Anna Krancová

* srpen 1889

Vlastním jménem Fröhlichová. Pěvkyně-sopranistka.

Absolvovala s vyznamenáním sólový zpěv na pražské konzervatoři. Svoji uměleckou dráhu nastoupila tříletým působením v operním sboru na Královských Vinohradech. Za svého působení ve vinohradském divadle studovala Anna Fröhlichová dále zpěv u tehdy vyhledávaného pedagoga prof. Wallersteina a později ve známé pražské pěvecké škole Bohumily Rosenkrancové, která se v Itálii učila zpěvu společně s Enrico Carusem.

Zakrátko získala Anna Fröhlichová místo asistentky na škole B. Rosenkrancové a přitom jezdila na četná pohostinská vystoupení do Ostravy, Opavy, Hradce Králové atd. V pražském Národním divadle hostovala často pod taktovkou Karla Kovařovice. Po své učitelce prof. Rosenkrancové přijala umělecké jméno Anna Krancová.

Rok 1918 konec války, vyhlášení Československé republiky. A právě v tomto roce se seznámila s Emmou Destinovou, vzala u ní několik kontrolních lekcí a bylo jí nabídnuto stálé místo v ND v Praze. Na slavnostním představení Libuše měla zpívat Krasavu a Morfová Libuši. K vystoupení nedošlo následkem jejího těžkého onemocnění španělskou chřipkou, která ji na dlouho vyřadila z umělecké činnosti. Jakmile se však uzdravila, hostovala dále na koncertech v Praze pod vedením dirigenta Šakena a Oskara Nedbala i v jiných městech Čech a Moravy. V roce 1920 jí bylo nabídnuto místo sólistky Státní opery v Drážďanech. V téže době se o ni zajímala také opera brněnská, jíž dala na přání otcovo přednost, a byla Brnem angažována pro vysokodramatický obor. Zpívala zde hlavní role v Maškarním plesu, Figarově svatbě, Rusalce, Tannhäuseru, Libuši, Čertu a Káči, Sedláku Jakubovi aj. Kritika příznivě cenila nejen její obsažný nosný, krásně zabarvený hlas s vytříbenou technikou, ale zdůrazňovala také její výborné výkony herecké a vznešený zjev jevištní.

Období umělecké práce v brněnském divadle trvalo pouhé tři roky, a bylo přerušeno opět vážnou nemocí, která přesunula směr životní dráhy Anny Fröhlichové-Krancové na jinou kolej. Po uzdravení a trvalém rozchodu se svým manželem v roce 1927 začala vyučovat zpěvu, od roku 1930 dostala místo učitelky sólového zpěvu po Valentinu Šindlerovi v hudební škole Filharmonického spolku Besedy brněnské, tehdy vedené Jaroslavem Kvapilem.

A kupodivu! – z té, která celým svým uměním, zjevem i založením patřila scéně, stal se jeden z našich nejvýznamnějších pedagogů v oboru sólového zpěvu. Její pedagogické schopnosti snad nejvýstižněji ocenil bývalý dirigent Čs. rozhlasu a pozdější profesor brněnské konzervatoře Jan Plichta slovy: „Ta Krancka dostane hlas z každého“. A skutečně – řady jejích vynikajících žáků jsou velmi početné. Všechny operní scény našeho státu a některá divadla v cizině se staly domovem těm, kteří se vyučili v její třídě.

Patří sem vynikající basisté Zdeněk Kroupa a František Roessler, sopranistky Vlasta Slabá (velké úspěchy měla v Jugoslávii), Zdeňka Filková, Věnceslava Gregorová, Jarmila Pechová, Karla Janečková, altistka Kubínová, altistka Národního divadla v Praze Hloubilová, operetní tenor Škoda, sólistka Státní opery ve Vídni Taťjána Jandová-Arsenina, Karel Novák – bývalý sólista opery v Moravské Ostravě, sólový barytonista Zouhar v Liberci a další – ti všichni vděčí za své umění té dodnes veselé, nesmírně vtipné a hezké staré paní, kterou kdysi Bohuslav Martinů v dopisech žertem oslovoval „Milý děvče“ a podepisoval se Bohuš, a která dnes ve svém rodišti Chotěboři, kam se vrátila roku 1971 z Brna, když definitivně přestala učit, vzpomíná a píše kouzelně vtipné veršované dopisy svým nejbližším přátelům.