Studoval v Plzni reálné gymnázium (mat. 1920), klavír (od 6 do 18 let) u J. Filipovského a zpěv u J. Branžovského (1917–19). Ve zpěvu pokračoval u Č. Klause (1919), K. Buriana (1920–24), E. Buriana (1924/26), E. Noëmi (1926–27), v Miláně u M. Granilho (1927 až 1929) a u G. Ranieriho ve Vídni (1929–30). Umělecký spolupracovník Skupova divadla Spejbla a Hurvínka v Praze (1930–36, pro ně skládal náladové a taneční písně), nakonec sólista Československého rozhlasu v Praze (1936–44 v Kühnově Českém pěveckém sboru, 1944/54 samostatně, od 1954 externě). Po osvobození učil zároveň na pražské konservatoři (1945–54). Věnoval se téměř výhradně zpěvu písní (v Československém rozhlase asi 3000 relací), provedl mnoho desítek rukopisných novinek, ze skladatelů mu věnovali své písně např. J. B. Foerster, E. Axman, J. Jindřich, I. Krejčí, J. Kapr, J. Seidel aj. Vytvořil s pianistkou Z. Lochmanovou stálé duo (od 1945). Na desky (asi 126) nazpíval vedle převážně české písňové literatury hlavně písně lidové. Vedle rozhlasové činnosti vystoupil více než na 600 veřejných koncertech (prvý koncert v Plzni 1. 4. 1927). Podnikl několik zahraničních zájezdů (Polsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko, Holandsko, Německo, Rakousko, Francie, Rumunsko). Velmi se zasloužil o provádění písňové tvorby vůbec.
Jeho prvním učitelem zpěvu byl brněnský hudební skladatel a pedagog Antonín Hromádka, v jehož chlapeckém sboru zpíval. Vystudoval Učitelský ústav v Brně (maturita 1922), absolvoval šest semestrů Vysoké školy pedagogické a poté vykonával učitelské povolání na různých školách, ale současně se při studiích a zaměstnání vzdělával v pěveckém umění – u Valentina Šindlera (1922–24), Antonína Janečka (1925–29), Marie Hlouškové (1929–40), nadále zpíval v brněnských sborech – Pěvecké sdružení Foerster, Brněnská beseda, Pěvecké sdružení moravských učitelů, kde se dokonce vypracoval na pozici sólisty. Roku 1945 absolvoval pěvecké oddělení brněnské konzervatoře, kde jej pedagogicky vedl Bohumil Soběský. Roku 1946 po řádném konkurzu začal na brněnské konzervatoři vyučovat sólový zpěv, zároveň působil jako lektor hlasové výchovy na nově vzniklé JAMU. Od roku 1950 již vyučoval pouze na JAMU (1950 odborný asistent, 1955 docent). I přes svou pedagogickou práci zůstával umělecky činným. Vystupoval především koncertně, dlouhodobě spolupracoval s brněnským rozhlasem, nazpíval na třicet gramofonových snímků, ale také se uplatnil v divadelních rolích. Za více než čtyřicet let svého uměleckého působení provedl bohatý pěvecký repertoár, vynikal především v interpretaci písňové tvorby, v této oblasti nejvíce spolupracoval s Břetislavem Bakalou, později jej na klavír doprovázel Ludvík Kundera. Zvláštní pozornost Válka věnoval soudobé, hlavně české tvorbě, bývá ceněn např. za provedení písňového cyklu Leoše Janáčka Zápisník zmizelého, nejvíce však vynikal v interpretaci lidových písní. Byl častým interpretem písní a árií překládaných do esperanta. V divadle ztvárňoval především role v operách Bedřicha Smetany, Pjotra Iljiče Čajkovského, Františka Škroupa, Richarda Strausse. Z jeho žáků se výrazně prosadili Václav Halíř, Oldřich Jakubík, Václav Florian, Leo Marian Vodička, Naděžda Vilímová-Roušová a další. Spolupracoval s Romanem Mrázkem na překladu knihy Rozvoj pěvce a jeho hlasu ruského autora Dmitrije L. Aspelunda (Praha 1952). Odborně se podílel na knize Jaromíra Soukupa Hlas, zpěv, pěvecké umění (Praha 1959).
