Burja Burian

Vztah k hudbě získal už v dětství – jeho otec byl žákem Leoše Janáčka na Učitelském ústavu v Brně a později dirigentem sboru v Litovli. Již za studií na reálném gymnáziu v Litovli (1923–31) navštěvoval tamní hudební školu, kde se učil hře na klavír a housle. Po maturitě navázal studiem zpěvu na brněnské konzervatoři u Theodora Černíka (1931–35) a u Bohumila Soběského (1935–38). Souběžně studoval také práva na Masarykově univerzitě, kde setrval až do roku 1939, kdy byla škola uzavřena. Téhož roku se stal sólistou brněnské opery (15. 12. 1939). Jeho hlas byl jasnějšího a ostřejšího zabarvení, s dobrými technickými dispozicemi. Za okupace byl totálně nasazen jako sborista Städtische Bühnen Brünn, kde zpíval i sólové party v italštině. V letech 1942–44 spolupracoval s Besedou Brněnskou, na jejíchž koncertech zpíval sólové tenorové party v kantátách a oratoriích. Po osvobození v roce 1945 si dodělal doktorát na právnické fakultě (JUDr.) a 15. srpna téhož roku byl angažován jako sólista opery Národního divadla v Brně.
Věnoval se také koncertnímu zpívání (tenorové party ve Dvořákově Svaté Ludmile, 1946, Chlubnově Českém vzkříšení, premiéra 7. 3. 1946, v Mozartově i Dvořákově Requiem, 1946 a 1951, v Bachových Matoušových pašijích, 1950 a další). Působil i v rozhlase, pro který zpíval jak operní repertoár (zejména z Janáčkových oper), tak populární písně s doprovodem rozhlasového orchestru pod vedením Antonína Devátého. Z Národního divadla odešel v roce 1951 a soustředil se na pedagogickou činnost. Absolvoval tříletý varhanický kurs a stal se v Brně učitelem zpěvu na hudební škole Jaroslava Kvapila (1954–57), na Lidové škole umění na Hlinkách (1957) a na Lidové škole umění v Koněvově ulici. Přes své pedagogické úspěchy byl v roce 1977 přeložen na základní školu do Líšně a bylo mu znemožněno další vyučování sólového zpěvu. Podporoval a propagoval také zájmovou uměleckou činnost. Jeho manželkou byla Helena Burianová, rovněž sólistka brněnské opery.