Po smrti Františka Neumanna byl přijat do Národního divadla v Brně jako dirigent (16. srpna 1929). Spolupracoval s Břetislavem Bakalou a Zdeňkem Chalabalou. Pedagogicky působil na brněnské konzervatoři (od 1. listopadu 1929). V roce 1946 byl jmenován profesorem. Během druhé světové války působil jako korepetitor sólistů brněnské opery a realizoval s nimi koncerty v českých městech. V roce 1945 byl Revolučním národním výborem jmenován správcem a uměleckým šéfem brněnské opery (do 1949). V roce 1951 byl jmenován docentem na JAMU, kde vykonával funkci proděkana hudební fakulty. Pracoval v redakci Hudebních rozhledů a stal se předsedou odbočky Svazu československých skladatelů. Působil jako referent v Lidových novinách (1942–45, 1948–49) a psal články do Divadelních listů (1929–55). Kompozici se věnoval zejména po druhé světové válce. Největšího úspěchu dosáhl v písních a sborech.