Zdeněk Chalabala

V roce 1918 se Chalabala ve Vídni zapsal na právnickou fakultu a v následujícím roce přestoupil do Prahy. Studií na právnické fakultě záhy zanechal a přešel na brněnskou konservatoř (1919). Byl posluchačem dirigenta Františka Neumanna, Viléma Kurze a Jana Kunce. V Neumannově třídě absolvoval roku 1922 a kompoziční oddělení v roce 1923. Poté navštěvoval kompoziční mistrovskou třídu Leoše Janáčka (1925–26). Během svých studií na konzervatoři Chalabala založil Hudební svaz vysokoškolského studentstva (sbormistrem v letech 1919–21). Svou činnost zahájil v květnu 1919 veřejným koncertem při příležitosti všestudentských oslav v Brně. Během studia na konzervatoři navštěvoval hodiny klavíru u Růženy Kurzové. Od roku 1921 byl pověřen vyučováním na konzervatoři (řízení orchestru a korepetici). V letech 1928–36 zde byl smluvním řízení orchestru.
Po absolvování konzervatoře (1924) založil spolu se svými spolupracovníky Bohumilem Fišerem a dalšími Slováckou filharmonii, jejímž byl také dirigentem. V roce 1925 definitivně odešel jako dirigent opery do Brna do Národního divadla za Františkem Neumannem. Po jeho smrti roku 1929 se stal prvním dirigentem a v následujícím roce (1930) i dramaturgem brněnského Národního divadla. Kromě řízení orchestru v Brně, hostoval i v České filharmonii a v Záhřebu. Nastudováním Fibichovy Bouře, která byla uvedena 2. 4. 1936, se rozloučil s brněnským divadlem. Od 1. 5. 1936 již působil jako dramaturg Národního divadla v Praze. Zde v těsné blízkosti Václava Talicha dozrává Chalabalovo dirigentské umění a osobnost. Jeho představení se stala vedle Talichových nejzávažnějšími. Kromě dramaturgické a dirigentské profese se Chalabala věnoval i publicistice. Byl redaktorem časopisu Národní divadlo, spolu s Josefem Hutterem redigoval knihu České umění dramatické. Po osvobození Československa (1945) byl Chalabala přeložen do Ostravy s posláním pozvednout po válce místní operu. V Ostravě působil jako šéf opery do roku 1947 a za svou úspěšnou práci byl oceněn 11. 5. 1947 Zemskou cenou osvobození. V témže roce se na krátkou dobu vrátil do Národního divadla v Praze jako dirigent. Roku 1949 byl přeložen do Brna jako šéf opery s pověstí vynikajícího organizátora a dirigenta.
Po svém druhém kratším pobytu v Brně, odešel v květnu 1952 Chalabala do Bratislavy jako šéf opery Slovenského národního divadla. V září 1953 Chalabala opět po krátkém působení opustil své pracoviště a odešel do Národního divadla v Praze, kde se mu již dostalo místa hlavního dirigenta. Dne 24. 11. 1953, byl za vynikající činnost v pražském Národním divadle jmenován zasloužilým umělcem. V roce 1955 se s operou Národního divadla zúčastnil zájezdu do Moskvy, kde řídil v lednu Dvořákovu Rusalku a v září Smetanovu Prodanou nevěstu. Obě premiéry měly značný ohlas, což mu vyneslo nabídku na angažmá v moskevském Velkém divadle, jež Chalabala o rok později přijal a v polovině prosince 1956 nastoupil jako dirigent Velkého divadla v Moskvě. Před tím ještě koncertoval s operou Národního divadla v Berlíně. Mimo zájezdy Národního divadla dirigoval v Lipsku, Záhřebu, Katovicích, Bytomi a Staatskapelle v Drážďanech. Svoji činnost zahájil Chalabala v Moskvě uvedením Borise Godunova, publikum i kritika jej opět s nadšením přijala. Následovaly další nabídky z Florencie, Amsterodamu, Madridu, Vídně, Drážďan, Paříže apod., kterým však nemohl vyhovět. Při příležitosti oslav 75. výročí založení Národního divadla byl Chalabala jmenován národním umělcem.