Leoš Janáček

Jako učitel hudby zahájil svou kariéru na všeobecně vzdělávacích školách, mimo jiné na Slovanském gymnasiu, kde se stal jeho představeným jazykovědec a folklorista František Bartoš. Ten ho získal pro soustavnější aktivity v oboru teorie lidové písně, pověřil ho napsáním předmluvy ke svým dvěma sbírkám lidových písní (1889, 1901) a doporučil za předsedu Moravskoslezského výboru pro lidovou píseň (1905), kteroužto funkci Janáček vykonával až do své smrti. Společně s jazykovědcem Pavlem Vášou pak do tisku připravil sbírku Moravských písní milostných (1930). Hlavním působištěm Janáčkových pedagogických aktivit se stala Varhanická škola, kterou od jejího založení (1881) až do její fúze s hudební školou Besedy brněnské ve Státní konservatoř (1919) řídil a na níž též vyučoval. Varhanická škola se pod Janáčkovým vedením stala ústavem, který překročil brzy hranici svého původního poslání ve výchově venkovských varhaníků. V teoretických předmětech vychovával své nejnadanější žáky v budoucí skladatele (Jan Kunc, Josef Černík, Vilém Petrželka, Osvald Chlubna, Václav Kaprál a jiní). Počítal s tím, že se stane ředitelem Konzervatoře. Po převratu 1918 však byl jmenován (pouze) profesorem mistrovské školy skladby v Praze s působností v Brně. Toto rozhodnutí nesl trpce. Ve své mistrovské třídě vychoval několik dalších znamenitých žáků (Pavla Haase, Břetislava Bakalu a další).
Jako skladatel se Janáček mění postupně z mladistvého tradicionalisty na skladatele, uzavřeného dobrovolně do diaspory folklorního hnutí. V této izolaci uzrají mimo novoromantismus hlavní předpoklady jeho „impresionismu“, „verismu“ a „expresionismu“, aby se staly přímou konfrontací s těmito směry. Společensky se nekompromisnost zklamaného skladatele přesouvá k postavení izolovaného skladatele solitéra. Pozdní prosazení, jež je dílem souhry náhod, je pak součastně i východiskem vstřícných postojů k hudbě a kultuře nejmladší avantgardy. Janáček, uchráněn od modernismu wagnerovského především českými kulturně politickými postoji, přežije důležité desetiletí ponořen do lidové písně a hudby. Tato rovina nazírání na hlas, zpěv, interval, rytmus, zvuk a hustotu i další aspekty hudebního myšlení ho nikdy neopustí. U šedesátníka pak dojde ke kumulaci postojů, jež ho přivedou začátkem 20. let 20. století k pozicím hudebního avantgardisty. Janáček však není jen krátkodobým příslušníkem efemérního hnutí. Jeho hudba se stane ve druhém desetiletí 20. století projevem toho nejradikálnějšího, co se v letech 1900–1920 v evropské hudbě odehrálo. Mladý konzervativec však dorostl – uchráněn vyčerpávajících bojů 80. a 90. let 19. století – na starého avantgardistu. Obvykle sledujeme v dějinách hudebního myšleni opačný průběh. Tato výjimka je jednou z nejpozoruhodnějších v novodobých dějinách hudby.