorním, symfonickým i sólovým hráčem; jako sólista například poprvé provedl violoncellový koncert op. 14 Jaroslava Řídkého.
Kromě aktivního hraní se věnoval i pedagogické činnosti: v roce 1926 začal učit na pražské konzervatoři violoncello a violu da gamba, později učil i na AMU. Mezi jeho žáky patřil například Stanislav Srp. Vychoval nejen skvělé violoncellisty, ale také dirigenty a další hudebníky, které inspiroval svým přístupem k práci a výuce. Od roku 1951 hrál v Komorním sdružení profesorů konzervatoře, s nímž koncertoval v Německu (1954) a Rusku (1955). Na mezinárodních violoncellových soutěžích býval členem poroty. Dostalo se mu pocty od Otakara Šína, který mu věnoval svoji sonátu pro violoncello a klavír. Byl mu propůjčen titul Zasloužilý umělec a posmrtně mu byla na rodném domě odhalena pamětní deska.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 17. 2. 1935 – Praha, rozhlas
nahoru  Vladimír Jedenáctík* 18. 7. 1905, Brno
† 9. 8. 1980, Praha
Pěvec-basista, herec a hudební pedagog. Pocházel z rodiny, která byla pozitivně nakloněna hudbě a umění vůbec – otec byl tajemníkem brněnského Zemského divadla, matka byla přímá žačka Leoše Janáčka. Od roku 1926 působil v brněnském Národním divadle a svým dílem přispěl k vzestupu brněnské opery. V roce 1941 došlo k uzavření divadla německými nacistickými úředníky; po posledním představení odešel na Talichovu nabídku do Národního divadla v Praze (1942), kde zůstal až do svého odchodu do penze (1973).
Za svůj život nastudoval téměř dvě stě operních úloh, z toho kolem stovky v Národním divadle v Praze, kde příležitostně vystupoval ještě jako penzista. Kromě svých angažmá často hostoval v různých dalších divadlech a byl i koncertně činný. Mezi lety 1952–59 působil jako pedagog na pražské Akademii múzických umění na katedře operní režie a operního zpěvu, kde vyučoval hereckou výchovu. Za své všestranné hudební a herecké umění získal v roce 1958 titul Zasloužilý umělec.
Chlubnovi ztvárnil role:
• Ňura – strážník (20. 5. 1932, premiéra)
nahoru Josef Jedlička* 2. 1. 1904, Kroměříž
† 11. 10. 1993
Houslista a hudební pedagog. Byl synem ředitele učitelského ústavu. Jeho matka dbala o hudební rozvoj svých dětí. Všichni sourozenci, tři bratři a sestra, byli hudebně nadaní. Vystudoval reálku v Kroměříži (1914–21). Po maturitě se učil na housle u Ladislava Malého a Františka Kudláčka na brněnské konzervatoři, kde absolvoval roku 1927 houslovým koncertem Antonína Dvořáka. Již v pátém ročníku konzervatoře hrál druhé housle v Moravském kvartetu ve složení: František Kudláček, Josef Jedlička, Josef Trkan a Josef Křenek. Zároveň v něm působil jako jeho administrativní správce až do roku 1948. Od dubna 1927 až do srpna 1943 byl členem orchestru Národního divadla v Brně, potom se stal koncertním mistrem Brněnského komorního orchestru. Od roku 1930 učil hru na housle v Besedě brněnské, o deset let později se stal profesorem houslí, violy a komorní hry na brněnské konzervatoři, kde učil až do roku 1964. V letech 1932–33 působil jako učitel houslí na soukromé škole v Brně. V letním běhu školního roku 1946/47 byl lektorem JAMU pro dějiny a literaturu houslí. Roku 1953 se stal členem zkušební komise pro státní zkoušky z hudby a o dva roky později i členem poroty komise lidové umělecké tvořivosti. V sezónách 1951/52 a 1953/54 provedl spolu s Janem Kuncem dva cykly děl českých skladatelů, mimo jiné i premiéru Sonáty Osvalda Chlubny (21. 12. 1953). Revidoval houslový part Koncertu, op. 40 Viléma Petrželky (Praha 1953). Poprvé provedl Koncert svého syna Václava Jedličky.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 1 g moll, op. 21
▸ 16. 3. 1926 – první provedení, Brno, Besední dům
▸ 4. 12. 1926 – Brno, rozhlas
▸ 8. 11. 1937 – první provedení upravené verze, Brno, Stadion
▸ 26. 2. 1940 – Praha, Smetanova síň Obecního domu
▸ 9. 5. 1940 – Brno, Besední dům
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 1. 4. 1929 – první provedení, Brno, rozhlas
▸ 24. 3. 1930 – první koncertní provedení, Brno, Besední dům
• Sonáta, op. 66
▸ 21. 12. 1953 – první provedení, Brno, aula filosofické fakulty
nahoru Otakar Jeremiáš* 17. 10. 1892, Písek
† 5. 3. 1962, Praha
Skladatel a dirigent.
Pocházel z hudební rodiny, jeho otec Bohuslav Jeremiáš byl hudební pedagog a skladatel, bratr Jaroslav byl skladatelem a klavíristou. Po přesunu do Prahy se stal v roce 1929 prvním dirigentem nově utvořeného Symfonického orchestru pražského rozhlasu, kde vyvíjel činnost také v programovém vedení. Z původně zábavní organizace se mu podařilo vytvořit přední symfonické těleso schopné dokonale reprodukovat díla všech slohů a směrů. Od třicátých let se soustředil především na dirigentskou činnost, věnoval se ale i organizačním činnostem a zaujal přední postavení v pražském hudebním životě. V roce 1935 se oženil se sólistkou opery Národního divadla Marií Budíkovou.
Chlubnovi provedl díla:
• Veseloherní předehra, op. 34
▸ 27. 10. 1935 – Praha, rozhlas
nahoru  Vojtěch Jestřáb* 8. 10. 1922, Brno
† 24. 3. 2003, Brno
Vysokoškolský pedagog, básník, spisovatel, překladatel, konferenciér a kulturní organizátor.
Vojtěch Jestřáb se narodil v rodině poštovního úředníka a amatérského loutkoherce Vojtěcha Jestřába a Anny Jestřábové, roz. Šejnové.
Navštěvoval základní školu v Sušilově ulici, po maturitě na gymnáziu v Aleestraße (tř. Kpt. Jaroše – k jeho spolužákům patřili např. Zdeněk Rotrekl, Ivan Blatný a Peter Demetz) nedobrovolně absolvoval kurz pro stavební asistenty a byl totálně nasazen v polském Rybniku.
Na popud své spolužačky Kateřiny Haftlové se stal členem odbojové skupiny Předvoj, před koncem války byl zatčen gestapem, brutálně vyslýchán a internován v Kounicových kolejích. Své zážitky z odboje později vylíčil v románu A zpívat do konce.
Po osvobození studoval filozofii, sociologii a psychologii na Masarykově univerzitě, doktorát získal v roce 1949. Působil jako přispěvatel časopisu Kulturní tvorba, vysokoškolský pedagog na fakultě architektury VUT a na JAMU, psal verše, fejetony, kritiky, odborné posudky, sportovní reportáže, rozhlasové hry, překládal z angličtiny, němčiny a ruštiny.
V sedmdesátých letech nesměl z politických důvodů překládat a publikovat, jezdil proto s estrádními umělci, konferoval a organizoval kulturní akce.
Byl třikrát ženatý, z prvního manželství se narodil syn Jiří Jestřáb. Konec života strávil na své chatě ve Vanči a ve svém adamovském bytě. Zemřel v Brně, je pohřben na Ústředním hřbitově.
Jestřábův literární talent se mohl naplno projevit až po roce 1989, jeho „amarcordy“ patří k nejpozoruhodnějším a nejpoutavějším dílům o brněnském literárním, společenském i kulturním životě, o dobách Protektorátu i normalizace a v neposlední řadě také o českoněmeckém soužití v časech 1. republiky i po 2. světové válce. S těmito skutečnostmi jsou v Jestřábových dílech konfrontovány autorovy vlastní životní osudy i peripetie. Encyklopedie Brna
Chlubna na jeho texty zkomponoval díla:
• Anakreonteia, op. 106
▸ na Jestřábova přebásnění anakreontské poezie Oslavujeme Bakcha (Praha: Mladá fronta, 1963)
nahoru  Pavel Ježek* ?
† 19. 12. 1932
Vlastním jménem Jerner. Pěvec.
Chlubnovi ztvárnil role:
• Pomsta Catullova
▸ 30. 11. 1921 – premiéra
nahoru  Jelena Ježićová* 3. 8. 1894, Mostar (Hercegovina)
† 19. 6. 1934, Praha
Prov. Hanáková, pěvkyně-altistka. Studovala lyceum v Požeze a zpěv v Záhřebu. Od roku 1917 působila v záhřebské opeře. Koncem první světové války odešla na Moravu, kde účinkovala na koncertech Valentina Šindlera. V roce 1918 byla angažována do Národního divadla v Brně. V roce 1920 přesídlila s manželem do Paříže, kde se dále zdokonalovala ve zpěvu a vystoupila s písněmi Dvořáka, Smetany, Foerstera a Nováka. Po návratu vystupovala jako host v Brně, Bratislavě a Moravské Ostravě. V sezóně 1922/23 byla v angažmá ve Slovenském národním divadle a v letech 1923–30 opět v Brně, kde ztvárnila řadu rolí altového oboru. Ke konci života působila v Praze, kde příležitostně koncertně vystupovala. Byla propagátorkou jihoslovanské lidové i umělé písně.
Chlubnovi provedla díla:
• Se smrtí hovoří spící, op. 7 (8. 12. 1919, první provedení)
nahoru František Jílek* 22. 5. 1913, Brno
† 16. 9. 1993, Brno
Dirigent, skladatel a klavírista. V letech 1932–38 působil jako učitel hudební teorie na hudební škole Filharmonické besedy v Brně a také jako sbormistr na této instituci. Po absolvování konzervatoře v roce 1937 se stal korepetitorem a dirigentem brněnské opery řízené Milanem Sachsem. V roce 1939 přijal pozvání uměleckého šéfa ostravské opery Jaroslava Vogela a až do roku 1948 působil jako dirigent opery v Ostravě. V roce 1948 se vrátil jako dirigent a dramaturg do brněnské opery, kde se stal v roce 1952 uměleckým šéfem a operu vedl až do roku 1978. Za svého působení dokázal tuto instituci povznést na vynikající uměleckou úroveň. Jeho působení se vyznačovalo dramaturgickou i interpretační invencí.
Vždy se snažil o co nejvěrnější tlumočení partiturního zápisu a ve svých nastudováních děl velkých skladatelů prokázal cit pro dramatické peripetie, především v případě Janáčkových oper. Měl velký cit k pěvcům a dokázal velmi dobře vypracovat vokální složku operního díla. Uměl také rozpoznat možnosti mladých talentů a pod svým vedením vychoval novou generaci pěvců brněnské opery. Úzce spolupracoval s dramaturgem a dirigentem Václavem Noskem a s režiséry Milošem Wasserbauerem, Oskarem Linhartem a Václavem Věžníkem. Podařilo se mu sestavit vyvážený soubor. Éra spolupráce Jílka s Noskem je považována za jedno z nejvýznamnějších období brněnské opery.
V letech 1978–83 vedl brněnskou Státní filharmonii. Činnosti symfonického dirigenta se věnoval po celou dobu svého operního působení, kdy spolupracoval také s rozhlasem a s řadou domácích i zahraničních orchestrů. Za dobu svého pětiletého působení ve Státní filharmonii v Brně se mu podařilo pozvednout tuto instituci na mezinárodně uznávanou úroveň. Jeho koncertní repertoár byl velmi široký. Často doprovázel písňové pořady a hrál s Moravským kvartetem. I po svém odchodu do důchodu dirigoval Její Pastorkyňu a Věc Makropulos a nadále spolupracoval s filharmonií. Významná byla i jeho práce pedagogická, od roku 1962 vyučoval na JAMU.
Chlubnovi provedl díla:
• Veseloherní předehra, op. 34
▸ 5. 1. 1949 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 22. 3. 1949 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 18. 10. 1949 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 6. 2. 1950 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 21. 3. 1950 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 2. 12. 1957 – Brno, rozhlas (dir.)
• Ze strání, hor a lesů, op. 40
▸ 5. 1. 1949 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 19. 4. 1949 (dir.)
▸ 6. 2. 1950 (dir.)
• Koncert f moll pro violoncello a orchestr, op. 47
▸ 5. 1. 1949 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 22. 3. 1949 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 18. 10. 1949 – Brno, rozhlas (dir.)
• Koncert pro housle a orchestr, op. 75
▸ 2. 12. 1957 – Brno, rozhlas (dir.)
▸ 22. 7. 1958 – rozhlas (dir.)
nahoru  Karel Boleslav Jirák* 28. 1. 1891, Praha
† 30. 1. 1972, Chicago (USA)
Skladatel, hudební teoretik, pedagog, dirigent, hudebně organizační pracovník.
Po převratu v roce 1918 nastoupil v Národním divadle v Brně jako kapelník. Během šesti měsíců, které zde strávil, dirigoval převážně české opery a scénické melodramy. Z podnětu administrativního správce pražské konzervatoře Františka Spilky se Jirák ujal korepetic na pěveckém oddělení tohoto ústavu, záhy mu bylo přiděleno i vyučování harmonie, hudebních forem a instrumentace, čímž se stal suplentem v kompozičním oddělení. Od školního roku 1921/22 se už věnoval pouze hudebně teoretickým předmětům (i skladbě) a po dvou letech byl jmenován profesorem. Byl jedním ze zakládajících členů Československé sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM), založené roku 1923. Pracoval v jejím výboru spolu s Václavem Štěpánem a Erichem Steinhardem, podílel se na vypracování jejích stanov. Dne 17. 6. 1924 se za své aktivity stal řádným členem IV. třídy České akademie věd a umění (ČAVU). Až do roku 1940, kdy rezignoval na svou činnost v ČSAV, pracoval v mnoha hudebních porotách pro udělování cen za nejlepší hudební díla, v letech 1927–32 byl jednatelem hudebního odboru IV. třídy ČAVU.
Dne 18. 5. 1923 zahájila v Praze svá první vysílání rozhlasová stanice Radiojournal a Jirák byl o dva roky později do této instituce povolán jako hudební poradce. V roce 1929 se stal šéfem hudebního programu, který zodpovídal za strukturu hudebního vysílání nejen v Praze, ale i Brně, Bratislavě, Košicích a Moravské Ostravě. Kvůli této činnosti přerušil i své vyučování na pražské konzervatoři. V době, kdy se Česká filharmonie dostala do existenční krize, dojednal s ní tzv. koncerty Radiojournalu, jež jí zajišťovaly pravidelný příjem. Dbal na vyrovnané proporce mezi vážnou a populární hudbou a na to, aby výběr všech druhů hudby podléhal „pravidlům umění“. Nezdráhal se propagovat i nejmodernější, avantgardní hudební směry, neboť byl přesvědčen o jejich nezbytnosti pro vývoj hudební kultury vůbec.
V letech 1920–45 působil též jako koncertní dirigent. Dirigoval ovšem jen příležitostně, většinou jako host. Nejčastěji pracoval s Českou filharmonií (v uvedených letech absolvoval s ní 108 koncertů). Repertoár, který uváděl, byl široký a všestranný.
Chlubnovi provedl díla:
• Komorní symfonietta, op. 17
▸ 19. 3. 1930 – Praha, Smetanova síň Obecního domu (dir.)
nahoru  Alois Jirásek* 23. 8. 1851, Hronov
† 12. 3. 1930, Praha
Prozaik, dramatik a tvůrce historického realistického románu.
Narodil se do rodiny drobného živnostníka. Jeho otec nebyl dobrým podnikatel, rodinu zatížil splácením dluhů. Jirásek vystudoval gymnázium a poté se rozhodoval mezi malířstvím, ke kterému měl velký talent a historií. Nakonec si vybral, hlavně z existenčních důvodů, studium na pražské filozofické fakultě.
Díky pobytu v Praze měl možnost se seznámit se spisovateli, kteří psali pro časopis Lumír a také s Mikolášem Alšem. Po úspěšném ukončení studií vyučoval v Litomyšli jako středoškolský profesor. Zasloužil se o to, že se Litomyšl stala mimopražským kulturním centrem. Pobyt v tomto kraji ho inspiroval k jeho literární tvorbě. Později přesídlil do Prahy, kde vyučoval na gymnáziu a v této době napsal většinu svých velkých románů. Dílo Aloise Jiráska je umístěno do časového rozmezí od dob mytických (Staré pověsti české až do 19. století. Upíná se především k době husitské, pobělohorské a k národnímu obrození. V květnu 1917 stál Jirásek spolu s Jaroslavem Kvapilem v čele Manifestu českých spisovatelů. Manifest si kladl za cíl přimět české poslance k hájení národních zájmů. Po vzniku Československa zvolili Jiráska do Národního shromáždění. Byl také senátorem za pravicovou Národní demokracii v letech 1920–25. V roce 1925 se začal veřejnosti stranit a o politické dění se nezajímal. Spisovatelé.cz
Chlubna zhudebnil jeho díla:
• Jiří z Kunštátu a Poděbrad, op. 52 (1941/42, dle povídky Maryla poprvé knižně vydané 1887)
• Kolébka, op. 81 (1951/52, dle stejnojmenné divadelní hry poprvé vydané 1892)
nahoru Emilie Jirglová* 1930
† 1987
Chlubnovi ztvárnila role:
• Pomsta Catullova, op. 4
▸ 5. 6. 1959 – premiéra přepracované verze, Brno, sál Typos (Clodie)
nahoru  Antonín Jurečka* 16. 11. 1914, Předmostí (Přerov)
† 2. 7. 1985, Brno
Tenorista.
Zpěv studoval soukromě u Bohumila Soběského v Brně (1939) a Jana Konstantina v Praze (1941–43). Divadelní dráhu začínal jako ochotník spolku Tyl v Přerově. Stal se sólistou brněnské operety (1939–41, zpočátku člen sboru) a Velké operety v Praze (1941–43). V letech 1943–78 byl členem brněnské opery, kde nastudoval přes 70 rolí. Disponoval lyrickým hlasem, zpíval však i dramatické úlohy. Vynikal zejména v operách Leoše Janáčka, řadí se mezi janáčkovské pěvce (Laco, Števa – Její pastorkyňa; Tichon, Boris – Káťa Kabanová; Matěj Brouček, Zlatník – Výlety pana Broučka; Albert Gregor – Věc Makropulos; Ctirad – Šárka; Filka Morozov – Z mrtvého domu). Dále ztvárnil např. role Dalibor (Dalibor), Ctirad (Zdeněk Fibich – Šárka), Mánek (Eva), Ondrej (Krútňava), Vasil (Verchovina), Heřman (Piková dáma), Don Carlos (Don Carlos), Peter Grimes (Peter Grimes) a další. Věnoval se také koncertní činnosti (například Píseň o zemi Gustava Mahlera). Podílel se na rozhlasových nahrávkách oper Její pastorkyňa (1952) a Šárka (Leoš Janáček, 1953). V letech 1957 a 1961 vystoupil na festivalu Smetanova Litomyšl.
Chlubnovi ztvárnil role:
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Mikuláš Dačický z Heslova)
nahoru Jiří Kadeřábek* ?
Chlubnovi provedl díla:
• Jen jedenkrát, op. 109
▸ 13. 10. 1968 – první provedení, Brno, foyer Janáčkova divadla
nahoru Jaroslav Kalabis* 17. 4. 1909, Lešany
† ?
Houslista.
Konz50, s. 130
Chlubnovi provedl díla:
• Sonáta, op. 22
▸ 26. 11. 1934 – Brno, aula Masarykovy university
nahoru Božena Kalábová* 4. 8. 1923, Prostějov
Rozená Němcová, pianistka.
Vystudovala reálné gymnázium v rodišti (maturita 1942), kde se učila hrát na klavír na městské hudební škole (od 1932). Odborně se vzdělala u Františka Schäfra na brněnské konzervatoři (1942–47) i JAMU (1947–51), kde po absolutoriu lektorkou korepetice (s přerušením). Sólistická koncertní činnost.
Chlubnovi provedla díla:
• Jen jedenkrát, op. 109
▸ 13. 10. 1968 – první provedení, Brno, foyer Janáčkova divadla
nahoru  Karel Kapoun* 31. 10. 1902, Dubňany (u Hodonína)
† 10. 3. 1963, Tišnov
Básník.
Jeho otec byl soustružníkem dřeva a pracoval ve sklárně v Dubňanech u Hodonína. Karel Kapoun vychodil obecnou školu v Lužicích, reálku navštěvoval v Hodoníně (maturoval v roce 1921) a abiturientský kurz pro vzdělání učitelů absolvoval v Brně. Od roku 1921 učil na základních školách v Mikulčicích a Lužicích na Hodonínsku. Poté dosáhl aprobace pro výuku na vyšším stupni a v letech 1929–1945 zastával učitelské místo na měšťanské škole v Moravské Nové Vsi (zde se u něho v době protektorátu pod cizím jménem skrýval Bedřich Václavek). Po válce vedl Kapoun literární oddělení v brněnském rozhlase, odkud v důsledku trvalého onemocnění odešel do předčasného důchodu. – Jeho první manželkou byla spisovatelka Růžena Lukášová.
Kapounovy básně byly zhudebněny několika skladateli: Karel Horký složil pochodovou píseň Obsaďte všechny hvězdy (1959), Zdeněk Zouhar napsal dvě skladby pro sborový zpěv na slova básní Velké objetí (1960) a Milenčin dopis (1961), Dalibor Spilka zhudebnil báseň Nápis na zdi (1962). Skladbu Ptačí pírko podle stejnojmenné básně ze sbírky Holubička pro dětský sbor složil Jiří Tayerle.
Základního významového postupu své poezie, který hledá obecný dosah daného jevu v detailu, se Kapoun dobral ve sbírce Závrať. Zde se už objevil také motiv hrozící války, jemuž je cele věnována následující sbírka Neviditelná polnice. Pod vlivem dobové politické situace se zintenzivnil autorův celoživotní pocit úzkosti: jeho odhodlávání se k boji je tu odhodláním ke smrti. Svět básníka sice okouzloval, ale v celkových souvislostech ho zároveň neustále ohrožoval; autorova bezradná citovost se zachraňovala především v oáze milostných vztahů. – Po odmlce zahajuje sbírka Velké objetí v polovině padesátých let nové období Kapounovy tvorby, v němž si cit a hravá obraznost již svět zcela podrobují. Metaforičnost lehce improvizovaných veršů je založena na paradoxech, které zdrobňují velké nebo činí malé prostředníkem velkého. Svět tak nabývá radostné a blízké podoby, jeho tragika je zlehčena prostou důvěrou v život. Motiv smrti se však stále vrací; poslední sbírka Jablko z dlaně nevydám je rozhovorem se ženou, nikoliv už předmětem milostné touhy, ale nejbližší bytostí, která básníka vydaného smrti svazuje se životem. – Ve verších pro děti Kapoun hledal pomocí nápaditých paralel zajímavost věcí, zvláštnosti vzhledu i chování zvířat.
Slovník české literatury po roce 1945
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• Z těžkých chvil, op. 48 – básně ze sbírky Neviditelná polnice
• Spí moře v české slze, op. 101 – básně ze stejnojmenné sbírky
nahoru Milan Karpíšek* ?
Houslista.
Chlubnovi provedl díla:
• Trio, op. 83
▸ 2. 11. 1960 – Brno, Dům umění
nahoru Hynek Kašlík* 24. 10. 1904, Vidče (Vsetín)
† 1. 5. 1980, Brno
Flétnista.
Patřil k významným českým flétnistům 20. století. Byl bratrem skladatele a dirigenta Václava Kašlíka. Po maturitě na reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí v roce 1924 pokračoval ve studiu na přírodovědecké fakultě Masarykovy Univerzity v Brně (1924–28). Současně navštěvoval hodiny flétny u Josefa Boka na brněnské konzervatoři. V letech 1930–34 se vzdělával v hudební vedě u Vladimíra Helferta. Ve svých muzikologických studiích se zaměřil zejména na janáčkovskou problematiku; jeho disertační práce nese název Instrumentační vývoj Leoše Janáčka a retuše Karla Kovařovice v opeře Její pastorkyňa. Ve třicátých letech absolvoval také zahraniční mistrovské kurzy ve hře na flétnu, a to u Josefa Niedermeiera ve Vídni (1936) a u Marcela Moyse v Paříži (1938). Pedagogické činnosti se věnoval na brněnské konzervatoři, kde vyučoval hru na flétnu (1940–46).
Dlouhá léta vystupoval v Orchestru brněnského rozhlasu (1927–56). Byl spoluzakladatelem a komorním hráčem Moravského dechového kvinteta, ve kterém působil přes třicet let (1927–59). Krátkou dobu byl činný v Českém nonetu (1950–52) a později ve Státní filharmonii Brno (1956–63). Sólisticky koncertoval doma i v cizině (Polsko, Francie, Maďarsko, Severní Korea, Čína, Mongolsko). Kašlíkův repertoár obsahoval mimo jiné Mozartův Flétnový koncert D dur, dále koncerty Blodka a Iberta a proslulou flétnovou sonátu Bohuslava Martinů. Pořídíl také řadu rozhlasových a gramofonových nahrávek.
Chlubnovi provedl díla:
• Dechový kvintet, op. 45
▸ 19. 1. 1937 – první provedení, Praha, sál Musea Bedřicha Smetany
▸ 23. 2. 1937 – Brno, aula Masarykovy university
▸ 5. 5. 1947 – Brno, Besední dům
• Serenáda, op. 63
▸ 10. 2. 1950 – Brno, rozhlas
▸ 23. 2. 1954 – Brno, rozhlas
▸ 21. 5. 1954 – Brno, rozhlas
▸ 6. 6. 1954 – Brno, Dům umění
▸ 16. 6. 1954 – Brno, Dům umění
▸ 2. 12. 1957 – Brno, rozhlas
nahoru  Josef Kejř* 8. 9. 1892, Kladno
† 24. 11. 1979, Praha
Tenorista.
Pracoval jako havíř v kladenském revíru, učil se při tom zpěvu u Marie Nedbalové v Praze (1918–1921). Působil u opery v Plzni (1921–36), hlavní činnost rozvinul u opery v Brně (od srpna 1936 do 1959). V Plzni zpíval lyrický a později též buffový obor, v Brně se vedle Antonína Pelce uplatňoval zvláště v úlohách charakterních a buffových. Vytvořil kolem 200 úloh v téměř 3 000 představeních. Nejvíce tíhl k lysrickým úlohám v operách Smetanových a Dvořákových (zvl. Lukáš a Podhajský). Jeho jevištní projev vynikal živelným herectvím, které prohloubil zvláště studiem činoherní práce. Vysoké umění prokázal jako Matěj Brouček v Janáčkových Výletech (zlatá medaile Divadelní žatvy 1954), Rechtor v Příhodách lišky Bystroušky i Hauk ve Věci Makropulos. Zpíval Jeníka, Vaška i Principála, v Plzni takřka všechny lyrické tenorové úlohy v cyklech oper Bedřicha Smetany (1923), Antonína Dvořáka (1924), Zdeňka Fibicha (1925) vedle četných úloh světového repertoáru v lkasických ruských operách (Jurodivý a Misail v Borisi Godunovu, Jaroška v Knížeti Igorovi i jako Basilio ve Figarově svatbě, dr. Caja ve Verdiho Falstaffu aj. Na gramofonové desce první část Janáčkových Výletů. Koncertně vystupoval v Plzni. Od roku 1959 zasloužilý umělec. ČSHS-I, s. 661
Chlubnovi ztvárnil role:
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Tobiáš Tříska, mince pregéř)
nahoru Bohumil Klabík* 2. 2. 1905, Kladno
† 27. 3. 1964, Kladno
Violista.
Učil se od šesti let hře na housle u Karla Ziky, od osmi klavíru u Hynka Kubáta. Na pražské konservatoři (1917–24) žák Feldův a Jiřího Herolda. Hned po absolvování I. koncertní mistr violy v orchestru Národního divadla, vedle toho později člen Novák-Frankova kvarteta (1925–28), s Jindřichem Kottem zakladatel Kvarteta Národního divadla (1942). Přešel jako koncertní mistr do orchestru FOK (1950), profesor hry na violu na pražské konservatoři (1953). ČSHS-I, s. 667, ČSHS-II, s. 1055
Chlubnovi provedl díla:
• Fantasie c moll pro violu a orchestr, op. 44
▸ 21. 8. 1958 – Praha, Smetanova síň Obecního domu
nahoru Alois Klíma* 21. 12. 1905, Klatovy
† 11. 6. 1980, Praha
Dirigent.
Syn ředitele kůru. Hudební vzdělání se mu dostalo v rodišti, naučil se kromě fagotu na všechny nástroje symfonického orchestru. Po maturitě na gymnáziu v rodišti začal v Praze studovat přírodní vědy, ale přešel na konservatoř (absolutorium 1935, ve skladbě žák Jaroslava Křičky a Jaroslava Řídkého, v řízení Metoda Doležila a Pavla Dědečka). Rzhlasový dirigent zprvu v Košicích (od 1936), ak v Ostravě (1936–38) a Brně, za okupace v Praze (od 1939), kde zároveň působil jako hudební režisért a občasný dirigent FOK. Po osvobození (1945) jen dirigent symfonického orchestru pražského rozhlasu a jeho šéf (od 1950). Profesor pražské konservatoře (orchestrální hra od 1948), zároveň externí profesor AMU (od 1949). ČSHS-I, s. 673
Chlubnovi provedl díla:
• Koncert pro housle a orchestr, op. 75
▸ 18. 10. 1956 – Praha, Dům umělců
• Karneval podzimu, op. 82
▸ 20. 1. 1956 – Bratislava
nahoru Antonín Klimeš* 15. 11. 1902, Praha
† 11. 5. 1969, Praha
Herec, scénograf, ředitel, organizační pracovník, dabingový režisér, divadelní režisér.
filmovyprehled.cz
Chlubnovi vytvořil scénu pro díla:
• Ňura (20. 5. 1932, premiéra)
nahoru Jiří Kolář* 18. 8. 1931, Stříbrná Skalice
Houslista.
Studoval v Praze na gymnáziu (1950), konservatoři (1950–57, u Josefa Micky, absolvoval 1957 Sukovou Fantasií), komorní hru u Bedřicha Jaroše a Ladislava Černého. Člen kvarteta pražské konservatoře (1950–52), sekundista Dvořákova kvarteta (1953–65). Jako sólista a komorní hráč účinkoval v Praze, na venkově i v zahraničí. ČSHS-I, s. 695
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 9. 10. 1963 – Brno, Dům umění
▸ 29. 1. 1964 – Bratislava, Dom SČPS
nahoru ![Emil Konečný jako Don Carlos. Zdroj: Divadelní list, roč. 16 (1940/41), č. 12, s.[241]](osoby/konecny-e.jpg "Emil Konečný jako Don Carlos. Zdroj: Divadelní list, roč. 16 (1940/41), č. 12, s.[241]") Emil Konečný* 19. 3. 1916, Praha-Dejvice
† 23. 9. 2005, Praha
Herec a scénograf.
