Syn a žák Františka Černého. Zpíval v dómském sboru pod Josefem Nešverou, jako realista vypomáhal již v otcově škole i orchestru, dojížděl k Otakaru Ševčíkovi do Vídně (1916–17). Studoval po prvé světové válce v Praze u Ševčíka, Kociana i Ondříčka, absolvoval u Henry Marteaua na Německé hudební akademii (1924) i u Karla Hoffmanna na mistrovské škole konservatoře (1926–28). Jako stipendista ve Francii (1928–30) byl primáriem Kvarteta Slovanského ústavu v Paříži, kde studoval na l’Ecole Normale de Musique u Thibauta (housle) a Dirana Alexaniana (komorní hru). Po rozpadu kvarteta ve službách Československého rozhlasu (od 1933 koncertní mistr v Ostravě, od 1938 člen symfonického orchestru v Praze, od 1942 druhý koncertní mistr). Od r. 1959 v symfonickém a divadelním orchestru v Káhiře.
Vladimír Ambros pocházel z kantorské rodiny, ve které získal základy hudebního vzdělání ve hře na klavír, hře na housle a harmonii (otec Ezechiel Ambros, bratr Emanuel Ambros). Po jednom roce na prostějovské obchodní akademii zahájil studium na brněnské varhanické škole u Leoše Janáčka (1907–10) a ve studiu pokračoval na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem u Iwana Knorra (skladba), Bernharda Seklese (instrumentace) a Fritze Bassermanna (dirigování). Stal se korepetitorem v tamní opeře, do které ho přivedl František Neumann, v té době druhý kapelník. Ve Frankfurtu se seznámil se svou budoucí manželkou Mabel Frances Speakmanovou a anglickým skladatelem Cyrilem Scottem. Ve druhém ročníku konzervatoře získal Mozartovo stipendium, díky kterému odcestoval do Anglie. V Londýně se stal kapelníkem operní společnosti Carl-Rosa&Co. (1914–21) a zároveň působil jako korepetitor v Covent Garden. Z finančních důvodů hrál jako houslista v orchestru, varhaník v kostele a na klavír doprovázel němé filmy.
Po návratu do Československa byl činný v Prostějově (od roku 1921). Vyučoval v hudební škole, řídil ženský pěvecký sbor Vlastimila, mužský pěvecký sbor Orlice a Orchestrální sdružení (spolupráce s dechovou harmonií brněnského Národního divadla). Na pozvání Cyrila Scotta uskutečnil dva koncerty v Londýně (1929, Cambridge, Bedřich Smetana – Má vlast; 1932, BBC, Cyril Scott – Symfonie č. 1). Na několik let se stal ředitelem hudební školy v Břeclavi (1927–38), kde založil pěvecký sbor Městského osvětového sboru. Skládal scénickou hudbu pro spolek Břetislav (dramatický odbor osvětového sboru) a pro loutkové divadlo Radost (od roku 1931), ve kterém také řídil orchestr. Po návratu do Prostějova obnovil spolupráci s Orchestrálním sdružením, se kterým pořádal významné koncerty a zájezdy (Antonín Dvořák – Novosvětská symfonie, Petr Iljič Čajkovskij – Patetická symfonie, Wolfgang Amadeus Mozart – Symfonie Jupiter a další). Provedl také kantátu Svatební košile Vítězslava Nováka za přítomnosti autora. Jeho Symfonieta získala druhou cenu v Jubilejní nadaci Bedřicha Smetany (1940). Pohostinsky řídil brněnský rozhlasový orchestr.
Po válce byl Vladimír Ambros činný politicky (spolupráce s odbočkou Dělnické akademie, člen okresního a krajského výboru Obránců míru) a spolupracoval se Svazem českých skladatelů, který se zasloužil o provedení mnoha jeho skladeb. V Prostějově obnovil činnost Orchestrálního sdružení (první koncert 20. 5. 1945). Jeho skladby prováděla například Česká filharmonie a Moravská filharmonie, kterou několikrát sám řídil. Olomoucká opera provedla v roce 1953 jeho operu Maryla (podle historické novy Aloise Jiráska).
