Vladimír Ambros pocházel z kantorské rodiny, ve které získal základy hudebního vzdělání ve hře na klavír, hře na housle a harmonii (otec Ezechiel Ambros, bratr Emanuel Ambros). Po jednom roce na prostějovské obchodní akademii zahájil studium na brněnské varhanické škole u Leoše Janáčka (1907–10) a ve studiu pokračoval na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem u Iwana Knorra (skladba), Bernharda Seklese (instrumentace) a Fritze Bassermanna (dirigování). Stal se korepetitorem v tamní opeře, do které ho přivedl František Neumann, v té době druhý kapelník. Ve Frankfurtu se seznámil se svou budoucí manželkou Mabel Frances Speakmanovou a anglickým skladatelem Cyrilem Scottem. Ve druhém ročníku konzervatoře získal Mozartovo stipendium, díky kterému odcestoval do Anglie. V Londýně se stal kapelníkem operní společnosti Carl-Rosa&Co. (1914–21) a zároveň působil jako korepetitor v Covent Garden. Z finančních důvodů hrál jako houslista v orchestru, varhaník v kostele a na klavír doprovázel němé filmy.
Po návratu do Československa byl činný v Prostějově (od roku 1921). Vyučoval v hudební škole, řídil ženský pěvecký sbor Vlastimila, mužský pěvecký sbor Orlice a Orchestrální sdružení (spolupráce s dechovou harmonií brněnského Národního divadla). Na pozvání Cyrila Scotta uskutečnil dva koncerty v Londýně (1929, Cambridge, Bedřich Smetana – Má vlast; 1932, BBC, Cyril Scott – Symfonie č. 1). Na několik let se stal ředitelem hudební školy v Břeclavi (1927–38), kde založil pěvecký sbor Městského osvětového sboru. Skládal scénickou hudbu pro spolek Břetislav (dramatický odbor osvětového sboru) a pro loutkové divadlo Radost (od roku 1931), ve kterém také řídil orchestr. Po návratu do Prostějova obnovil spolupráci s Orchestrálním sdružením, se kterým pořádal významné koncerty a zájezdy (Antonín Dvořák – Novosvětská symfonie, Petr Iljič Čajkovskij – Patetická symfonie, Wolfgang Amadeus Mozart – Symfonie Jupiter a další). Provedl také kantátu Svatební košile Vítězslava Nováka za přítomnosti autora. Jeho Symfonieta získala druhou cenu v Jubilejní nadaci Bedřicha Smetany (1940). Pohostinsky řídil brněnský rozhlasový orchestr.
Po válce byl Vladimír Ambros činný politicky (spolupráce s odbočkou Dělnické akademie, člen okresního a krajského výboru Obránců míru) a spolupracoval se Svazem českých skladatelů, který se zasloužil o provedení mnoha jeho skladeb. V Prostějově obnovil činnost Orchestrálního sdružení (první koncert 20. 5. 1945). Jeho skladby prováděla například Česká filharmonie a Moravská filharmonie, kterou několikrát sám řídil. Olomoucká opera provedla v roce 1953 jeho operu Maryla (podle historické novy Aloise Jiráska).
Ve svém skladatelském díle Vladimír Ambros zasáhl téměř do všech hudebních oblastí, od drobných instrumentálních miniatur po velká symfonická díla a opery. Katalog jeho skladeb sestává ze 135 kompozic. Přestože byl žákem Leoše Janáčka, stylově zpočátku vycházel více z tvorby Josefa Suka (Nálady pro klavír, melodramy Hornická Balada, Holoubek). Během pobytu ve Frankfurtu komponoval ve stylu francouzskému impresionismu (vliv Bernharda Seklese, El Christo de la Luz) a ve dvacátých letech byl ovlivněn tvorbou Vítězslava Nováka s domácími romantickými a impresionistickými prvky (Labutinka, Balada o nenarozeném dítěti). Vzor Vítězslava Nováka se odrazil také v klavírních skladbách Cestou, Pohádka o uvadlé růžičce a v symfonické trilogii Beskydy, ve které oslavil moravskou přírodu. V písňovém cyklu Sbohem a šáteček vyjádřil hluboké milostné vzplanutí. Po vzoru Leoše Janáčka ztvárnil lidové písně a tance například v opeře Ukradené štěstí. Několik skladeb bylo ovlivněno tvorbou Pařížské šestky a Igora Stravinského (Loutková svita). Jako reakci na nástup fašismu zkomponoval Symfonietu, Nálady z Atlanty, Symfonickou báseň pro devět nástrojů a Symfonii přírody. Po druhé světové válce byla jeho tvorba ovlivněna společenskou poptávkou (Veliký návrat, Rolnická suita).