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi vytvořil scénu pro díla:
• V den počátku, op. 43
▸ 26. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách
nahoru Oldřich Koníček* ?
† ?
Chlubnovi vytvořil scénu pro díla:
• Aladina a Palomid, op. 16
▸ 31. 1. 1925 – premiéra
nahoru Zdeněk Koníček* 7. 10. 1918, Bugojno (Bosna a Hercegovina)
† ?. 9. 2019
Violoncellista.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 6. 11. 1957 – Praha, klub SČS
▸ 26. 7. 1958 – Praha, rozhlas
nahoru Miloš Konvalinka* 3. 1. 1919, Nové Město na Moravě
† 27. 11. 2000, Brno
Dirigent, skladatel a rozhlasový pracovník.
Syn skladatele a hudebního pedagoga Karla Konvalinky po maturitě na reálném gymnáziu v Brně (1938) studoval brněnskou konzervatoř (skladba u Jaroslava Kvapila, dirigování u Quido Arnoldiho, klavír u Františka Schäfera, absolvoval 1943). Po krátkém působení v divadle v Göttingen nastoupil po válce na jednu sezonu jako korepetitor a dirigent do Divadla 5. května v Praze, odkud na další rok přešel do divadla v Ústí nad Labem, v letech 1948–49 byl operním šéfem v Košicích a 1949–51 šéfem Karlovarského symfonického orchestru. Na podzim 1951 přešel na více jak pětadvacet let do Olomouce, kde se stal na tři roky v Moravské filharmonii zástupcem šéfa Františka Stupky. Zároveň se však významně zapojil do budování v roce 1949 v Olomouci založeného rozhlasového studia, které se po krátkém období, v němž organizačně spadalo pod Brno, stalo po vzniku Severomoravského kraje 1960 součástí ostravské stanice, byl činný v olomoucké (a po jejím zrušení v roce 1955 ostravské) pobočce Svazu československých skladatelů a také komponoval. Jako redaktor vysílání symfonické a komorní hudby se nejen stal výraznou osobností krajského studia Československého rozhlasu Ostrava, jehož pořady symfonické, komorní a vokální hudby měly ten nejlepší ohlas na celostátním vysílání, ale pravidelně se uplatňoval zvl. v rozhlasových studiích jako dirigent všech našich významných symfonických a komorních orchestrů. Při svém působení v ostravském rozhlase se stal roku 1973 šéfem opery tehdejšího Divadla Oldřicha Stibora a v 1977 byl povolán do Prahy, kde pak působil dvě a půl sezony v téže funkci v Národním divadle, a pak byl do února 1984 ředitelem hudebního vydavatelství Panton. Po celou tu dobu se také aktivně uplatňoval jednak jako člen a funkcionář Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, jednak jako dirigent předních českých a slovenských orchestrů na festivalových, přehlídkových a abonentních koncertech (např. Pražské jaro, Týdny nové tvorby v Praze) nejen doma, ale i v zahraničí (zvl. v Německu, Švédsku, Polsku a tehdejším SSSR). V polovině 80. let se odstěhoval na penzi do Brna a byl jen příležitostně zván k pohostinským koncertním vystoupením, např. do Olomouce, Ostravy, Brna i Prahy.
Chlubnovi provedl díla:
• Hrátky na drátkách, op. 84 – II. suita
▸ 22. 7. 1958 – první provedení, rozhlas
nahoru Otto Kopecký* ?
Hornista.
Chlubnovi provedl díla:
• Serenáda pro dechové kvinteto, op. 63
▸ 24. 9. 1954 – Brno, Dům umění
nahoru František Kopečný* 13. 3. 1915, Částkovice u Telče
† 27. 6. 1989, Bílkov u Dačic
Violoncellista.
Hru na violoncello vystudoval na brněnské konzervatoři u Františka Poura a Maxe Škvora (1936–40). Poté studoval na mistrovské škole v Praze pod vedením Ladislava Zelenky (1941–42). V letech 1942–45 byl koncertním mistrem rozhlasového orchestru ve Vídni, v letech 1945–56 působil na témže místě v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu Brno a v letech 1956–62 ve Státní filharmonii Brno. Vedle toho vyučoval na brněnské konzervatoři (1960–66). V roce 1966 přijal nabídku agentury Pragokoncert a stal se vedoucím skupiny violoncell symfonického orchestru v Aarhusu (Dánsko). Po návratu do České republiky roku 1975 působil pedagogicky na brněnské konzervatoři, byl též lektorem mezinárodních interpretačních kurzů JAMU (1972–74).
Vystupoval jako koncertní sólista i komorní hráč v kvartetu s Josefem Doležalem, Otem Mazurkem a Karlem Chalupou. Vedle svých domovských orchestrů spolupracoval s Moravskou filharmonií Olomouc (1946), Slovenskou filharmonií Bratislava (1950, 1965), Krajskou filharmonií Gottwaldov (1957) a dalšími. Provedl v České republice poprvé Mjaskovského violoncellový koncert (1952), v roce 1959 premiéroval skladbu Jana Nováka Capriccio pro violoncello a orchestr. Při příležitosti svých sedmdesátých narozenin provedl na slavnostním koncertě v brněnském Besedním domě s Moravským kvartetem kvintet s dvěma violoncelly Franze Schuberta.
Chlubnovi provedl díla:
• Sonáta pro housle a violoncello, op. 22
▸ 28. 2. 1962 – Brno, Dům umění
• Koncert f moll pro violoncello a orchestr, op. 47
▸ 5. 1. 1949 – Brno, rozhlas
• Sonáta pro violoncello a klavír, op. 69
▸ 14. 12. 1950 – první provedení, Brno, rozhlas
▸ 16. 1. 1951 – Brno, rozhlas
▸ 6. 1. 1956 – Brno, rozhlas
▸ 5. 12. 1956 – Brno, Dům umění
▸ 2. 12. 1957 – Brno, rozhlas
▸ 24. 9. 1958 – Brno, Dům umění
• Trio, op. 83
▸ 2. 11. 1960 – Brno, Dům umění
• Preludium a passacaglia pro sólové violoncello, op. 99b
▸ 12. 5. 1963 – první provedení, Brno, Dům umění
nahoru Audebert Koreček* 2. 11. 1882, Hrdibořice
† 2. 12. 1952, Brno
Tenorista.
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi provedl díla:
• Čtyři rispetti, op. 19a
▸ 22. 11. 1926 – první provedení, Brno, Besední dům
▸ 25. 7. 1927 – Brno, Besední dům
• Ukolébavky, op. 19b
▸ 22. 11. 1926 – první provedení, Brno, Besední dům
nahoru  Ladislav Koryčan* 25. 7. 1929, Dolní Újezd
Varhaník, akordeonista a pedagog.
Chlubnovi provedl díla:
• Allegro feroce, op. 32
▸ 26. 10. 1959 – Brno, Stadion
• Adagio, op. 57
▸ 26. 10. 1959 – Brno, Stadion
nahoru Karel Krafka* 4. 1. 1921, Znojmo
† 11. 7. 1984
Violoncellista.
Po studiích na gymnáziu vstoupil na brněnskou konzervatoř (1942), mohl však pro totální nasazení pokračovat ve violoncellové třídě Ferdinanda Švandy až do osvobození (absolvoval 1948). Stal se pak žákem Váši Černého na JAMU (absolvoval 1953). Zároveň studoval hudební vědu na unoverzitě (PhDr. 1950 na základě disertace Romantické prvky v sonátách J. L. Dusíka). Založil s Jiřím Trávníčkem Janáčkovo kvarteto, podstatným způsobem přispěl k uměleckému vzestupu tohoto souboru, účastnil se všech jeho koncertních cest a soustředí se k němu nověji výhradně. Přechodně vyučoval hře na violoncello na brněnské konzervatoři (od 1949) a byl koncertním mistrem Symfonického orchestru kraje Brněnského po celou dobu trvání (1951 až 1955). Vyučoval na JAMU (od 1962). ČSHS-I, s. 731
Chlubnovi provedl díla:
• Sonáta pro housle a violoncello, op. 22
▸ 30. 1. 1953 – Brno, Husův sbor
nahoru Anna Krancová* ?
† ?
Chlubnovi ztvárnila role:
• Pomsta Catullova (30. 11. 1921, premiéra)
nahoru Rudolf Krátký* ?
Chlubnovi provedl díla:
• Jen jedenkrát, op. 109
▸ 13. 10. 1968 – první provedení, Brno, foyer Janáčkova divadla
nahoru Jarmila Kristenová* 17. 4. 1917, Praha
† 24. 4. 1996 Studnice (Náchod)
Rozená Krzywá, rozvedená Schneider, ovdovělá Hassan Abdel Wahab, rozvedená Fröhlichová, mezzosopranistka.
Chlubnovi ztvárnila role:
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Paní Žofka, Tobiášova žena)
nahoru ![Josef Křenek. Zdroj: Salon, roč. 3 (1924), č. 4, s. [17]](osoby/krenek.jpg "Josef Křenek. Zdroj: Salon, roč. 3 (1924), č. 4, s. [17]") Josef Křenek* 20. 5. 1898, Víděň
† ?
Violoncellista.
Bratr Eduarda Křenka. Studoval obchodní školu v rodišti a učil se na violoncello u J. Junka (191–14). Studoval na vídeňské Hudební akademii (1914–17 u Grümmera), po převratu v Brně na konservatoři žákem Maxmiliana Škvora (absolvoval 1923). Studie hry na violoncello dokončil na mistrovské škole pražské konservatoře u Ladislava Zelenky (1937–38). Mezitím v Brně člen orchestru Národního divadla (1919–26), sólista a koncertní mistr rozhlasového orchestru (1926–45), učil na konservatoři (1939–40). Člen symfonického orchestru pražského rozhlasu (od 1945). Nejúspěšnější činnost prokázal jako violoncellista Moravského kvarteta (spoluzakladatel a člen 1923–41). S Moravským kvartetem na zájezdech v Německu (1925, 1930), v Itálii (1926) a ve Vídni (1926, 1928, 1930) a absolvoval na 270 veřejných koncertů. Sólová činnost koncertní od 1926 za doprovodu Břetislava Bakaly, Jana Heřmana aj. Vynikal ušlechtilým komorním tónem.
Chlubnovi provedl díla:
• Elegie ztracených lidí, op. 18a
▸ 1. 4. 1929 – první provedení, Brno, rozhlas (vc)
▸ 18. 7. 1957 – Brno, rozhlas (vc)
• Smyčcový kvartet č. 1 g moll, op. 21
▸ 16. 3. 1926 – první provedení, Brno, Besední dům
▸ 4. 12. 1926 – Brno, rozhlas
▸ 8. 11. 1937 – první provedení upravené verze, Brno, Stadion
▸ 26. 2. 1940 – Praha, Smetanova síň Obecního domu
▸ 9. 5. 1940 – Brno, Besední dům
• Sonáta, op. 22
▸ 16. 2. 1926 – první provedení, Brno, Besední dům
▸ 30. 5. 1926 – Brno, rozhlas
▸ 21. 12. 1934 – Brno, rozhlas
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 1. 4. 1929 – první provedení, Brno, rozhlas
▸ 24. 3. 1930 – první koncertní provedení, Brno, Besední dům
nahoru Petr Křička* 4. 12. 1884, Kelč (u Valašského Meziříčí)
† 25. 7. 1946, Okarec (u Třebíče)
Básník a překladatel.
Petr Křička se narodil v rodině řídícího učitele. Jeho bratr Jaroslav (1882–1969) byl hudebním skladatelem. Petr Křička vystudoval reálku v Novém Městě na Moravě a poté chemii na pražské technice. Po studiích pracoval mimo jiné v Pasteurově institutu v Paříži a jako učitel jazyků v Moskvě. Od roku 1911 působil ve školství, v letech 1919–37 na ministerstvu školství. Za 1. světové války strávil Petr Křička tři roky na ruské frontě. V době první republiky pracoval aktivně v kultuře, pořádal večery ruské poezie, redigoval edici Družstevní práce, Živé knihy aj. Spisovatelé.cz
Chlubna na jeho texty zkomponoval díla:
• Chvalozpěvy osvobozené, op. 64
▸ na text básně Věrným
nahoru ![František Kudláček. Zdroj: Divadelní list, roč. 4 (1928/29), č. 41, s. [593].](osoby/kudlacek.jpg "František Kudláček. Zdroj: Divadelní list, roč. 4 (1928/29), č. 41, s. [593].") František Kudláček* 11. 5. 1894, Milevsko
† 26. 8. 1972, Brno
Profesor státní konzervatoře v Brně; houslový virtuos; rektor JAMU a děkan její hudební fakulty. Od 1. 6. 1919 koncertní mistr orchestru Národního divadla v Brně, primarius Moravského kvarteta (do roku 1959).
Interentová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi provedl díla (mimo působení v orchestru Národního divadla v Brně):
• Smyčcový kvartet č. 1 g moll, op. 21
▸ 16. 3. 1926 – první provedení, Brno, Besední dům
▸ 4. 12. 1926 – Brno, rozhlas
▸ 8. 11. 1937 – první provedení upravené verze, Brno, Stadion
▸ 26. 2. 1940 – Praha, Smetanova síň Obecního domu
▸ 9. 5. 1940 – Brno, Besední dům
• Sonáta, op. 22
▸ 16. 2. 1926 – první provedení, Brno, Besední dům
▸ 30. 5. 1926 – Brno, rozhlas
▸ 21. 12. 1934 – Brno, rozhlas
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 1. 4. 1929 – první provedení, Brno, rozhlas
▸ 24. 3. 1930 – první koncertní provedení, Brno, Besední dům
Chlubna mu dedikoval díla:
• Smyčcový kvartet č. 1 g moll, op. 21
• Smyčcový kvartet č. 5, op. 114
nahoru  Ludvík Kundera* 17. 8. 1891, Královo Pole (Brno)
† 15. 5. 1971, Brno
Muzikolog, pianista, hudební pedagog a publicista; první rektor JAMU.
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi provedl díla:
• Fragment a Dohořelo z op. 6
▸ 7. 6. 1924
• Dvě pohádky, op. 11
▸ 30. 5. 1926
• Čtyři rispetti, op. 19a
▸ 25. 4. 1927 – Brno, Besední dům
• Dvě balady, op. 20
▸ 30. 5. 1926 – Brno, rozhlas
• Tři zpěvy odloučeného, op. 27b
▸ 16. 5. 1929
• Tři preludia, op. 42
▸ 14. 12. 1936 – první provedení
▸ 17. 12. 1936
nahoru  Jan Kunc* 27. 3. 1883, Doubravice nad Svitavou
† 11. 9. 1976, Brno
Pseudonym K. Jánoš, hudební skladatel a pedagog, kritik a organizátor.
Základy hudebního vzdělání získal v dětství na obecné škole v Doubravici. Roku 1894 byl přijat do fundace starobrněnského augustiniánského kláštera a současně v Brně navštěvoval měšťanskou školu na Poříčí (1894–98). Posléze pokračoval ve studiích na brněnském Ústavu pro vzdělání učitelů (1898–1902), kde byl v hudbě žákem Leoše Janáčka. V klášteře měl na Kunce vliv především tehdejší ředitel kůru Max Koblížek, u nějž se na hudební škole Řemeslnické besedy Svatopluk učil hře na klavír, harmonii a kontrapunktu. Později se v klavírní hře zdokonaloval u Marie Kuhlové. Tehdy vznikla i jedna z prvních Kuncových skladeb, balada Zakletá dcera s průvodem čtyřručního klavíru (1900), komponovaná pod dojmem stejnojmenné balady Vítězslava Nováka. Na Janáčkovo doporučení se Kunc nechal roku 1901 zapsat na Varhanickou školu v Brně (díky své hudební vyspělosti přijat do 2. ročníku), kterou absolvoval 6. 7. 1903. Ještě před absolutoriem vykonal 25. 6. 1903 v Praze státní zkoušku z klavíru a zpěvu. Od roku 1903 působil jako prozatímní podučitel, od 12. 11. 1904 jako řádný učitel na obecné škole v Brně.
Ve snaze zdokonalit se ve skladbě vstoupil Kunc do kompozičního oddělení pražské konzervatoře, kde byl ve školním roce 1905/06 žákem Karla Knittla a Karla Steckera. V letech 1906–10 studoval soukromě u Vítězslava Nováka, pod jehož vedením složil Smyčcový kvartet G dur. Po návratu do Brna byl znovu učitelsky činný na obecných školách v Brně (do roku 1920), mimo to působil jako učitel zpěvu na České státní průmyslové škole v Brně (1907–12), na brněnské II. české reálce (1907–10) a na I. českém gymnáziu (1913/14, 1916/17). Vyučoval hru partitur a instrumentaci na Varhanické škole v Brně (1910–13) a harmonii, dějiny hudby a estetiku na Hudební škole Besedy brněnské (1908–11, 1915–17). Od roku 1905 byl jednatelem hudebního odboru Klubu přátel umění v Brně, pro neshody s Leošem Janáčkem však z funkce odstoupil. Po sňatku s koncertní pěvkyní Marií Hudcovou roku 1907 vystupoval též nezřídka jako její klavírní doprovazeč. Významná byla rovněž Kuncova hudebně kritická činnost v Lidových novinách (od dubna 1902, soustavně publikoval v letech 1909–18 pod značkou –c.), dále v Pelclových Rozhledech (1902–06 pod pseud. K. Jánoš), v Radikálních listech (1902–03), Moravské orlici (1903–06, šifry –a–, N), v Hlasu (1903–04), Moravských rozhledech (1905–07), v Hudební revue (1911–17) aj. Své kritické příspěvky psal nejprve pod názorovým vlivem Leoše Janáčka, během školení u Vítězslava Nováka se z Janáčkova vlivu vymanil a dospěl až k zásadní kritice Janáčkovy Její pastorkyně (1911).
Po vzniku Československé republiky byl Kunc roku 1918 zásluhou Karla Kovařovice přijat do pražského Národního divadla jako korepetitor a kapelník. S orchestrem Národního divadla mj. nastudoval a provedl svoji baladu Stála Kačenka u Dunaja. Již roku 1919 se však vrátil zpět do Brna, kde byl od 1. 9. 1919 jmenován na nově zřízené konzervatoři profesorem pro skladbu, harmonii, kontrapunkt, nauku o formách a instrumentaci. Zároveň byl ustanoven tajemníkem a členem poradního sboru brněnské konzervatoře (1919–20), správcem konzervatoře (1920–23) a ředitelem konzervatoře (1923–45). Z Kuncových žáků na konzervatoři vynikli: Quido Arnoldi, Zdeněk Chalabala, Vilém Steinman, Pavel Haas, Josef Kohout; soukromě se u něj vzdělávali Vilém Petrželka, Emil Axman (instrumentace) a Rudolf Firkušný (harmonie). Neúnavnou organizační a pedagogickou činností se Kuncovi podařilo vybudovat z brněnské konzervatoře hudební učiliště vysoké umělecké úrovně. V souvislosti s působením na konzervatoři byl nucen výrazně omezit svoje skladatelské i hudebně publicistické aktivity. V meziválečném období vykonával rovněž funkci odborného inspektora hudební a dramatické školy pro Slovensko v Bratislavě (1926), byl organizátorem hudebního oddělení Výstavy soudobé kultury v Brně (1928), zkušebním komisařem a místoředitelem pro učitelství hudby a zpěvu na učitelských ústavech a středních školách (1939–42), působil jako člen komisí, porot, delegací aj. Byl jedním ze zakladatelů Klubu moravských skladatelů, v letech 1936–37 jeho místopředsedou, 1938–44 předsedou a od roku 1943 čestným členem. Roku 1921 byl jmenován dopisujícím, 23. 5. 1923 řádným členem České akademie věd a umění, roku 1941 se stal čestným členem Filharmonického spolku Beseda brněnská.
Po roce 1945 pokračoval Kunc ve svém působení na brněnské konzervatoři, 1. 9. 1945 odešel do výslužby. Od 1. 10. 1947 byl jmenován děkanem Hudební fakulty a pověřeným profesorem skladby na Janáčkově akademii múzických umění, kde mu však bylo umožněno setrvat pouze do státního převratu 28. února 1948. Následně nalezl působiště na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity (do roku 1952), kde mj. učil skladatele Zdeňka Zouhara a Antonína Tučapského. Za svou činnost byl Kunc roku 1958 odměněn Cenou osvobození města Brna.
Chlubnovi provedl díla:
• Sonáta, op. 66
▸ 21. 12. 1953 – první provedení, Brno, aula filosofické fakulty (pf)
nahoru Sláva Kůs* ?
Hobojista.
Působil v Brněnském dechovém kvintetu.
Chlubnovi provedl díla:
• Serenáda, op. 63
▸ 3. 2. 1958 – Brno, Besední dům
▸ 19. 2. 1969 – Brno, sál konzervatoře
nahoru  Jaroslav Kvapil* 21. 4. 1892, Fryšták
† 18. 2. 1958, Brno
Skladatel, dirigent a pianista.
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi provedl díla:
• Šumařovo dítě, op. 14
▸ 7. 12. 1924 – první provdení, Brno, Městské divadlo
• Aladina a Palomid, op. 16
▸ 29. 1. 1925 – ukázky na přednášce před premiérou
• Zhasněte světla, op. 55
▸ 7. 3. 1946 – první provedení, Brno, Stadion
• Aleluja, op. 58
▸ 7. 3. 1946 – první provedení, Brno, Stadion
nahoru Rudolf Kynčl* 28. 4. 1895, Hrubá Vrbka
† 6. 6. 1958, Velká nad Veličkou
Učitel, sběratel folklóru, autor próz a básní, pamětí, rozhlasových folklorních pořadů.
Bibliografie dějin Českých zemí
Chlubna na jeho texty napsal:
• Těšín (č. 4 ze Sborů, op. 13)
nahoru Jan Kyšperský* ?
† ?
Chlubnovi ztvárnil role:
• Ňura – tanečník (20. 5. 1932, premiéra)
nahoru Jarmila Lázničková* ?
Chlubnovi provedla díla:
• Jen jedenkrát, op. 109
▸ 13. 10. 1968 – první provedení, Brno, foyer Janáčkova divadla
nahoru Věra Lejsková* 1. 10. 1930, Žeravice
Roz. Králová, klavíristka, pedagožka a publicistka.
Pochází z hudební rodiny: otec byl sbormistrem a houslistou. Po studiu na nižším reálném gymnáziu byla v letech 1945–51 posluchačkou Františka Schäfera na Konzervatoři v Brně a na JAMU tamtéž (1961–66). 1952–86 působila jako pedagožka brněnské konzervatoře (obory: klavírní doprovod, povinný klavír, klavír jako hlavní obor, klavírní duo). S manželem Vlastimilem Lejskem utvořila klavírní duo, s nímž dosáhla významných úspěchů ve vlasti i za hranicemi. V roce 1978 spoluzaložila Mezinárodní Schubertovu soutěž pro klavírní dua v Jeseníku, která je vypisována pravidelně ve dvouletém, resp. tříletém intervalu. Vedla rovněž interpretační kursy, přednášela a byla členkou soutěžních porot. Pro gramofonové společnosti Supraphon, Eterna, Fontana, Harmonia mundi a Pronto pořídila četné nahrávky.
Umělecké působení Věry Lejskové bylo oceněno Zlatou medailí Jihomoravského krajského národního výboru za kulturní činnost (1980), cenou Konzervatoře v Brně za činnost pedagogickou, uměleckou a publicistickou (1994) a Senior Prix Nadace Život umělce za celoživotní dílo (2000).
Věra Lejsková vyvíjela rovněž poměrně rozsáhlou činnost literární a publicistickou: psala kritické recenze a fejetony pro denní tisk a odborná periodika (Hudební rozhledy, Hudební nástroje, Opus musicum; nejpočetnější a také literárně nejvýraznější jsou její fejetony pro Hudební rozhledy). Pro literární redakci brněnského rozhlasu vytvořila na dvě stě titulů pro pořady OBZOR a SNÍDANĚ, řadu portrétů významných osobností, hudebních medailonků a pořadů s názvem „A léta běží, vážení“; kolem tří set příspěvků napsala pro rozhlasovou stanici Radio Svobodná Evropa (pořad „Hlasy a ohlasy“). Lejsková je dále autorkou písňových textů pro skladatelskou tvorbu manžela Vlastimila Lejska (Říkadla pro dětský sbor, Čekej nás, měsíci, Dvě povídačky pro zpěv a klavír); Lejskovou sestavený sborník Na hudební nástroje, hádej, kdo nám zahraje pro zpěv a klavír vydal v roce 1983 Ústav pro kulturně–výchovnou činnost v Praze.
Lejsková zasvětila celou svou uměleckou kariéru interpretaci literatury pro čtyřruční klavír a pro dva klavíry. Tento specifický interpretační obor manželé Lejskovi záslužně pomáhali prosadit do běžné koncertní praxe.
Chlubnovi provedla díla:
• Sonáta pro housle a klavír, op. 66
▸ 27. 2. 1957 – Brno Vlasta Linhartová-Nováková* 14. 5. 1920, Písek
† 21. 8. 2001
Rozená Nováková, koncertní pěvkyně.
Rodina hudební. Maturovala na Jiráskově gymnáziu v Praze (1939), zpěvu se učila u Jaromíry Tomáškové na pražské konzervatoři (1939–43) a AMU (1947–51), poslouchala hudební vědu na Karlově univerzitě (do 1948). Za okupace učila na škole Unie českých hudebníků (1943–45) a hlasovému výcviku na pražské konzervatoři (1943–44), kde byla později učitelkou sólového zpěvu (od 1945). Byla docentkou sólového zpěvu na JAMU (od 1961). ČSHS-I, s. 835
Chlubnovi provedla díla:
• Požehnané jaro, op. 89b
▸ 26. 11. 1958 – Praha, Klub skladatelů
▸ 21. 5. 1962 – Brno, Besední dům
nahoru  Bohumír Liška* 2. 10. 1914, Čejetičky (Mladá Boleslav)
† 8. 9. 1990, Praha
Dirigent.
Vyrůstal v Sedlčanech a od roku 1922 v Berouně. Tam se začal vzdělávat ve hře na klavír a varhany u Josefa Romana. Jako devítiletý poprvé vystoupil na veřejnosti. Od svých 15 let začal pracovat jako úředník. Zároveň byl členem malého amatérského hudebního souboru, kde podle potřeby hrál na housle, na kytaru nebo bicí. Od roku 1922 dirigoval sokolskou hudbu. Současně působil jako tympanista v pražské Studentské filharmonii, kde měl možnost si zkusit i dirigování. Po sloučení Studentské filharmonie s operním studiem se tu po roce 1938 stal korepetitorem, sbormistrem a druhým dirigentem. Zároveň byl klavíristou v taneční škole Jelizavety Nikolské (1935–37), s níž absolvoval první umělecké cesty do Švýcarska, Holandska a Německa. Jako sbormistr působil v pražském Ženském pěveckém sboru (1936–40) a v letech 1937–40 plnil funkci korepetitora opery a baletu Národního divadla. V té době (1938) absolvoval dirigentské a kompoziční oddělení pražské konzervatoře. Od roku 1940 dirigoval brněnskou zpěvohru. V roce 1941 však bylo české divadlo zavřeno a Liška byl gestapem zatčen. Po propuštění začal pracovat jako dirigent Orchestrálního sdružení, které vedl 15 let. Od roku 1943 vedl také komorní orchestr a v květnu 1945 se vrátil k brněnské opeře. Nastudoval tu významné původní operní premiéry (Veronika Rafaela Kubelíka, Freje pana Dačického Osvalda Chlubny, Pohádku máje Jaroslava Kvapila) i některé balety. Přitom dirigoval běžný operní repertoár. Od roku 1941 vyučoval dirigování na brněnské konzervatoři a od roku 1951 také na Janáčkově akademii múzických umění. V roce 1955 přišel do Plzně, když do té doby spolupracoval jako host s některými symfonickými orchestry.
Chlubnovi dirigoval díla:
• Suita, op. 23
▸ 3. 4. 1941 – Brno, Besední dům
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno, Janáčkovo divadlo Na hradbách
• Kolébka, op. 81
▸ 5. 12. 1957 – ukázky, rozhlas
nahoru František Lýsek* 2. 5. 1904, Proskovice (místní část Ostravy)
† 16. 1. 1977, Brno
Sbormistr a hudební pedagog.
Po osvobození – 1. prosince 1945 – se stal učitelem 1. střední školy v Kotlářské ulici v Brně. Zde založil Brněnský dětský sbor, s nímž v období 1945–77 absolvoval domácí a zahraniční koncerty. Lýskův Brněnský dětský sbor navázal na interpretační tradice Jistebnických zpěváčků a pěveckého sboru z Baťova. Díky sbormistrovu umění a jeho dlouholetým zkušenostem i pěveckému zaujetí brněnských dětí však v Brně vznikl a více jak 30 let působil dětský pěvecký sbor, jehož svrchované umění obdivovali posluchači doma i v cizině. Výkony Brněnského dětského sboru udivovaly precizností a současně i dětskou spontaneitou, radostí ze zpěvu. Úspěšná byla umělecká turné do Itálie (1957), Německé spolkové republiky (1965), sbor se stal vítězem soutěží v Llangolenu (1959), v Montreux (1971), s úspěchem demonstroval metody přípravy dětské sborové interpretace ve Varně (1963), v Bad Godesbergu (1965), v kanadské Victorii (1969) atd.
V roce 1948 Lýsek dokončil svá vysokoškolská studia (na Masarykově univerzitě v Brně studoval 1935–39 a 1945–48; 1949 PhDr.), 1948–50 externě působil na brněnské konzervatoři a JAMU. Od roku 1950 byl učitelem Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity (později též Vyšší pedagogické školy v Brně a tamějšího Pedagogického institutu), 1972 ukončil svou učitelskou dráhu na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně (1952 docent, 1962 profesor).
Svou výzkumnou činnost orientoval na otázky dětského sborového zpěvu, rozvoje hudebnosti a zpěvnosti nejmenších dětí, dětí a mládeže školního věku, na problémy nápěvkové intonace atd. Především řešením prvně uváděné problematiky (viz Cantus choralis infantium, Brno 1968) přispěl Lýsek významně k rozvoji české hudební pedagogiky.
Zpěvačky a zpěváci Lýskových dětských sborů založili v roce 1994, aby podpořili další využití sbormistrova odkazu, Nadaci Františka Lýska, od roku 1997 Lýskův nadační fond v Brně, jehož činnost se dnes rozvíjí v rámci v roce 2003 založené Společnosti Františka Lýska v Brně.
