Jaroslav Kvapil

Skladatel, dirigent, pianista a pe­da­gog.

Studoval nižší gymnázium v O­lo­mou­ci (1902–06), kde byl dómským fundatistou a žákem Josefa Nešvery. Po odmítnutí u přijímací zkoušky na pražské konservatoři vzdělán na varhanické škole v Brně (1906–09) u Leoše Janáčka (skladba), Františka Musila (kontrapunkt), Marie Kuhlové (klavír), Maxe Koblížka (varhany, zpěv). Doplnil své vzdělání na konservatoři v Lipsku (1911–13) u Maxe Regera, Hanse Sitta (řízení) a Roberta Teichmüllera (klavír). Před první světovou válkou velmi činný pedagogicky i koncertně: učitel brněnské varhanické školy (1909–11), dómský varhaník v Olomouci (1914–15), kde učil na hudební škole Žerotína; koncertoval na klavír v mo­rav­ských městech a Polsku (1914 až 1915). Po vojenské službě v první světové válce, kdy bojoval na italské a ruské frontě (1915–18), učil v Brně na varhanické škole (1918–19), pak ustanoven profesorem klavíru a skladby zprvu na soukromé (od 1. 9. 1919), potom na státní konservatoři (od 1. 9. 1920 do 1947), kde se stal též členem zkušební komise; zároveň korepetitor brněnské opery (1919–20), učitel hudební školy Besedy brněnské (1918–19) a její ředitel (1920–46). Po rezignaci Ferdinanda Vacha sbormistr Besedy brněnské (12. 1919 až 1947), kde spolutvořil po Reissigovi novou skutečnou epochu koncertního podnikání i re­pro­duk­ce. Uvedl do Besedy brněnské s konečnou platností Janáčkovy kantáty, z nichž Glagolská mše zazněla vůbec poprvé (1927, též v Ženevě 1929), obnovil Dvořákův a Novákův kult, soustavně uváděl českou soudobou hudbu, počínajíc Foerstrem, Ostrčilem, Ladislavem Vycpálkem (premiéra Českého requiem 1943) a mo­rav­ský­mi skladateli (Petrželka, Chlubna).