František Ladislav Čelakovský
* 7. březen 1799, Strakonice
† 5. srpen 1852, Praha
básník, překladatel, jazykovědec a folklorista
Narodil se v rodině tesařského mistra. Hlavní školu navštěvoval v rodišti. 1812–15 studoval na gymnáziu v Českých Budějovicích, 1816–17 v Písku, kde prof. A. Uhle podnítil jeho zájem o jazyky a literaturu. První ročník zvaný filozofie absolvoval v Praze, druhý navštěvoval opět v Českých Budějovicích. Tam byl vyloučen za četbu Husovy Postily. Ročník opakoval a ukončil 1820 v Linci. Na studiích uzavřel trvalé přátelství s J. V. Kamarýtem a J. K. Chmelenským, ve Strakonicích se samoukem J. V. Plánkem. Stal se stoupencem českého národního hnutí a 1817 přijal vlastenecké jméno Ladislav.
Čelakovský se stal nejvýznamnější osobností české literatury mezi puchmajerovskou a romantickou generací. Záhy se seznámil s literaturou českou a německou i s dalším evropským písemnictvím. Jeho dílo spojilo prvky klasicistní, preromantické a romantické a zharmonizovalo je do pevného literárního tvaru. Vyjadřování prostřednictvím přijatého gesta, především parafráze lyrického naivismu folkloru nebo jeho hrdinské epiky v principu tzv. ohlasovosti, ale i sám způsob racionálního zacházení s různými literárními kódy, podpořil jeho sklon ke hře a mystifikaci.
Již ve 20. letech se Čelakovský dostal do popředí umělecké generace, která se snažila o uskutečnění Jungmannova programu. Sbírka Smíšené básně (1822) shrnula principy a témata, na něž reagoval Čelakovský: žánrová vymezení klasicismu a preromantismu, rozlišení básnických forem a versifikace, vazba k lidové kultuře, napětí mezi literární idyličností a subjektivní, epigramaticky vyhrocenou kritičností. V té době se současně věnoval umělecké a sběratelské činnosti. Výsledky folkloristické orientace Čelakovský zachytil ve sbírkách lidové slovesnosti Slovanské národní písně 1–3 (1822–1827) a Litevské národní písně (1827). Uměleckou ohlasovou linii představovaly Ohlas písní ruských (1829) a Ohlas písní českých (1840). Čelakovského první sbírka se stala dobově určující realizací herderovského principu aktivního vztahu k folkloru, která ovlivnila další české básníky. Střídání žánrových útvarů ze sfér epiky (bylin) a lyriky korespondovalo se žánrovým systémem ruského folkloru. Polarita blízkosti slovanského prostředí a odlišnosti ruského jazyka přispěla k estetické působivosti morfologických, lexikálních, syntaktických a metrických rusismů jako prostředků rozšiřujících repertoár českého básnického jazyka. Ohlas písní českých byl vydán po deseti letech naplněných ohlasovými pokusy jiných autorů a tuto fázi uzavřel. K dosažení vyrovnanosti a účinnosti díla se muselo jednat o literární konstrukci, která folklor upravovala podle představ o ideální národní povaze a o původní, nezkažené lidové slovesnosti.
Některé básně z Ohlasu písní českých byly zhudebněny a udržely si značnou popularitu do současné doby (Pocestný). Oblíbenou součástí obrozenského společenského zpěvu se staly také Čelakovského písňové texty (Píseň společná). Dvoudílná sbírka Růže stolistá (1840) s podtitulem Báseň a pravda, jejímž základem byl cyklus básní Pomněnky vatavské (1831), shrnula lyrický vývoj básníka a snění mládí konfrontovala se zmoudřením dospělosti. Satiricky talentovaný Čelakovský dospěl k drobnějším společenskokritickým literárním útvarům, jaké do vystoupení K. Havlíčka Borovského neměly v české literatuře obdobu. Prózy Literatura Krkonošská (Čechoslav 1824) a Patrné dopisy nepatrných osob byly publikovány (ČNM 1830), avšak soubor epigramů na představitele českého kulturního a společenského života a dobové poměry Padesátka z mé tobolky (1837) byl na zásah odpůrců Čelakovského a úřadů z Časopisu Českého muzea stažen a vytištěn pouze pro soukromé účely autora.
Překladatelská činnost Čelakovského, která neměla povahu zakázky, odpovídala jungmannovskému programu a soustředila se na preromantické a posléze romantické autory (J. G. Herder, J. W. Goethe, W. Scott, A. S. Puškin, A. Mickiewicz, F. Prešeren). Ve 40. a počátkem 50. let se Čelakovský zaměřil na vědeckou práci. Dokončil Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1852), napsal slavistické univerzitní kursy, vydané až posmrtně, a připravoval gymnaziální čítanky a slavistické chrestomatie. Čelakovského rozsáhlá korespondence se stala nejen cenným zdrojem informací o českém nacionálně emancipačním procesu, ale rovněž pozoruhodným literárním výkonem naplněným humorem, vtipem, kritičností a ironií.
Z Čelakovského potomků v dalších generacích vynikli mj. vnuci spisovatel a žurnalista Ladislav Tůma-Zevloun (1876–1956) a Ladislav F. Č. (1864–1916), botanik, fyziolog a mykolog, a pravnuci lékař, oftalmolog, prof. Jaromír Kurz (1895–1965) a lékař Zdeněk Kurz (1897–1970).
Textové předlohy v Chlubnových skladbách
Bohatýr Muromec, op. 67 (III/10)
Literatura
Slovníková hesla
- SEDLÁČEK, Zbyněk. ČELAKOVSKÝ František Ladislav 1799–1852. Biografický slovník českých zemí [online]. Historický ústav AV ČR, v. v. i., [cit. 2026-11-16]. Dostupné z: biography.hiu.cas.cz ↗.