Chlubnovi dirigoval díla:
• bajka z op. 74b
▸ 19. 6. 1956 – Praha, Dům umělců
• Hrdina z op. 74c
▸ 19. 6. 1956 – Praha, Dům umělců
nahoru Zdeněk Mácal* 8. 1. 1936, Brno
Dirigent.
V rodišti maturoval na gymnáziu (1954), absolvoval konzervatoř (1956) a JAMU (1960). Jeho učitelé byli Bohumír Liška, Antonín Balatka Břetislav Bakalaa František Jílek. Po vojenské prezenční službě dirigent Moravské filharmonie (1963). Provedl některé novinky, např. Chlubnův Hrad Pernštejn, Vorlové koncert pro klarinet aj. ČSHS-II, s. 17
Chlubnovi dirigoval díla:
• Hrad Pernštejn, op. 88
▸ 24. 10. 1960 – Brno, Stadion
nahoru  Maurice Maeterlinck* 29. 8. 1862, Gent (Belgie)
† 6. 5. 1949, Nice (Francie)
Belgický básník, esejista a dramatik. Byl nejvýznamnějším představitelem francouzsky psaného symbolistního divadla. Nositel Nobelovy ceny. Maurice Maeterlinck pocházel ze zámožné rodiny. To mu umožnilo studovat práva v Gentu a v Paříži. Advokátní praxi se věnoval necelých deset let. K literární tvorbě ho přivedla básnická a kritická spolupráce s různými časopisy. Zvolil si literární tvorbu za své životní povolání. Svá díla psal francouzsky.
Osobnosti.cz
Chlubna na jeho texty vytvořil díla:
• Aladina a Palomid, op. 16
nahoru  Josef Svatopluk Machar* 29. 2. 1864, Kolín
† 17. 3. 1942, Praha
Básník, fejetonista, jeden z iniciátorů české moderny.
Chlubna na jeho texty napsal:
• Pět písní, op. 6 – Dohořelo ze sb. Golgatha 1895–1901 (první vydání 1908) a Z jednoho maďarského básníka ze sb. Vteřiny (první vydání 1905)
nahoru Bohumil Malocha* 12. 6. 1920, Rychvald
† 13. 8. 2001, Ostrava-Radvanice
Houslista.
Získal základní hudební vzdělání na Hudební škole v Bohumíně, tři roky studoval hru na housle na brněnské konzervatoři u Josefa Muziky a v letech 1939–43 na Ústavu hudby a zpěvu v Ostravě u Julia Remeše. Po druhé světové válce vyučoval na Městské hudební škole v Orlové, v letech 1946–53 byl zástupcem koncertního mistra v orchestru Československého rozhlasu v Ostravě a v téže funkci od 1. ledna 1954 v nově zřízeném Ostravském symfonickém orchestru, od 1. září 1958 jako 1. koncertní mistr až do 12. září 1981, kdy odešel do důchodu. Od vzniku Ostravského kvarteta v roce 1953 do dubna 1962 byl jeho primáriem. V letech 1962–66 pedagogicky působil na ostravské konzervatoři. Vynikající uplatnění našel jako sólista převážně v oblasti menších hudebních forem.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 10.? 2. 1960 – Brno
nahoru Milada Marková* 24. 5. 1915, Brno
† 29. 10. 1986, Olomouc
Prov. Sochorová. Operní pěvkyně, autorka textu o hudbě.
Studovala na brněnské konzervatoři sólový zpěv u Marie Fleischerové (1929–35). Téměř po celý život působila v Olomouci (1935–71), s krátkou přestávkou, kdy působila ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Zpívala především dramatické sopránové role. Vynikla především v operách Leoše Janáčka, úspěšná byla v roli Kostelničky v Její Pastorkyni a jako Emilie Marty ve Věci Makropulos. Působila také pedagogicky. Je autorkou odborných textů v hudebních časopisech.
Chlubnovi provedla skladby:
• Cyklus písní, op. 33 (26. 11. 1934, první provedení)
nahoru  Tomáš Garrigue Masaryk* 7. 3. 1850, Hodonín
† 14. 9. 1937, Lány
Český vědec, filozof, pedagog, politik a žurnalista zakladatel novodobého československého státu, československý prezident.
V době vypuknutí 1. světové války měl už Masaryk za sebou úctyhodnou dráhu vědeckou, pedagogickou a kulturně politickou, ale na české politické scéně nevážil mnoho - od roku 1907 byl pouze jediným říšským poslancem nepatrné České strany pokrokové (realistické), založené roku 1900. Byl sice kritikem poměrů v Rakousku-Uhersku, ale o státní samostatnost českých zemí neusiloval - ta byla v programu další nepatrné české strany, státoprávně pokrokové, kterou v říšském sněmu zastupoval také jen jeden poslanec, Antonín Kalina.
Před koncem roku 1914 odjel Masaryk do Itálie a po varování přátel se již do vlasti nevrátil. Působil ve Švýcarsku (1915) a později se během roku přesouvá do Francie, kam přijíždí i E. Beneš. Po celou dobu války nesl na sobě největší tíhu a odpovědnost za budoucnost celého českého a slovenského národa při jednání v Anglii (1916), Rusku (1917 - duben 1918) a poté v Americe, až po podpis Pittsburské dohody a Washingtonské deklarace. A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podařilo se Masarykovi pro vznik nového státu získat podporu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Po válečných létech usilovné organizační, agitační a diplomatické činnosti, v níž mu byli nejbližšími spolupracovníky M. R. Štefánik a E. Beneš, se 14. října 1918 stal předsedou prozatímní československé vlády, o 4 dny později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu jej v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prezidentem republiky. Jaká změna proti stavu před válkou, kdy Masarykova strana byla pokládána téměř za sektu!
Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy a příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Zahájil je slavným citátem z Kšaftu Komenského, že „vláda věci Tvých k Tobě zase se obrátí, ó lide český“, a právě v tom byl jeden ze zdrojů budoucích potíží nového státu. Kdekdo jej pokládal za obnovu starého českého státu, ve skutečnosti však vznikal stát zcela nový, zahrnující také Slovensko a Podkarpatskou Rus, a lid český v něm mluvil nejen česky, ale i slovensky, rusínsky, polsky, maďarsky, a hlavně německy. Ztotožnění státu a národa bylo až příliš poplatné ideologii 19. století, a k ideji státního československého národa se navíc nehlásili ani všichni Slováci. Také Masarykův názor, že ve světové válce šlo o boj demokracie s teokracií a že v ní „zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím“, byl spíše přáním než skutečností stejně jako názor, že s demokracií zvítězila také humanita a že svobodné státy budou tvořit „přátelský všecelek“, že končí éra „absolutistického ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčením velmocí“. Své názory na poválečné uspořádání Evropy vyložil v Nové Evropě (1920), v níž vůdčí myšlenkou bylo „Ježíš - ne César“.
V poválečném období také dokončuje knihu pamětí Světová revoluce, vznikají Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Chtěl dokončit i třetí díl práce Rusko a Evropa, ale nejprve státnické povinnosti a později zdravotní stav mu to neumožnily.
Podmínky pro vznik ČSR byly mimořádně příznivé - Německo poraženo, Rusko rozvráceno revolucí, Rakousko rozbito - ale vše bylo mnohem složitější. Po tvrdých protiněmeckých slovech ve svém prvním poselství už ve Světové revoluci (1925) Masaryk uznal, že „je v Evropě 11 států, které jsou menší než naše německá minorita“, a napsal: „hlásím se docela vědomě k národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili“. Zabýval se úvahami o švýcarském uspořádání státu, ale k tomu nebyla společnost zralá a státu se nikdy nedostalo potřebných padesáti let klidu a míru, které Masaryk při příležitosti 10. výročí vzniku republiky požadoval pro její zdárný rozvoj. ČSR měla také problémy hospodářské, sociální, správní a obecně politické a Masaryk nebyl jen mužem vznešených idejí, ale i politikem rázných činů. V roce 1920 například jmenováním úřednické vlády J. Černého nekompromisně přispěl k potlačení komunistického pokusu o získání moci. I když nebyl členem žádné politické strany - jeho předválečná strana se sloučila s Kramářovou národní demokracií - účinně do politického dění zasahoval a byl představitelem „hradní politiky“, kterou podporovali zejména sociální demokraté, národní socialisté, někteří vůdčí činitelé dalších stran (A. Švehla, J. Šrámek), přední žurnalisté a umělci a samozřejmě Sokol a převážná část legionářů. „Hrad“ měl také odpůrce, a to především v nacionálně zaměřených stranách (A. Hlinka, K. Kramář, později K. Henlein), v lidech, kteří politicky či osobně ztroskotali (J. Stříbrný, R. Gajda), a samozřejmě v KSČ, která razila heslo „Ne Masaryk, ale Lenin!“. Přesto byl osobně všemi respektován a představoval mimořádnou autoritu. Po prvním dvouletém funkčním období byl zvolen prezidentem znovu v letech 1920, 1927 a 1934 a u příležitosti jeho 80. narozenin byl přijat zákon: „T. G. Masaryk se zasloužil o stát“.
„Za své politické osamostatnění děkujeme v hlavní míře… Západu“, napsal a byl také právem přesvědčen, že k Západu nový stát svými dějinami patří. Podporoval proto zejména v zahraniční a obranné politice Benešovu orientaci na Francii a již ve svém prvním poselství prohlásil, že „naše republika zůstane spojencům vždy věrna“. Avšak po světové válce –nevznikl v Evropě „přátelský všecelek“. Významné státy ovládly diktatury komunistická, fašistická a nacistická, které se měly stát světu i republice osudnými, neboť spojenci z mnoha důvodů neopětovali její věrnost. Po nástupu Hitlera k moci Masaryk ještě v roce 1934 přijal prezidentskou kandidaturu - komunisté tehdy kandidovali K. Gottwalda - ale již v příštím roce v prosinci na svůj úřad abdikoval. V důsledku věku, špatného zdraví a i neschopnosti demokrata a humanisty plně pochopit něco tak odpudivého jako totalitární diktatura, nepovažoval za možné stát v čele státu v době hrozících nebezpečí.
„To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě,“ truchlil s mnohými básník J. Seifert, když Masaryk zemřel na sklonku léta 1937 na zámku v Lánech. Jeho pohřeb dne 21. září se stal velkou manifestací zármutku, ale také víry v demokracii všech demokraticky cítících občanů státu bez ohledu na národnost.
hrad.cz
Chlubna mu dedikoval skladby:
• Slavnostní fanfáry?
nahoru Milan Máša* 25. 1. 1922, Brno
† 4. 8. 2003, ?
Klavírista a pedagog.
Během studií na reálném gymnáziu v Brně-Králově poli (maturita 1941) navštěvoval klavírní školu Vítězslava Kaprála (do 1938) a bral hodiny v Praze u Viléma Kurze (1939). Na brněnské konzervatoři studoval v letech 1941–44 klavír u Františka Schäfra (absolutorium 1946), u stejného pedagoga absolvoval také JAMU (1950).
Byl krátce zaměstnán v HAÚ (Hudební a artistická ústředna, 1951–52). V roce 1951 zahájil svoji pedagogickou činnost na JAMU, kde setrval až do roku 1987, nejprve jako asistent, poté jako docent, profesorem byl jmenován dodatečně po roce 1989. Je uznávaným odborníkem na interpretaci klavírního díla Leoše Janáčka, v roce 1990 zorganizoval Český hudební fond jeho konzultace s anglickými hudebníky.
Věnoval se koncertní činnosti jako sólista i v komorních seskupeních. V roce 1963 vystoupil se švýcarským tenoristou Ernstem Haefligerem na Pražském jaru.
Chlubnovi provedl díla:
• Tři písně, op. 12
▸ 4. 5. 1961 – Brno, Dům umění
• Chvalozpěvy osvobozené, op. 64
▸ 1. 5. 1955 – Brno, Dům umění
▸ 31. 10. 1960 – Brno, Besední dům
• Živote, buď zdráv, op. 96
▸ 16. 5. 1960 – Brno, Besední dům
nahoru  Jožka Mattesová* 21. 2. 1903, ?
† ?
Sopranistka. Svou divadelní dráhu začala u ochotnických souborů, zpěv studovala na vídeňské konzervatoři, v roce 1919 přešla na konzervatoř do Prahy (u Christiny Morfové). Do profesionálního angažmá nastoupila v roce 1925 v Brně na subretní obor. Vystoupila v celé řadě kalhotkových rolí, pro něž měla jevištní půvab a hlasovou křehkost. Z dívčích postav zpívala např. Zerlinu, Barče , Barberinu a Musettu. Účinkovala také v řadě soudobých oper. V roce 1927 nastudovala s pomocí samotného Leoše Janáčka úlohu Lišky Bystroušky. V roce 1935 odešla na mateřskou dovolenou a na jeviště se už nevrátila. Pracovala pak jako knihovnice v Blansku a její další osudy se nepodařilo zjistit.
Národní divadlo
dle JANOTA, Dalibor – KUČERA, Jan Pavel. Malá encyklopedie české opery.
Praha: Paseka, 1999.
Chlubnovi ztvárnila role:
• Ňura – uklízečka (20. 5. 1932, premiéra)
nahoru Miroslav Matyáš* 7. 7. 1924, Brno
† 25. 12. 1997
Houslista.
Po maturitě na gymnáziu v Brně (1943) studovalhru na housle na brněnské konzervatoři (1943–48 u Josefa Jedličky) a na JAMU (1948–52 u Alexandra Plocka). Byl sekundistou Janáčkova kvarteta (1947–52), koncertním mistrem Symfonického orchestru kraje brněnského (1951–56) a primistou Státní filharmonie Brno (od 1956). Zároveň působil jako umělecký vesoucí a koncertní mistr komorního sdružení Collegium musicum (do 1962). Založil a vedl soubor Čeští komorní sólisté.
ČSHS-II, s. 71
Chlubnovi provedl díla:
• Studie pro cembalo a komorní orchestr, op. 118
▸ 20. 5. 1970 – první provedení, Brno, Besední dům
nahoru Alois Melezínek* 20. 3. 1931, Proseč u Skutče
Houslista.
Absolvoval brněnskou konservatoř (1947–52 u Julia Remeše) a JAMU (1952–56 u Františka Kudláčka). Koncertní mistr Uměleckého vojenského souboru Vítězná křídla v Praze (1956) a Karlovarského symfonického orchestru (1956–58). Učil na brněnské konservatoři hře na housle i komorní hudbě (od 1958). Přechodně koncertní mistr Janáčkovy opery (1959–60) a primárius Ostravského kvartea (1962). Činný ako sólista, spolupráce s Československým rozhlasem. ČSHS-II, s. 80
Chlubnovi provedl díla:
• Sonáta pro housle a violoncello, op. 22
▸ 28. 2. 1962 – Brno, Dům umění
nahoru Ivan Měrka* 15. 5. 1926, Košice (Slovensko)
† 17. 9. 2020, Ostrava
Pseud. Jan Hruda, violoncellista, pěvec, hudební historik, pedagog a publicista.
Syn Vojtěcha Měrky, po přesídlení celé rodiny v roce 1938 ze Slovenska do Prostějova, Brna a poté natrvalo začátkem války do Moravské Ostravy, začal v roce 1941 navštěvovat tehdejší Ústav hudby a zpěvu (violoncello a sólový zpěv). Po maturitě na reálném gymnáziu v Ostravě-Přívoze (1945) a vykonání státní zkoušky učitelské způsobilosti ve hře na violoncello (1946) studoval v Brně na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity hudební vědu a filozofii (doktorát 1952) a od roku 1948 na nově vzniklé JAMU hru na violoncello u Váši Černého (absolutorium 1953). Zároveň hned po maturitě začal působit v Ostravě jako violoncellista (zástupce koncertního mistra v rozhlasovém orchestru a zakládající člen Slezského tria). Po absolutoriu brněnské akademie pak založil Ostravské kvarteto a stal se koncertním mistrem operního orchestru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (1953–60); zároveň v letech 1953–56 působil jako violoncellista a dramaturg Ostravského komorního orchestru řízeného Rudolfem Vašatou a koncertní mistr Janáčkovy filharmonie Ostrava (1960–68). Celkem třicet pět let (1953–88) byl členem Ostravského kvarteta a s tímto souborem uskutečnil přes dva tisíce veřejných koncertů, na kterých bylo provedeno více než dvě stě různých smyčcových kvartetů doma i v zahraničí (Maďarsko, Polsko, Německo, Španělsko, Rumunsko, Norsko, Finsko, Švédsko, Dánsko, Rakousko, Bulharsko, tehdejší SSSR a Jugoslávie, Kuba, Itálie). V letech 1946–56 působil i jako komorní a operní pěvec – lyrický tenor (soukromý žák Rudolfa Vaška v tomto oboru používal pseudonym Jan Hruda) při více než 800 sólových rozhlasových relacích, na koncertech i v divadle (např. ztvárnil postavy Vítka ve Smetanově Daliboru, Pinkertona v Pucciniho Madame Butterfly). Po těžké autohavárii v roce 1956 (dokonce přežil klinickou smrt) redukoval svou uměleckou činnost a věnoval se pouze hře na violoncello. Jako koncertní umělec (komorní hráč a sólista na violoncello) účinkoval na několika tisícovkách koncertů. Od roku 1953 pětapadesát let nepřetržitě vyučoval hře na violoncello na ostravské konzervatoři, kde byl v letech 1990–92 ředitelem. Tři roky (1953–56) byl asistentem, pak přes deset let (1970–80) působil jako odborný asistent (v roce 1993 se habilitoval jako docent violoncellové hry) na JAMU v Brně. Za své pedagogické působení dovedl k absolutoriu ostravské konzervatoře (51) nebo i brněnské akademie celkem více jak šest desítek violoncellistů, z nichž se nejvíce uplatnili Miroslav Petráš, Bohuslav Pavlas, Richard Dedecius, Aleš Kaspřík, Petr Prause, Margit Koláčková-Klepáčová, Jiří Zedníček, Pavel Šabacký a další. V roce 1962 byl spoluzakladatelem (a pak stálým členem a předsedou poroty) soutěže O Cenu Beethovenova Hradce v Hradci nad Moravicí a od roku 1968 se pravidelně zúčastňoval jako porotce (i předseda) Heranovy soutěže v Ústí nad Orlicí i Janáčkovy soutěže v Brně.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 10.? 2. 1960 – Brno
nahoru Jiří Měřínský* ?
Chlubnovi ztvárnil role:
• Pomsta Catullova, op. 4
▸ 5. 6. 1959 – premiéra přepracované verze, Brno, sál Typos
Chlubnovi režíroval díla:
• Kolébka, op. 81
▸ 18. 4. 1963 – premiéra, Brno
nahoru František Michálek* 10. 3. 1895, Komiža (ostrov Vis v Dalmácii)
† 18. 11. 1951, Brno
Varhaník a skladatel.
Syn ředitele kůru Josefa Michálka, rostl v hudebním prostředí. Učil se na klavír od osmi let, ve dvanácti hrál na varhany. Studoval varhany na pražské konservatoři u Josefa Kličky (1910–13, učitelé též Karel Stecker a Ondřej Horník) a mistrovský kurz skladby u Vítězslava Nováka (1913–15). Absolvoval Fantasií pro varhany a Serenádou pro smyčcový orchestr. Po vojenské službě v první světové válce a v československé armádě (1915–19) ředitel kůru v Pardubicích (1919–35), zároveň varhaník městského krematoria (1923–35), kde se umělecky rozvíjel jako sbormistr pěveckého sdružení Suk a Pardubické filharmonie (1920–24) a spravoval Východočeskou hudební školu (1919–21). Prohloubil své vzdělání v mistrovské škole Josefa Kličky (1920–21, absolvoval Regerovou Fantasií na jméno Bach) a ve veřejné soutěži absolventů mistrovské školy dosáhl I. ceny ve varhanním oboru. Po studiu klavírní hry u Adolfa Mikeše (1920–22) věnoval se povznesení uměleckého života východních Čech. Jako varhaník se nejvíce uplatnil v Brně, kde profesorem konservatoře (od 1935). Vycházel z romantického pojetí nástroje, ale vracel se nakonec k J. S. Bachovi. Absolvoval přes 60 varhanních koncertů v rozhlase (nedělní půlhodinky) a četné samostatné koncerty v ČSR. V repertoáru uváděl vedle barokních mistrů zvláště skladby Regerovy, Lisztovy a Franckovy. Mimořádnou pozornost věnoval staré tvorbě české a ve veliké míře soudobé. Jeho repertoár zde sahal od Černohorského, Segra, Zacha přes Kuchaře a Brixiho k Hniličkovi, Musilovi a novinkám (Blatný, Chlubna, Vrána). Základem jeho umění byla vyspělá muzikálnost spojená s dokonalou technikou, slohovým proniknutím, rejstříkováním a strhucím podáním. Za okupace inspektor soukromých hudebních škol v zemi moravskoslezské (od 1943) a člen (1940) a ředitel (1944) zkušební komise. Po osvobození se vzdal těchto funkcí (1947), byl pověřeným profesorem JAMU (od 1946), kde po únoru 1948 jmenovám docentem. Na konservatoři vychoval 20 absolventů, na JAMU tři, pečuje o své žáky nejen umělecky, nýbrž i lidsky. Michálek se dobře vyznal i ve varhanářství. Navrhoval varhanní dispozice a řešil novodobé varhanické problémy z technického i uměleckého hlediska. Jako varhanní expert účastnil se technické spolupráve s generálním ředitelstvím výroby varhan (Krnov, Kutná Hora), pod jeho vedením postaveny v Brně na Stadiónu nové moderní varhany s elektropneumatickou trakturou a 53 rejstříky. ČSHS-II, s. 90–91.
Chlubnovi provedl díla:
• Adagio, op. 57
▸ 1. 11. 1943 i první provedení?, Brno, Stadion
▸ 7. 3. 1946 – Brno, Stadion
• Finále, op. 59
▸ 7. 3. 1946 – první provedení, Brno, Stadion
nahoru René Milan* ?
† ?
Pěvec.
Chlubnovi ztvárnil role:
• Pomsta Catullova, op. 4
▸ 30. 11. 1921 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách
nahoru ![Marie Mitýsková v hlavní roli baletu Makový květ. Zdroj: Divadelní list, roč. 11, č. 1, s. [1e].](osoby/mityskova.jpg "Marie Mitýsková v hlavní roli baletu Makový květ. Zdroj: Divadelní list, roč. 11, č. 1, s. [1e].") Marie Mitýsková* 27. 11. 1910, Brno
† 4. 9. 1978, Brno
Tanečnice.
Chlubnovi ztvárnila role:
• V den počátku, op. 43
▸ 26. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Tanec fúrií)
nahoru Ivana Mixová* 2. 12. 1930, Vídeň (Rakousko)
† 5. 9. 2002, Praha
Křtěná Hildegarda, provdaná Svitavská, altistka.
Soukromě studovala zpěv u Marie Fialové, na brněnské konservatoři u Bohumila Soběského (1947–50) a u Konstantina Karenina v Olomouci (do 1956). Působila u olomouckého divadla (1950), sólistka ostravské opery (od 1953), potom v Národním divadle. Velký úspěch v Carmen, k níž se rovnocenně řadí Káča, Lola (Sedlák kavalír), Varvara (Káťa Kabanová. Z ostatních 20 operních postav uvádímě Martinku, Rózu, Olgu (Oněgin), Kláru v Prokofjevových Zásnubách v klášteře, Meg Page ve Verdiho Falstaffu. Vystupuje pohostinsky ve Státní opeře v Berlíně. ČSHS-II, s. 104
Chlubnovi provedla díla:
• Je krásná země má, op. 85
▸ 12. 6. 1956 – první provedení, Brno
▸ 19. 1. 1957 – Brno, rozhlas
▸ 13. 7. 1957 – Brno, rozhlas
nahoru Antonín Moravec* 29. 4. 1928, Brno
Houslista, pedagog a skladatel.
Hru na housle studoval nejdříve soukromě u Josefa Muziky (1938–39), později na brněnské konzervatoři (1941–46), konzultoval v Salzburgu s Vášou Příhodou (1943), a studoval na JAMU (1946–50) u Františka Kudláčka, kde absolvoval koncertem s Rozhlasovým symfonickým orchestrem pod taktovkou Břetislava Bakaly. Pobýval na stáži v Moskvě na Konzervatoři Pjotra Iljiče Čajkovského (1963).
Jako pedagog působil na JAMU (1954–75), kde obdržel uměleckou aspiranturu (1951) a později zde působil jako asistent, odborný asistent a docent (1964), a na pražské AMU (1973–94), kde mu byla udělena profesura (1978). Z jeho třídy vyšly čtyři desítky koncertních mistrů a primáriů našich i zahraničních orchestrů a komorních těles, stejně jako pedagogů uměleckých škol a akademií.
Od roku 1940 se po téměř pět desetiletí věnoval také bohaté koncertní činnosti s mnoha hudebními tělesy ve více než dvaadvaceti zemích světa. Byl sólistou lázeňských orchestrů v Bad Ischl a Sallzkammerugu (1943), v roce 1957 debutoval s Českou filharmonií, byl členem Moravského kvarteta (1948), sólistou Hudební a artistické ústředny – později Pragokoncertu (1953–54), členem Pražského tria (1982) a tělesa Bohemia Trio (1990). Soustavná sólistická činnost na jevištích v Evropě, Asii, Africe i Latinské Americe zahrnuje také asi sto koncertů na japonském turné s Tokijským symfonickým orchestrem (1961), a koncert v Královském paláci v Teheránu (1962).
Chlubnovi provedl díla:
• Zbojnická rapsodie
▸ 2. 5. 1954 – Brno, Janáčkovo divadlo Na hradbách
nahoru Zbyněk Mrkos* 25. 11. 1919, Brno
† 14. 4. 1993, Brno
Dirigent a skladatel.
Syn Josefa Mrkose (1875–1937), ředitele měšťanské školy, organizátora hudebního života a lidového pracovníka v hudební výchově. Po maturitě na reálném gymnáziu vzdělával se na brněnské konservatoři(1939–43, ve skladbě Jaroslav Kvapil a František Suchý, v dirigování Antonín Balatka, v klavíru František Schäfer) a začal studium hudební vědy na Univerzitě Palackého. Dokončil je po osvobození na Univerzitě Karlově (PhDr. 1947). Byl zároveň žákem Talichovým na dirigentském oddělení mistrovské školy (1945–47), Za okupace byl v Brně korepetitorem Městského divadla (1943–45), po dokončení studií učitelem a tajemníkem konservatoře. Založil a řídil Moravský komorní orchestr (1948–50), byl uměleckým ředitelem a prvním dirigentem Symfonického orchestru kraje Brněnského (1951–54), pak dirigentem téhož tělesa (1954–55), konečně dirigentem Státní filharmonie (1956–60). Byl vedle toho prvním sbormistrem sdružení OPUS (1950), prvním sbormistrem Besedy brněnské (od 1951) a prvým dirigentem VSMU (od 1958, druhým sbormistrem byl už od 1949). Soustředění těchto úkolů umožnilo mu značný podíl a vliv ve veřejném hudebním životě; uplatňoval jej s průbojnou organisační iniciativou. ČSHS-II, s. 125–126
Chlubnovi provedl díla:
• Je krásná země má, op. 85
▸ 12. 6. 1956 – první provedení, Brno
• Brněnské kašny a fontány, op. 86
▸ 8. 11. 1969 – Brno, Stadion
nahoru Jarmila Musilová* 22. 4. 1913, Louny
† ?
Klavíristka.
Na brněnské konzervatoři žákyní Ludvíka Kundery, absolvovala 1936.
Konz50, s. 137
Chlubnovi provedla skladby:
• Nokturna, op. 36
▸ 26. 11. 1934 – první provedení, Brno, aula Masarykovy university
nahoru  František Neumann* 16. 6. 1874, Přerov
† 25. 2. 1929, Brno
Dirigent, šéf opery, divadelní ředitel, skladatel a pedagog. Po systémových změnách v brněnském Národním divadle po roce 1918 Leoš Janáček navrhl Františka Neumanna na post šéfa opery. Neumann nastoupil do funkce v březnu 1919 a postupně reorganizoval celý operní soubor, angažoval nové členy orchestru, sboru i nové sólisty, operní režiséry (Ferdinand Pujman, Ota Zítek) a dirigenty (Jan Janota, Antonín Kincl, Břetislav Bakala, Zdeněk Chalabala).Posílil i baletní složku, ze které se stal samostatný soubor. Sestavil nový, široce zaměřený repertoár a pozvedl brněnskou operu na úroveň předních evropských operních domů. První představení, které v Brně 23. srpna 1919 provedl, byla Janáčkova Její pastorkyňa. Janáčkovu dílu i nadále věnoval mimořádnou pozornost. Za aktivní účasti skladatele připravil a řídil světové premiéry oper Káťa Kabanová (23. listopadu 1921), Příhody lišky Bystroušky (6. listopadu 1924), Šárka (11. listopadu 1925) a Věc Makropulos (18. prosince 1926).
Významným Neumannovým počinem pro brněnský hudební život bylo založení tradice pravidelných symfonických koncertů divadelního orchestru (4–6 v sezóně). Operní orchestr částečně nahrazoval také symfonický orchestr, protože jiný profesionální orchestr v Brně neexistoval. První koncert Neumann řídil 31. října 1919 a poslední 3. února 1929. Koncerty operního orchestru se vyznačovaly vynikající kvalitou provedení a progresivní dramaturgií. Kromě klasického repertoáru zde často zaznívala hudba moderny a avantgardy, mimo jiné byla provedena řada skladeb mladých moravských skladatelů.
Od roku 1919 Neumann pedagogicky působil na brněnské konzervatoři (obor dirigování). K jeho vynikajícím žákům patřili Zdeněk Chalabala, Břetislav Bakala, Quido Arnoldi a další. V roce 1922 se stal místopředsedou Klubu moravských skladatelů (od roku 1928 předsedou). V roce 1925 byl po smrti Václava Štecha jmenován ředitelem Národního divadla v Brně.
Chlubnovi dirigoval díla:
• Než zmlknu, op. 5
▸ 13. 1. 1925 – první provedení
• Do pohádky, op. 8
▸ 18. 9. 1921 – první provedení
▸ 8. 1. 1922
• Tiché usmíření, op. 10
▸ 31. 10. 1919 – první provedení
• Dvě pohádky, op. 11
▸ 8. 1. 1921 – první provedení
• Píseň mé touhy, op. 15
▸ 6. 1. 1923 – první provedení
▸ 21. 2. 1926
• Aladina a Palomid, op. 16
▸ 31. 1. 1925 – premiéra
• Dvě balady, op. 20
▸ 3. 1. 1926 – první provedení
• Žebrácké písně, op. 25
▸ 4. 3. 1928 – první provedení
• Fantasie c moll, op. 44
▸ 6. 6. 1937 – první provedení
Chlubna mu dedikoval díla:
• Komorní symfonietta, op. 17
nahoru Stanislav Kostka Neumann* 5. 6. 1875, Praha
† 28. 6. 1947, Praha
Básník, publicista, překladatel, jedna z vedoucích tvůrčích osobností na přelomu 19. a 20. století a v první polovině 20. století.