Ve svém skladatelském díle Vladimír Ambros zasáhl téměř do všech hudebních oblastí, od drobných instrumentálních miniatur po velká symfonická díla a opery. Katalog jeho skladeb sestává ze 135 kompozic. Přestože byl žákem Leoše Janáčka, stylově zpočátku vycházel více z tvorby Josefa Suka (Nálady pro klavír, melodramy Hornická Balada, Holoubek). Během pobytu ve Frankfurtu komponoval ve stylu francouzskému impresionismu (vliv Bernharda Seklese, El Christo de la Luz) a ve dvacátých letech byl ovlivněn tvorbou Vítězslava Nováka s domácími romantickými a impresionistickými prvky (Labutinka, Balada o nenarozeném dítěti). Vzor Vítězslava Nováka se odrazil také v klavírních skladbách Cestou, Pohádka o uvadlé růžičce a v symfonické trilogii Beskydy, ve které oslavil moravskou přírodu. V písňovém cyklu Sbohem a šáteček vyjádřil hluboké milostné vzplanutí. Po vzoru Leoše Janáčka ztvárnil lidové písně a tance například v opeře Ukradené štěstí. Několik skladeb bylo ovlivněno tvorbou Pařížské šestky a Igora Stravinského (Loutková svita). Jako reakci na nástup fašismu zkomponoval Symfonietu, Nálady z Atlanty, Symfonickou báseň pro devět nástrojů a Symfonii přírody. Po druhé světové válce byla jeho tvorba ovlivněna společenskou poptávkou (Veliký návrat, Rolnická suita).
V dětství dómský vokalista, obracel se k hudbě soustavně na učit. ústavu (maturita 1923), jako mimořádný žák Oldřicha Vávry na brněnské konservatoř (od 1922), kterou pak řádně absolvoval (1927). Vystudoval později i obor dirigování (1929–32) a zdokonaloval se v houslích soukromým studiem u Jindřicha Felda (1937 až 1938). Působil v brněnské pobočce Československého rozhlasu (od 1932 II. koncertní mistr). Prokázal platné služby nové české a zvláště moravské tvorbě v rozhlase i bývalém Klubu moravských skladatelů jako interpret četných novinek i jako primárius Novákova kvarteta a Moravského komorního tria. Vyučoval na brněnské konservatoři (1941–46). Uplatňoval se v rozhlase též dirigentsky (1932–36 a 1952 ad.). Z jeho skladeb vyšla klavírní suita Dětské chvilky (1931, Oldřich Pazdírek 1932; orchestrace Františka Suchého, brněnský rozhlas 8. 8. 1941), v rukopise zůstaly klavírní sonatina Volá Londýn (1943, provedeno v Praze 1943), suita pro housle a violu (1944, provedeno v Brně 1947), 3 klavírní Nálady (1949), sonatina pro hoboj a klavír (1949, provedeno v Brně 1954), sonáta pro flétnu a klavír Předjaří (věnováno Maxi Švabinskému, 1950, provedeno v Brně 1953) a Smyčcový kvartet (1950–51).
12. prosince 1917 poprvé vystoupil z iniciativy Karla Kovařovice s Českou filharmonií v rámci abonentního cyklu. V roce 1918 řídil orchestr Národního divadla a ve stejném roce provedl poprvé s Českou filharmonií Zrání Josefa Suka. Díky úspěšným vystoupením setrval u orchestru a v roce 1919 se stal po Ludvíku Vítězslavu Čelanském samostatným šéfdirigentem. Při České filharmonii založil Filharmonický sbor (1922). Kromě tříletého působení v Konzetrföreningenu ve Stockholmu řídil orchestr do roku 1941. Výrazně obohatil repertoár orchestru. Kromě českých klasiků zařazoval do repertoáru díla Leoše Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstra, Vítězslava Nováka a Bohuslava Martinů, dále skladatele francouzského impresionismu, Gustava Mahlera, Arnolda Schönberga, Bélu Bartóka, Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče. Vytvořil první kompletní nahrávku Mé vlasti Bedřicha Smetany (1929). Podnikal koncertní zájezdy po českých městech i do zahraničí (Itálie, Vídeň). Meziválečné období vyvrcholilo v roce 1935 zájezdy do Velké Británie, Francie a Belgie. V roce 1935 zemřel Otakar Ostrčil a Václav Talich se stal správcem opery Národního divadla, ve kterém nastudoval základní operní repertoár a řadu soudobých děl. V Národním divadle a v České filharmonii působil paralelně šest let. V letech 1932–37 pedagogicky působil na pražské konzervatoři a v roce 1932 byl jmenován profesorem dirigování na mistrovské škole pražské konzervatoře. V roce 1941 provedl Mou vlast Bedřicha Smetany v Berlíně a Drážďanech. Mnohokrát dirigoval zahraniční orchestry. V roce 1939 založil Pražský hudební máj (předchůdce Pražského jara). 21. 4. 1942 se stal šéfdirigentem opery Národního divadla. Nezúčastnil se zájezdu do Berlína, protože podstoupil operaci ve Vinohradské nemocnici, a na několik let omezil svou koncertní činnost.
