Ludvík Kundera

Maturoval na německém gymnasiu v Brně (1909), studoval na pražské universitě (češtinu, němčinu do 1913, aprobace 1920). Klavírní hře se učil v Brně u Klot. Schäfrové a zdokonalil se v interpretačním kursu u Alfr. Cortota na École normale v Paříži (1925). Sólovému zpěvu se učil u Minařík-Demartiniové v Brně, u Egona Fuchse a Hanuše Laška v Praze, kde poslouchal hudební vědu u Zdeňka Nejedlého. Státní zkoušky ze hry na klavír i sólového zpěvu konal ve Vídni (1910). První samostatný klavírní koncert uskutečnil v Praze 19. 12. 1912. Od té doby se soustředil na provádění soudobých, zvláště českých skladeb; uvedl do Prahy díla Huga Mrázka, Jaroslava Kvapila, Viléma Petrželky, Jana Kunce aj. Tehdy přispíval jako pravidelný spolupracovník do Hudební Revue, kde uveřejnil první větší studii: Richarda Wagnera Tristan a Isolda. Hudební revue, roč. 6 (1912/13). Další rozvoj znemožnila první světová válka a účast Kundery v zahraničním odboji v Rusku (1916), kde byl osvětově i umělecky činný. Náčelník osvětového sboru československých legií mj. založil a umělecky řídil Symfonický orchestr čs. legií, jehož prvním dirigentem byl Rudolf Karel. Koncerty v Omsku, Jekaterinburku (Sverdlovsk), Irkutsku. Šířil zde českou hudbu a vydal brožuru O muzike čechoslovackogo naroda (Jekaterinburk 1919).
Po převratu zakotvil v Brně (od června 1920), zprvu jako tajemník (1. 1. 1921), pak profesor konservatoře (klavír, estetika – 1. 11. 1922). Hudebně vědecké studium ukončil disertací O estetice umělecké a zvláště hudební reprodukce (PhDr. 1925 v Brně u Vladimíra Helferta) a stal se Helfertovým spolupracovníkem v Hudebních rozhledech (od druhého ročníku 1925 do 1928), kde bojoval mj. za Janáčkovo dílo. Četné klavírní koncerty a vystoupení v Brně (zvláště v Klubu moravských skladatelů), v Praze (ve Spolku pro moderní hudbu) a v jiných městech, kde uvedl mnoho novinek. Šířil soustavně ruskou a zvláště sovětskou hudbu (od 1924, večery sovětské hudby na universitě 1934). Samostatný cyklus české a slovenské klavírní tvorby (sedm večerů 1934–35). S Václavem Kaprálem přednesli na mnoha místech koncerty pro dva klavíry (od 1922). Koncerty v zahraničí (Vídeň 1922, Paříž 1925, Kolín nad Rýnem 1929, Moskva a Kyjev 1937). Často činný jako komorní hráč (s Moravským, Pražským i Janáčkovým kvartetem, s Karlem Hoffmannem) a doprovázeč (zvláště Máši Fleischerové). Vynikl též soustavným pěstováním melodramatické hudby s Rudolfem a Marií Waltrovými. Vedle toho sbormistrem královopolského Lumíra (1922–27), s nímž provedl zvláště hodnotný koncert na paměť Ludwiga van Beethovena (Brno 27. 11. 1926). Značná činnost přednášková, především kursy o realistické reprodukci. Na konservatoři blízký spolupracovník Jana Kunce (do 1932), člen zkušební komise pro učitele hudby na soukromých školách, inspektor soukromých hudebních škol v zemi Moravskoslezské (1933–41), předseda zkušební komise pro učitele na středních školách a učitelských ústavech (od 1935). Předseda umělecké sekce Společnosti pro kulturní a hospodářské styky se SSSR. Podnikl studijní a propagační zájezd do SSSR (březen–duben 1937). Za okupace předčasně pensionován (30. 6. 1941), neohrožeností lékařů zachráněn od totálního nasazení, pracoval na pedagogických spisech (Klavírní prstoklad). Po osvobození (1945) reaktivován (1. 6. 1945). Správce konservatoře (1. 9. 1945–46), pověřený profesor a vedoucí Ústavu pro hudební výchovu na pedagogické fakultě Karlovy university v Praze (1946–48), zároveň pověřený profesor klavírní hry na AMU s působností v Brně a zástupce děkana AMU pro Brno (1946/47). Po založení JAMU (1947) profesor klavírní hry, děkan hudební fakulty (1. 3. 1948 – září 1950) a rektor (1. 10. 1949 do r. 1962), kde od základů vybudoval školu k vysoké úrovni.
Všestranná osobnost Kunderova projevila se podnětným způsobem v klavírní hře realistickou reprodukcí staré české a zvláště moderní soudobé tvorby Janáčkovy, Novákovy, jejich žáků (Kaprál, Kvapil, Petrželka, Chlubna i nejmladší, často poprvé vůbec). Nahrál na gramofonové desky Smetanovy polky Fis a f, Janáčkovo Capriccio, Concertino, průvod k Ukvalské lidové poesii v písních, klavírní part Janáčkových Říkadel a Alexandrovových Písních o Alexandrii. Vědecky se uplatnil v pracích o klavírních skladbách (Smetana, Janáček, Kaprál, Kaprálová) a jako teoretický pedagog několika spisy, jimiž obohatil naši klavírní didaktiku. Z jeho žáků vynikli K. Jandera, Milan Máša, M. Valter, M. Klíčník, Radoslav Kvapil aj. Organisačně zasáhl do života hudební Moravy a Brna jako jednatel Klubu moravských skladatelů (1924–26) a zvláště po osvobození (1945) jako první předseda odbočky SČS v Brně (1949–53), a předseda Sekce koncertních umělců (od 1955), člen Zemské kulturní a Městské osvětové rady aj. Dvakrát na studijní cestě v Polsku (1948 a 1949), v NDR (květen 1956) a znovu v SSSR (únor 1957) jako vedoucí hudebně pedagogické delegace z ČSSR. Člen kulturní a umělecké rady ministerstva školství a kultury. Cena osvobození města Brna (1951 a 1957).