Studoval učitelský ústav v Brně (1901–05). Městský administrativní ředitel v. v. v Brně. Účastnil se horlivě hudebního života v Besedě brněnské od 1906 jako sólista i sborový zpěvák. Zpíval sóla ve Fibichově Jarní romanci (1906), Charpentierově Životě básníkově (1907), Novákově Bouři (1910) a sólově jeho Baladu o duši J. Nerudy (1908). Prokázal Besedě cenné a nezištné služby i po světové válce. Přednesl sólový hlas v Berliozově Faustově prokletí (1925), ve Franckově Blahoslavenství (1926) i ve Foerstrově Svatém Václavu (1930). Soustavně se věnoval písňové tvorbě Ladislava Vycpálka, vystupoval sólově též v brněnském rozhlase (do 1935).
Narodil se v rodině učitele a školního inspektora. Během studií práv v Lyonu se roku 1904 se seznámil s hercem, režisérem a později učitelem na Pařížské konzervatoři Charlesem Dullinem, který se stal jeho celoživotním přítelem i spolupracovníkem. Od roku 1906 pracoval na seinské prefektuře. Roku 1913 se oženil se Španělkou Amálií Isabelou Enetovou, která zemřela roku 1938.
Debutoval roku 1906 sbírkou básní L’allée des mortes (Alej mrtvých), známější se stal sbírkou povídek Le Cabaret (1919, Kabaret) a románem Indice 33 (1920, Index 33) inspirovaných první světovou válkou. Jeho dílo je žánrově velmi bohaté, inspirované romantismem, mýty, středověkými pověstmi a legendami a také moderní fantastikou. Vyznačuje se vybroušeným stylem a autor v něm spojuje sen se skutečností.
Od roku 1922 pracoval jako filmový scenárista, byl šéfredaktorem filmového magazínu Pour vous. Za druhé světové války působil jako válečný korespondent. Od roku 1946 spolupracoval s rozhlasem. Roku 1947 se stal členem Goncourtovy akademie a roku 1956 obdržel za své dílo cenu Grand prix national des Lettres. Jako překladatel přeložil z němčiny druhý díl Goethova Fausta a ze španělštiny Calderónovu hru Život je sen. Zemřel roku 1973 na krvácení do mozku.
Vlastním jménem Emil Frída.
S Janem Nerudou a Svatoplukem Čechem největší český básník poslední čtvrtiny 19. století, jehož tvorba, udivující všestranností a rozsahem, svědčí ve velmi četných básních i celých sbírkách o živém vztahu k hudbě a bohatě působila na naši hudbu jako slovesný podklad děl vokálních a dramatických anebo inspirační podnět skladeb nástrojových.
Šéfredaktor Lékařských listů. Člen redakce České dermatologie a Encyklopedie praktického lékaře. Dopisovatel Lidových novin. V roce 1928 se podílel na přípravě Výstavy soudobé kultury v Brně.
Rabíndranáth Thákur (v anglickém přepisu Rabindranath Tagore) byl bengálský básník, prozaik, dramatik, hudební skladatel, malíř, pedagog a filozof, propagátor nezávislosti Indie a indického kulturního dědictví, hlasatel sbližování Východu a Západu, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1913.Thákur je dovršitelem moderní indické kulturní renesance, která zapojila indickou literaturu do světového kontextu, aniž ji zbavila nejcennějších rysů jejího tisíciletého odkazu, a dodnes je nejvýznamnějším spisovatelem moderní indické literatury. Napsal víc než 200 knih veršů, dramat, románů, povídkových souborů, esejů a cestopisných črt, z nichž mnohé sám přeložil do angličtiny.
Pocházel z hudební rodiny. V roce 1928 přijal angažmá v brněnské opeře, ve které setrval až do roku 1967. Kromě výborně zvládnutých pěveckých partů disponoval výrazným hereckým talentem. Vynikl ve vážných i komických operách. Nastudoval přes 130 rolí. Často vystupoval v rozhlase. V roce 1954 získal titul zasloužilý umělec.