Ve hře na violoncello na pražské konzervatoři žák Bedřicha Jaroše (1948–53), v komorní hře Ladislava Černého. Hře na gambu se učil na lidovém oddělení státní konservatoře (1953–55). Koncertně činný od 1951, věnoval se hlavně komorní souhře v Kohlmannově kvartetu (od 1951), přezvaném na Dvořákovo kvarteto (od 1953), s nímž se účastnil zájezdu do Varšavy (1955).

Syn Vojtěcha Měrky, po přesídlení celé rodiny v roce 1938 ze Slovenska do Prostějova, Brna a poté natrvalo začátkem války do Moravské Ostravy, začal v roce 1941 navštěvovat tehdejší Ústav hudby a zpěvu (violoncello a sólový zpěv). Po maturitě na reálném gymnáziu v Ostravě-Přívoze (1945) a vykonání státní zkoušky učitelské způsobilosti ve hře na violoncello (1946) studoval v Brně na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity hudební vědu a filozofii (doktorát 1952) a od roku 1948 na nově vzniklé JAMU hru na violoncello u Váši Černého (absolutorium 1953). Zároveň hned po maturitě začal působit v Ostravě jako violoncellista (zástupce koncertního mistra v rozhlasovém orchestru a zakládající člen Slezského tria). Po absolutoriu brněnské akademie pak založil Ostravské kvarteto a stal se koncertním mistrem operního orchestru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (1953–60); zároveň v letech 1953–56 působil jako violoncellista a dramaturg Ostravského komorního orchestru řízeného Rudolfem Vašatou a koncertní mistr Janáčkovy filharmonie Ostrava (1960–68). Celkem třicet pět let (1953–88) byl členem Ostravského kvarteta a s tímto souborem uskutečnil přes dva tisíce veřejných koncertů, na kterých bylo provedeno více než dvě stě různých smyčcových kvartetů doma i v zahraničí (Maďarsko, Polsko, Německo, Španělsko, Rumunsko, Norsko, Finsko, Švédsko, Dánsko, Rakousko, Bulharsko, tehdejší SSSR a Jugoslávie, Kuba, Itálie). V letech 1946–56 působil i jako komorní a operní pěvec – lyrický tenor (soukromý žák Rudolfa Vaška v tomto oboru používal pseudonym Jan Hruda) při více než 800 sólových rozhlasových relacích, na koncertech i v divadle (např. ztvárnil postavy Vítka ve Smetanově Daliboru, Pinkertona v Pucciniho Madame Butterfly). Po těžké autohavárii v roce 1956 (dokonce přežil klinickou smrt) redukoval svou uměleckou činnost a věnoval se pouze hře na violoncello. Jako koncertní umělec (komorní hráč a sólista na violoncello) účinkoval na několika tisícovkách koncertů. Od roku 1953 pětapadesát let nepřetržitě vyučoval hře na violoncello na ostravské konzervatoři, kde byl v letech 1990–92 ředitelem. Tři roky (1953–56) byl asistentem, pak přes deset let (1970–80) působil jako odborný asistent (v roce 1993 se habilitoval jako docent violoncellové hry) na JAMU v Brně. Za své pedagogické působení dovedl k absolutoriu ostravské konzervatoře (51) nebo i brněnské akademie celkem více jak šest desítek violoncellistů, z nichž se nejvíce uplatnili Miroslav Petráš, Bohuslav Pavlas, Richard Dedecius, Aleš Kaspřík, Petr Prause, Margit Koláčková-Klepáčová, Jiří Zedníček, Pavel Šabacký a další. V roce 1962 byl spoluzakladatelem (a pak stálým členem a předsedou poroty) soutěže O Cenu Beethovenova Hradce v Hradci nad Moravicí a od roku 1968 se pravidelně zúčastňoval jako porotce (i předseda) Heranovy soutěže v Ústí nad Orlicí i Janáčkovy soutěže v Brně.

Hru na violoncello vystudoval na brněnské konzervatoři u Františka Poura a Maxe Škvora (1936–40). Poté studoval na mistrovské škole v Praze pod vedením Ladislava Zelenky (1941–42). V letech 1942–45 byl koncertním mistrem rozhlasového orchestru ve Vídni, v letech 1945–56 působil na témže místě v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu Brno a v letech 1956–62 ve Státní filharmonii Brno. Vedle toho vyučoval na brněnské konzervatoři (1960–66). V roce 1966 přijal nabídku agentury Pragokoncert a stal se vedoucím skupiny violoncell symfonického orchestru v Aarhusu (Dánsko). Po návratu do Československa roku 1975 působil pedagogicky na brněnské konzervatoři, byl též lektorem mezinárodních interpretačních kurzů JAMU (1972–74).
Vystupoval jako koncertní sólista i komorní hráč v kvartetu s Josefem Doležalem, Otem Mazurkem a Karlem Chalupou. Vedle svých domovských orchestrů spolupracoval s Moravskou filharmonií Olomouc (1946), Slovenskou filharmonií Bratislava (1950, 1965), Krajskou filharmonií Gottwaldov (1957) a dalšími. Provedl v České republice poprvé Mjaskovského violoncellový koncert (1952), v roce 1959 premiéroval skladbu Jana Nováka Capriccio pro violoncello a orchestr. Při příležitosti svých sedmdesátých narozenin provedl na slavnostním koncertě v brněnském Besedním domě s Moravským kvartetem kvintet s dvěma violoncelly Franze Schuberta.