Studium na gymnáziu a obchodní akademii Neumann nedokončil. Pro účast v hnutí tzv. Omladiny 1893 byl zatčen a v Plzni na Borech strávil 14 měsíců.
Na sklonku 90. let 19. století se Neumann přiklonil k ideologii komunistického anarchismu a k anarchistickému hnutí, které prosazoval v časopise Nový kult.
Po kratším pobytu ve Vídni se Neumann v letech 1905–14 usadil na Moravě. Zúčastnil se vystoupení předválečné moderny v Almanachu prosazujícím expresionismus, kubismus a futurismus.
V roce 1915 narukoval S. K. Neumann do armády a prodělal válečné tažení v Makedonii a Albánii. Po vyhlášení samostatnosti se usadil v Praze. Zde založil časopis Červen (1918–22), kolem něhož soustředil jak předválečnou modernu (Karel Čapek, Josef Čapek aj.), tak nastupující mladou generaci hlásící se k tzv. proletářskému umění (Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Jiří Wolker).
V roce 1929 byl S. K. Neumann jedním ze sedmi spisovatelů, kteří se postavili proti novému Gottwaldovu vedení v KSČ a byl ze strany vyloučen. Zůstal však i nadále věrný levicovému zaměření.
S. K. Neumann vedl časopis Levá fronta, podílel se na vytvoření protifašistické kulturní fronty. Za okupace se ukrýval ve Vápenném Podole v Železných horách. Poslední dva roky života žil v Praze a redigoval časopis Tvorba. Jeho syn je známý herec Stanislav Neumann. Spisovatelé.cz
Chlubna na jeho texty napsal díla díla:
• Ve jménu života, op. 94
nahoru  Václav Neumann* 29. 9. 1920, Praha
† 2. 9. 1995, Vídeň
Dirigent, houslista, violista, hudební pedagog a organizátor hudebního dění.
Narodil se v rodině úředníka Josefa Neumanna a Idy Neumannové (roz. Kratochvílová, prov. Vinglerová). Mládí prožil na Smíchově. Studoval na reálném gymnáziu v Husově ulici. Od deseti let se učil soukromě hře na housle pod vedením Josefa Micky. Gymnázium v Praze ukončil v roce 1939. V kvintě nebo sextě započal hru ve smyčcovém kvartetu jako druhý houslista (Haydn, Beethoven, Schubert, Dvořák, Smetana). Zásadní hudební inspirací Václava Neumanna byly návštěvy Národního divadla (provedení oper Antonína Dvořáka a < href="#janacek">Leoše Janáčka s Václavem Talichem).
Úspěšně vykonal přijímací zkoušku na pražskou konzervatoř (obor dirigování – Metod Doležil, Pavel Dědeček; hra na housle – Josef Micka). Ještě ve válečných letech se Václav Neumann zúčastnil jako posluchač mnoha koncertů České filharmonie, Pražského kvarteta a Ondříčkova kvarteta. Studium dirigování absolvoval koncertem se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK (1945, Jan Václav Hugo Voříšek – Symfonie D dur).
V posledních měsících druhé světové války hrál na violu v karlínském rozhlasovém orchestru pod vedením Františka Dyka a Vlastislava Antonína Viplera. Po roce 1945 příležitostně vystupoval jako dirigent v pražském rozhlasu. 1. září 1945 nastoupil na základě konkurzu ve třídě čekatelů na místo violisty do České filharmonie. Konkurz absolvoval jako vojín základní služby odvelený k Armádnímu uměleckému souboru. Od roku 1946 na žádost Františka Dyka sám orchestr několikrát vedl.
Českou filharmonii poprvé řídil 7. března 1948 jako záskok za nemocného Rafaela Kubelíka na slavnostním koncertu k narozeninám prezidenta Edvarda Beneše (Bohuslav Martinů – Symfonie č. 4). Po odchodu Rafaela Kubelíka do emigrace se stal zástupcem uměleckého šéfa (září 1948) a v roce 1949 náměstkem Karla Šejny. 14. května 1949 poprvé zahajoval Mou vlastí Pražské jaro. Ve stejném roce absolvoval koncertní zájezd po českých a moravských městech (Slovanské tance, Novosvětská symfonie, Má vlast, Taras Bulba). V roce 1949 uskutečnil první zahraniční zájezd (Drážďany, Lipsko, Budapešť). Během tohoto působení premiéroval s Českou filharmonií několik skladeb soudobých autorů (Josef Páleníček, Jaroslav Řídký, Vladimír Sommer, Dmitrij Šostakovič, Alexandr Arutjuňan). V roce 1950 rezignoval na post dirigenta po vyslovení nedůvěry orchestru.
V letech 1950–52 pedagogicky působil na AMU (odborný asistent), kde řídil operní studio. Stal se uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru (1951–54). Dále hostoval u českých i zahraničních orchestrů (Polsko, Německo, Rumunsko). V Drážďanech a Berlíně provedl Mou vlast. Po odchodu z Karlových Varů nastoupil na místo uměleckého ředitele Symfonického orchestru kraje brněnského (1954–56) a poté na místo druhého dirigenta Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK vedle Václava Smetáčka (1956–63). Získal cenu hlavního města Prahy (1962). Působil v Komické opeře v Berlíně jako hostující dirigent (1955/56, 1956/57, 1959/60) a později jako stálý dirigent (1957/58, 1958/59). V Komické opeře nastudoval jako první operu Liška Bystrouška v režii Waltra Felsensteina (30. května 1956). Tato Janáčkova opera zásadně ovlivnila jeho vývoj (213 repríz). Hostoval s ní ve Wiesbadenu a v Paříži. S orchestrem Národního divadla ji nahrál u firmy Supraphon; tento záznam získal Velkou cenu pařížské Académie Charles Cross (1959). Dále provedl v Berlíně Hoffmannovy povídky (také Paříž), Otella (také Moskva, Benátky), Kouzelnou flétnu, Bohému a Fra Diavola. Paralelně působil jako stálý host Drážďanské filharmonie a lipského rozhlasu. V roce 1963 se vrátil do České filharmonie jako druhý dirigent vedle Karla Ančerla. První koncert dirigoval 2. listopadu 1963 v Domě umělců.
V roce 1964 byl jmenován šéfdirigentem lipské opery, ve které nastudoval Káťu Kabanovou v režii Joachima Herze. Dále zde uvedl opery Figarova svatba, Kateřina Izmajlova, Bludný Holanďan, Boris Godunov, Tristan a Isolda a Její pastorkyňa. Zároveň působil dvě sezóny v Drážďanech (Z mrtvého domu). V roce 1964 se po smrti Franze Konwitschného stal generálním hudebním ředitelem lipského Gewandhausorchestru (do 1968), se kterým koncertoval v mnoha evropských státech. S londýnským Královským filharmonickým orchestrem uskutečnil turné po Spojených státech amerických (leden 1968).
Na protest proti okupaci Československa opustil místo generálního hudebního ředitele v Lipsku a nastoupil na post šéfdirigenta České filharmonie po Karlu Ančerlovi, který emigroval do Kanady (1. listopadu 1968). 23. ledna 1969 dirigoval orchestr na tryzně Jana Palacha. S Českou filharmonií od začátku intenzivně koncertoval v mnoha evropských státech i v zámoří (Japonsko, Kanada). Vybíral města, ve kterých mohl s orchestrem koncertovat pravidelně a vytvářet kontinuitu hostování (Berlín, Vídeň, Kodaň, Hamburk, Baden-Baden a další). Do programu zařazoval soudobá díla českých skladatelů v symfonické i operní oblasti (Jiří Pauer, Václav Dobiáš, Luboš Fišer, Svatopluk Havelka, Otmar Mácha, Jan Klusák, Vladimír Sommer, Jan Hanuš a další). Velmi často zařazoval do repertoáru díla Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. V letech 1970–73 působil jako generální hudební ředitel Státní opery ve Stuttgartu, kde nastudoval opery Bludný Holanďan a Fidelio v režii Wielanda Wagnera (vnuk Richarda Wagnera), dále Don Giovanni, Prodaná nevěsta, Rusalka a další. V říjnu 1989 vydal prohlášení, ve kterém protestoval proti diskriminaci některých umělců ve sdělovacích prostředcích. Následoval slavnostní koncert pro Občanské fórum (14. 12. 1989, Ludwig van Beethoven – Symfonie č. 9) a koncert ve svatovítské katedrále na počest volby Václava Havla (29. 12. 1989, Antonín Dvořák – Te Deum). 1. 10. 1990 předal funkci šéfdirigenta Jiřímu Bělohlávkovi. S Českou filharmonií uskutečnil přes tisíc koncertů.
Chlubnovi provedl díla:
• Karneval podzimu, op. 82
▸ 26. 5. 1956 – Praha, Smetanova síň Obecního domu
nahoru Břetislav Novotný* 10. 1. 1924, Vsetín
† 22. 10. 2019
Houslista, pedagog a dirigent.
Studoval nejprve na reálném gymnáziu ve Vsetíně, poté na pražské konzervatoři ve třídě Bedřicha Voldana (1945–50), kterou absolvoval Koncertem pro housle a orchestr a moll Alexandra Konstantinoviče Glazunova se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Studium hudební vědy a estetiky na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity (1945–48) nedokončil. Roku 1947 byl finalistou mezinárodní houslové soutěže v Ženevě.
Byl členem Pražského kvarteta (1951–55), působil jako koncertní mistr Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1954–61) a v roce 1955 založil Kvarteto města Prahy (do roku 1958 jako Kvarteto FOK), jehož byl primáriem a v němž ukončil svoji činnost v roce 2001. Kromě těchto aktivit vystupoval také jako sólista a podnikl několik sólových koncertních turné po zahraničí. Souborně provedl a pro firmu Supraphon realizoval kompletní nahrávku sólových sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha, čímž si získal vysokou pozornost jak doma, tak v zahraničí.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 6. 11. 1957 – Praha, klub SČS
▸ 26. 7. 1958 – Praha, rozhlas
nahoru ![Emil Olšovský. Zdroj: Divadelní list, roč. 7 (1931/32), č. 14, s. [281a].](osoby/olsovsky.jpg "Emil Olšovský. Zdroj: Divadelní list, roč. 7 (1931/32), č. 14, s. [281a].") Emil Olšovský* 9. 12. 1890, Brno-Maloměřice
† 20. 4. 1945, Jedovnice
Vlastním jménem Knos. Umělecké jméno Olšovský přijal podle rybníku Olšovec v Jedovnicích, kde měl svůj domov a kde také zemřel. Od roku 1923 operní pěvec brněnského divadla; autor mnoha hrdinných a dramatických postav českého i světového repertoáru
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi ztvárnil role:
• Aladina a Palomid, op. 16
▸ 31. 1. 1925 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Palomid, mladý rytíř)
nahoru Bohumil Opat* 3. 7. 1921, Milostín (u Rakovníka)
† 23. 6. 1980, Brno
Klarinetista.
Jeho otec byl lidovým hudebníkem. Od mládí se věnoval hudbě v kapele svého strýce. Soukromý žák Artura Holase, v hudební nauce o harmonii Rudolfa Karla (1939–42). Za okupace byl nasazen v divadle v Bautzen (Budyšín, 1942–45). Po osvobození v orchestru Opery 5. května v Praze (1945–48), kde studoval u Milana Kostohryze a Vladimíra Říhy. V Brně sóloklarinetista Symfonického orchestru Československého rozhlasu (1948–56), pak Státní filharmonie Brno. Značná koncertní činnost, zvláště v Brně, kde uskutečnil mimo jiné četné původní premiéry soudobých skladatelů Josefa Blatného, Zdeňka Blažka, Bohumila Boudy a Jaroslava Kvapila. Komorní hru pěstoval v Moravském dechovém kvintetu (1948–55), pak ve Foerstrově dechovém kvintetu.
Chlubnovi provedl díla:
• Serenáda, op. 63
▸ 10. 2. 1950 – Brno, rozhlas
▸ 23. 2. 1954 – Brno, rozhlas
▸ 21. 5. 1954 – Brno, rozhlas
▸ 6. 6. 1954 – Brno, Dům umění
▸ 16. 6. 1954 – Brno, Dům umění
▸ 2. 12. 1957 – Brno, rozhlas
▸ 24. 9. 1958 – Brno, Dům umění
nahoru ![Zdeněk Otava. Zdroj: Divadelní list, roč. 2 (1926/27), č. 13, s. [197].](osoby/otava.jpg "Zdeněk Otava. Zdroj: Divadelní list, roč. 2 (1926/27), č. 13, s. [197].") Zdeněk Otava* 11. 3. 1902, Vítějeves
† 4. 12. 1980, Praha
Pěvec (baryton a pedagog.
Fundatista u augustiniánů na Starémm Brně(od 1911), kde rostl pod vlivem Maxe Koblížka i Leoše Janáčka. Studoval zároveň Gymnázium na Starém Brně, učitelský ústav v Poličce (1916–20), kde jeho soukromým učitelem na klavír i housle byl Bohuslav Martinů. Ve zpěvu žák Josefa Masopusta, Bohumila Benoniho, zdokonalil se též v Paříži, Římě a Vídni. Brzy po vojenské službě (1922–24)angažován k Slovenskému národnímu divadlu v Bratislavě (1925–26). Na Národním divadle v Brně (1926–29 ze Františka Neumanna) vytvořil si hlavní repertoár. Od roku 1929 v Národním divadle v Praze.
ČSHS-II, s. 239.
Chlubnovi provedl díla:
• Žebrácké písně, op. 25 (4. 3. 1928, prní provedení)
nahoru  Ema Pechová* 1. 1. 1869, Jičín
† 2. 12. 1965, Brno
Rodným jménem Ema Pešková, herečka, matka Ladislava Peška a Marie Peškové, prov. Waltrové.
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi ztvárnila role:
• Ňura, op. 31 – matka Ňury (20. 5. 1932, premiéra)
nahoru Jaroslav Pekelský* 22. 1. 1898, Sobotka
† 12. 1. 1978
Houslista.
Syn Františka Pekelského, u něhož se učil houslím od pěti let. Na pražské konservatoři žák Štěpána Suchého (1912–19, odměněn při absolutoriu mistrovskými houslemi). Byl již v posledním roce studií členem České filharmonie, po absolvování Šakovy filharmonie, vrátil se znovu do České filharmonie, ale věnoval se potom zcela komornímu oboru jako člen Ondříčkova kvarteta (zprvu primárius 1921–33, po nástupu Richarda Ziky sekundista). Za války persekvován, vrátil se po osvobození k své činnosti v souboru, k jehož umělecké provni podstatně přispěl svým působením. Pověřen zastupováním nemocného Richarda Ziky pro obor houslové hry na AMU (1947), kde byl potom jmenován docentem (od 1957) a konečně profesorem (od 1957). SLožil několik přednesových kusů pro housle, violoncello aj., provedl též některé revize houslových skladeb. ČSHS-II, s. 273
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 17. 2. 1935 – Praha, rozhlas
nahoru Antonín Pelc* 31. 8. 1890, Praha
† 17. 1. 1974, Brno
Tenorista.
V Praze studoval nižší gymnázium, v letech 1906–10 se vyučil typografem, poté pracoval do roku 1915 v tiskárně. Zpěv studoval nejprve u Rudolfa Lanhause, pak u Emanuela Kroupy a Theodora Czernika. V únoru 1915 byl angažován do sboru pražského Národního divadla, jeho kariéru však přerušila vojenská služba. Po válce byl v letech 1918–20 sólistou v Plzni, kde poprvé vystoupil jako Junoš ve Smetanových Braniborech v Čechách. Čtyři roky působil v Českých Budějovicích, odkud jej v roce 1924 povolal František Neumann do Národního divadla v Brně, kde ještě téhož roku účinkoval jako Rechtor při premiéře Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. V Brně pak ztvárnil desítky rolí, vystupoval jako Jeník a později Vašek v Prodané nevěstě, Princ a později Hajný v Rusalce, Junoš a později Warneman v Braniborech v Čechách, Ladislav ve Dvou vdovách, Lukáš a později Strážník v Hubičce, Ovčák Jirka v Čertovi a Káče, Jarek a později Michálek v Čertově stěně či Kudrjáš v Káti Kabanové. Učitele Bendu v Jakobínu ztvárnil v pěti různých inscenacích. Nastudoval také řadu rolí světového repertoáru (např. Monostatos v Kouzelné flétně, Car Berenděj ve Sněguročce, Peppe v Komediantech, Goro v Madama Butterfly, Triquet v Evženu Oněginovi ad.). Podílel se na premiérách oper Leoše Janáčka (1926 – Mazal a Blankytný ve Výletu pana Broučka do Měsíce a Janek ve Věci Makropulos, 1930 – Z mrtvého domu) a Otakara Ostrčila (1934 – vojevůdce Ivan v Honzově království). V roce 1960 odešel do důchodu. Vyučoval také na brněnské konzervatoři, dával soukromé lekce zpěvu a účinkoval v rozhlase.
Chlubnovi ztvárnil role:
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Václav Alexy, písař)
nahoru Josef Peška* 8. 5. 1906, Brno
† 1968
Houslista.
Studoval reálku (1917–24) a universitu v Brně (matematika, 1924–28). Hře na housle se učil od sedmi let soukromně, pak v Besedě brněnské u Rudolfa Reissiga a na brněnské konservatoři (mimořádný posluchač Oldřicha Vávry, absolvoval 1928). Hoffmannův žák na mistrovské škole v Praze (1928–32). V komorní třídě Ladislava Zelenky založil kvarteto, jehož byl primáriem (1928–32). Po absolutoriu se sice soubor rozešel, ale znovu se ustavil jako Peškovo kvarteto (I. 1935, od 1945 Československé kvarteto). Hrál první housle v brněnském rozhlasovém orchestru (1926–28), po skončení vojenské služby v rozhlasovém orchstru v Praze (1934–43). Od 1957 učil hře na housle na pražské konservatoři, byl docentem hry na housle a komorní hry na AMU (od 1961).
ČSHS-II, s. 279–280
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 3 Es dur, op. 35
▸ 18. 5. 1958 – Praha, Galerie Zbraslav
▸ 24. 9. 1958 – Brno, Dům umění
nahoru Jiří Pinkas* 28. 10. 1920, Praha
† 1. 7. 2003, Brno
Dirigent, klavírista a pedagog. Hodiny dirigování navštěvoval u Bohumila Špidry a své studium úspěšně ukončil v roce 1955. Poté se věnoval převážně dirigentské činnosti. V září roku 1955 nastoupil jako dirigent opery Státního divadla v Brně. Po sedmi letech se stal dirigentem Státní filharmonie Brno. Tuto funkci vykonával do roku 1966, kdy se rozhodl přijmout angažmá v Ostravě.
Během svého brněnského období dirigoval Pinkas velký počet oper a tehdejší kritika oceňovala zejména jeho přístup k vokální složce partitury. Přestože za sebou měl řadu úspěšných inscenací, přijal v roce 1966 nabídku na funkci šéfa opery Státního divadla v Ostravě. Jeho významnými spolupracovníky byli dirigenti Václav Návrat, Bohumil Janeček a režisér Miloslav Nekvasil. Za zásluhy v oblasti dirigování mu byl propůjčen titul zasloužilého umělce (1970).
Poslední etapa Pinkasova života se znovu váže k Brnu. Po odchodu Františka Jílka do Státní filharmonie Brno bylo nutno obsadit post dirigenta. Jiří Pinkas přijal od 1. 1. 1979 místo šéfdirigenta a o několik měsíců dříve při zahájení Mezinárodního hudebního festivalu v Brně mu byla udělena Janáčkova medaile. Jiří Pinkas byl za svoji práci ceněn i v zahraničí. Navštívil řadu zemí (Polsko, Rumunsko, Rakousko, Rusko, Švýcarsko, Itálii ad.). Kritika jej hodnotila jako dirigenta, který měl značnou invenční fantazii a byl schopen zvládat rozsáhlé tektonické celky, instrumentální a sborové úseky. Jeho práce je dodnes uchována na několika nahrávkách. Jiří Pinkas působil řadu let i jako pedagog na brněnské konzervatoři (od 1957) a na JAMU (od 1958).
Chlubnovi provedl díla:
• Pomsta Catullova, op. 4
▸ 5. 6. 1959 – premiéra přepracované verze, Brno (dir.)
• Nocturno, op. 18b
▸ 18. 7. 1957 – Brno, rozhlas (pf)
• Z jara, op. 70
▸ 4. 2. 1951 – Praha, Dům umělců (dir.)
▸ 6. 3. 1952 – Praha, rozhlas (dir.)
▸ 4. 4. 1952 – Praha, rozhlas (dir.)
▸ 4. 7. 1952 – Praha, rozhlas (dir.)
▸ 24. 5. 1956 – Praha, rozhlas (dir.)
• Požehnané jaro, op. 89b
▸ 24. 9. 1958 – Brno, Dům umění (pf)
nahoru František Pišinger* 4. 1. 1931, Trhové Sviny
† 19. 10. 2019, Praha
Violoncellista.
Ve hře na violoncello na pražské konzervatoři žák Bedřicha Jaroše (1948–53), v komorní hře Ladislava Černého. Hře na gambu se učil na lidovém oddělení státní konservatoře (1953–55). Koncertně činný od 1951, věnoval se hlavně komorní souhře v Kohlmannově kvartetu (od 1951), přezvaném na Dvořákovo kvarteto (od 1953), s nímž se účastnil zájezdu do Varšavy (1955). ČSHS-II, s. 311
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 9. 10. 1963 – Brno, Dům umění
▸ 29. 1. 1964 – Bratislava, Dom SČPS
nahoru Radomír Pivoda* 20. 3. 1931, Hustopeče nad Bečvou
Flétnista.
Absolvoval brněnskou konservatoř (1952) a JAMU u Oldřicha Slavíčka (1958). Získal diplom a stříbrnou medaili na mezinárodní soutěži v Ženevě (1958) a bronzovou medaili v Helsinkách (1962). Vystupuje jako sólista v Československém rozhlase, uplatňuje se v komorní hře (člen Foerstrova dechového kvinteta). Je I. flétnistou Státní filharmonie Brno. ČSHS-II, s. 314
Chlubnovi provedl díla:
• Serenáda pro dechové kvinteto, op. 63
▸ 24. 9. 1958 – Brno, Dům umění
nahoru Gustav Pivoňka* 24. 8. 1895, Koryčany
† 3. 10. 1977, Olomouc
Chlubnovi provedl díla:
• Fragment z op. 6 (15. 10. 1927, Olomouc)
nahoru Miroslav Pokorný* 6. 4. 1925, Brno
† 21. 7. 1960, Brno
Tenorista.
Peněžní úředník (1945–51), pak zaměstnanec Správy radiokomunikací (od 1958). Člen sdružení OPUS (1942–46), pak Moravana (sólista). Soukromé studium zpěvu u Eduarda Hrubeše (1946–58), nověji u Josefa Války na JAMU (od 1958).
Chlubnovi provedl díla:
• Je krásná země má, op. 85
▸ 12. 6. 1956 – první provedení, Brno
▸ 19. 1. 1957 – Brno, rozhlas
▸ 13. 7. 1957 – Brno, rozhlas
nahoru P. Poláček* ?
Chlubnovi ztvárnil role:
• Pomsta Catullova, op. 4 (5. 6. 1959, premiéra přepracované verze)
nahoru Božena Poláková* ?
† ?
Chlubnovi ztvárnila role:
• Alladina a Palomid, op. 16 – První sestra Palomidova (31. 1. 1925, premiéra)
nahoru Jaroslav Posadovský* 8. 7. 1913, Tábor
† 9. 7. 1982, ?
Klavírista a hudební pedagog.
Vystudoval gymnázium v Táboře (maturita 1932). V rodném městě získal také základní hudební vzdělání na hudební škole. Na pražské konzervatoři byl v letech 1932–37 žákem Ludmily Urbanové a na mistrovské škole Viléma Kurze (1937–40). Už v té době vystupoval jako sólista na koncertech i v rozhlase, jako komorní hráč s Antonínem Hyksou. Působil krátce v Čáslavi jako učitel hudební školy a sbormistr, od roku 1941 pak na brněnské konzervatoři jako pomocný učitel, v letech 1944–64 jako řádný profesor. V Brně uváděl novinky Klubu moravských skladatelů, poprvé u nás uvedl Rachmaninovovu Rhapsodii na Paganiniho téma k baletnímu provedení (28. 2. 1948). Byl členem Remešova tria.
Chlubnovi provedl díla:
• Serenády melancholické o lásce, op. 62
▸ 23. 1. 1947 – Brno, Besední dům
▸ 12. 11. 1947 – Brno, Úprkova dvorana hotelu Slavia
• Sonáta pro housle a klavír, op. 66
▸ 13. 10. 1968 – Brno, foyer Janáčkova divadla
nahoru  Ferdinand Pour* 24. 2. 1894, Jeřice (u Hořic)
† 19. 1. 1939, Praha
Pěvec (baryton).
Po studiu na obchodní škole soukromý úředník (1912–17), za války u vozatajstva (1917–18). Bankovní úředník v Bělehradě (1920–22). Ve zpěvu žák Egona Fuchse. Významný člen Neumannova operního souboru v Brně (1923–30), kde zpíval na 40 úloh roznamitého repertoáru, zvláště českého. Vkusný přednes a ušlechtilý hlas osvědčoval též ve velkých koncertech kantátových i písňových pořadech veřejných a rozhlasových. Vzdal se pro churavost divadelní dráhy. Jako hlasatel pražského rozhlasu (od 1930) pokračoval příležitostně v činnosti koncertní a vyučoval zpěvu.
ČSHS-II, s. 351–352.
Chlubnovi provedl skladby:
• Než zmlknu, op. 5
▸ 13. 1. 1925 – první provedení (Bar)
• Se smrtí hovoří spící, op. 7
▸ 17. 12. 1923
• Dvě balady, op. 20
▸ 3. 1. 1926 – první provedení, Brno, Městské divadlo
▸ 30. 5. 1926, Brno, rozhlas
nahoru ![Leonid Pribytkov ve Dvořákově Jakobínu. Zdroj: Divadelní list, roč. 16 (1940/41), č. 19, s. [377]](osoby/pribytkov.jpg "Leonid Pribytkov ve Dvořákově Jakobínu. Zdroj: Divadelní list, roč. 16 (1940/41), č. 19, s. [377]") Leonid Pribytkov* 1. 4. 1894, Charkov (Ruské impérium)
† 20. 8. 1971, Podhradí nad Dyjí
Operní a koncertní basista.
Studoval zvěrolékařství a lékařství a zároveň sólový zpěv na charkovské konzervatoři u Bugameliho. V ČSR pokračoval ve studiu zpěvu na brněnské konzervatoři u Theodora Žaluda a Máši Fleischerové (absolvoval 1927). Po krátkém působení v Ostravě sólista Národního divadla (pak Zemského divadla) v Brně (od 1925) a vedle toho častý host Národního divadla v Praze (do 1953). Nějaký čas byl uměleckým poradcem Státního divadla v Brně. Umělec s velkým hlasovým fondem, mohutného výrazu a dramatického přednesu. Vytvořil na brněnské scéně na 90 úloh českého i světového repertoáru. ČSHS-II, s. 365
Chlubnovi ztvárnil role:
• V den počátku, op. 43
▸ 24. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Dárce Života)
nahoru Karel Přibyl* 26. 3. 1931, Rtyně (okr. Trutnov)
† 18. 10. 2005
Houslista.
Po jednoročním učitelském kurzu v Trutnově (1946) studoval pražskou konservatoř (absolvoval 1951 u Bedřicha Voldana) a AMU (1953–58 Jaroslav Pekelský). Člen orchestru Národního divadla (1955–57) a FOK (od 1957), jehož kvarteta je členem. ČSHS-II, s. 384
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 6. 11. 1957 – Praha, klub SČS
▸ 26. 7. 1958 – Praha, rozhlas
nahoru František Psota* ?
Hornista.
Působil v Brněnském dechovém kvintetu.
Chlubnovi provedl díla:
• Serenáda, op. 63
▸ 3. 2. 1958 – Brno, Besední dům
▸ 19. 2. 1969 – Brno, sál konzervatoře
nahoru Alfréd Rašovský* 23. 2. 1912, Břeclav
† ?
Violoncelista.
Konz50, s. 142
Chlubnovi provedl díla:
• Elegie ztracených lidí, op. 18a
▸ 26. 11. 1934 – Brno, aula Masarykovy university
• Sonáta, op. 22
▸ 26. 11. 1934 – Brno, aula Masarykovy university
nahoru Jiří Reinberger* 14. 4. 1914, Brno
† 28. 5. 1977, Praha
Varhaník, varhanář, hudební pedagog a hudební skladatel.
Studoval na gymnáziích v Holešově a Brně (maturita 1933). Na brněnské konzervatoři absolvoval hru na varhany ve třídě Eduarda Treglera (mimořádné studium, absolvoval 1932) a kompozici ve třídě Viléma Petrželky (1938). V letech 1934–35 navštěvoval přednášky Vladimíra Helferta na hudební vědě. Mimořádné varhanní studium doplnil studiem řádným. Ve studiu skladby pokračoval v mistrovské třídě Vítězslava Nováka na konzervatoři v Praze (1938–40). Hru na varhany studoval soukromě u Bedřicha Antonína Wiedermanna, dále v Lipsku u Günthera Ramina a Karla Straubeho. V roce 1945 dokončil studium práv v Brně. Stal se vedlejším učitelem na konzervatořích v Brně (od února 1945) a Praze (1945–46), kde byl jmenován profesorem (1946). V roce 1951 byl převeden na AMU, kde byl jmenován docentem (1954). Mezi jeho žáky patřili Lubina Holanec, Jan Hora, Zdeněk Mašek, Václav Rabas a další. Od roku 1932 se věnoval koncertní činnosti. Zaměřil se na starou hudbu (zejména Johann Sebastian Bach) a soudobé české skladatele (Alois Hába, Jan Hanuš, Miloslav Kabeláč a další). Koncertoval ve většině evropských zemí, také v Japonsku, Kanadě ad. V zahraničí často propagoval starou českou varhanní tvorbu. Zasedal v porotách mezinárodních soutěží v Praze (1958), Gentu (1959), Haarlemu (1962), Ženevě (1962) a jinde. Zasadil se o vznik varhanní soutěže při festivalu Pražské jaro. Jako varhanář se podílel na návrzích nových a historických rekonstruovaných nástrojů (například kostel sv. Martina ve zdi v Praze, varhany Korandova sboru Českobratrské církve evangelické v Plzni). V roce 1964 se stal zasloužilým umělcem. Jako odborný poradce spolupracoval s varhanářskou firmou Rieger-Kloss a dohlížel na stavbu varhan v Moskvě (Čajkovského síň), Leningradu, Tallinnu, Bukurešti, Budapešti, Káhiře a jinde. Spolupracoval na filmu Československé varhany (1961) a na obrazové publikaci Varhany v Československu. Je autorem návrhu dispozice varhan ve Dvořákově síni pražského Rudolfina.
