Stanislav Tauber

Studoval gymnázium v Olomouci (1888–92), kde byl fundatistou při dómě u Josefa Nešvery, a učitelský ústav v příboře (1893–97). Podučitel v Kelči, učitel v Hranicích a v Brně Husovicích, pak zatímní správce (od 1920) a ředitel chlapecké měšťanské školy na Zvonařce (1933–38). Brzy po státní zkoušce z hudby v Praze (1903) vstoupil do PSMU (1906), kde fungoval jako první tenorista a sólista, věrný spolupracovník Vachův a Šoupalův a předseda sdružení (1937–46). V pěveckém kvartetu, které utvořil (1907), zpíval I. tenor a Emil Axman II. bas. Vídeňský pedagog Robinson doporučoval mu sice angažmá u opery (1910), ale Tauber byl typický koncertní pěvec-umělec, zůstal věren PSMU, s nímž se zůčastnil též celkem 19 zahraničních zájezdů (do 1946). V Brně horlivý a obětavý člen sboru Besedy brněnské (1921–45), zároveň místopředseda (15 let). Po osvobození žil v Praze až do své smrti (1945–59). Hánacky bodrý a lidový, vynikal kovovou krásou hlasu, zářivými výškami, podmanivou vřelostí přednesu. Konal na 300 samostatných koncertů písňových a áriových (JanáčkůvZápisník zmizelého, písně českých klasiků a soudobých skladatelů), vystoupil příležitostně v šesti operách (zvláště jako Jeník v Prodané nevěstě), nejvíce se zasloužil přednesem sól v kantátách českých i cizích mistrů, jež uváděla Beseda brněnská (Dvořák, poprvé v Janáčkově Glagolské mši – 1927 aj.). Čestný člen (1943) a čestný předseda (1946) PSMU, čestný člen Besedy brněnské (1939); vyznamenán historickou zlatou medailí pěvecké obce české (1939). V Brně měl poslední koncert 10. října 1945, v Praze naposled příležitostně zpíval s PSMU (29. prosince 1954). Napsal své životopisné vzpomínky Můj hudební svět.