Po konci druhé světové války strávil přes měsíc ve vězení kvůli obvinění z kolaborace. Jeho první poválečné vystoupení se uskutečnilo v roce 1946, kdy provedl Mou vlast Bedřicha Smetany s orchestrem Národního divadla. Od července 1947 do února 1948 opět působil v Národním divadle. Po komunistickém puči v roce 1948 mu bylo z politických důvodů znemožněno na šest let vystupování. Po odchodu z Národního divadla řídil Komorní orchestr Slovenské filharmonie (1949–52) a velký orchestr Slovenské filharmonie (1951–52). Prosazoval zde tvorbu slovenských skladatelů a zasloužil se o trvalé zařazování jejich děl do operního repertoáru. Pedagogicky působil na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (1949–52). V letech 1954–55 opět řídil Českou filharmonii (Pražské jaro, spolupráce se Svjatoslavem Richterem). Pro Československou televizi natočil kompletní Slovanské tance (1955). Vzhledem k nemoci omezil svou výkonnou činnost na nahrávání na gramofonové desky. Od roku 1956 žil v Berouně.
Václav Talich byl ve své době nejvýznamnějším českým dirigentem. Vyrostl v hudebnické rodině a získal hudební vzdělání u předních českých pedagogů. Získal praxi v komorní hudbě (České kvarteto) a působil v orchestrech pod významnými dirigenty. Hlavní oblastí jeho činnosti byla symfonická hudba a opera. Na vysokou úroveň pozvedl Českou a Slovenskou filharmonii. V Národním divadle prosazoval českou soudobou operní tvorbu (Bohuslav Martinů, Pavel Bořkovec, Karel Boleslav Jirák a další). Jeho nastudování některých oper se setkávala se silnými kritickými ohlasy, co se týká inscenační stránky a hudebních úprav (Leoš Janáček – Příhody Lišky Bystroušky, Káťa Kabanová, Vítězslav Novák – Lucerna a další). Kladl důraz na intonační čistotu, přesný rytmus, výraz, zpěvnost a zejména obsahovost skladeb. Z cizí tvorby se zaměřoval na ruské skladatele, Wolfganga Amadea Mozarta a francouzský impresionismus. Vytvořil velké množství nahrávek na gramofonové desky u společnosti Supraphon. K jeho nejvýznamnějším žákům patřili Iša Krejčí, Karel Ančerl, Jaroslav Krombholc a Otakar Trhlík. Stal se členem Stockholmské královské hudební akademie (1928), členem České akademie věd a umění (1936) a čestným členem Umělecké besedy. Získal zlatou medaili města Boloně, rumunské, jugoslávské, švédské a francouzské vyznamenání. V roce 1957 byl jmenován národním umělcem.
Po maturitě na reálném gymnáziu v Bílovci (1951) absolvoval v Brně abiturientský kurs JAMU (1951–52), připravenve hře na housle Městské hudební škole v Opavě. Žák Jana Šlaise na JAMU (1952–56), po absolutoriu člen Státní filharmonie v Brně, pak aspirant JAMU u Františka Kudláčka (od 18. 4. 1958) Klasicko-romantický repertoár. Získal II. cenu celostátní soutěže muzických akademiíza přednes Mozarta (1956), III. cenu a titul laureáta na Mezinárodním festivalu mládeže a studentstva v Moskvě(1957). Roku 1958 zúčastnil se houslové soutěže v Paříži. Komorní souhru pěstoval jako primarius Brněnského komorního vysokoškolského souboru. Je profesorem houslové hry na konservatoři v Brně. Od roku 1964 působí pedagogicky a koncertně v Tokiu.
