Pěvecké sdružení moravských učitelů

Sbor vznikl z popudu pedagoga Ferdinanda Vacha, působícího na Učitelském ústavu v Kroměříži, v ovzduší doznívajícího celonárodního módního trendu sborového zpěvu, který se etabluje po roce 1848 a který plní především funkci společenskou na úkor umělecké kvality. Záměrem zakladatele bylo vytvořit těleso zbavené diletantismu progresivní koncepcí práce, kde kladl důraz především na zpěv zpaměti, přesnou intonaci a hlasovou kulturu, podmíněnou individuálním hlasovým výcvikem.
S počáteční fází fungování sboru je také neodmyslitelně spojena osobnost a tvorba Leoše Janáčka. Janáček se sborem úzce spolupracoval již od roku 1904, jako přímý účastník zkoušek vytvářel pro sbor repertoár a mnohé skladby získávaly svou finální podobu právě zde. Tento se sborem úzce provázaný tvůrčí proces umožňoval Janáčkovi uskutečňovat jeho na tehdejší dobu extrémní skladby, které současně zvyšovaly nároky na sbor a jeho celkovou uměleckou úroveň. Janáček se v roce 1911 stal čestným členem sboru a jeho odkaz je coby janáčkovská tradice stále aktuální součástí dramaturgie tělesa.
Činnost sboru byla v období od ledna 1915 do února 1917 přerušena první světovou válkou. V meziválečném období došlo k rozkvětu sboru a Pěvecké sdružení moravských učitelů se stalo uznávaným kulturně společenským tělesem doma i v zahraničí. Po Vachově rezignaci ze zdravotních důvodů (1935), se po tajné volbě s výsledkem 59 hlasů ze 60 stal 27. října 1936 jediným dirigentem Pěveckého sdružení moravských učitelů Jan Šoupal. Za jeho působení sbor rozvíjel započatou dramaturgickou linii a získával také mimo jiné několik suverénních vítězství v náročných sborových soutěžích.
V roce 1964 přebral vedení sboru Antonín Tučapský, jenž výrazně ovlivnil celkovou dramaturgii repertoáru, kde se na jednu stranu zaměřuje na klasickou polyfonii, na stranu druhou zařazuje moderní hudbu skladatelů Emila Axmana, Petra Ebena, Václava Kučery, Otakara Ostrčila, ze zahraničních skladatelů pak hudbu Benjamina Brittena, Carla Orffa, Igora Stravinského. Období tzv. normalizace ovšem výrazně zasáhlo do působení sboru. Antonín Tučapský byl nucen předčasně ukončit činnost a emigrovat do Anglie, sboru nebylo umožněno koncertovat za hranicemi a to i přes všechna dříve získaná ocenění, jež byla prezentována jako úspěchy socialistické kultury. Nástupcem Tučapského z řad členů sboru se v letech 1972–78 stal Oldřich Halma, dirigent Slovácké filharmonie, jehož zásluhou sbor fungoval v konstantní umělecké kvalitě s důrazem na rytmickou přesnost. Jako činný skladatel a významný upravovatel zejména slováckých lidových písní pro všechny typy sborů, obohatil těmito repertoár tělesa.
V roce 1975 vstoupil do Pěveckého sdružení moravských učitelů Lubomír Mátl, jež se po půlroce působení ve sboru stal jeho sbormistrem.