Chlubnovi provedl díla:
• Nokturna, op. 36
▸ 6. 9. 1936 – Brno, rozhlas
▸ 5. 4. 1940 – Brno, Stadion
▸ 23. 12. 1940 – Praha, D-41
nahoru Jitka Reindlová* 16. 2. 1905, Slatinice u Olomouce
† 28. 4. 1951, Brno
Provdaná Sedláčková, pracovnice v oboru hudební výchovy dětské.
Po myturitě na gymnáziu v Olomouci (1924) absolvovala učitelský kurz v Brně (1925). Působila na školách obecných, měšťanských, zvláště v Olomouci (1929–42) a v Brně (1942–51). Plných 25 let se úspěšně věnovala práci s dětskými sbory, Brněnský dětský sbor (osmdesátičlenný) uplatňoval se čestně ve školách, v rozhlase i veřejně. Vedla sekci učitelů hudební výchovy (od 1949) a byla krátce lektorkou hudební výchovy na pedagogické fakultě (1947–48). Altistka a členka výboru VSMU (od 1942), na jehož koncertech pro mláděž mívala působivé výklady. Náhlá smrt zastihla ji při zkoušce sdružení. Zdeněk Blažek věnoval její památce sbor Podzim (František Halas).
ČSHS-II, s. 409–410.
Chlubnovi provedla díla:
• Aleluja, op. 58
▸ 7. 3. 1946 – první provedení, Brno, Stadion
nahoru  Bohuslav Reynek* 31. 5. 1892, Petrkov
† 28. 9. 1971, Petrkov Básník, překladatel a grafik.
Významná byla i jeho překladatelská činnost. Překládal z francouzského a německého jazyka především díla francouzských katolických básníků (G. Bernanos, L. Bloy, J. Giono, F. Jammes, J. de La Fontaine, P. Verlaine aj.) a německých expresionistů. Od konce čtyřicátých let se soustředí na překlady básnických sbírek své ženy Suzanne Renaudové.
Význam jeho překladatelského úsilí spočívá zejména v tom, že jako velmi dobrý znalec francouzské a německé literatury přeložil do češtiny díla do té doby českému čtenáři neznámých autorů. Za jeho nejvýznamnější překladatelský čin se považuje přeložení veršů G. Trakla, které významně ovlivnily soudobou českou poezii (F. Halas, V. Závada, J. Zahradníček).
CBDB.cz
Chlubna zhudebnil jeho texty:
• Překlady Traklových básní ze sbírky Šebestián ve snu jako Tři zpěvy odloučeného, op. 27b
nahoru Robert Ivanovič Rožděstvenskij* 20. 6. 1932
† 19. 8. 1994
Básník.
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• Živote, buď zdráv, op. 96
nahoru  Vilibald Rubínek* 9. 6. 1900, Brno
† 1. 9. 1975, Brno
Sbormistr.
Studoval v rodišti varhanickou školu-konservatoř (1914–21) a absolvoval skladbu a řízení (1922). Dirigent orchestru Sokola Brno III (do 1925), Slovácké filharmonie v Uherském Hradišti a pěveckého sdružení Dvořák ve Zlíně (1925–26); trvale sbormistrem opery v Brně (od 1. 6. 1926 do roku 1959). Dříve vystupoval častěji též jako divadelní kapelník; klavírní i varhanní doprovázeč. Pečlivý, svědomitý i pohotový sbormistr, přičinil se o vysokou úroveň brněnského operního sboru, s nímž získal III. cenu v kategorii operních sborů v Divadelní žatvě (1950). Činný též skladatelsky – scénické hudby, skladby pro dechové nástroje (zvláště lesní roh), sbory; dětské zpěvohry Broučci (Karafiát-Sedlmayerová, 1926) a Palcářík.
ČSHS-II, s. 442.
Chlubnovi nastudoval díla:
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno, Janáčkovo divadlo Na hradbách
nahoru Jaroslav Ruis* 17. 1. 1928, Praha
Violista a hudební pedagog.
V šesti letech začal hrát na housle; byl žákem Vojtěcha Frajta a Františka Daniela. Od roku 1943 studoval hru na housle u Jaroslava Pekelského na pražské konzervatoři, po skončení války byl tamtéž žákem Jana Šlaise. Studiu hry na violu se v letech 1951–53 na konzervatoři věnoval pod vedením Vincence Zahradníka a Ladislava Černého, u něhož rovněž studoval obor komorní hry. 1973 absolvoval stáž v Institutu Gněsiných v Moskvě a na Moskevské konzervatoři.
V roce 1951 založil společně s violoncellistou Františkem Pišingrem smyčcové kvarteto (původní název Kvarteto Pražské konzervatoře, později Kohlmannovo kvarteto, od počátku března roku 1953 nese soubor název Dvořákovo kvarteto, v letech 1957–88 bylo kvarteto souborem Moravské filharmonie v Olomouci). S kvartetem vystupoval ve většině evropských zemí, ve Spojených státech, v Kanadě a v Asii. Ruis (stejně jako Pišinger) působil v kvartetu nepřetržitě až do roku 1994, kdy soubor ukončil činnost.
Chlubnovi nastudoval díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 9. 10. 1963 – Brno, Dům umění
▸ 29. 1. 1964 – Bratislava, Dom SČPS
nahoru Petr Růžička* ?
Chlubnovi ztvárnil role:
• Pomsta Catullova, op. 4
▸ 5. 6. 1959 – premiéra přepracované verze, Brno, sál Typos (Catullus)
• Kolébka, op. 81
▸ 18. 4. 1963 – premiéra, Brno (polesný Jíra)
nahoru Jan Řezníček* 24. 1. 1932, Hradec Králové
† 6. 6. 1993, Brno
Varhaník a sbormistr.
Po maturitě na gymnáziu v rodišti (1950) absolvoval na brněnské konservatoři u Josefa Blatného oddělení varhanní (1955). Absolvoval sbormistrovské oddělení JAMU (od 1955 Vilém Steinman, pak Josef Veselka), jsa po stránce pěvecké připraven soukromým studiem u své tety Marie Řezníčkové. Účasntil se jako varhanní doprovázeč italského zájezdu brněnského Moravana a Brněnskéh odětského sboru (1957). Druhý sbormistr VSMU (od 1958), vyučuje intonaci na brněnské konservatoři. ČSHS-II, s. 457
Chlubnovi natočil díla:
• Hornická balada, op. 72
▸ 13. 3. 1983 – Supraphon VT 0664-2
nahoru  Marie Řezníčková* 18. 12. 1900, Olomouc
† 8. 6. 1972, Olomouc
Provdaná Safierová, pěvkyně-mezzosopranistka, hudební pedagožka.
Po studiu obchodní školy v Olomouci (1914–16) pracovala jako bankovní úřednice (1916–26, Olomouc, Cheb, Košice). V mládí zpívala na kůrech, v pěveckém spolku Sušil a hrála v ochotnických divadelních sdruženích. Soukromě se učila zpěvu u Antonína Petzolda v Olomouci a u profesora Ulanowského ve Vídni (v době působení v Bratislavě). Pěveckou kariéru začínala jako členka operního sboru v Košicích (1926–27), kde zpívala například Hátu (Prodaná nevěsta) a Aninu (La traviata). V Bratislavě zpívala rok ve sboru, poté převzala jako sólistka většinu rolí po Martě Krásové (1927–35). Působila v brněnské opeře (1935–41), v Národním divadle v Praze (1942–45) a po třech sezónách se opět vrátila do Brna (1945–57). Hostovala ve většině českých divadel. Disponovala výrazným hereckým talentem a mimořádným hlasovým rozsahem. Vystupovala koncertně v kantátách a oratoriích. Vyučovala soukromě a na brněnské konzervatoři (1945–48, od roku 1951). Z jejích žáků vynikly například Libuše Domanínská a Marie Burešová. Získala titul zasloužilá umělkyně (1954) a stala se čestnou členkou Státního divadla v Brně (1964).
Chlubnovi ztvárnila role
• V den počátku, op. 43
▸ 24. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Hlas matky)
Chlubnovi provedla díla:
• Zhasněte světla, op. 55
▸ 7. 3. 1946 – první provedení, Brno, Stadion
• Aleluja, op. 58
▸ 7. 3. 1946 – první provedení, Brno, Stadion
nahoru  Milan Sachs* 28. 11. 1884, Lišov
† 4. 8. 1968, Záhřeb (Jugoslávie)
Dirigent.
Studoval nižší reálku v Českých Budějovicích. Na pražské konzervatoři v houslích žák J. Mařáka, v teorii a skladbě K. Knittla a K. Steckera (1899–1905). Houslista České filharmonie (1906–07), vystoupil též sólově a upozornil na sebe i jako skladatel. Koncertní mistr v Bělehradě (1908–09), vyučoval též na hudební škole, učitel hudby Novém Sadě (1910–11), působil pak v Záhřebu (1911–32). Nastoupil jako koncertní mistr operního orchestru, brzy přecházel k dirigentskému pultu, zprvu v operetě (od 1912), pak v opeře. Dirigent opery (od 1919), její ředitel (1920–29), pak I. kapelník. Řídil reprezentativní mezinárodní repertoár. Propagoval českou hudbu novým nastudováním Prodané nevěsty, Dalibora, Hubičky a Rusalky a prvým provedením Její pastorkyně. Uplatňoval se jako symfonický dirigent, nějakou dobu jako sbormistr spolku Lisinski aj. Přijal jugoslávské státní občanství.
Nová úprava vedení opery Zemského divadla v Brně poskytla mu příležitost k návratu do vlasti. Novým nastudováním Dalibora zahájil svou šestiletou činnost jako operní šéf druhé české scény (31. 8. 1932). Konsolidoval ji a vysoko znovu povznesl svým vyzrálým dirigentským uměním i výběrem repertoáru. Postupem doby nově nastudoval všechna díla Smetanova a některá Dvořákova, zejména soustavně se věnoval nové interpretaci Janáčkových oper, která zdůraznila ústrojnost jejich hudebního organismu a skvěle uplatnila jejich dramatickou sílu. Ve velmi hodnotných pořadech symfonických koncertů divadelního orchestru uvedl četné moravské novinky. Seznamoval se s významnými novinkami jiné české tvorby, uskutečnil světovou premiéru Dvořákovy I. symfonie 71 let po jejím vzniku aj. Těchto nesporně velikých kladů dosahoval však nejednou tvrdým postupem proti výkonným silám, zvláště orchestru, což spolu se vzrušeným ovzduším předmnichovským a rasovou diskriminací přivodilo jeho pád a donutilo ho náhle opustit Brno (25. 10. 1938).
ČSHS-II, s. 465.
Chlubnovi provedl díla:
• Veseloherní předehra, op. 34
▸ 19. 2. 1933 – první provedení, Brno, divadlo Na hradbách
• Ze strání, hor a lesů, op. 40
▸ 6. 2. 1935 – první provedení
nahoru Oldřich Samlík* 15. 3. 1925, Ostrava
† 7. 3. 1986, Ostrava
Houslista a hudební pedagog.
Byl žákem Houslové školy Aloise Rychty v Ostravě (1939–44) a soukromě studoval u Jindřicha Felda v Praze (1944–47). Po krátkém působení v operním orchestru Českého divadla v Olomouci se stal houslistou Ostravského rozhlasového orchestru (1945–53), s nímž se několikrát uplatnil i jako sólista. Od 1. ledna 1954 hrál v tehdejším Ostravském symfonickém orchestru a roku 1953 se stal jedním ze zakládajících členů Ostravského kvarteta, které bylo v roce 1960 jmenováno komorním souborem Státní filharmonie Ostrava, v němž jako druhý houslista působil až do své smrti (zemřel po operaci mozkového nádoru). Na ostravské konzervatoři vyučoval několik let hře z listu.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 10.? 2. 1960 – Brno
nahoru Stanislava Secká* 27. 2. 1937, Smrdov
Chlubnovi provedla díla:
• Chvalozpěvy osvobozené, op. 64
▸ 31. 10. 1960 – Brno, Besední dům
nahoru  Jaroslav Seifert* 23. 9. 1901, Praha
† 10. 1. 1986, Praha
Spisovatel, básník, novinář a překladatel.
Mimořádnost tvorby Jaroslava Seiferta spočívá v samotném jeho díle, které bylo vždy lidsky upřímné a umělecky přesvědčivé. Mimo jiné i v tom, že Jaroslav Seifert byl účastníkem celé doby proměn českého básnictví od avantgardy, proletářské poezie až do let osmdesátých. Nebyla to vždy cesta lehká, ale on jí však prošel se ctí a důstojností tvůrčí i občanskou.
V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou za něj ve Stockholmu převzala jeho dcera Jana, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, v tehdejších sdělovacích prostředcích ovládaných komunistickým režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Jiřina Šiklová, která do zahraničí zaslala podklady k jednání o Nobelově ceně a rovněž rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa, za to byla dokonce soudně stíhána. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však musel komunistický režim nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely.
spisovatele.cz
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• Zhasněte světla, op. 55 – na básně ze stejnojmenné sbírky poprvé vydané 1938
nahoru Jaroslav Sháněl* 23. 5. 1919, Třebíč
Klavírista.
Studoval klavír na brněnské konservatoři u Františka Schäfra (1936–43). Po absolutoriu totálně nasazen (1943–44). Později vyučoval na škole Besedy brněnské. Po válce žák Jana Heřmana na mistrovské škole v Praze (1945–46), dokončil svá studia u Františka Schäfra na JAMU (1946–47). Studoval potom ještě rok na JAMU a rok u Zbigniewa Drzewieckého v Krakově (1948–49). Asistent, pak lektor hry na klavír na pedagogické fakultě v Brně (do 1957), vyučoval zároveň na konservatoři. Sólistická činnost koncertní.
ČSHS-II, s. 484
Chlubnovi provedl díla:
• Chvalozpěvy osvobozené, op. 64
▸ 29. 9. 1954 – Brno, Dům umění
nahoru František Schäfer* 3. 4. 1905, Břeclav
† 29. 7. 1966, Brno
Klavírista a pedagog.
Pocházel z učitelské a hudebnické rodiny. Jeho děd z matčiny strany Emanuel Jedlička i jeho otec František Schäfer byli hudebně činí. Hudební nadání se u něj začalo projevovat již od tří let, kdy si vyťukával melodie písní i s jednoduchým doprovodem na klavír. Otec ho tedy začal učit na tento nástroj (a jiné) hrát a zůstal jeho jediným učitelem až do vstupu na konzervatoř. Na přání matky však nejdříve studoval gymnázium. Po maturitě roku 1923 mu bylo umožněno cele se věnovat hudbě (do té doby byl mimořádným posluchačem konzervatoře, obor violoncello a obligátní klavír u Ludmily Tučkové). Byl tedy přijat do vyššího ročníku klavírní třídy Jaroslava Kvapila. Studium, jež tehdy trvalo sedm let, absolvoval za dva roky Klavírním koncertem A dur Ference Liszta (8. 6. 1925). Ve studiu klavírní hry pokračoval v letech 1925–27 na mistrovské škole ve třídě Viléma Kurze. Absolvoval Brahmsovým Koncertem č. 1 d moll s Českou filharmonií pod vedením Františka Stupky 21. 6. 1927. Jeho vystoupení bylo živě vysíláno rozhlasem.
1. října 1927 nastoupil Schäfer vojenskou službu v Místku, Opavě a Brně-Židenicích. Deset měsíců před ukončením služby byl odvolán, aby vyučoval hru na klavír na hudební škole v Moravských Budějovicích. 1. září 1929 nastoupil na brněnskou konzervatoř z podnětu Jana Kunce jako korepetitor a učitel povinného klavíru. Kromě toho korepetoval v divadle, učil soukromé žáky a studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (pět semestrů). 1. února 1935 byl po konkurzním řízení jmenován řádným profesorem klavíru. Zde působil až do 30. června 1966, z toho v letech 1964–66 externě. V roce 1946 byla v Brně založena vysoká hudební škola (nejdřív pobočka Prahy, v roce 1947 se osamostatnila). Zde vyučoval v letech 1946–49. Z politických důvodů však musel místo opustit a dále vyučoval jen na konzervatoři. Zpět na JAMU se vrátil v roce 1958. Během svého působení na obou školách vychoval Schäfer spoustu umělců, kteří se významně zapsali do hudebního života u nás i v zahraničí. Jeho metodické poznatky a jeho poznámky jsou zachovány v přednáškách, které pronesl na ústavech, kde působil a v jeho teoretických pracích. Schäferův koncertní repertoár zahrnoval hudbu od baroka po soudobou tvorbu, virtuózní i lyrickou. Z jeho žáků jmenujme např. Milana Mášu a Jiřího Skovajsu.
Chlubnovi provedl díla:
• Elegie ztracených lidí, op. 18a
▸ 26. 11. 1934 – Brno, aula Masarykovy university (pf)
• Cyklus písní, op. 33
▸ 26. 11. 1934 – první provedení, Brno, aula Masarykovy university (pf)
• Preludium, toccata a fuga, op. 37
▸ 15. 4. 1936 (pf)
• Chvalozpěvy osvobozené, op. 64
▸ 29. 4. 1946 – první provedení, Brno, Besední dům (pf)
nahoru Willibald Schweyda*
†
Houslista.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 2. 12. 1936 – Brno
• Smyčcový kvartet č. 3 Es dur, op. 35
▸ 13. 3. 1935 – Brno, Besední dům
▸ 15. 12. 1936 – Praha, Umělecká beseda
nahoru Ladislav Simon* 3. 4. 1929, Klánovice (Praha)
† 19. 5. 2011, Čerčany
Skladatel, dramaturg, dirigent a klavírista.
V letech 1943–50 studoval na Státní konzervatoři Praha obor klavír u Kláry Jiránkové. V letech 1944–45 studoval soukromě kompozici u Aloise Háby. Od roku 1948 do 1950 studoval na Filosofické fakultě Karlovy univerzity hudební vědu a fonetiku a v letech 1950–54 na AMU v Praze obor klavír u Františka Raucha. V letech 1951–53 byl lektorem výuky klavíru a hudební nauky na loutkářské fakultě DAMU v Praze a v letech 1953–54 působil jako hudební redaktor Československého rozhlasu v Praze. Mezi léty 1954 a 1958 byl dramaturgem a režisérem Československé televize Praha. V letech 1959–70 byl šéfem činoherního orchestru a hudebním dramaturgem Divadla na Vinohradech; v roce 1962 zde založil studio pro elektronickou hudbu a o rok později komorní soubor pro novou hudbu Sonatori di Praga. V letech 1966–68 vykonával povolání profesora hudební teorie na konzervatoři v Ostravě se specializací na teoretické základy elektronické hudby. Mezi léty 1966–68 byl tajemníkem Svazu skladatelů v Ostravě. 1970–74 byl šéfem činoherního orchestru a hudebním dramaturgem činohry Národního divadla v Praze, kde za jeho působení vznikl Jazzový orchestr Národního divadla. 1974–76 působil jako dramaturg a dirigent opery Národního divadla v Praze, 1982–90 profesorem na Státní konzervatoři v Praze (hudební teorie, skladba a klavír). V letech 1976–93 byl dramaturgem a dirigentem baletu Národního divadla v Praze, v sezóně 1993/94 působil jako ředitel Uměleckého studia ministerstva obrany; zde inicioval založení Pražské komorní filharmonie. V letech 1996–2002 byl ředitelem Divadelní a literární agentury (DILIA) v Praze.
Jako autor scénické hudby spolupracoval s Národním divadlem, Divadlem na Vinohradech, Divadlem E. F. Buriana, Divadlem S. K. Neumanna, Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích, Divadlem J. K. Tyla v Plzni, Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, Divadlem pracujících Most, Divadlem bratří Mrštíků v Brně, Státním divadlem Brno, Státním divadlem Ostrava, Divadlem Petra Bezruče v Ostravě, Slezským divadlem Opava, Těšínským divadlem a dalšími. Ve svých skladbách se často nechával ovlivnit jazzem. Je autorem znělky k Večerníčku a více než dvou set titulů scénické hudby k televizním inscenacím.
První veřejné provedení jeho skladby bylo v roce 1944 na večeru pražské konzervatoře a první zahraniční provedení jeho kompozice proběhlo roku 1961 ve Vídni (Sonatina pro flétnu a klavír). V roce 1968 byla premiérově uvedena skladba Missa non sacra v Antverpách v podání Sonatori di Praga. V roce 1974 se uskutečnila premiéra jeho nastudovaní Fibichova melodramu Hippodamie v Národním divadle (celá trilogie byla na programu Národního divadla až do roku 1979). V roce 1987 se na scéně Národního divadla konala premiéra jeho tanečního dramatu Jennifer. V roce 1991 byly premiérovány jeho symfonicko-dramatické variace na témata opery La Traviata Giuseppe Verdiho v Národním divadle. 7. listopadu 1993 mělo premiéru Requiem za zemřelé, pro které byla hudba životem se sólisty Lucií Bílou, americkým barytonistou Jessem Webbem, Kühnovým dětským smíšeným sborem a dvěma big-bandy, dirigoval Vladimír Válek. V roce 1998 provedl jeho syn, klavírista Jan Simon, a Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Vladimírem Válkem jeho klavírní koncert.
Chlubnovi provedl díla:
• Serenády melancholické o lásce, op. 62
▸ 6. 4. 1955 – Praha, Klub SČS (tři písně)
• Sonáta pro housle a klavír, op. 66
▸ 6. 4. 1955 – Praha, Klub SČS
• Sonáta pro violoncello a klavír, op. 69
▸ 6. 4. 1955 – Praha, Klub SČS
nahoru Jaroslava Sísová* ?
Chlubnovi ztvárnila role:
• Kolébka, op. 81
▸ 18. 4. 1963 – premiéra, Brno
nahoru Josef Sitek* ?
Klavírista.
Chlubnovi provedl díla:
• Sonáta pro housle a klavír, op. 66
▸ 24. 2. 1959 – Brno, Besední dům
nahoru ![Václav Skrušný. Zdroj: Divadelní list, roč. 8 (1932/33), č. 16, s. [433].](osoby/skrusny.jpg "Václav Skrušný. Zdroj: Divadelní list, roč. 8 (1932/33), č. 16, s. [433].") Václav Skrušný* 17. 10. 1905, Tbilisi (Ruské impérium)
† 26. 5. 1944, Brno
Scénograf, malíř, v letech 1931–1944 v Národním divadle v Brně.
Bibliografie dějin Českých zemí
Chlubnovi vytvořil dekorace pro díla:
• Ňura, op. 31 (20. 5. 1932, premiéra)
nahoru Václav Smetáček* 30. 9. 1906, Brno
† 18. 2. 1986, Praha
Dirigent, hobojista a muzikolog.
Syn právníka a amatérského hudebníka JUDr. Rudolfa Smetáčka. Po studiích na gymnáziích v Brně, Slaném a v Praze studoval na pražské konzervatoři hru na hoboj u Ladislava Skuhrovského (1922–30), skladbu u Jaroslava Křičky (1928–30) a dirigování u Metoda Doležila a Pavla Dědečka (1928–30) a současně hudební vědu na filosofické fakultě Karlovy univerzity u Zdeňka Nejedlého a Josefa Huttera, estetiku u Otakara Zicha a rovněž filosofii (1928–33, PhDr., disertace Orchestrace Smetanova mládí). V roce 1928 založil a až do ukončení činnosti (1956) vedl Pražské dechové kvinteto (původní obsazení: Rudolf Hertl – flétna, Václav Smetáček – hoboj, Vladimír Říha – klarinet, Otakar Procházka – lesní roh a František Matějka – fagot). Působil v České filharmonii jako zástupce I. hobojisty (1930–33); v letech 1934–43 byl postupně tajemníkem hudebního odboru, přednostou gramofonového oddělení a dirigentem v Československém rozhlase v Praze; od října 1943 do května 1945 byl dirigentem a šéfem filmového orchestru (FISYO), od roku 1934 do 1939 zástupcem sbormistra Josefa Herleho v Pražském Hlaholu, sbormistrem byl od 1940 do 1946. V roce 1942 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru FOK (od 1952 Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK), který se stal jeho hlavním působištěm; uměleckým ředitelem a šéfdirigentem byl do roku 1961, šéfdirigentem pak až do března 1972, s orchestrem pak ještě spolupracoval jako hostující dirigent až do své smrti (1986). V sezóně 1959–60 byl dirigentem a ředitelem Městského symfonického orchestru v Berlíně.
Chlubnovi provedl díla:
• Fantasie c moll pro violu a orchestr, op. 44
▸ 21. 8. 1958 – Praha, Smetanova síň Obecního domu
• Karneval podzimu, op. 82
▸ 16. 2. 1954 – Praha, Dům umělců
nahoru Jaroslav Smýkal* 30. 10. 1938, Nahošovice (okres Přerov)
† 16. 5. 2022
Klavírista.
Chlubnovi provedl díla:
• Tři preludia pro klavír, op. 42
▸ 13. 10. 1968 – Brno, foyer Janáčkova divadla
nahoru  Božena Snopková* 6. 3. 1890, Praha
† 12. 1. 1974, Brno
Pěvkyně-sopranistka. V roce 1909 nastoupila do Městského divadla na Královských Vinohradech jako sboristka, sólově zde vystupovala od roku 1911. V roce 1913 působila ve smíchovském divadle, o rok později byla angažována do Národního divadla v Brně jako mladodramatická sopranistka. Ve slavnostním představení Její pastorkyně v roce 1919, kterým byla zahájena nová éra Národního divadla v Brně v budově do té doby německého Městského divadla Na hradbách, spojená se jménem dirigenta Františka Neumanna, ztvárnila Jenůfu. Za jeho vedení patřila Snopková k předním sólistům brněnské opery. Při prvním uvedení Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky v roce 1924 ztvárnila lišáka Zlatohřbítka. Divadelní kariéru v Brně nečekaně ukončila v březnu 1930, poté se věnovala koncertní činnosti.
Chlubnovi ztvárnila role:
• Pomsta Catullova, op. 4 (30. 11. 1921, premiéra)
nahoru Josef Sokol* 29. 8. 1910, Plzeň
† 1. 5. 2002
Baletní umělec, choreograf.
Patřil rovněž do skupiny talentovaných tanečníků, které v Brně soustředil Ivo Váňa Psota. On jim dal základy pro další vývoj a přispěl tak k jejich pozdějšímu často velice výraznému uplatnění v českém baletu.
Když v listopadu 1941 okupační orgány uzavřely zemské divadlo v Brně, Josef Sokol odešel do Katovic, do Brna se vrátil v roce 1945. Od roku 1947 byl choreografem v Liberci, krátce se vrátil do Brna, od roku 1949 pracoval jako choreograf a šéf baletu v Olomouci. V letech 1953–1957 působil v Ostravě jako sólový tanečník v baletu Emericha Gabzdyla. Potom pracoval až do roku 1984 v technickém zázemí divadla. Žádných ocenění se nedočkal a jeho kariera šla „do ztracena“, přesto na svou uměleckou kariéru rád vzpomínal.
Dožil se dvaadevadesáti let v dobré tělesné kondici a hlavně v duševní svěžesti, nepochybně k tomu přispěla i péče o zahrádku u rekreačního domu v Příboře. Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi ztvárnil role:
• V den počátku, op. 43
▸ 26. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Tanec fúrií)
nahoru  Antonín Sova* 26. 2. 1864, Pacov
† 16. 8. 1928, Pacov
Básník, beletrista, esejista, překladatel z němčiny a ruštiny.
Chlubna na jeho texty napsal:
• Pět písní, op. 6 – Přání mladosti ze sb. Květy intimních nálad (první vydání 1891)
nahoru Ladislav Sova* 20. 1. 1908, Praha
† 14. 6. 1977, Třebotov
Úředník, básník.
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• Je krásná země má, op. 85
nahoru Zdeněk Spilka* 1. 1. 1903, Slatiňany (u Chrudimi)
† 16. 1. 1987, Brno
Básník, autor písňových textů, literární publicista, překladatel. Encyklopedie Brna
Chlubna na jeho texty zkomponoval díla:
• Chvalozpěvy osvobozené, op. 64
▸ na text básně Veliké věci
nahoru Oldřich Spisar* 18. 8. 1919, Vyškov
† 29. 7. 2001, Praha
Tenorista.
Studoval v rodišti reálné gymnázium (do 1935), pak brněnskou konzervatoř (u Bohumila Soběského 1938–41). Přerušiv pro nemoc studia na konzervatoři, počal svou pěveckou činnost až v roce 1947 jako sólista opery v Olomouci (1947–52), Opavě (1952–54), Bratislavě (1954–56), Plzni (1956–58) a u Národního divadla od 1958. ČSHS-II, s. 576
Chlubnovi provedl díla:
• Ve jménu života, op. 94
▸ 1. 12. 1960 – Brno, Stadion
nahoru Stanislav Srp* 3. 7. 1930, Kostelec nad Orlicí
Houslista.
V roce 1955 absolvoval houslové oddělení pražské konzervatoře u Zdeňka Kolářského; soukromě studoval u Jaroslava Kociana a Josefa Muziky. V letech 1955–56 byl členem Filmového symfonického orchestru, 1956–1969 primáriem Dvořákova kvarteta. 1970–88 byl sólistou orchestru Moravská filharmonie v Olomouci, od roku 1970 je členem Foerstrova tria. V letech 1975–77 vedl interpretační kursy na Vysoké škole Hanse Eislera v Berlíně.
Srp absolvoval téměř čtyři tisíce koncertních vystoupení doma i za hranicemi. V roce 1999 provedl souborně 6 sonát pro sólové housle Eugena Yssaye. 28. 11. 2007 premiéroval Symfonické etudy, op. 13 Roberta Schumanna v realizaci Rudolfa Muzyky pro sólové housle. Poprvé provedl řadu skladeb současných českých autorů. Na gramofonové desky pro firmu Supraphon nahrál mimo jiné Kvartet E dur, Kvintet Es dur (se dvěma violami), Sextet A dur a Kvintet G dur (s kontrabasem) Antonína Dvořáka, 2. smyčcový kvartet Arthura Honeggera, 1. smyčcový kvartet Bély Bartóka, Klavírní tria č. 1, 2 a 3 Josefa Bohuslava Foerstra.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 9. 10. 1963 – Brno, Dům umění
▸ 29. 1. 1964 – Bratislava, Dom SČPS
nahoru Jan Stanovský* 12. 3. 1932, Slatina (okres Nový Jičín)
Houslista.