12. prosince 1917 poprvé vystoupil z iniciativy Karla Kovařovice s Českou filharmonií v rámci abonentního cyklu. V roce 1918 řídil orchestr Národního divadla a ve stejném roce provedl poprvé s Českou filharmonií Zrání Josefa Suka. Díky úspěšným vystoupením setrval u orchestru a v roce 1919 se stal po Ludvíku Vítězslavu Čelanském samostatným šéfdirigentem. Při České filharmonii založil Filharmonický sbor (1922). Kromě tříletého působení v Konzetrföreningenu ve Stockholmu řídil orchestr do roku 1941. Výrazně obohatil repertoár orchestru. Kromě českých klasiků zařazoval do repertoáru díla Leoše Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstra, Vítězslava Nováka a Bohuslava Martinů, dále skladatele francouzského impresionismu, Gustava Mahlera, Arnolda Schönberga, Bélu Bartóka, Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče. Vytvořil první kompletní nahrávku Mé vlasti Bedřicha Smetany (1929). Podnikal koncertní zájezdy po českých městech i do zahraničí (Itálie, Vídeň). Meziválečné období vyvrcholilo v roce 1935 zájezdy do Velké Británie, Francie a Belgie. V roce 1935 zemřel Otakar Ostrčil a Václav Talich se stal správcem opery Národního divadla, ve kterém nastudoval základní operní repertoár a řadu soudobých děl. V Národním divadle a v České filharmonii působil paralelně šest let. V letech 1932–37 pedagogicky působil na pražské konzervatoři a v roce 1932 byl jmenován profesorem dirigování na mistrovské škole pražské konzervatoře. V roce 1941 provedl Mou vlast Bedřicha Smetany v Berlíně a Drážďanech. Mnohokrát dirigoval zahraniční orchestry. V roce 1939 založil Pražský hudební máj (předchůdce Pražského jara). 21. 4. 1942 se stal šéfdirigentem opery Národního divadla. Nezúčastnil se zájezdu do Berlína, protože podstoupil operaci ve Vinohradské nemocnici, a na několik let omezil svou koncertní činnost.
Po konci druhé světové války strávil přes měsíc ve vězení kvůli obvinění z kolaborace. Jeho první poválečné vystoupení se uskutečnilo v roce 1946, kdy provedl Mou vlast Bedřicha Smetany s orchestrem Národního divadla. Od července 1947 do února 1948 opět působil v Národním divadle. Po komunistickém puči v roce 1948 mu bylo z politických důvodů znemožněno na šest let vystupování. Po odchodu z Národního divadla řídil Komorní orchestr Slovenské filharmonie (1949–52) a velký orchestr Slovenské filharmonie (1951–52). Prosazoval zde tvorbu slovenských skladatelů a zasloužil se o trvalé zařazování jejich děl do operního repertoáru. Pedagogicky působil na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (1949–52). V letech 1954–55 opět řídil Českou filharmonii (Pražské jaro, spolupráce se Svjatoslavem Richterem). Pro Československou televizi natočil kompletní Slovanské tance (1955). Vzhledem k nemoci omezil svou výkonnou činnost na nahrávání na gramofonové desky. Od roku 1956 žil v Berouně.
