Rudolf Krátký

Divadelní a filmový herec, činoherní režisér a divadelní pedagog.

O divadlo a jeho svět projevoval zájem už během studia na III. reálném gymnáziu v Brně (1931–1938), které ukončil maturitou. Po dobu tří semestrů byl posluchačem právnické fakulty v Brně. Když byly vysoké školy zásahem okupačních úřadů uzavřeny, nastoupil první herecké angažmá u poloprofesionálního Divadelního studia, jehož repertoárové těžisko bylo v hrách pro děti a mládež. S tímto souborem podnikl řadu zájezdů a uplatnil se i ve hrách určených dospělému publiku. Před řádným studiem na brněnské konzervatoři dal přednost nabídce ředitele Langra a stal se členem olomoucké činohry, kde působil v letech 1941–1944. Na sklonku okupace nastoupil jako nově angažovaný člen tehdejšího Českého lidového divadla v Brně. Když byla česká divadla uzavřena, našel uplatnění v rozhlase a tato tvůrčí činnost provázela pak celý dosavadní hercův život v umění; jejím výsledkem je na tři tisíce rozhlasových relací, mezi nimi šedesát hudebních, zejména z let 1956–1960, v nichž se Rudolf Krátký uplatnil i jako šansoniér. Zároveň působil jako herecký pedagog, od roku 1948 nejprve na dramatické konzervatoři, později, od počátku padesátých let na JAMU. Film a televize poskytly Krátkému příležitost až v letech jeho umělecké zralosti (Anděl blažené smrti, 1966; Dny zrady, 1973, aj.)
Jako člen brněnské činohry, tváří v tvář obecenstvu svého rodného města, prožíval Rudolf Krátký nejenom léta dozrávání, ale i léta zralosti, kdy se jeho profesionální zkušenost posilovala bohatstvím životních zážitků a kdy postavy, jež vytvářel, byly už čímsi víc než jenom zdařilým jevištním artefaktem: nabývaly schopnosti vtahovat diváky do světa, který je i jejich vlastním světem, a herectví se tak stávalo zároveň dobrodružstvím poznání objevováním člověka člověku. Krátkého individuální vývoj však přitom nemohl nesdílet obecnější vývojové tendence brněnské činohry po roce 1945, jak se projevovaly v práci jejích vůdčích osobností: nejprve E. F. Buriana, který v duchu první etapy své poválečné tvorby dával podněty k mnohozvučné tvorbě. Doznívání burianovských vlivů trvalo ještě za druhého ředitele Oty Zítka, zejména u režisérů mladší generace (Milan Pásek, Vladimír Semrád). Naproti tomu Aleš Podhorský vedl činohru od konce čtyřicátých let k tradičnímu psychologickému realismu. Pod jeho režijním vedením vytvořil Rudolf Krátký mj. titulní roli v Mahenově Janošíkovi, ve které upevnil svou hereckou individualitu a která mu zajistila významnou účast v repertoáru padesátých let. V té době byli právě herci Krátkého generace z Euripidovy Médei (1958) a na druhém pólu třeba Viktor v čapkovské féerii Ze života hmyzu (1958); Sadovský z Pogodinových Aristokratů (1958) a Luka Nebozízek z Dubrovnické maškarády (1958); Athéňan z Nezvalovy Atlantidy (1959) a donjuanský medik Miloš z Totálního kuropění (1961), který se v rajchu spustil s německou baronkou a musel uprchnout, naleznuv své místo mezi bojujícími partyzány to jsou krajní polohy Krátkého herectví z období, kdy se na mateřské scéně mohl uplatňovat nejčastěji i nejvýznamněji.