Po maturitě na reálném gymnáziu v Bílovci (1951) absolvoval v Brně abiturientský kurs JAMU (1951–52), připravenve hře na housle Městské hudební škole v Opavě. Žák Jana Šlaise na JAMU (1952–56), po absolutoriu člen Státní filharmonie v Brně, pak aspirant JAMU u Františka Kudláčka (od 18. 4. 1958) Klasicko-romantický repertoár. Získal II. cenu celostátní soutěže muzických akademiíza přednes Mozarta (1956), III. cenu a titul laureáta na Mezinárodním festivalu mládeže a studentstva v Moskvě(1957). Roku 1958 zúčastnil se houslové soutěže v Paříži. Komorní souhru pěstoval jako primarius Brněnského komorního vysokoškolského souboru. Je profesorem houslové hry na konservatoři v Brně. Od roku 1964 působí pedagogicky a koncertně v Tokiu. ČSHS-II, s. 593
Chlubnovi provedl díla:
• Sonáta pro housle a klavír, op. 66
▸ 13. 10. 1968 – Brno, foyer Janáčkova divadla
nahoru Marie Steinerová* 10. 1. 1923, Mladá Boleslav
† 14. 1. 2019, Brno
Sopranistka.
Narodila se jako Marie Štrosová do rodiny operní pěvkyně a činoherního herce. Matka Marie Minářová-Štrosová působila po olomouckém a bratislavském angažmá v letech 1929–31 v brněnské opeře. Marie Štrosová se učila od dětství hře na klavír a navštěvovala baletní školu Iva Váni Psoty a Máši Cvejičové. Základní školu vystudovala ještě v Brně, na gymnázium a konzervatoř docházela v Praze. Zde studovala nejprve u Hilberta Vávry, později u Běly Chalabalové-Rozumové. Ještě za studií získala v sezóně 1942/43 angažmá v Divadle Vlasty Buriana a po boku tohoto herce si zahrála i hlavní ženskou roli Anči ve filmu Ryba na suchu. V letech 1945–46 hrála ve Velké opeře divadla 5. května v Praze (dnes Státní opera Praha). V roce 1943 debutovala v ostravském divadle v hlavní roli v Dvořákově Rusalce a v letech 1946–48 zde získala stálé angažmá. V Ostravě hrála např. Mařenku v Smetanově Prodané nevěstě a Jenůfu v Její pastorkyni Leoše Janáčka. V roce 1948 byla angažována jako sopranistka v opeře Státního divadla v Brně, kde zůstala až do odchodu do penze v roce 1981.
Vrcholným uměleckým obdobím se pro ni stala především padesátá a šedesátá léta. Byla představitelkou především janáčkovských rolí a největší úspěchy slavila v roli Kostelničky v Její pastorkyni (1952, 1961, 1972). Absolvovala s ní i svá studia na konzervatoři a v roce 1954 za ni získala cenu Emmy Destinnové. V roli Kostelničky hostovala i v dalších divadlech: v Praze, Plzni, Opavě, Hukvaldech, ale také v Německu a Lucembursku. Hrála i mnoho dalších Janáčkových postav: Matku Míly v Osudu (1958), Šárku ve stejnojmenné opeře (1958), Kabanichu v Káti Kabanové (1968) a Emilii Marty ve Věci Makropulos (1957 1982).
Ztvárnila role i v dalších operách českých skladatelů, např. Bedřicha Smetany (Anežka v opeře Dvě vdovy, 1950; Milada v Daliborovi, 1953; Ludmila v Prodané nevěstě, 1960, titulní role v Libuši, 1952), Antonína Dvořáka (Kněžna a Máma v opeře Čert a Káča, 1950, 1980; Cizí kněžna v Rusalce, 1951), Zdeňka Fibicha (titulní role v opeře Šárka, 1950), Jaroslava Kvapila (Gusta v Pohádce máje, 1955), Emila Františka Buriana (Lízalka v Maryši, 1970) aj. Hrála i ve světových operách: titulní roli ve Verdiho Aidě (1948), Leonoru v Beethovenově Fideliu (1953), Donu Elvíru v Mozartově Donu Giovannim (1958), titulní roli v Pucciniho Tosce (1958) a Marinu v Musorgského Borisi Godunovi (1951) v Chalabalově nastudování. V sezoně 1958/59 zpívala roli Maršálky ve Straussově Růžovém kavalíru v budapešťské opeře a v letech 1962–65 hostovala v hlavní roli ve Straussově Elektře v Národním divadle v Praze. Budapešťské angažmá bylo jejím jediným zahraničním výjezdem, další cesty jí za tehdejšího totalitního režimu nebyly povoleny.
Věnovala se také koncertní činnosti, poprvé zpívala v roce 1943 v Praze písně Jindřicha Jindřicha, v letech 1947–48 vystupovala na koncertech v Polsku. Na pěvecké soutěži o cenu Emmy Destinové zpívala písně Klementa Slavického. V letech 1963–69 vyučovala sólový zpěv na brněnské konzervatoři a poté učila operní a muzikálový zpěv na JAMU. Působila také jako hlasová poradkyně.
Marie Steinerová byla vynikající umělkyní dramatického sopránu se znamenitou pěveckou technikou a bezprostředním hereckým projevem. Za svůj život nastudovala více než padesát rolí. Uměla vystihnout charakteristiku a psychologické jádro postav i zahrát dramaticky působivé role. Měla smysl pro slohovou jemnost, její projev hýřil výrazovými prostředky. Díky přirozenému talentu, který dále cílevědomě rozvíjela, se stala excelentní představitelkou především janáčkovských rolí. V roce 2004 obdržela Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru opera a v roce 2008 cenu DIVA.
Chlubnovi ztvárnila role:
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Marta, helmbrechtnice)
nahoru  Vilém Steinman* 31. 10. 1880, Oplocany
† 23. 2. 1962, Brno
Sborový dirigent, skladatel a pedagog.
V rodné matrice je jeho jméno uvedeno jako Steinmann, ve tvaru Steinman se několikrát objevilo na programech koncertů již kolem roku 1906, důsledně jej začal tento sbormistr uvádět po roce 1918 a to až do konce života (pozn. Internetová encyklopedie dějin Brna).
Po otci i matce ze starých kantorských rodin, věnoval se hudbě od dětství. Chodil do měšťanské školy v Kojetíně a v Přerově (učil se houslím u Bedřicha Kozánka), na učitelském ústavě v Kroměříži žák Stanislava Šuly a Ferdinanda Vacha (1895–99). Učitel v Prostějově (1899–1919), kde se velmi zasloužil o hudební život (zejména jako sbormistr).
Způsob a duch jeho činnosti sbormistrovské byl tehdy určován příkladem Ferdinanda Vacha a členstvím v PSMU (1903–1922, zástupce dirigenta). Po převratě v Brně. Založil a řídil sdružení OPUS (1926–1942), kde se osvědčil jako zcela osobitý zjev českéh oumění sbormistrovského důsledným uplatňováním přirozeného ladění v intonaci, ryzí stylovostí technicky dokonalého podání. a přísně ideovým výběrem repertoáru.
ČSHS-II, s. 612–613.
Chlubnovi provedl skladby:
• Bůh z op. 9 (7. 5. 1933)
• Čertova stěna z op. 13 (8. 5. 1929, první provedení, 27. 11. 1929)
Chlubna mu dedikoval díla:
• Čertova skála z op. 13
nahoru Otto Strejček* 28. 9. 1901, Chomutov
† 31. 8. 1961, Brno
Tanečník. Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi ztvárnil role:
• V den počátku, op. 43
▸ 26. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Tanec fúrií)
nahoru František Stupka* 18. 1. 1879, Tedražice (u Sušice)
† 54. 11. 1965, Praha
Dirigent.
Od dětství se učil houslím, hlavním uměleckm oborem stalo se mu však dirigentství České filharmonie, kterou řídil poprvé 17. VIII. 1919. ČSHS-II, s. 633
Chlubnovi provedl díla:
• Brněnské kašny a fontány, op. 86
▸ 8. 1. 1959 – Praha, Smetanova síň Obecního domu
nahoru František Suchý* 9. 4. 1902, Libina
† 12. 7. 1977, Brno
Hobojsta a skladatel.
Vzdělal se odborně na brněnské konservatoři ve hře na hoboj u Matěje Wagnera a ve skladbě u Jaroslava Kvapila (1922–27). Absolvoval pak mistrovskou školu skladby u Vítězslava Nováka (1935–37, absolvoval skladbou Thema s variacemi pro velký orchestr). První hobojista brněnského rozhlasového orchestru (1927–47), profesor teoretických předmětů a hry na hoboj na brněnské konservatoři (od 1947), pověřen též na JAMU (od 1949, pro instrumentaci a hru na hoboj). Velmi dobrý sólista a komorní hráč, tu především v Moravském dechovém kvintetu, jež založil. Předseda symfonicko-komorní komise brněnské pobočky SČS (XII. 1958).
Chlubnovi provedl díla:
• Dechový kvintet, op. 45
▸ 19. 1. 1937 – první provedení, Praha, sál Musea Bedřicha Smetany
▸ 23. 2. 1937 – Brno, aula Masarykovy university
▸ 5. 5. 1947 – Brno, Besední dům
• Serenáda, op. 63
▸ 10. 2. 1950 – Brno, rozhlas
▸ 23. 2. 1954 – Brno, rozhlas
▸ 21. 5. 1954 – Brno, rozhlas
▸ 6. 6. 1954 – Brno, Dům umění
▸ 16. 6. 1954 – Brno, Dům umění
nahoru Arnošt Svoboda* ?
Chlubnovi ztvárnil role:
• Pomsta Catullova, op. 4
▸ 5. 6. 1959 – premiéra přepracované verze
• Kolébka, op. 81
▸ 18. 4. 1963 – premiéra, Brno (purkrabí)
nahoru František Svoboda* 11. 2. 1935, Brno-Husovice
† 12. 2. 1994
Fagotista a hudební pedagog.
Narodil se v hudebnické rodině (otec byl hobojistou v Divadle 5. května v Praze a od roku 1948 v orchestru Janáčkovy opery v Brně). Hře na housle se začal František Svoboda věnovat v šesti letech, později přidal klavír a jako samouk i klarinet a saxofon. V roce 1950 byl přijat na brněnskou konzervatoř do fagotové třídy Josefa Jakubce (1950−56). O tři roky později již zastával místo prvního fagotisty Zpěvoherního orchestru Státního divadla v Brně a v roce 1954 byl přijat do Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Brně. Od roku 1956 zastával místo prvního fagotisty Státní filharmonie Brno a současně pokračoval ve studiu fagotové hry u Josefa Jakubce na JAMU (1956−60). Na soutěži dechových nástrojů o cenu Antonína Rejchy na Pražském jaru byl v roce 1959 oceněn druhou cenou (při neudělení první ceny).
František Svoboda stál u zrodu několika hudebních těles. V roce 1955 byl zakládajícím členem Foersterova dechového kvinteta (Radomír Pivoda, Josef Žvachta, Bohumil Opat, František Svoboda, Otto Kopecký), s nímž natočil více než tři desítky rozhlasových nahrávek. V roce 1981 založil komorní soubor Fagoti Brunenses (František Svoboda, Vavřinec Špaček, Jindřich Tioka, Jiří Nykodým; od roku 1995 nová sestava: Jiří Jakubec, Roman Novozámský, Tomáš Františ, Vladimír Pečinka) s repertoárem od 17. století až po současnost. Byl rovněž členem brněnského souboru Collegium musicum brunense.
Chlubnovi provedl díla:
• Serenáda pro dechové kvinteto, op. 63
▸ 24. 9. 1954 – Brno, Dům umění
nahoru Jaroslav Svoboda* 26. 4. 1908, Příbram
† ?
Violista a skladatel.
Syn skladatele Hanuše Svobody, u něhož se začal učit houslím. Za studií na reálce v Bratislavě žák Gustava Náhlovského a Norberta Kubáta (1919–24). Absolvoval na pražské konservatoři housle jako žák Bedřicha Voldána a poslední rok Jindřicha Felda. (1924–30), violu u Jiřího Herolda, jako vůbec prvý absolvent tohoto nástroje, mistrovskou školu houslí u Jaroslava Kociana (1930–33). Ředitel městské hudební školy v Mladé Boleslavi (1933–35), nato člen Peškova kvarteta (nyní Československého); přechodně violista symfonického orchestru Československého rozhlasu (1936–45). Účastnil se též zahraničních zájezdů České filharmonie jako hráč prvních houslí.
ČSHS-II, s. 655
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 3 Es dur, op. 35
▸ 18. 5. 1958 – Praha, Galerie Zbraslav
▸ 24. 9. 1958 – Brno, Dům umění
nahoru Josef Adolf Šálek* 14. 9. 1911, Vídeň (Rakousko)
† 28. 3. 1990, Brno
Architekt, autor a spoluautor několika významných brněnských staveb; scénograf a divadelní architekt brněnského divadla; autor inscenací českého i světového repertoáru, pedagog a teoretik.
Encyklopedie Brna
Chlubnovi vytvořil výpravu pro díla:
• Kolébka, op. 81
▸ 18. 4. 1963 – premiéra, Brno
nahoru Milada Šarapatková* ?
† ?
Chlubnovi ztvárnila role:
• Alladina a Palomid, op. 16
▸ 31. 1. 1925 – premiéra (Čtvrtá sestra Palomidova)
nahoru ![Zora Šemberová. Zdroj: Divadelní list, roč. 8 (1932/33), č. 16, s. [433]](osoby/semberova.jpg "Zora Šemberová. Zdroj: Divadelní list, roč. 8 (1932/33), č. 16, s. [433]") Zora Šemberová* 13. 3. 1913, Vyškov
† 9. 10. 2012, Adelaide (Austrálie)
Tanečnice, choreografka a taneční pedagožka.
Tančila jako sólistka v Národních divadlech v Brně i v Praze, v Novém německém divadle v Praze, v Gaumont Palace v Paříži.
Jako taneční pedagožka vychovala a ovlivnila řadu osobností českého baletu a taneční scény (Jiřího Kyliána, Pavla Šmoka, Ladislava Fialku či Vlastimila Harapese). Vytvořila řadu choreografií pro opery, činohry, film a absolventská představení taneční konzervatoře.
V roce 1968 emigrovala, nejprve vyučovala v Kambodži a poté působila v Austrálii na Flanders University v Adelaide. V Austrálii se zapojila do krajanského společenského života a aktivně se podílela na chodu tamního Československého klubu. V roce 1975 založila a vedla pantomimický soubor Australian Mime Theatre a vydala několik odborných publikací. Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi ztvárnila role:
• V den počátku, op. 43
▸ 26. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Tanec fúrií)
nahoru  Vlastimil Šíma* 23. 8. 1900, Praha
† 27. 11. 1976, Brno
Pěvec-basista a basbarytonista. Pocházel z hudební rodiny. V roce 1928 přijal angažmá v brněnské opeře, ve které setrval až do roku 1967. Kromě výborně zvládnutých pěveckých partů disponoval výrazným hereckým talentem. Vynikl ve vážných i komických operách. Nastudoval přes 130 rolí. Často vystupoval v rozhlase. V roce 1954 získal titul zasloužilý umělec.
Chlubnovi ztvárnil role:
• Ňura, op. 31
▸ 20. 5. 1932 – premiéra (muž Ňury)
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Mikuláš Vodňanský, měšťan a šepmistr)
nahoru Hubert Šimáček* 17. 9. 1912, Brašov (Rumunsko)
†
Violista.
Studoval reálku v Bratislavě, kde žákem Norberta Kubáta na Hudební akademii (Státní konservatoř 1925–31); na mistrovské škole v Praze žák Jaroslava Kociana (1931–33). Houslový pedagog na hudebních školách v Trenčíně a ve Zlíně, člen Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Bratislavě (1937–39), člen orchestru Slovenského národního divadla v Bratislavě (1939–45), zároveň koncertní mistr Slovenské filharmonie a člen Actardjefova kvarteta. Člen orchestru FOK v Praze (1945–57), učitel pedagogického oddělení hudební školy v Bratislavě(1947–53), rok na katedře hudební výchovy na Vysoké škole pedagogické v Bratislavě, konečně koncertní mistr violové skupiny v symfonickém orchestru FOK v Praze (od 1955), spoluzakladatel Kvarteta města Prahy (od 1955). ČSHS-II, s. 693
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 6. 11. 1957 – Praha, klub SČS
▸ 26. 7. 1958 – Praha, rozhlas
nahoru Spytihněv Šorm* 6. 12. 1914, Malšovice (u Hradce Králové)
† 29. 3. 1990, Praha
Houslista.
Začal se učit houslím od pěti let, jako žák obecné školy u Oldřicha Vendlera, za gymnasijních studií v Hradci Králové (1924–32) u Karla Hršela. Na pražské konservatoři žák Rudolfa Reissiga (1932–36), s nímž pracoval soukromě i rok po absolutoriu, ve studiu pokračoval na mistrovské škole u Jindřicha Felda (1939–41), absolvoval koncertem Čajkovského. Je I. koncertním mistrem pražského Národního divadla (od IX. 1941). Značná koncertní činnost sólistická (I. samostatný koncert v Praze v IV. 1941) v Praze i po větších venkovských místech, častá vystoupení v rozhlase. Zdůrazňuje v pořadech novější českou tvorbu, provedl mj. poprvé houslové koncerty Křičkův a Folprechtův. ČSHS-II, s. 712–713
Chlubnovi provedl díla:
• Sonáta pro housle a klavír, op. 66
▸ 6. 4. 1955 – Praha, Klub SČS
▸ 27. 2. 1957 – Brno
• Koncert pro housle a orchestr, op. 75
▸ 18. 10. 1956 – Praha, Dům umělců
▸ 27. 7. 1957 – rozhlas
V jeho revizi vyšla Chlubnova díla:
• Sonáta pro housle a klavír, op. 66
nahoru Jan Špůrek* ?
Chlubnovi ztvárnil role:
• Alladina a Palomid, op. 16 – Lékař (31. 1. 1925, premiéra)
nahoru Rudolf Šťastný* 31. 12. 1933, Zábřeh
† 2013
Houslista.
Narodil se v roce 1933, v Brně studoval hru na housle na konzervatoři u Františka Krejčího a na JAMU u J. Šlajse. Rudolf Šťastný učil od roku 1969 na brněnské konzervatoři, od roku 1979 se stal profesorem na JAMU. Publikum si ho ale nejspíš pamatuje jako dlouholetého primária Moravského kvarteta, kde působil v letech 1964–1986. Studoval také dirigování u Josefa Veselky a od roku 1990 působil jako dirigent Moravského komorního orchestru. Vedl také amatérský symfonický orchestr v Zábřehu. Brno – město hudby
Chlubnovi provedl díla:
• Sonáta pro housle a violoncello, op. 22
▸ 29. 4. 1970 – Brno, Dům umění
• Sonáta pro housle a klavír, op. 66
▸ 24. 2. 1959 – Brno, Besední dům
• Smyčcový kvartet č. 4 in As „É morta“, op. 103
▸ 13. 10. 1968 – Brno, foyer Janáčkova divadla
▸ 14. 12. 1969 – Brno, Besední dům
▸ 2. 7. 1970 – rozhlas
Chlubnovi natočil díla
• Smyčcový kvartet č. 4 in As „É morta“, op. 103
▸ 11. 7. 1969 – Brno, rozhlas
nahoru Rudolf Šrubař* 6. 4. 1925, Ostrava
† 16. 1. 2009, Ostrava
Violista a hudební pedagog.
Po neukončených studiích na ostravském gymnáziu a obchodní akademii byl žákem Ústavu hudby a zpěvu v Ostravě (hra na housle u Julia Remeše, kompozice u Miroslava Barvíka). Soukromě studoval hru na violu u Antonína Hyksy. Byl violistou operního orchestru v Ostravě (1945–60) a Státní filharmonie Ostrava a v roce 1953 spolu s Ivanem Měrkou iniciátorem vzniku Ostravského kvarteta, jehož členem byl po celou dobu jeho trvání. Uplatnil se i jako sólista (violová sonáta Karla Ditterse z Dittersdorfu a skladby soudobých českých skladatelů, Jiřího Matyse, Karla Kupky ad.). V letech 1966–89 vyučoval na ostravské konzervatoři. Jako jediný člen kvarteta byl oceněn titulem Zasloužilý umělec. Zastával významné stranické funkce v Komunistické straně Československa i ve Svazu československých skladatelů.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 10.? 2. 1960 – Brno
nahoru  Monika Šujanová* 9. 7. 1977, Frýdek-Místek
Roz. Šlachtová, cembalistka.
Na základní umělecké škole se vzdělávala v oborech zobcová flétna – 4 roky, příčná flétna – 7 let, klavír 9 let a zpěv 5 let. Pro svůj velký zájem o hudbu se ve druhém ročníku gymnázia přihlásila k talentovým zkouškám ke hře na klavír na konzervatoř v Brně. Po úspěšně vykonaných přijímacích zkouškách dokončila studium gymnázia individuálním způsobem souběžně s denním studiem na konzervatoři. Šestileté vzdělávání pak zakončila ve třídě pana profesora Václava Šeffla absolutoriem dne 10. června 1999. Poté nastoupila na Janáčkovu akademii múzických umění. Obor hudební umění – hru na cembalo dovršila magisterským titulem v roce 2004 u doc. Barbary Marie Willi, Ph.D. Své hudební vzdělávání rozšiřovala účastí na letních prázdninových kurzech staré hudby ve Valticích a v Prachaticích, dále také na Akademii staré hudby na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde vykonala v roce 1999 bakalářskou státní zkoušku v oboru teorie a provozovací praxe staré hudby – hra na cembalo (u pana profesora Shaleva Ad-El) a rok poté v tomtéž oboru – ve hře na zobcovou flétnu (u paní profesorky Suzanne Wagner). Absolvovala také kurzy na Drážďanské akademii staré hudby u Johna Tolla ve hře na cembalo. V rámci programu Erasmus studovala tři měsíce na Vysoké hudební škole v Trossingenu (Marieke Spaans, Junghae Lee, Lars Ulrik Mortensen, Alberto Rinaldi, Carsten Lorenz). Během studií působila v kulturním centru dětí a mládeže v Brně na Vinohradech, kde vyučovala zobcové flétny, instrumentální soubor a korepetovala dětský sbor. Soukromě vyučuje hru na klavír, zobcovou flétnu, cembalo. Každoročně korepetuje prázdninové barokní kurzy staré hudby v Holešově, absolventské koncerty na konzervatoři v Brně, JAMU a přijímací zkoušky na Akademii staré hudby na FF MU. Objevuje se na koncertech převážně jako interpret komorní barokní hudby a současné tvorby. Spolupracovala s mnoha českými barokními soubory. Je aktivní členkou souboru Musica Armonia, který založila s významnou interpretkou barokní hudby Michaelou Koudelkovou. Na konzervatoři v Brně působí od roku 2005. Korepetuje ve třídě zobcových fléten, vyučuje komorní hru, povinné cembalo a basso continuo pro studenty hlavního oboru zobcová flétna. Vede barokní interpretační seminář, který je otevřen pro všechny studenty školy, kteří se zajímají o provozování staré hudby. V roce 2019 založila hlavní obor hra na cembalo, který také aktuálně vyučuje. konzervatorbrno.cz
Chlubnovi provedla díla:
• Studie pro cembalo a komorní orchestr, op. 118 (14. 9. 2022)
nahoru  Václav Talich* 28. 5. 1883, Kroměříž
† 16. 3. 1961, Beroun
Dirigent, houslista, hudební pedagog a organizátor hudebního dění.
12. prosince 1917 poprvé vystoupil z iniciativy Karla Kovařovice s Českou filharmonií v rámci abonentního cyklu. V roce 1918 řídil orchestr Národního divadla a ve stejném roce provedl poprvé s Českou filharmonií Zrání Josefa Suka. Díky úspěšným vystoupením setrval u orchestru a v roce 1919 se stal po Ludvíku Vítězslavu Čelanském samostatným šéfdirigentem. Při České filharmonii založil Filharmonický sbor (1922). Kromě tříletého působení v Konzetrföreningenu ve Stockholmu řídil orchestr do roku 1941. Výrazně obohatil repertoár orchestru. Kromě českých klasiků zařazoval do repertoáru díla Leoše Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstra, Vítězslava Nováka a Bohuslava Martinů, dále skladatele francouzského impresionismu, Gustava Mahlera, Arnolda Schönberga, Bélu Bartóka, Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče. Vytvořil první kompletní nahrávku Mé vlasti Bedřicha Smetany (1929). Podnikal koncertní zájezdy po českých městech i do zahraničí (Itálie, Vídeň). Meziválečné období vyvrcholilo v roce 1935 zájezdy do Velké Británie, Francie a Belgie. V roce 1935 zemřel Otakar Ostrčil a Václav Talich se stal správcem opery Národního divadla, ve kterém nastudoval základní operní repertoár a řadu soudobých děl. V Národním divadle a v České filharmonii působil paralelně šest let. V letech 1932–37 pedagogicky působil na pražské konzervatoři a v roce 1932 byl jmenován profesorem dirigování na mistrovské škole pražské konzervatoře. V roce 1941 provedl Mou vlast Bedřicha Smetany v Berlíně a Drážďanech. Mnohokrát dirigoval zahraniční orchestry. V roce 1939 založil Pražský hudební máj (předchůdce Pražského jara). 21. 4. 1942 se stal šéfdirigentem opery Národního divadla. Nezúčastnil se zájezdu do Berlína, protože podstoupil operaci ve Vinohradské nemocnici, a na několik let omezil svou koncertní činnost.
Po konci druhé světové války strávil přes měsíc ve vězení kvůli obvinění z kolaborace. Jeho první poválečné vystoupení se uskutečnilo v roce 1946, kdy provedl Mou vlast Bedřicha Smetany s orchestrem Národního divadla. Od července 1947 do února 1948 opět působil v Národním divadle. Po komunistickém puči v roce 1948 mu bylo z politických důvodů znemožněno na šest let vystupování. Po odchodu z Národního divadla řídil Komorní orchestr Slovenské filharmonie (1949–52) a velký orchestr Slovenské filharmonie (1951–52). Prosazoval zde tvorbu slovenských skladatelů a zasloužil se o trvalé zařazování jejich děl do operního repertoáru. Pedagogicky působil na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (1949–52). V letech 1954–55 opět řídil Českou filharmonii (Pražské jaro, spolupráce se Svjatoslavem Richterem). Pro Československou televizi natočil kompletní Slovanské tance (1955). Vzhledem k nemoci omezil svou výkonnou činnost na nahrávání na gramofonové desky. Od roku 1956 žil v Berouně.
Václav Talich byl ve své době nejvýznamnějším českým dirigentem. Vyrostl v hudebnické rodině a získal hudební vzdělání u předních českých pedagogů. Získal praxi v komorní hudbě (České kvarteto) a působil v orchestrech pod významnými dirigenty. Hlavní oblastí jeho činnosti byla symfonická hudba a opera. Na vysokou úroveň pozvedl Českou a Slovenskou filharmonii. V Národním divadle prosazoval českou soudobou operní tvorbu (Bohuslav Martinů, Pavel Bořkovec, Karel Boleslav Jirák a další). Jeho nastudování některých oper se setkávala se silnými kritickými ohlasy, co se týká inscenační stránky a hudebních úprav (Leoš Janáček – Příhody Lišky Bystroušky, Káťa Kabanová, Vítězslav Novák – Lucerna a další). Kladl důraz na intonační čistotu, přesný rytmus, výraz, zpěvnost a zejména obsahovost skladeb. Z cizí tvorby se zaměřoval na ruské skladatele, Wolfganga Amadea Mozarta a francouzský impresionismus. Vytvořil velké množství nahrávek na gramofonové desky u společnosti Supraphon. K jeho nejvýznamnějším žákům patřili Iša Krejčí, Karel Ančerl, Jaroslav Krombholc a Otakar Trhlík. Stal se členem Stockholmské královské hudební akademie (1928), členem České akademie věd a umění (1936) a čestným členem Umělecké besedy. Získal zlatou medaili města Boloně, rumunské, jugoslávské, švédské a francouzské vyznamenání. V roce 1957 byl jmenován národním umělcem.
Chlubnovi provedl díla:
• Tiché usmíření, op. 10 (23. 10. 1921)
nahoru  Gustav Talman* 11. 7. 1899, Praha
† 11. 4. 1964, Brno
Vlastním jménem Plzák, tenorista a hudební pedagog. První angažmá získal v ostravské opeře, ve které debutoval v roli Dalibora (1927–29). Poté přestoupil do Brna, kde se stal oporou operního souboru (od roku 1949 tajemníkem). Vynikal muzikálností, elegantním zjevem, velkou pamětí a pracovitostí. Uplatnil se v lyrickém i dramatickém oboru. V Brně působil do roku 1958 a nastudoval zde přes 100 rolí. Několikrát hostoval v Národním divadle v Praze. Vyučoval v Brně na konzervatoři (1945–46) a na pedagogické fakultě (1948–50). Často vystupoval v rozhlasu. Získal vyznamenání Za vynikající práci (1954).
Chlubnovi ztvárnil role:
• Ňura, op. 31 – On (20. 5. 1932, premiéra)
nahoru  Gabriela Tardonová* 1975, Karviná
Roz. Piszkaliková, dirigentka.
V pěti letech se stala členkou výběrového souboru Permoník. V roce 1998 promovala na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity v oboru sbormistrovství a poté vystudovala dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně ve třídě Rostislava Hališky a Lubomíra Mátla. V roce 2002 se zúčastnila soutěžních dirigentských kurzů v Ostravě pod vedením Zsolta Nagye a stala se jejich vítězkou. V letech 2003–2004 studovala v rakouském Grazu na Universität für Musik und darstellende Kunst v dirigentské třídě Martina Siegharta. V rámci tohoto stipendijního pobytu byla vybrána k aktivní účasti na mezinárodním festivalu International Week konaném v Grazu, kde spolupracovala s univerzitním symfonickým orchestrem. Do velké míry se zaměřuje především na uvádění soudobé operní tvorby (Žirafí opera Markéty Dvořákové, MrTvá Markéty Dvořákové a Ivo Medka, opery Josefa Berga). Spolu s Tomášem Krejčím působí jako dirigentka orchestru Mladí brněnští symfonikové.
Od roku 2006 pravidelně spolupracuje se souborem Ensemble Opera Diversa, s nímž vedle koncertních projektů uvedla v premiéře opery dua Pavel Drábek a Ondřej Kyas Dýňový démon ve vegetariánské restauraci (2010), Ponava. Zmizelé řeky (2013) a Čaroděj a jeho sluha (2016). S velkým úspěchem nastudovala také nejnovější diversní inscenaci opery Jsem kněžna bláznů Lenky Noty a Olgy Sommerové.
V posledních pěti letech působí jako hlavní dirigentka Ensemble Opera Diversa i v orchestrálních projektech. Pod jejím vedením získal ansámbl velmi kompaktní zvuk. Ačkoli orchestr nemá z principu stálé členy, okruh jeho hráčů se postupně proměňuje ve výtečně sehraný soubor, který se s energií pouští i do méně obvyklých zákoutí hudebního repertoáru 20. a 21. století. operadiversa.cz
Chlubnovi provedla díla:
• Studie pro cembalo a komorní orchestr, op. 118 (14. 9. 2022)
nahoru  Stanislav Tauber* 28. 4. 1878, Blatec (Olomouc)
† 3. 3. 1959, Praha
Koncertní pěvec.
