Studoval na pražské konzervatoři hru na flétnu, skladbu a dirigování. Po absolutoriu (1913) přesídlil do Moskvy, kde získal místo flétnisty v orchestru a korepetitora v divadle Svobodnyj těatr. Posléze přesídlil do Kyjeva a Oděsy, kde působil jako sbormistr a dirigent u tamních divadel. Po návratu do vlasti (1919) převzal nakrátko dirigentské místo v opeře Vinohradského divadla v Praze. Po jejím zrušení se stal šéfem opery v Českých Budějovicích, kde se jeho zásluhou začaly pravidelně uvádět symfonické koncerty. Zde také uvedl jubilejní cyklus oper Bedřicha Smetany (1924). Přechodně dirigentsky hostoval také u opery divadla v Olomouci. Často pracoval pro rozhlas; nejprve řídil orchestr v nově vzniklém ostravském studiu Československého rozhlasu (1934–35), poté působil jako dirigent rozhlasového orchestru v Košicích (1935–38) a v Bratislavě (1938–39), aby se za války znovu vrátil do Ostravy (od 1942). Po osvobození opět přesídlil do košického rozhlasu, kde uvedl mnoho symfonických koncertů a kulturních brigád. Jeho skladatelská činnost byla spíše příležitostná; byl autorem scénické hudby k několika činohrám pro divadla v Českých Budějovicích a v Olomouci a k rozhlasovým hrám pro studio v Košicích. Vyšlo mu několik hudebně kritických článků v českobudějovickém tisku.

Na brněnské konzervatoři byli jeho učiteli Leoš Janáček, Vilém Petrželka i Osvald Chlubna (nauka o nástrojích, instrumentace). Na pražské konzervatoři byl žákem Josefa Suka a Zdeňka Chalabaly.
V roce 1939 odešel před nacismem přes Paříž do Velké Británie (1940) a setrval tam i po válce.
V zahraničí propagoval českou hudbu, např. v roce 1955 uvedl v Anglii koncertní cyklus všech šesti symfonií Bohuslava Martinů, dirigoval první provedení Dvořákovy Rusalky v Británii (Sadler’s Wells Opera, 1959) a první britské provedení opery Leoše Janáčka Osud (1972). Vedl dirigentské kurzy na londýnské hudební akademii Guildhall School of Music.

Syn Aloise Doubravského, studoval varhanickou školu v Brně (1912–14) a konzervatoř v Praze (1914–15). Během první světové války utrpěl těžká zranění. V letech 1917–25 byl kapelníkem Národního divadla v Brně, kde nastudoval zejména balety a operety. V letech 1925–31 působil jako šéf Státní opery v Kluži (Rumunsko). Zasloužil se o uvádění oper českých autorů (Bedřich Smetana – premiéra Prodané nevěsty 28. října 1928, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Vítězslav Novák, Karel Boleslav Jirák). Poprvé v Rumunsku provedl opery Ludwiga van Beethovena (Fidelio) a Christopha Willibalda Glucka (Orfeus). Českou hudbu propagoval také ve filharmonickém spolku Gheorghe Dima. Kvůli válečným zraněním zanechal dráhy dirigenta. Ke konci života žil v Bystřici nad Pernštejnem (zdravotní dovolená), kde byl činný jako sbormistr a korepetitor Pěveckého odboru Sokola (od 1933). Pohostinsky vystupoval s brněnským rozhlasovým orchestrem.

Příležitostně se věnoval skladbě. Zkomponoval Klavírní sonatinu F dur (1917), Náladové obrazy (1918), dva písňové cykly a scénickou hudbu. Přispěl do Pazdírkova hudebního slovníku naučného hesly o rumunské hudbě. 

Vladimír Ambros pocházel z kantorské rodiny, ve které získal základy hudebního vzdělání ve hře na klavír, hře na housle a harmonii (otec Ezechiel Ambros, bratr Emanuel Ambros). Po jednom roce na prostějovské obchodní akademii zahájil studium na brněnské varhanické škole u Leoše Janáčka (1907–10) a ve studiu pokračoval na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem u Iwana Knorra (skladba), Bernharda Seklese (instrumentace) a Fritze Bassermanna (dirigování). Stal se korepetitorem v tamní opeře, do které ho přivedl František Neumann, v té době druhý kapelník. Ve Frankfurtu se seznámil se svou budoucí manželkou Mabel Frances Speakmanovou a anglickým skladatelem Cyrilem Scottem. Ve druhém ročníku konzervatoře získal Mozartovo stipendium, díky kterému odcestoval do Anglie. V Londýně se stal kapelníkem operní společnosti Carl-Rosa&Co. (1914–21) a zároveň působil jako korepetitor v Covent Garden. Z finančních důvodů hrál jako houslista v orchestru, varhaník v kostele a na klavír doprovázel němé filmy.