Bratr Eduarda Křenka. Studoval obchodní školu v rodišti a učil se na violoncello u J. Junka (1913–14). Studoval na vídeňské Hudební akademii (1914–17 u Grümmera), po převratu v Brně na konservatoři žákem Maxmiliana Škvora (absolvoval 1923). Studie hry na violoncello dokončil na mistrovské škole pražské konservatoře u Ladislava Zelenky (1937–38). Mezitím v Brně člen orchestru Národního divadla (1919–26), sólista a koncertní mistr rozhlasového orchestru (1926–45), učil na konservatoři (1939–40). Člen symfonického orchestru pražského rozhlasu (od 1945). Nejúspěšnější činnost prokázal jako violoncellista Moravského kvarteta (spoluzakladatel a člen 1923–41). S Moravským kvartetem na zájezdech v Německu (1925, 1930), v Itálii (1926) a ve Vídni (1926, 1928, 1930) a absolvoval na 270 veřejných koncertů. Sólová činnost koncertní od 1926 za doprovodu Břetislava Bakaly, Jana Heřmana aj. Vynikal ušlechtilým komorním tónem.

Vlastním jménem Bohumil Heran.
Základní hudební vzdělání získal u matky, která jej začala učit na klavír a sama byla velmi dobrou pianistkou. Poté následovalo pět let výuky hry na housle u Aloise Sychry. V devíti letech začal studovat hru na violoncello u ústeckého učitele a hudebníka Jana Mazánka. Roku 1919 ho vzal jeho otec za violoncellistou Hanušem Wihanem, který měl na Orlickoústecku v Brandýse nad Orlicí letní byt. Heran se ihned nato stal jeho žákem, avšak jen na čas, jelikož roku 1920 Hanuš Wihan zemřel. I přes tuto krátkou dobu se Heran od Wihana mnoho naučil, a proto mu získané dovednosti umožnily přeskočit hned dva ročníky pražské konzervatoře. Zde byl žákem Jana Buriana a po pětiletém studiu absolvoval v roce 1925 s Koncertem d moll Camila Saint-Saënse. Následovalo studium na mistrovské škole pražské konzervatoře rovněž u Jana Buriana (1925–26). Po absolutoriu obdržel Heran stipendium francouzské vlády ke studiu ve Francii. V Paříži na Conservatoire National de Musique pobýval dva roky (1926–28) a studoval u Gérarda Hekkinga.
První angažmá získal ve Švýcarsku ve Winterthuru (1928–29) a krátce působil také jako koncertní mistr a sólista Puppova orchestru v Karlových Varech (1929–30). V lednu 1930 byl však povolán do Prahy, kde získal místo koncertního mistra a sólisty Symfonického orchestru Československého rozhlasu; setrval zde 23 let. Po odchodu z tohoto orchestru se začal plně věnovat pedagogické činnosti. Nejdříve od roku 1953 na pražské konzervatoři a pak od roku 1962 na JAMU v Brně. Heran byl umělcem, který ovládal bohatý repertoár sólový i komorní, a to od Bacha až po soudobou tvorbu. Jeho první veřejné vystoupení se konalo v Ústí nad Orlicí v roce 1918, první koncert v Praze pak roku 1930. Heran koncertoval také ve Francii, Maďarsku, Anglii, Švýcarsku nebo Polsku. Do svého repertoáru zařazoval mnoho novinek. Jako první uvedl například II. sonátu Bohuslava Martinů, Impromptu Emila Votočka, skladby Josefa Bohuslava Foerstera, Iši Krejčího, Osvalda Chlubny, Jana Kapra, Daria Milhauda, Artura Honeggera a dalších. Věnovány mu byly některé skladby Emila Hlobila, Klementa Slavického, Iši Krejčího a další. Přechodně byl členem Českého klavírního kvarteta a tria a často spolupracoval s Pražským a Ondříčkovým kvartetem. Heran je také autorem několika knih (Muzikantův Skicář, Hanuš Wihan, Moje dojmy z festivalu).
Začátkem šedesátých let přišel s myšlenkou uspořádat ve svém rodném městě Ústí nad Orlicí soutěž pro mladé violoncellisty. Postupem let se mu podařilo s ústeckými organizátory vytvořit podmínky pro první ročník a soutěž se poprvé konala v roce 1968. Bohužel čtyři dny před soutěží nemocný Heran zemřel. Z poroty soutěže proto vzešel návrh, aby soutěž nesla jméno po svém zakladateli Bohuši Heranovi.

Pedagog na JAMU, člen Moravského kvarteta a předseda Rady Státní filharmonie Brno.

Syn a žák violoncellisty Josefa Háši. Vystudoval vídeňskou konzervatoř u P. Grümmera a Fr. Buxbauma (1919–25), pokračoval u D. Alexaniana na École Normale de Musique v Paříži (1925/26), později u H. Beckera (1929), v Mnichově u A. Waltera (1930–33), konečně pracoval ještě s Karlem Pravoslavem Sádlem. Byl postupně členem několika zahraničních orchestrů, u nás rozhlasového v Ostravě (1934–36) a potom v Praze členem Československého kvarteta.

Studoval na státní konservatoři v Brně u Ferdinanda Švandy, od roku 1945 členem Symfonického orchestru československého rozhlasu v Brně, od roku 1956 členem Státní filharmonie Brno.