Studoval gymnázium v Olomouci (1888–92), kde byl fundatistou při dómě u Josefa Nešvery, a učitelský ústav v příboře (1893–97). Podučitel v Kelči, učitel v Hranicích a v Brně Husovicích, pak zatímní správce (od 1920) a ředitel chlapecké měšťanské školy na Zvonařce (1933–38). Brzy po státní zkoušce z hudby v Praze (1903) vstoupil do PSMU (1906), kde fungoval jako první tenorista a sólista, věrný spolupracovník Vachův a Šoupalův a předseda srdužení (1937–46). V pěveckém kvartetu, které utvořil (1907), zpíval I. tenor a Emil Axman II. bas. Vídeňský pedagog Robinson doporučoval mu sice angažmá u opery (1910), ale Tauber byl typický koncertní pěvec-umělec, zůstal věren PSMU, s nímž se zůčastnil též celkem 19 zahraničních zájezdů (do 1946). V Brně horlivý a obětavý člen sboru Besedy brněnské (1921–45), zároveň místopředseda (15 let). Po osvobození žil v Praze až do své smrti (1945–59). Hánacky bodrý a lidový, vynikal kovovou krásou hlasu, zářivými výškami, podmanivou vřelostí přednesu. Konal na 300 samostatných koncertů písňových a áriových (Janáčkův Zápisník zmizelého, písně českých klasiků a soudobých skladatelů), vystoupil příležitostně v šesti operách (zvláště jako Jeník v Prodané nevěstě), nejvíce se zasloužil přednesem sól v kantátách českých i cizíchmistrů, jež uváděla Beseda brněnská (Dvořák, poprvé v Janáčkově Glagolské mši – 1927 aj.). Čestný člen (1943) a čestný předseda (1946) PSMU, čestný člen Besedy brněnské (1939); vyznamenán historickou zlatou medailí pěvecké obce české (1939). V Brně měl poslední koncert 10. října 1945, v Praze naposled příležitostně zpíval s PSMU (29. prosince 1954). Napsal své životopisné vzpomínky Můj hudební svět.
ČSHS-II, s. 757.
Chlubnovi provedl díla:
• Symfonie života a lásky I. díl, op. 24
▸ 10. 5. 1931 – první provedení, Brno, divadlo Na hradbách
nahoru ![Rabíndranáth Thákur. Zdroj: THÁKUR, Rabíndranáth. Pouť za člověkem. Výbor z díla. Praha: SNKLHU, 1954, s. [4b]](osoby/thakur.jpg "Rabíndranáth Thákur. Zdroj: THÁKUR, Rabíndranáth. Pouť za člověkem. Výbor z díla. Praha: SNKLHU, 1954, s. [4b]") Rabíndranáth Thákur* 6. 5. 1861, Kalkata (Indie)
† 7. 8. 1941, Jorsanko Thakurbari, (Indie)
Rabíndranáth Thákur (v anglickém přepisu Rabindranath Tagore) byl bengálský básník, prozaik, dramatik, hudební skladatel, malíř, pedagog a filozof, propagátor nezávislosti Indie a indického kulturního dědictví, hlasatel sbližování Východu a Západu, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1913.Thákur je dovršitelem moderní indické kulturní renesance, která zapojila indickou literaturu do světového kontextu, aniž ji zbavila nejcennějších rysů jejího tisíciletého odkazu, a dodnes je nejvýznamnějším spisovatelem moderní indické literatury. Napsal víc než 200 knih veršů, dramat, románů, povídkových souborů, esejů a cestopisných črt, z nichž mnohé sám přeložil do angličtiny.
Chlubna na jeho texty napsal:
• Tři písně, op. 12
nahoru  Karla Tichá* 5. 10. 1895, Kostelec nad Orlicí
† 22. 3. 1977, Úvaly u Prahy
Prov. Boková, podle matriky Karolina, pěvkyně. Manželka flétnisty Josefa Boka (1923). Zpěv studovala soukromě u Antonína Karase Harfnera. V letech 1920–36 členkou brněnské opery, kde vystoupila ve více než sedmdesáti velkých úlohách, zejména v repertoáru smetanovském i jiném českém a slovanském, vynikala také v rolích světového repertoáru. Pohostinsky vystoupila téměř na všech českých operních scénách. Uplatňovala se také na koncertním pódiu v písni, oratoriu a kantátě zejména v součinnosti s Besedou brněnskou. Často vystupovala v brněnském rozhlase.
Chlubnovi ztvárnila role:
• Aladina a Palomid, op. 16 – Aladina, otrokyně (31. 1. 1925, premiéra)
nahoru  Georg Trakl* 3. 2. 1887, Salcburk
† 3. 11. 1914, Krakov
rakouský expresionistický lyrický básník.
Narodil se v Salcburku v rodině obchodníka se železářským zbožím. Jeho česká matka Marie byla umělecky založená a měla na budoucího básníka velký vliv. Vystudoval katolickou základní školu, byť jeho rodiče byli protestanti, pokračoval na místním klasickém gymnáziu. Poezii začal psát kolem roku 1904. V roce 1905 začal ve Vídni studovat farmacii, dostudoval v roce 1910. Na vysoké škole se spřátelil s místní uměleckou bohémou a také publikoval několik básní. Poté absolvoval roční vojenskou službu, po ní se po krátkém a nepříliš šťastném období v Salcburku živil jako farmaceut v nemocnici v Innsbrucku, kde se stýkal s místními umělci, například s redaktorem místního literárního časopisu Ludwigem von Fickerem. Tehdy vydal svou sbírku Básně.
Za první světové války byl Trakl vyslán jako zdravotník do města Gródek (dnes Horodok) na polsko-ukrajinských hranicích. Hrůzy války ještě prohloubily jeho depresivní povahu, pokusil se zastřelit. Byl ale zachráněn a umístěn do nemocnice v Krakově, kde 3. listopadu 1914 spáchal sebevraždu předávkováním se kokainem (kokain byl tehdy užíván jako anestetikum).
Pochován byl 6. listopadu 1914 v polském Krakově, avšak 7. října 1925 byl na přání Ludwiga von Fickera, svého přítele, převezen do Innsbrucku (Neuer Mühlauer Friedhof).
Jeho lyrická díla, konkrétně sbírky Básně (Gedichte, 1913), Šebestián ve snu (Sebastian im Traum, 1915), Podzimní duše (Der Herbst des Einsamen, 1920) a Píseň zesnulých (Gesang des Abgeschiedenen, 1933) jsou ovlivněna dekadencí, jsou velmi depresivní, vynikají ale bohatou symboličností obrazů a tvoří základ rakouské poezie 20. století. Věnoval se také dramatické tvorbě, jeho dvě krátké komedie ale neměly úspěch.
CBDB.cz
Chlubna zhudebnil jeho texty:
• Šebestián ve snu v překladu Bohuslava Reynka jako Tři zpěvy odloučeného, op. 27b.
nahoru Jiří Trávníček* 10. 12. 1925, Vlaštovičky (okres Opava)
† 16. 6. 1973, Brno
Houslista, hudební pedagog, umělecký vedoucí a zakladatel Janáčkova kvarteta.
Hře na housle se učil u svého otce a v městské hudební škole v Orlové. Studoval na reálném gymnáziu v Přerově (maturita 1944) a souběžně hru na housle v přerovské hudební škole ve třídě Josefa Berana. Stal se členem amatérského orchestru Hudebního sdružení Lipník a zdejšího smyčcového kvarteta. Ve hře na housle pokračoval na brněnské konzervatoři pod vedením Josefa Jedličky (1945–48) a na JAMU pod vedením Františka Kudláčka (1948–52). JAMU absolvoval Houslovým koncertem D dur Petra Iljiče Čajkovského. Na druhém absolventském koncertu přednesl během jednoho večera tři houslové koncerty (Johann Sebastian Bach, Ludwig van Beethoven a Felix Mendelssohn-Bartholdy). V době studia na JAMU působil v soboru Collegium musicum. S Karlem Krafkou založil na půdě konzervatoře smyčcové kvarteto (1947, později Janáčkovo kvarteto), ve kterém působil jako primárius. S Janáčkovým kvartetem koncertoval v mnoha státech po celém světě, natočil řadu gramofonových desek a získal významná ocenění. Působil jako koncertní mistr v Symfonickém orchestru kraje brněnského. Spolupracoval s klavíristy Zdeňkem Duchoslavem, Samuelem Kovářem, Janem Ermlem, Emilou Vévodovou-Tomáškovou, cembalistkou Alenou Veselou, dirigenty Jiřím Waldhansem, Zbyňkem Mrkosem, Václavem Smetáčkem, Václavem Neumannem, Karlem Šejnou, Otakarem Trhlíkem, Jiřím Pinkasem, dále se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Státní filharmonií Brno, Slovenskou filharmonií, Ostravským symfonickým orchestrem a Moravskou filharmonií Olomouc. Uskutečnil premiéry houslových koncertů Gustava Křivinky a Karla Horkého a vytvořil řadu nahrávek pro brněnský rozhlas. Pedagogicky působil na brněnské konzervatoři (1957–59) a na JAMU (externí pedagog, 1961 odborný asistent, 1969 docent). Mezi jeho žáky patřili Lubomír Čermák, Vítězslav Kuzník, Vladimír Kovář a další. Vyučoval na letních Mezinárodních interpretačních kurzech JAMU Janáček – Martinů (komorní hra, hra na housle, 1967–72), na kurzech komorní hry ve Freiburgu (Německo) a Breukelenu (Nizozemí). Obdržel Cenu osvobození města Brna, Janáčkovu medaili (1962) a Krajskou cenu Leoše Janáčka (1968). Hrál na housle z dílny Antonia Stradivariho (1695).
Chlubnovi provedl díla:
• Sonáta pro housle a violoncello, op. 22
▸ 30. 1. 1953 – Brno, Husův sbor
nahoru  Otakar Trhlík* 19. 1. 1922, Brno
† 27. 8. 2005, Frýdek-Místek
Dirigent.
V mládí se učil hře na housle u Viktora Noppa. Při studiu na klasickém gymnáziu v Brně (1933–41) hrál nejprve ve studentském orchestru na violu, pak v Orchestrálním sdružení Vladimíra Helferta. Po maturitě studoval dva roky na brněnské konzervatoři skladbu a dirigování, po uzavření této školy byl totálně nasazen a po osvobození pak pokračoval ve studiu dirigování, ale na pražské konzervatoři u Pavla Dědečka (absolvoval v roce 1947). V té době již působil jako asistent Václava Talicha v Českém komorním orchestru, do jehož dirigentské třídy Mistrovské školy byl po konzervatoři přijat přímo do 2. ročníku (absolvoval roku 1948 Malým baletem Iši Krejčího). Po studiích se vrátil na Moravu jako dirigent do Státního divadla v Ostravě. Z počátku jeho dirigentské dráhy byli jeho velkými vzory Pavel Dědeček, Václav Talich, Břetislav Bakala, Karel Ančerl či Jaroslav Vogel. V roce 1952 přešel do Symfonického orchestru brněnského rozhlasu, který se pak stal v roce 1956 základem Státní filharmonie Brno. V letech 1962–68 byl šéfem Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Bratislavě (v sezóně 1963/64 měl zároveň angažmá v Káhiře u tamního symfonického orchestru). V roce 1968 přišel jako šéfdirigent do Státní filharmonie Ostrava, která byla z podnětu Otakara Trhlíka a ředitele orchestru Iva Stolaříka v roce 1971 přejmenována na Janáčkovu filharmonii Ostrava. Šéfdirigentem ostravského orchestru byl pak až do roku 1987, kdy odešel do důchodu (k orchestru se pak ale pravidelně vracel při koncertech ke svým jubileím v letech 1992, 1997, 2003). Za své téměř třicetileté působení v čele tohoto orchestru významným způsobem pozvedl prestiž orchestru na mezinárodním fóru, což se navenek projevilo zvýšeným počtem jeho zahraničních zájezdů. Byl to jen důsledek Trhlíkovy cílevědomé preciznosti v práci s celým tělesem, kde se uplatňoval i jeho pedagogický talent. V době svého prvního působení v Ostravě (v opeře, 1949–52) Trhlík souběžně studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně hudební vědu u Jana Racka (studium zakončil v roce 1953 doktorátem z filozofie – PhDr., disertace Problémy realistické hudební reprodukce a reprodukce socialistického realismu se zvláštním zřetelem k orchestrálnímu a nástrojovému stylu). Od roku 1955 byl pedagogicky činný na JAMU, nejprve jako externí pedagog (korepetice a sluchová analýza, základy dirigování, řízení orchestru, hra partitur, orchestrální a sborová literatura, řízení operních výstupů a řízení opery), v roce 1969 po habilitaci byl jmenován docentem a od akademického roku 1974/75 působil na JAMU na celý úvazek (profesorem byl jmenován v roce 1991). Z jeho absolventů to byli např. Petr Altrichter, Jaromír Javůrek, Jan Rozehnal, Emil Skoták, Tibor Varga, Bohumil Kulínský, Petr Šumník, dále učil třeba Zdeňka Mácala, Vladimíra Telce, Ivana Obračaje, Petra Škarohlída, Huberta Šindelku, Petra Šibileva, Miloše Alexandra Machka a další. Po celou dobu své umělecké kariéry se také aktivně uplatňoval jednak jako člen a funkcionář Svazu československých skladatelů a Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, jednak jako dirigent předních českých a slovenských orchestrů na festivalových, přehlídkových a abonentních koncertech (např. Pražské jaro, Týdny nové tvorby v Praze) nejen doma, ale také v zahraničí. Během své více jak čtyřicetileté umělecké činnosti uskutečnil přes 2000 rozhlasových nahrávek v Brně, Praze, Ostravě, Olomouci, Bratislavě i v zahraničí a uvedl premiéry více než 300 děl českých a slovenských skladatelů. Řídil přes sto symfonických orchestrů (např. Gewandhausorchestr Leipzig, Dresden Philharmonie, Wiener Symfonikem, Residentie Orchestra Den Haag, SymfonieOrkest Haarlem, RadioSymphonyOrchestra Madrid, Goteborg Symfonikem, Leningrader Philharmonie, Zagreb Philharmonie, Athenes Philharmony, Istanbul Philharmony, Ankara Philharmony, Cairo Philharmonic Orchestra Singapure Philharmony, Seoul Philharmonic, Yomiuri Orchestra Tokyo, Tokyo Symphonic Orchestra, Sydney Symphonic Orchestra, Melbourne Symphonic Orchestra, Brisbane Symphonic Orchestra, Brabant Symphonic Orchestra a jiné.) v 37 státech všech světadílů na více jak 1000 koncertech a stovce operních představení. Z významných uměleckých počinů to byly např.: Cena pařížské Akademie Charlese Crose za nahrávku Symfonie A dur „Jarní“ Jana Václava Stamice (1961), Koncertní provedení a nahrávky všech šesti symfonií Bohuslava Martinů v Austrálii (Sydney a Melbourne) u příležitosti 10. výročí úmrtí skladatele (1969), první provedení Janáčkova Tarase Bulby v Madridu (1975), první provedení Janáčkovy Sinfonietty v japonské Osace (1977), první provedení Janáčkovy Glagolské mše v Budapešti (1986) apod.
Chlubnovi provedl díla:
• Veseloherní předehra, op. 34
▸ 12. 9. 1957 – Brno, Stadion
▸ 13. 6. 1958 – Brno, rozhlas
▸ 8. 8. 1958 – Brno, rozhlas
▸ 14. 10. 1959 – Brno, rozhlas
• Ze strání, hor a lesů, op. 40
▸ 13. 3. 1969 – Brno, Stadion
▸ 14. 3. 1969 – Brno, Stadion
• Brněnské kašny a fontány, op. 86
▸ 13. a 14. 2. 1958 – první provedení, Brno
▸ 26. 4. 1958 – Brno, rozhlas
▸ 5. 9. 1958 – Brno, rozhlas
▸ 19. 7. 1963 – Brno, rozhlas
• Symfonie č. 3 in G „Osudová“, op. 97
▸ 8. 12. 1960 – Brno, Besední dům
nahoru ![Josef Trkan. Zdroj: Salon, roč. 3 (1924), č. 4, s. [17]](osoby/trkan.jpg "Josef Trkan. Zdroj: Salon, roč. 3 (1924), č. 4, s. [17]") Josef Trkan* 30. 12. 1897, Brno-Židenice
† 18. 4. 1941, Brno
Violista.
Studoval u Josefa Burgeta, pak v letech 1906–12 u Rudolfa Reissiga na škole Besedy brněnské. Byl členem orchestru brněnského Národního divadla (1913/14 a znovu jako vojenský zběh 1917/18), krátce violista Moravského komorního sdružení a učitel na soukromé hudební škole, od března 1920 (sólový) violista brněnského Národního divadla (později Zemského). Absolvoval skladbu a dirigování na konzervatoři (1920–23), ve hře se zdokonaloval u Otakara Ševčíka (1926–31), později ještě studiem u Jiřího Herolda. Člen Moravského kvarteta. Pedagogicky činný, též v Besedě brněnské (1927–30). Autor houslové sonáty (absolventská práce) a několika písní.
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 1 g moll, op. 21
▸ 16. 3. 1926 – první provedení, Brno, Besední dům
▸ 4. 12. 1926 – Brno, rozhlas
▸ 8. 11. 1937 – první provedení upravené verze, Brno, Stadion
▸ 26. 2. 1940 – Praha, Smetanova síň Obecního domu
▸ 9. 5. 1940 – Brno, Besední dům
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 1. 4. 1929 – první provedení, Brno, rozhlas
▸ 24. 3. 1930 – první koncertní provedení, Brno, Besední dům
• Fantasie c moll, op. 44 (6. 6. 1937, první provedení)
nahoru ![Antonín Trýb. Zdroj: Salon, roč. 1 (1922), 15. 7., č. 2, s.[26]](osoby/tryb.jpg "Antonín Trýb. Zdroj: Salon, roč. 1 (1922), 15. 7., č. 2, s.[26]") Antonín Trýb* 7. 3. 1884, Karlov u Křivoklátu
† 3. 9. 1960, Brno
Profesor dermatovenerologie, zakladatel dermatovenerologické kliniky v Brně, básník a prozaik. Šéfredaktor Lékařských listů. Člen redakce České dermatologie a Encyklopedie praktického lékaře. Dopisovatel Lidových novin. V roce 1928 se podílel na přípravě Výstavy soudobé kultury v Brně.
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubna na jeho texty napsal díla:
• Ukolébavky, op. 19b
• Požehnané jaro, op. 89b
nahoru Ludmila Tučková* 21. 5. 1882, Brno
† 25. 2. 1960, Brno
Klavíristka.
Studovala na měšťanské škole v Brně, v letech 1897–1900 byla žačkou Janáčkovy varhanické školy, pak asistentkou hry na tomto ústavě (1900/01). V roce 1900 vykonala státní zkoušku z klavíru v Praze. V letech 1902–08 absolvovala pak na pražské konzervatoři klavír ve třídě Josefa Jiránka, také zde studovala hru na harfu u Hanuše Trnečka. Profesorka klavírní hry na hudebním učilišti v Chersonu (1907–14), v Brně na varhanické škole (1916–19, s přerušením) a dvacet let na brněnské konzervatoři (1919–39). Od mládí činná v Brně koncertně, zejména v podnicích varhanické školy a Klubu přátel umění (27. 1. 1906 první provedení Janáčkova 1. X. 1905, zachránila tuto skladbu svým opisem), později byla doprovázečkou Vachova sboru moravských učitelek. V pedagogické činnosti pokračovala i po odchodu do důchodu.
Chlubnovi provedla skladby:
• Se smrtí hovoří spící, op. 7 (8. 12. 1919, první provedení)
nahoru Jaroslav Tyl* ?
† ?
Pěvec.
Chlubnovi ztvárnil role:
• Pomsta Catullova, op. 4
▸ 30. 11. 1921 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách
• Aladina a Palomid, op. 16
▸ 31. 1. 1925 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Ablamor)
nahoru Richard Týnský* 29. 9. 1909, Lvov (Halič)
† 30. 10. 1974, Brno
Dirigent, rodným jménem Thierjung.
Absolvoval vojenskou hudební školu a odsloužil si povinná léta v Brně a v Jelšavě, než mohl nabýt vyššího hudeního vzdělání na brněnské konzervatoři, kde vystudoval oddělení varhanní (1938), skladbu a dirigování (1939). Již v době studií, za nichž byl odkázán zcela za sebe, věnoval se pilně kulturní práci mezi drobným předměstským lidem. Vyučoval soukromě, později na gymnáziu. Ve službách brněnského rozhlasu (1940–48), tři léta sbormistrem Besedy brněnské (1947–51), šéfem bratislavského rozhlasového orchestru (1949–54), ředitel Filharmonie pracujících v Gottwaldově (1954–57), kterou značně umělecky povznesl. Dirigoval odtud též v cizině, mj. v Lipsku (1956), Pekingu a Pchongjangu, šéf Pomořanského symfonického orchestru v Bydgości (od 1958) a učitel JAMU (1960), kde byl docentem. ČSHS-II, s. 805
Chlubnovi dirigoval díla:
• Kolébka, op. 81
▸ 18. 4. 1963 – premiéra, Brno
nahoru ![Jarmila Urbánková. Zdroj: Divadelní list, roč. 16 (1940/41), č. 9, s. [165]](osoby/urbankova.jpg "Jarmila Urbánková. Zdroj: Divadelní list, roč. 16 (1940/41), č. 9, s. [165]") Jarmila Urbánková* 26. 10. 1892, Praha
† 20. 7. 1979, Brno
Herečka, rozená Slámová.
Vzdělání získala u Otýlie Sklenářové-Malé. Hostovala v divadle Urania v Praze (od roku 1906), v angažmá u venkovské divadelní společnosti Josefa Faltyse, Jana Blažka (od roku 1907), různá cestovní sdružení (u J. Frýdy, R. Morávka, V. J. Suka, K. Jičínského), členka Státního divadla v Brně (1915–1966), pedagožka na JAMU v Brně. Intenetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi ztvárnila role:
• V den počátku, op. 43
▸ 24. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Hlas Svědomí)
nahoru  Ferdinand Vach* 25. 2. 1860, Jažlovice (okr. Praha-východ)
† 16. 2. 1939, Brno
Skladatel, dirigent, sbormistr, hudební pedagog, zakladatel pěveckých sborů a organizátor hudebního dění. Ferdinand Vach pocházel z učitelské rodiny a měl sedm sourozenců. V mládí se živil v Praze na Strahově jako vokalista-altista (1869–73), zpíval v chlapeckém sboru Žofínské akademie (zde poznal světskou sborovou tvorbu, 1871–73), vypomáhal v Týnském chrámu a u sv. Víta. Během studia byl varhaníkem a sbormistrem v Karlíně, v Besedě dělnické a ve Slavoji. Na několik měsíců se stal kapelníkem u kočovné divadelní společnosti Františka Pokorného (1886). Během hostování v Uherském Hradišti dostal nabídku z Kroměříže, kde poté působil jako ředitel a sbormistr hudební školy spolku Moravan. V Kroměříži vyučoval zpěv na gymnáziu (založil zde pěvecký sbor, 1888–93, 1895–1905) a na učitelském ústavu (1891–1905).
Spojením žáků čtvrtého ročníku učitelského ústavu se staršími učiteli vznikl Učitelský dorost pedagogia v Kroměříži. V roce 1904 dostal tento spolek název Pěvecké sdružení moravských učitelů, které se Vachovou zásluhou rozvinulo v těleso s vynikající pěveckou a interpretační úrovní. 1. září 1905 byl Vach již jako uznávaná osobnost hudebního života jmenován učitelem na učitelském ústavu v Brně. Vyučoval zpěv také na První české reálce (1908–14) a na varhanické škole v Brně (1907–09, 1918–19). 29. dubna 1913 byl jmenován profesorem. V roce 1912 založil Moravský smíšený sbor učitelský, se kterým poprvé veřejně vystoupil 25. února 1912. V době první světové války však byla velká část mužských členů sboru odvedena na frontu, takže z ženské části tělesa Vach ustanovil Sbor moravských učitelek (1915, od roku 1936 Vachův sbor moravských učitelek). Po první světové válce Vach obnovil činnost mužského i smíšeného sboru, které pod jeho vedením dosáhly uměleckého vrcholu. Byl jmenován dirigentem Filharmonického sboru Beseda brněnská (prosinec 1918 – podzim 1919). Na brněnské konzervatoři vyučoval zpěv a dirigování (1920–23). Věnoval se také kompoziční činnosti, která však zůstala ve stínu sbormistrovské. Největšího úspěchu dosáhl ve sborové tvorbě a kantátách, jejichž premiéry většinou sám řídil.
Chlubnovi provedl díla:
• Česká krajinka z op. 9 (3. 1. 1922, první provedení, 25. 3. 1922, ?. 12. 1922, 17. 12. 1923, 7. 6. 1924, 30. 12. 1928)
nahoru Vilém Vaňura* 16. 3. 1908, Rosice
† 19. 1. 1982, Brno
Klavírista, hudební pedagog a skladatel.
Hře na klavír se učil od sedmi let u Vladimíra Malacky. V letech 1922–28 studoval hru na klavír na brněnské konzervatoři (studium ukončil u Růženy Kurzové). Studium skladby a dirigování absolvoval v Praze roku 1929. V klavíru pokračoval na mistrovské škole v Praze u Viléma Kurze (1928–32) a ve skladbě u Josefa Suka (1929–32). Byl učitelem na hudební škole Antonína Dvořáka ve Zlíně (1934–35), Moravana v Kroměříži (1935–36), kde byl zároveň druhým dirigentem smíšeného sboru. V roce 1936 byl povolán na brněnskou konzervatoř, kde vyučoval klavírní hře až do svého pensionování v roce 1968. Uplatňoval se jako sólový a komorní hráč v Moravském komorním triu s Jindřichem Poláškem a Františkem Kopečným a jako korepetitor.
Chlubnovi provedl díla:
• Nokturna, op. 36
▸ 8. 10. 1943 – Brno, Besední dům
• Z těžkých chvil, op. 48
▸ 10. 2. 1948 – první provedení, Brno, Besední dům
• Sonáta, op. 69
▸ 6. 1. 1956 – Brno, rozhlas
▸ 5. 12. 1956 – Brno, Dům umění
▸ 2. 12. 1957 – Brno, rozhlas
nahoru Ivan Večtomov* 22. 1. 1902, Jekatěrinburg (Ruské impérium)
† 25. 4. 1981, Praha
Violoncellista.
Všeobecného i základního odborného vzdělání nabyl a ukončil u Ladislava Zelenky (1923–28). V letech 1928–30 studoval v Paříži u D. Alexaniena. Byl členem Kvarteta slovanského ústavu v Paříži (1928–31), mnoho vystupoval jako sólista v koncertech i rozhlase, stal se členem Pražského kvarteta (1931). Za nesvobody přinucen k účasti a potom k člensktví v německé Pražské filharmonii (1940, koncertní mistr 1941), po osvobození sólista a potom řádný koncertní mistr České filharmonie (1945). Vrátil se znovu do Pražského kvarteta (1951) a vučoval na pražské konservatoři (od 1951).
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 2. 12. 1936 – Brno
• Smyčcový kvartet č. 3 Es dur, op. 35,
▸ 13. 3. 1935 – Brno, Besední dům
▸ 15. 12. 1936 – Praha, Umělecká beseda
nahoru Jaroslav Vémola* 26. 11. 1903, Maleny (okr. Prostějov)
† ?
Hornista.
Syn lidového kapelníka, u něhož se učil hře na křídlovku. Za služby vojenské v Nitře (1922) přešel na lesní roh a zaujal pak místo prvého nástroje tohoto hráče v Symfonickém orchestru královské gardy v Bělehradě (1924–27), v operním orchestru Národního divadla v Lublani (1927–28) a konečně v Brně v symfonbickém orchestru rozhlasovém (1. 5. 1928), s nímž přešel do Státní filharmonie (1. 1. 1956 až 31. 8. 1958, kdy odešel do důchodu). Svůj zpěvný a mužný tón a zdravou hudebnost uplatnil též členstvím v Moravském dechovém kvintetu (od 1929).
Chlubnovi provedl díla:
• Dechový kvintet, op. 45
▸ 19. 1. 1937 – první provedení, Praha, sál Musea Bedřicha Smetany
▸ 23. 2. 1937 – Brno, aula Masarykovy university
▸ 5. 5. 1947 – Brno, Besední dům
• Serenáda, op. 63
▸ 10. 2. 1950 – Brno, rozhlas
▸ 23. 2. 1954 – Brno, rozhlas
▸ 21. 5. 1954 – Brno, rozhlas
▸ 6. 6. 1954 – Brno, Dům umění
▸ 16. 6. 1954 – Brno, Dům umění
▸ 2. 12. 1957 – Brno, rozhlas
nahoru Josef Veselka* 7. 3. 1910, Nové Město na Moravě
† 22. 10. 1992, Praha
Sbormistr, hudební pedagog, hudební kritik a hudební teoretik.
Po první světové válce se s rodinou přestěhoval do Kroměříže, kde studoval na klasickém gymnáziu (1921–28), ale v septimě byl vyloučen pro nekázeň a neplnění úkolů (nepovolené provozování hudby). Zapojoval se do činnosti studentské kapely. Maturoval na reálném gymnáziu (1928–29). Na univerzitě v Brně studoval filosofii, filologii (1929–35) a navštěvoval přednášky Vladimíra Helferta a Václava Kaprála. Byl členem studentského orchestru a fundatistou u sv. Mořice v Kroměříži, kde získal základy sborové praxe. Poté docházel do sbormistrovské školy Viléma Steinmana (1931–32), ve které se stal po řadovém členství zástupcem sbormistra pěveckého sboru OPUS (1930–39). Tato pozice zásadně ovlivnila jeho další profesní vývoj.
Od roku 1931 vedl na Sušilových kolejích Pěvecké sdružení katolických akademiků Moravan (později Akademické pěvecké sdružení Moravan Brno), které řídil až do své smrti. První koncert absolvoval s Moravanem v Brně 15. března 1934 (Besední dům, 40 členů). Se sborem uskutečnil zahraniční zájezdy do Lublaně (1938), Vídně, Itálie, Bulharska, Polska, Německa, Francie, Belgie a Holandska. Po ukončení studia na vysoké škole vyučoval na brněnském klasickém gymnáziu (1935–38) a po dvou letech nastoupil do prezenční vojenské služby. V roce 1939 se oženil s Annou Studenou. Od ledna 1940 do června 1941 vedl Brněnské pěvecké sdružení Foerster. Realizoval rozhlasové koncerty staré hudby se Sdružením přátel pro starou hudbu ustanoveným při Filharmonickém sboru Besedy brněnské (1940–42, 1945). S tímto sborem se podílel na přípravách prvního festivalu barokní hudby na jaře 1942.