Po návratu do Československa byl činný v Prostějově (od roku 1921). Vyučoval v hudební škole, řídil ženský pěvecký sbor Vlastimila, mužský pěvecký sbor Orlice a Orchestrální sdružení (spolupráce s dechovou harmonií brněnského Národního divadla). Na pozvání Cyrila Scotta uskutečnil dva koncerty v Londýně (1929, Cambridge, Bedřich Smetana – Má vlast; 1932, BBC, Cyril Scott – Symfonie č. 1). Na několik let se stal ředitelem hudební školy v Břeclavi (1927–38), kde založil pěvecký sbor Městského osvětového sboru. Skládal scénickou hudbu pro spolek Břetislav (dramatický odbor osvětového sboru) a pro loutkové divadlo Radost (od roku 1931), ve kterém také řídil orchestr. Po návratu do Prostějova obnovil spolupráci s Orchestrálním sdružením, se kterým pořádal významné koncerty a zájezdy (Antonín Dvořák – Novosvětská symfonie, Petr Iljič Čajkovskij – Patetická symfonie, Wolfgang Amadeus Mozart – Symfonie Jupiter a další). Provedl také kantátu Svatební košile Vítězslava Nováka za přítomnosti autora. Jeho Symfonieta získala druhou cenu v Jubilejní nadaci Bedřicha Smetany (1940). Pohostinsky řídil brněnský rozhlasový orchestr.

Po válce byl Vladimír Ambros činný politicky (spolupráce s odbočkou Dělnické akademie, člen okresního a krajského výboru Obránců míru) a spolupracoval se Svazem českých skladatelů, který se zasloužil o provedení mnoha jeho skladeb. V Prostějově obnovil činnost Orchestrálního sdružení (první koncert 20. 5. 1945). Jeho skladby prováděla například Česká filharmonie a Moravská filharmonie, kterou několikrát sám řídil. Olomoucká opera provedla v roce 1953 jeho operu Maryla (podle historické novy Aloise Jiráska).

Ve svém skladatelském díle Vladimír Ambros zasáhl téměř do všech hudebních oblastí, od drobných instrumentálních miniatur po velká symfonická díla a opery. Katalog jeho skladeb sestává ze 135 kompozic. Přestože byl žákem Leoše Janáčka, stylově zpočátku vycházel více z tvorby Josefa Suka (Nálady pro klavír, melodramy Hornická Balada, Holoubek). Během pobytu ve Frankfurtu komponoval ve stylu francouzskému impresionismu (vliv Bernharda Seklese, El Christo de la Luz) a ve dvacátých letech byl ovlivněn tvorbou Vítězslava Nováka s domácími romantickými a impresionistickými prvky (Labutinka, Balada o nenarozeném dítěti). Vzor Vítězslava Nováka se odrazil také v klavírních skladbách Cestou, Pohádka o uvadlé růžičce a v symfonické trilogii Beskydy, ve které oslavil moravskou přírodu. V písňovém cyklu Sbohem a šáteček vyjádřil hluboké milostné vzplanutí. Po vzoru Leoše Janáčka ztvárnil lidové písně a tance například v opeře Ukradené štěstí. Několik skladeb bylo ovlivněno tvorbou Pařížské šestky a Igora Stravinského (Loutková svita). Jako reakci na nástup fašismu zkomponoval Symfonietu, Nálady z Atlanty, Symfonickou báseň pro devět nástrojů a Symfonii přírody. Po druhé světové válce byla jeho tvorba ovlivněna společenskou poptávkou (Veliký návrat, Rolnická suita).

Vystudoval nižší reálné gymnázium na Starém Brně (1940–44), studoval na brněnské konservatoři hru na klarinet u Františka Horáka a dirigování u Bohumíra Lišky (1945–51), dirigování též na JAMU u Břetislava Bakaly (1952–56). Hráč ušlechtilého tónu a citlivé hudebnosti. Člen Symfonického orchestru kraje Brněnského (od 1951), pak Státní filharmonie v Brně (od 1. 1. 1956), komorní obor pěstuje v Brněnském dechovém kvintetu. Kompozičně a dirigentsky spolupracuje pohostinsky s Divadlem Julia Fučíka (od 1953), dirigent Helfertova orchestrálního sdružení.

Hře na klavír se učil od sedmi let u Vladimíra Malacky. V letech 1922–28 studoval hru na klavír na brněnské konzervatoři (studium ukončil u Růženy Kurzové). Studium skladby a dirigování absolvoval v Praze roku 1929. V klavíru pokračoval na mistrovské škole v Praze u Viléma Kurze (1928–32) a ve skladbě u Josefa Suka (1929–32). Byl učitelem na hudební škole Antonína Dvořáka ve Zlíně (1934–35), Moravana v Kro­mě­ří­ži (1935–36), kde byl zároveň druhým dirigentem smíšeného sboru. V roce 1936 byl povolán na brněnskou konzervatoř, kde vyučoval klavírní hře až do svého pensionování v roce 1968. Uplatňoval se jako sólový a komorní hráč v Moravském komorním triu s Jindřichem Poláškem a Františkem Kopečným a jako korepetitor.