Václav Talich byl ve své době nejvýznamnějším českým dirigentem. Vyrostl v hudebnické rodině a získal hudební vzdělání u předních českých pedagogů. Získal praxi v komorní hudbě (České kvarteto) a působil v orchestrech pod významnými dirigenty. Hlavní oblastí jeho činnosti byla symfonická hudba a opera. Na vysokou úroveň pozvedl Českou a Slovenskou filharmonii. V Národním divadle prosazoval českou soudobou operní tvorbu (Bohuslav Martinů, Pavel Bořkovec, Karel Boleslav Jirák a další). Jeho nastudování některých oper se setkávala se silnými kritickými ohlasy, co se týká inscenační stránky a hudebních úprav (Leoš Janáček – Příhody Lišky Bystroušky, Káťa Kabanová, Vítězslav Novák – Lucerna a další). Kladl důraz na intonační čistotu, přesný rytmus, výraz, zpěvnost a zejména obsahovost skladeb. Z cizí tvorby se zaměřoval na ruské skladatele, Wolfganga Amadea Mozarta a francouzský impresionismus. Vytvořil velké množství nahrávek na gramofonové desky u společnosti Supraphon. K jeho nejvýznamnějším žákům patřili Iša Krejčí, Karel Ančerl, Jaroslav Krombholc a Otakar Trhlík. Stal se členem Stockholmské královské hudební akademie (1928), členem České akademie věd a umění (1936) a čestným členem Umělecké besedy. Získal zlatou medaili města Boloně, rumunské, jugoslávské, švédské a francouzské vyznamenání. V roce 1957 byl jmenován národním umělcem.
Ferdinand Vach pocházel z učitelské rodiny a měl sedm sourozenců. V mládí se živil v Praze na Strahově jako vokalista-altista (1869–73), zpíval v chlapeckém sboru Žofínské akademie (zde poznal světskou sborovou tvorbu, 1871–73), vypomáhal v Týnském chrámu a u sv. Víta. Během studia byl varhaníkem a sbormistrem v Karlíně, v Besedě dělnické a ve Slavoji. Na několik měsíců se stal kapelníkem u kočovné divadelní společnosti Františka Pokorného (1886). Během hostování v Uherském Hradišti dostal nabídku z Kroměříže, kde poté působil jako ředitel a sbormistr hudební školy spolku Moravan. V Kroměříži vyučoval zpěv na gymnáziu (založil zde pěvecký sbor, 1888–93, 1895–1905) a na učitelském ústavu (1891–1905).
Spojením žáků čtvrtého ročníku učitelského ústavu se staršími učiteli vznikl Učitelský dorost pedagogia v Kroměříži. V roce 1904 dostal tento spolek název Pěvecké sdružení moravských učitelů, které se Vachovou zásluhou rozvinulo v těleso s vynikající pěveckou a interpretační úrovní. 1. září 1905 byl Vach již jako uznávaná osobnost hudebního života jmenován učitelem na učitelském ústavu v Brně. Vyučoval zpěv také na První české reálce (1908–14) a na varhanické škole v Brně (1907–09, 1918–19). 29. dubna 1913 byl jmenován profesorem. V roce 1912 založil Moravský smíšený sbor učitelský, se kterým poprvé veřejně vystoupil 25. února 1912. V době první světové války však byla velká část mužských členů sboru odvedena na frontu, takže z ženské části tělesa Vach ustanovil Sbor moravských učitelek (1915, od roku 1936 Vachův sbor moravských učitelek). Po první světové válce Vach obnovil činnost mužského i smíšeného sboru, které pod jeho vedením dosáhly uměleckého vrcholu. Byl jmenován dirigentem Filharmonického sboru Beseda brněnská (prosinec 1918 – podzim 1919). Na brněnské konzervatoři vyučoval zpěv a dirigování (1920–23). Věnoval se také kompoziční činnosti, která však zůstala ve stínu sbormistrovské. Největšího úspěchu dosáhl ve sborové tvorbě a kantátách, jejichž premiéry většinou sám řídil.
Po smrti Františka Neumanna byl přijat do Národního divadla v Brně jako dirigent (16. srpna 1929). Spolupracoval s Břetislavem Bakalou a Zdeňkem Chalabalou. Pedagogicky působil na brněnské konzervatoři (od 1. listopadu 1929). V roce 1946 byl jmenován profesorem. Během druhé světové války působil jako korepetitor sólistů brněnské opery a realizoval s nimi koncerty v českých městech. V roce 1945 byl Revolučním národním výborem jmenován správcem a uměleckým šéfem brněnské opery (do 1949). V roce 1951 byl jmenován docentem na JAMU, kde vykonával funkci proděkana hudební fakulty. Pracoval v redakci Hudebních rozhledů a stal se předsedou odbočky Svazu československých skladatelů. Působil jako referent v Lidových novinách (1942–45, 1948–49) a psal články do Divadelních listů (1929–55). Kompozici se věnoval zejména po druhé světové válce. Největšího úspěchu dosáhl v písních a sborech.