Po druhé světové válce obnovil činnost s Moravanem. První koncert řídil 17. listopadu 1945. V letech 1946–50 pedagogicky působil jako lektor na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a rozšířil si aprobaci o hudební výchovu pro gymnázia (říjen 1949). Od roku 1949 vyučoval na gymnáziu v Ivančicích a od roku 1952 intonaci a sborový zpěv na brněnské konzervatoři. Zároveň vedl přednášky řízení sboru na JAMU (1952–75), na které se habilitoval pro obor uměleckého sborového zpěvu. Jeho studenti museli aktivně hospitovat na zkouškách Moravanu.
Roku 1959 se stal uměleckým poradcem Českého pěveckého sboru (později Pražský filharmonický sbor) a v srpnu téhož roku hlavním sbormistrem (do 1981). Současně vyučoval na AMU (do 1981), kde byl jmenován profesorem pro obor řízení sboru. V roce 1957 zasedal v porotě mezinárodní sborové soutěže v Moskvě, přijal členství v předsednictvu Ústředního domu lidové tvořivosti v Praze a předsedal porotám sborových soutěží ROH a Soutěže tvořivosti mládeže. Dále řídil Moravan, jeho asistentem se stal jeho žák Jan Řezníček. S českým pěveckým sborem absolvoval první zahraniční zájezd do Itálie (1960), díky kterému se mohl v příštích letech podílet na organizaci festivalu Sagra Musicale Umbra (Perugia). Od roku 1977 vedl italský pěvecký sbor Santa Cecilia (Řím). V roce 1981 se vzdal sbormistrovství v Českém pěveckém sboru a ukončil aktivní kariéru. Poslední koncert s Moravanem uskutečnil při příležitosti svých osmdesátých narozenin.
Chlubnovi provedl díla:
• Hornická balada, op. 72
▸ 17. 11. 1950 – Brno, rozhlas
▸ 27. 9. 1953 – Brno
▸ 4. 12. 1955 – Praha, Smetanova síň Obecního domu
▸ 7. 12. 1958 – Brno, Stadion
▸ 3. 4. 1960 – Brno
• Žňová z cyklu Z tej naší dědiny, op. 79a
▸ 27. 9. 1953 – první provedení, Brno
• Dělnická balada, op. 80
▸ 17. 12. 1965 – Brno, rozhlas
Chlubnovi natočil díla:
• Hornická balada, op. 72
▸ 2. 12. 1963 – Supraphon VT 1217-2
nahoru Alois Veselý* 31. 10. 1928, Šlapanice
Klarinetista a skladatel.
Vystudoval nižší reálné gymnázium na Starém Brně (1940–44), studoval na brněnské konservatoři hru na klarinet u Františka Horáka a dirigování u Bohumíra Lišky (1945–51), dirigování též na JAMU u Břetislava Bakaly (1952–56). Hráč ušlechtilého tónu a citlivé hudebnosti. Člen Symfonického orchestru kraje Brněnského (od 1951), pak Státní filharmonie v Brně (od 1. 1. 1956), komorní obor pěstuje v Brněnském dechovém kvintetu. Kompozičně a dirigentsky spolupracuje pohostinsky s Divadlem Julia Fučíka (od 1953), dirigent Helfertova orchestrálního sdružení.
ČSHS-II, s. 866
Chlubnovi provedl díla:
• Serenáda, op. 63
▸ 3. 2. 1958 – Brno, Besední dům
▸ 19. 2. 1969 – Brno, sál konzervatoře
nahoru Josef Veverka* 6. 3. 1930, Vlkov (okr. Náchod)
† 28. 11. 1992, Brno
Pěvec-tenorista a hudební pedagog.
Po studiu na gymnáziu v Hradci Králové (maturita 1949) a na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy se stal učitelem. Zpěvu se učil soukromě u Josefa Masopusta a Zdeňka Otavy. Působil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého jako sborista, později sólově. Uplatnil se zejména v dramatickém a komickém oboru. Byl angažován v Liberci (1955), Českých Budějovicích (1955–64) a v Brně (od roku 1961), kde ztvárnil přes 80 rolí. Několikrát hostoval v Národním divadle v Praze a účastnil se festivalu Smetanova Litomyšl (1964, 1983, 1987). Pedagogicky působil na brněnské konzervatoři.
Chlubnovi ztvárnil role:
• Kolébka, op. 81
▸ 18. 4. 1963 – premiéra, Brno (Václav IV.)
nahoru Naděžda Vilímová* 11. 2. 1934, Brno
† 31. 10. 2019, Praha
Prov. Vodičková. Pěvkyně-sopranistka. Na JAMU studovala sólový zpěv u Josefa Války (absolutorium 1962). Účastnila se soutěží a dosáhla 1. ceny za nejlepší interpretaci sovětských písní (1960). V angažmá byla jako sólistka opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích (pod příjmením za svobodna Vilímová, 1963–1970), Státního divadla O. Stibora v Olomouci (1975–1980), Státního divadla Brno (1980–1982) a pražského Národního divadla (1. 7. 1982–31. 7. 1985). V letech 1973–1974 učila zpěv na Státní konzervatoři v Kroměříži. Spolupracovala též s Československým rozhlasem. Manželka pěvce Národního divadla Leo Mariana Vodičky.
Archiv Národního divadla
Chlubnovi ztvárnila role:
• Pomsta Catullova, op. 4
▸ 5. 6. 1959 – premiéra přepracované verze, Brno, sál Typos (Akmé)
Chlubnovi provedla díla:
• Tři písně, op. 12
▸ 4. 5. 1961 – Brno, Dům umění
• Rozjásané odpůldne, op. 89a
▸ 16. 4. 1958 – ?, Národní klub
▸ 5. 6. 1959 – Brno, sál Typos
• Živote, buď zdráv, op. 96
▸ 16. 5. 1960 – Brno, Besední dům
▸ 10. 11. 1967 – Brno, Dům umění
• Spí moře v české slze, op. 101
▸ 31. 10. 1962 – Brno, Dům umění
▸ 9. 10. 1963 – Brno, Dům umění
▸ 18. 12. 1965 – Brno, rozhlas
nahoru František Voda* 15. 4. 1890, Brno
† ?
Pěvec-barytonista.
Maturoval na učitelském ústavě v rodišti (1910) a byl ve zpěvu žákem Ferdinanda Vacha. Učitel na různých místech, v Brně od 1914; ředitel škol v brněnských předměstích (1931 až 1952, naposled v Husovicích). Šířil českou umělou i lidovou píseň. Zpíval v PSMU (též sóla 1911/33) a v Moravském smíšeném sboru, studoval sólový zpěv v Brně u Valentina Šindlera (1919/24) a Injo Manna, krátce v Praze u Emila Buriana, Bohumila Benoniho a Růženy Maturové. Byl členem opery v Brně (1924/25) za Neumanna a zpíval hlavně smetanovské úlohy. Člen Moravského vokálního kvarteta (1930/49) a učitel zpěvu v Brně. Vynikal měkkým tónem a lahodným výrazem. Byl koncertním jednatelem Sokola Brno I, kde pořádal koncerty světových umělců (1930/40).
ČSHS-II, s. 887–888.
Chlubnovi provedl díla:
• Tři zpěvy odloučeného (16. 5. 1929, první provedení)
nahoru Jaroslav Vogel* 11. 1. 1894, Plzeň
† 2. 2. 1970, Praha
Dirigent a skladatel.
Studoval gymnázium v Plzni, zároveň se učil hře na housle, v níž pokračoval v Praze u Otakara Ševčíka. Již v 15 letechse rozhodl pro hudbu, přihlásiv se do školy Novákovy (soukromě 1909–10). Prohloubil své vzdělání studiem v cizině: na hudební akademii v Mnichově a v Paříži, takže později hravě získal absolutorium pražské konzervatoře (znovu u Nováka 1918–19). Jako korepetitor Národního divadla (1913–14) a kapelník plzeňské opery (do V. 1915) zdokonalil se pod Karlem Kovařovicem a Václavem Talichem. Po vojenské službě v první světové válce poprvé v Ostravě, kde byl kapelníkem divadla (1919–23), tehdy však nesrostl s ostravským hudebním životem a odešel do Prahy. Řídil pohostinsky Českou filharmonii, učil hudbě a psal referáty do Československé republiky (1923–26). Po krátkém působení u divadla v Plzni (1926–27) nastoupil místo šéfa opery v Moravské Ostravě (1927–43), kde vytvořil nové osobité středisko hudebního života. Ke konci okupace krátce šéfem opery Českého lidového divadla v Brně, pak střídavě v Praze, Ostravě, dirigent Národního divadla.
ČSHS-II, s. 890
Chlubnovi provedl díla:
• Ve jménu života, op. 94
▸ 1. 12. 1960 – Brno, Stadion
nahoru František Vohanka* 1. 10. 1901, Sedlčany
† ?
Houslista.
V houslích původně žák Otto Šilhavého, v teorii Otakara Šína a dr. Václava Štěpána, na mistrovské škole pražské konservatoře žák Jaroslava Kociana (1925–28). Odešel na dvouleté studium do Paříže na École normalede musique (housle J. Thibaud, komorní hra D. Alexanian). Specializoval se jako hráč komorní: sekundista Kvarteta Slovanského ústavu (1928–32), pak Československého kvarteta (původně Peškova, od I. 1935), s nímž se zúčastnil všech jeho zahraničních cest. Též činnost pedagogická, zprvu na některých hudebních školách, později příležitostná soukromá.
ČSHS-II, s. 892
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 3 Es dur, op. 35
▸ 18. 5. 1958 – Praha, Galerie Zbraslav
▸ 24. 9. 1958 – Brno, Dům umění
nahoru  Jaroslav Vrchlický* 17. 2. 1853, Louny
† 9. 9. 1912, Domažlice
Vlastním jménem Emil Frída. Básník, čestný doktor a profesor srovnávacích dějin literatury na Karlově univerzitě (od 1893). S Janem Nerudou a Svatoplukem Čechem největší český básník poslední čtvrtiny 19. století, jehož tvorba, udivující všestranností a rozsahem, svědčí ve velmi četných básních i celých sbírkách o živém vztahu k hudbě a bohatě působila na naši hudbu jako slovesný podklad děl vokálních a dramatických anebo inspirační podnět skladeb nástrojových.
ČSHS-II, s. 919.
Chlubna zhudebnil jeho díla:
• Pomsta Catullova, op. 4 (1916/17, dle stejnojmenné hry poprvé vydané 1887)
• Písně tuláka, op. 60 (1945, dle básnických sbírek Písně o mé dceři, Puk zpívá, Moje sonáta a Eklogy a písně).
• Serenády melancholické o lásce, op. 62 (1945, dle básnické sbírky Hudba v duši (Serenády melancholické: č. I., IV., XXVI., ?) poprvé vydané 1886)
nahoru Jiří Waldhans* 17. 4. 1923, Brno
† 28. 3. 1995, Brno
Dirigent a hudební pedagog.
V letech 1948–51 byl korepetitorem a sbormistrem opery Státního divadla v Ostravě, pak se vrátil do Brna jako dirigent Symfonického orchestru kraje brněnského, opět se vrátil na Ostravsko jako dirigent a od roku byl 1956 šéfem a uměleckým ředitelem Ostravského symfonického orchestru. Na podzim 1962 se vrátil do Brna, kde byl až do roku 1978 šéfdirigentem Státní filharmonie Brno. I zde propagoval místní soudobé skladatele, často uváděl světové autory (klasiky i skladatele 19. a 20. stol.). Pro rozhlas nebo gramofonové společnosti natáčel u nás i v zahraničí. Hostoval téměř ve všech evropských zemích, vedl Státní filharmonii na zámořském turné do Spojených států v roce 1973. Po odchodu z brněnské filharmonie se stal odborným asistentem pro obor dirigování orchestru na JAMU v Brně (kde již dříve vyučoval externě) a poté byl v roce 1980 jmenován docentem. Hostoval u všech předních domácích orchestrů včetně České a Slovenské filharmonie, Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Praze apod. Po opakovaném záchvatu mrtvice odešel v roce 1981 do invalidního důchodu.
Chlubnovi provedl díla:
• Propast Machocha, op. 87
▸ 8. 9. 1958 – první provedení, Ostrava
▸ 9. 10. 1958 – Brno, Besední dům
• Portály a fresky brněnské, op. 100
▸ 18. 4. 1963 – první provedení, Brno, Stadion
▸ 19. 4. 1963 – Brno, Stadion
▸ 19. 7. 1963 – Brno, rozhlas
nahoru  Rudolf Walter* 22. 3. 1893, Dačice
† 27. 2. 1966, Brno
Herec, režisér a divadelní pedagog. Po maturitě na brněnském gymnáziu se v roce 1912 stal členem Národního divadla, později Zemského divadla v Brně, kde působil až do roku 1938. V letech 1918–21 působil v Brně jako operní režisér a v letech 1925–34 zastával funkci šéfa činohry.
Jako jeden z prvních brněnských režisérů si uvědomoval i význam scénické hudby jako jedné z plnoprávných složek inscenace. Hudba se u něj stávala nositelem dramatického náboje, např. ve hře Alexandra Arnouxe Světélko a medvědice (1928), kde byla použita původní scénická hudba skladatele Osvalda Chlubny.
Chlubnovi režíroval inscenace:
• Ňura, op. 31
▸ 20. 5. 1932 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách
• V den počátku, op. 43
▸ 24. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách
Chlubnovi ztvárnil role:
• Ňura, op. 31
▸ 20. 5. 1932 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (otec Ňury)
• V den počátku, op. 43
▸ 24. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (První rodič)
Chlubnovi provedl díla:
• Symfonie života a lásky I. díl, op. 24
▸ 10. 5. 1931 – první provedení, Brno, divadlo Na hradbách (Sp)
nahoru  Marie Waltrová*
†
Chlubnovi ztvárnila role
• V den počátku, op. 43
▸ 24. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (První rodič)
nahoru  Miloš Wasserbauer* 14. 6. 1907, Svatoslav (okr. Brno-venkov)
† 17. 8. 1970, Tišnov
Operní režisér a pedagog. V roce 1937 nastoupil na místo operního režiséra v Zemském divadle v Brně, kde uváděl především díla z českého repertoáru. Po uzavření Zemského divadla v Českém lidovém divadle v Brně (1942–44) v květnu roku 1944 uvedl cyklus skladeb Bedřicha Smetany k 120. výročí narození skladatele. O čtyři měsíce později byla uzavřena všechna divadla na území protektorátu a všem zaměstnancům byly přiděleny nucené práce. Wasserbauer byl nasazen jako pomocný dělník u zámečnické firmy Karel Mudroch v Tišnově. Po válce se znovu vrátil k divadlu. Od května 1945 pracoval jako šéf činoherní scény v Českém divadle moravskoslezském v Ostravě. Po několika pokusech o činoherní režii se znovu vrátil k hudebním inscenacím. V roce 1946 přijal angažmá v Zemském divadle v Brně, v němž působil do roku 1953. Kontinuita brněnského působení byla přerušena osmiletým angažmá v bratislavském Slovenském národním divadle.
Do Brna se definitivně vrátil v roce 1960, kdy byl znovu angažován jako operní režisér, a působil zde až do své smrti. Na jeho inscenacích se podíleli dirigenti František Jílek a Václav Nosek, výtvarníci František Tröster a Miloš Tomek. Příznivý ohlas kritiky měly především inscenace soudobých oper. V šedesátých letech hostoval s operním souborem v mnoha evropských městech.
Wasserbauer působil celý život nejen jako operní režisér, ale i jako pedagog. Mezi roky 1939–51 vyučoval na brněnské konzervatoři. Ve spolupráci se svojí manželkou Věrou Střelcovou-Wasserbauerovou vybudoval Operní studio, v němž měli mladí adepti operního umění možnost vyzkoušet si své řemeslo přímo v praxi. Na této scéně navíc vznikla spousta projektů. V roce 1957 se stal vedoucím operní režie a operního herectví na JAMU. Tuto funkci vykonával do roku 1970, kdy náhle zemřel na srdeční záchvat.
Chlubnovi režíroval díla:
• Pomsta Catullova
▸ 5. 6. 1959 – premiéra přepracované verze, Brno, sál Typos (režie a scéna)
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – Brno, Janáčkovo divadlo Na hradbách
nahoru Jiří Wolker* 29. 3. 1900, Prostějov
† 3. 1. 1924, Prostějov
Básník, teoretik proletářského umění. Pocházel z dobře situované měšťanské rodiny bankovního úředníka v Prostějově. Zde vystudoval gymnázium a na přání otce odešel na práva, ale mimo to se zapsal na některé přednášky na filozofické fakultě. Rodinné prostředí Jiřího Wolkera bylo naplněno kulturou a také profesoři prostějovského gymnázia podporovali Wolkerovy umělecké sklony. Byl všestranně nadaný – litěrárně, výtvarně i hudebně. Už na gymnáziu publikoval ve studentských časopisech, Kromě toho byl nadšený Sokol a skaut. Jiří Wolker byl členem Literární skupiny a Devětsilu. Zde také získal přátelství se svými vrstevníky – začínajícími básníky a literáty. Zdraví Jiřího Wolkera nebylo od dětství pevné, proto rodina usilovala o jeho pobyty ve skautských táborech a u moře. Za pražských studií u něho propukla tuberkulóza. Opakovaný pobyt u moře, ani léčení ve Vysokých Tatrách mu nepomohly. Jiří Wolker zemřel ve věku 24 let doma v Prostějově.
Osobnosti.cz
Chlubna na jeho texty napsal skladby:
• Dvě balady, op. 20
▸ Slepí muzikanti (č. 2 ze sb. Těžká hodina)
▸ Žebráci (č. 2 ze sb. Host do domu)
nahoru Vincenc Zahradník* 10. 5. 1899, Tábor
† 1967, Praha
Violista.
Studoval nižší reálku na Královských Vinohradech, žák Jinřicha Felda na pražské konservatoři (od 1913), ale studium bylo přerušeno válečnou službou. Po ní absoloval Zahradník skladbu u Josefa Bohuslava Foerstra (1818–21). Violista Šakovy filharmonie (1920), pak České filharmonie (1921). Člen Ondříčkova kvarteta (od vzniku tohoto souboru, 1921). Vynikající hráč ušlechtilého komorního slohu. ČSHS-II, s. 964
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 17. 2. 1935 – Praha, rozhlas
nahoru Emilie Zachardová* 10. 5. 1912, Velké Meziříčí
† 3. 2. 1951, Brno
Pěvkyně-sopranistka, rozená Vysušilová, provdaná Zachardová, podruhé Burjanková.
Maturovala na reálce ve Velkém Meziříčí (1930) a byla po ročním kursu učitelkou na Slovensku i Podkarpatské Rusi. Po návratu do rodiště (1938) nastoupila na místo učitelky v Náměšti nad Oslavou, odkud dojížděla do hodin sólového zpěv k M. Fialové v Brně a stala se členkou VSMU. Angažována do olomoucké opery (1940), nastudovala osm velkých úloh. Pohostinsky tehdy vystupovala v Národním divadle. Za okupace sólistkou opery ve Štýrském Hradci (1942–45), odkud hostovala ve vídeňské Lidové opeře. Po osvobození (1945) sólistka brněnské opery, kde se rozvíjela vvpřední umělkyni. Tvořila hlavní postavy Smetanových a Dvořákových oper. Zvláštní pozornost věnovala Janáčkovým operám, v nichž rostla k nejsvéráznějším představitelkám a dosáhla uznání i na Pražském jaru (1948). V Brně usilovala stále o zdokonalení svého hlasu (studium na JAMU od 1950). Vynikala vyrovnaným, lahodně znějícím sopránem krásného zabarvení. Pohostinsky často vystupovala v Praze, Bratislavě, Ostravě i ve Vídni. Se stejnou uměleckou odpovědností prováděla písňovou literaturu a zpívala jako sólistka v kantátách.
ČSHS-II, s. 965.
Chlubnovi provedla díla:
• Aleluja, op. 55
▸ 7. 3. 1946 – první provedení, Brno, Stadion
• Serenády melancholické o lásce, op. 62
▸ 5. 11. 1946 – první provedení, Brno, Besední dům
▸ 23. 1. 1947 – Brno, Besední dům
▸ 12. 11. 1947 – Brno, Úprkova dvorana hotelu Slavia
nahoru  Alois Záruba* 20. 6. 1905, Libice nad Doubravou
† 14. 2. 1994, Benešov
Učitel, dramatik, básník, autor učebnic češtiny a vlastivědné literatury.
Patřil mezi významné regionální osobnosti a prvorepublikové učitele na chlapecké škole, kde učil od roku 1928. Propagoval kraj Železných hor, ale psal i učebnice, knihy pro mládež a byl redaktorem školských časopisů. Publikoval články s různou tématikou v dobovém tisku. Byl velkým dárcem chotěbořského muzea. OsobnostiRegionu.cz
Chlubna na jeho texty zkomponoval díla:
• Chvalozpěvy osvobozené, op. 64
▸ na text básně Země má
nahoru  Bedřich Zavadil* 9. 12. 1877, Praha
† 30. 4. 1942, Brno
Operní pěvec, herec a režisér. Působil v operetě v Uranii v Praze a v Brně (1906–1938), v posledních letech života zastával pozici tajemníka brněnského divadla.
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi ztvárnil role:
• Ňura – domovník (20. 5. 1932, premiéra)
nahoru  Marie Zavadilová* ?
† ?
Tanečnice.
Chlubnovi ztvárnila role:
• V den počátku, op. 43
▸ 26. 1. 1936 – premiéra, Brno, divadlo Na hradbách (Tanec fúrií)
nahoru ![Karel Zavřel. Zdroj: Salon, roč. 1 (1922), č. 4, s. [22]](osoby/zavrel.jpg "Karel Zavřel. Zdroj: Salon, roč. 1 (1922), č. 4, s. [22]") Karel Zavřel* 14. 12. 1891, Pulčín (u Vsetína)
† 11. 4. 1963, Praha
Pseud. Herden, pěvec a pedagog. V letech 1902–09 studoval na gymnáziu ve Strážnici, poté do roku 1912 Janáčkovu varhanickou školu v Brně. Za války byl v Rusku, pak krátce účinkoval v Moravské Ostravě, nejprve jako baryton. V brněnském Národním divadle, kde působil v letech 1919–25, přešel do tenorového oboru a vystoupil zde v řadě rolí. Účinkoval ve dvou světových premiérách Janáčkových děl, 18. dubna 1921 vystoupil v prvním uvedení písňového cyklu Zápisník zmizelého (také při prvním zahraničním provedení v Berlíně 21. září 1921) a v premiéře opery Káťa Kabanová v roce 1921 vystoupil jako Boris. V sezoně 1925/26 působil pod pseudonymem Herden v německém divadle v Teplicích, další sezonu pak v Norimberku. Po studiu v Miláně u O. Gennaiho v roce 1927 se definitivně vrátil k barytonu. V letech 1929–39 měl angažmá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde patřil k předním pěvcům. Odtud odešel do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde působil do roku 1942. Poté byl v Praze členem Švandova divadla a následně Hudebního divadla Karlín. Díky svému velkému hlasovému rozsahu zvládl nastudovat široký repertoár. Vystupoval též v rozhlase a na mnoha koncertech, působil jako hlasový poradce v Jihočeském divadle a také jako učitel zpěvu.
Chlubnovi provedl díla:
• Pět písní, op. 6 – (18. 4. 1921, první provedení)
• Tři písně, op. 12 – (24. 4. 1922, první provedení)
nahoru Richard Zika* 9. 1. 1897, Vsetín
† 10. 11. 1947, Praha
Houslista a skladatel.
Syn a žák Karla Ziky, vystupoval veřejně od svého šestého roku. Učil se pak u strýce Františka v Orlu (1911–13), vystudoval na pražské konservatoři třídu Štěpána Suchého (1913–16). Za vojenské služby u 23. pěšího pluku v Judenburku hojně koncertoval se slovinským pianistou Janko Ravnikem, později též s bratrem Ladislavem. Působil 1918–21 v Lublani jako koncertní mistr opery Slovinského Národního divadla a učitel na škole Glasbené Matice, jež se právě přetvářela v konservatoř. Byl zakladatelem a primáriem Pražského kvarteta (do 1932), jež nselo nějakou dobu jeho jméno, přešel pak do Ondříčkova kvarteta (1932–46), zprvu jako sekundista, brzy jako primárius. Uzrál v mužných letech v jednoho z našich nejpřednějších houslistů, jehož skvělá technika, plnokrevná hudebnost i ušlechtilý, zpěvný a svítivý tón byly vedeny vytříbeným vkusem a vyzrálým intelektem k realisticky pronikavému podání. ČSHS-II, s. 993
Chlubnovi provedl díla:
• Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26
▸ 17. 2. 1935 – Praha, rozhlas
nahoru  Otakar Zítek* 5. 11. 1892, Praha
† 28. 4. 1955, Bratislava
Též Ota, operní režisér, skladatel, dirigent; divadelní ředitel; hudební spisovatel a pedagog. V letech 1921–31 působil v Národním divadle v Brně jako režisér, dramaturg, 1929–31 též ředitel. Na brněnské konzervatoři vyučoval mimiku, studium rolí, dějiny divadla, operní režii a dramaturgii (1922–31). S Osvaldem Chlubnou a Břetislavem Bakalou připravil posmrtnou premiéru Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu. Se skladatelem Boleslavem Vomáčkou založil Listy Hudební matice, které se staly hlavním českým odborným hudebním časopisem (až do závěru padesátých let). Od roku 1945 opět působil v Brně: 1945–1949 Národní a Státní divadlo v Brně (1946–1949 ředitel), JAMU (1947–1952 pedagog, 1949–1952 řízení Operního studia), od roku 1953 v Bratislavě.
Internetová encyklopedie dějin Brna
Chlubnovi režíroval díla:
• Pomsta Catullova, op. 4 (30. 11. 1921, premiéra)
• Aladina a Palomid, op. 16 (31. 1. 1925, premiéra)
nahoru  Václav Zykmund* 18. 6. 1914, Praha
† 10. 5. 1984, Brno
Malíř, grafik, fotograf, spisovatel a básník.
Narodil se ve středostavovské rodině sládků, ale právě otec, nadšený fotoamatér, vzbudil v synkovi zájem o tento žánr. Rodina Zykmundových se z Prahy přestěhovala do Rakovníku. Václav zde maturoval na reálném gymnáziu. Ve studiích pak pokračoval v Praze na Vysokém učení technickém (obor kreslení a deskriptivní geometrie na učitelském směru školy) a mimořádně studoval kreslení a malbu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
Od roku 1940 žil v Brně se svou první ženou Marií a dcerou Evou. Po příchodu do jihomoravské metropole vystřídal řadu zaměstnání, v letech 1948–52 působil jako scénárista, výtvarník i režisér v oblasti animovaného a loutkového filmu, se svou druhou ženou Annou vytvořil několik loutkových filmů pro děti. Těsně po válce se také podílel na vzniku postsurrealistické Skupiny Ra, která převzala název po rakovnické edici.
Na brněnské univerzitě získal doktorát a kandidaturu a začal dráhu vysokoškolského pedagoga, nejprve v Brně, v letech 1960–72 vedl katedru výtvarné výchovy na FF Univerzity palackého v Olomouci, kde se habilitoval, souběžně učil v letech 1960–65 na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě. Šíře jeho znalostí, mimořádné rétorické nadání, schopnost vyvolat u studentů zájem a zaujetí, osobní znalost důležitých osobností z něj učinily výjimečně oblíbeného pedagoga. Pro zásadové postoje k pojetí kultury a umění byl po roce 1972 z vysokých škol „vyakčněn“. Stal se i zakázaným autorem, ačkoliv od roku 1952 byl mimořádně publikačně činný. Před zákazem činnosti napsal vedle teoretických statí, esejí a recenzí kolem stovky katalogů, vydal 15 knižních titulů a patřil k předním výtvarných kritikům 60. let. Zykmund se vrátil k vlastní výtvarné tvorbě, která se v raném období utvářela pod vlivem J. Šímy, P. Picassa a zejména Dalího, Chagalla a Ernsta. Ve 40. letech dospěl umělec k svébytnému uměleckému názoru. Jeho předmětná abstrakce se stala koncem 40. let cílem napadání, označována jako protilidový formalismus a surrealismus vůbec jako zvrhlé umění. Po dlouhé odmlce pak v 70. letech vytvořil celou řadu maleb, kreseb, grafik, koláží, asambláží a také několik filmů.
brno.cz
Chlubnovi vytvořil výpravu pro díla:
• Freje pána z Heslova
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno, Janáčkovo divadlo Na hradbách
nahoru ![Marja Žaludová. Zdroj: Divadelní list, roč. 10 (1934/35), č. 24, s. [457a].](osoby/zaludova.jpg "Marja Žaludová. Zdroj: Divadelní list, roč. 10 (1934/35), č. 24, s. [457a].") Marja Žaludová* 7. 4. 1898, Vysoké Mýto
† 14. 12. 1985, Bechyně
Vlastním jménem Marie Stránská, sopranistka, altistka.
V mládí působila v pěveckém spolku Otakar ve Vysokém Mýtě. Zpěv studovala soukromě u Christiny Morfové (1920–21). Byla angažována v Moravské Ostravě (1922–23), ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (1923–25, zájezdy do Barcelony, Prahy a Vídně), v Záhřebu, Lublani, Bělehradě (1927–31) a v Brně (1931–35). Dva roky byla členkou Národního divadla v Praze, kde ještě další sezónu vystupovala jako stálý host (1937/38). Poté se vrátila do Brna, kde působila do konce své kariéry (1956). Nastudovala přes 50 rolí: Milada (Dalibor), Libuše (Libuše), Rusalka, Cizí kněžna (Rusalka), Kostelnička (Její pastorkyňa), Káťa Kabanová (Káťa Kabanová), Debora (Debora), Taťána (Evžen Oněgin), Jaroslavna (Kníže Igor), Venuše (Tannhäuser), Ortruda (Lohengrin), Aida (Aida), Tosca (Tosca), Turandot (Turandot) a další. Obdržela vyznamenání za vynikající práci (1954). Disponovala znělým hlasem temné barvy a velkým rozsahem. Později přecházela k altovým rolím.
Chlubnovi ztvárnila role:
• Freje pána z Heslova, op. 50
▸ 28. 1. 1949 – premiéra, Brno divadlo Na hradbách (Ludmila z Vřesovic, Vilémova žena)
nahoru Josef Žižka* ?
† ?
Chlubnovi ztvárnil role:
• Ňura, op. 31
▸ 20. 5. 1932 – premiéra, Brno divadlo Na hradbách (student)
• V den počátku, op. 43
▸ 24. 1. 1936 – premiéra, Brno divadlo Na hradbách (Zloduch)
nahoru Josef Žvachta* ?
† ?
Hobojista.
Chlubnovi provedl díla:
• Serenáda, op. 63
▸ 2. 12. 1957 – Brno, rozhlas
▸ 24. 9. 1958 – Brno, Dům umění
nahoru |
|