Byl žákem Houslové školy Aloise Rychty v Ostravě (1939–44) a soukromě studoval u Jindřicha Felda v Praze (1944–47). Po krátkém působení v operním orchestru Českého divadla v Olomouci se stal houslistou Ostravského rozhlasového orchestru (1945–53), s nímž se několikrát uplatnil i jako sólista. Od 1. ledna 1954 hrál v tehdejším Ostravském symfonickém orchestru a roku 1953 se stal jedním ze zakládajících členů Ostravského kvarteta, které bylo v roce 1960 jmenováno komorním souborem Státní filharmonie Ostrava, v němž jako druhý houslista působil až do své smrti (zemřel po operaci mozkového nádoru). Na ostravské konzervatoři vyučoval několik let hře z listu.
Po jednoročním učitelském kurzu v Trutnově (1946) studoval pražskou konservatoř (absolvoval 1951 u Bedřicha Voldana) a AMU (1953–58 Jaroslav Pekelský). Člen orchestru Národního divadla (1955–57) a FOK (od 1957), jehož kvarteta je členem.
Studoval reálku (1917–24) a universitu v Brně (matematika, 1924–28). Hře na housle se učil od sedmi let soukromě, pak v Besedě brněnské u Rudolfa Reissiga a na brněnské konservatoři (mimořádný posluchač Oldřicha Vávry, absolvoval 1928). Hoffmannův žák na mistrovské škole v Praze (1928–32). V komorní třídě Ladislava Zelenky založil kvarteto, jehož byl primáriem (1928–32). Po absolutoriu se sice soubor rozešel, ale znovu se ustavil jako Peškovo kvarteto (leden 1935, od 1945 Československé kvarteto). Hrál první housle v brněnském rozhlasovém orchestru (1926–28), po skončení vojenské služby v rozhlasovém orchestru v Praze (1934–43). Od 1957 učil hře na housle na pražské konservatoři, byl docentem hry na housle a komorní hry na AMU (od 1961).
Studoval nejprve na reálném gymnáziu ve Vsetíně, poté na pražské konzervatoři ve třídě Bedřicha Voldana (1945–50), kterou absolvoval Koncertem pro housle a orchestr a moll Alexandra Konstantinoviče Glazunova se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Studium hudební vědy a estetiky na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity (1945–48) nedokončil. Roku 1947 byl finalistou mezinárodní houslové soutěže v Ženevě.
Byl členem Pražského kvarteta (1951–55), působil jako koncertní mistr Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1954–61) a v roce 1955 založil Kvarteto města Prahy (do roku 1958 jako Kvarteto FOK), jehož byl primáriem a v němž ukončil svoji činnost v roce 2001. Kromě těchto aktivit vystupoval také jako sólista a podnikl několik sólových koncertních turné po zahraničí. Souborně provedl a pro firmu Supraphon realizoval kompletní nahrávku sólových sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha, čímž si získal vysokou pozornost jak doma, tak v zahraničí.
Hru na housle studoval nejdříve soukromě u Josefa Muziky (1938–39), později na brněnské konzervatoři (1941–46), konzultoval v Salzburgu s Vášou Příhodou (1943), a studoval na JAMU (1946–50) u Františka Kudláčka, kde absolvoval koncertem s Rozhlasovým symfonickým orchestrem pod taktovkou Břetislava Bakaly. Pobýval na stáži v Moskvě na Konzervatoři Pjotra Iljiče Čajkovského (1963).
Jako pedagog působil na JAMU (1954–75), kde obdržel uměleckou aspiranturu (1951) a později zde působil jako asistent, odborný asistent a docent (1964), a na pražské AMU (1973–94), kde mu byla udělena profesura (1978). Z jeho třídy vyšly čtyři desítky koncertních mistrů a primáriů našich i zahraničních orchestrů a komorních těles, stejně jako pedagogů uměleckých škol a akademií.
Od roku 1940 se po téměř pět desetiletí věnoval také bohaté koncertní činnosti s mnoha hudebními tělesy ve více než dvaadvaceti zemích světa. Byl sólistou lázeňských orchestrů v Bad Ischl a Sallzkammerugu (1943), v roce 1957 debutoval s Českou filharmonií, byl členem Moravského kvarteta (1948), sólistou Hudební a artistické ústředny – později Pragokoncertu (1953–54), členem Pražského tria (1982) a tělesa Bohemia Trio (1990). Soustavná sólistická činnost na jevištích v Evropě, Asii, Africe i Latinské Americe zahrnuje také asi sto koncertů na japonském turné s Tokijským symfonickým orchestrem (1961), a koncert v Královském paláci v Teheránu (1962).