V letech 1943–50 studoval na Státní konzervatoři Praha obor klavír u Kláry Jiránkové. V letech 1944–45 studoval soukromě kompozici u Aloise Háby. Od roku 1948 do 1950 studoval na Filosofické fakultě Karlovy univerzity hudební vědu a fonetiku a v letech 1950–54 na AMU v Praze obor klavír u Františka Raucha. V letech 1951–53 byl lektorem výuky klavíru a hudební nauky na loutkářské fakultě DAMU v Praze a v letech 1953–54 působil jako hudební redaktor Československého rozhlasu v Praze. Mezi léty 1954 a 1958 byl dramaturgem a režisérem Československé televize Praha. V letech 1959–70 byl šéfem činoherního orchestru a hudebním dramaturgem Divadla na Vinohradech; v roce 1962 zde založil studio pro elektronickou hudbu a o rok později komorní soubor pro novou hudbu Sonatori di Praga. V letech 1966–68 vykonával povolání profesora hudební teorie na konzervatoři v Ostravě se specializací na teoretické základy elektronické hudby. Mezi léty 1966–68 byl tajemníkem Svazu skladatelů v Ostravě. 1970–74 byl šéfem činoherního orchestru a hudebním dramaturgem činohry Národního divadla v Praze, kde za jeho působení vznikl Jazzový orchestr Národního divadla. 1974–76 působil jako dramaturg a dirigent opery Národního divadla v Praze, 1982–90 profesorem na Státní konzervatoři v Praze (hudební teorie, skladba a klavír). V letech 1976–93 byl dramaturgem a dirigentem baletu Národního divadla v Praze, v sezóně 1993/94 působil jako ředitel Uměleckého studia ministerstva obrany; zde inicioval založení Pražské komorní filharmonie. V letech 1996–2002 byl ředitelem Divadelní a literární agentury (DILIA) v Praze.
Jako autor scénické hudby spolupracoval s Národním divadlem, Divadlem na Vinohradech, Divadlem E. F. Buriana, Divadlem S. K. Neumanna, Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích, Divadlem J. K. Tyla v Plzni, Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, Divadlem pracujících Most, Divadlem bratří Mrštíků v Brně, Státním divadlem Brno, Státním divadlem Ostrava, Divadlem Petra Bezruče v Ostravě, Slezským divadlem Opava, Těšínským divadlem a dalšími. Ve svých skladbách se často nechával ovlivnit jazzem. Je autorem znělky k Večerníčku a více než dvou set titulů scénické hudby k televizním inscenacím.
První veřejné provedení jeho skladby bylo v roce 1944 na večeru pražské konzervatoře a první zahraniční provedení jeho kompozice proběhlo roku 1961 ve Vídni (Sonatina pro flétnu a klavír). V roce 1968 byla premiérově uvedena skladba Missa non sacra v Antverpách v podání Sonatori di Praga. V roce 1974 se uskutečnila premiéra jeho nastudovaní Fibichova melodramu Hippodamie v Národním divadle (celá trilogie byla na programu Národního divadla až do roku 1979). V roce 1987 se na scéně Národního divadla konala premiéra jeho tanečního dramatu Jennifer. V roce 1991 byly premiérovány jeho symfonicko-dramatické variace na témata opery La Traviata Giuseppe Verdiho v Národním divadle. 7. listopadu 1993 mělo premiéru Requiem za zemřelé, pro které byla hudba životem se sólisty Lucií Bílou, americkým barytonistou Jessem Webbem, Kühnovým dětským smíšeným sborem a dvěma big-bandy, dirigoval Vladimír Válek. V roce 1998 provedl jeho syn, klavírista Jan Simon, a Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Vladimírem Válkem jeho klavírní koncert.

Studoval na gymnáziích v Holešově a Brně (maturita 1933). Na brněnské konzervatoři absolvoval hru na varhany ve třídě Eduarda Treglera (mimořádné studium, absolvoval 1932) a kompozici ve třídě Viléma Petrželky (1938). V letech 1934–35 navštěvoval přednášky Vladimíra Helferta na hudební vědě. Mimořádné varhanní studium doplnil studiem řádným. Ve studiu skladby pokračoval v mistrovské třídě Vítězslava Nováka na konzervatoři v Praze (1938–40). Hru na varhany studoval soukromě u Bedřicha Antonína Wiedermanna, dále v Lipsku u Günthera Ramina a Karla Straubeho. V roce 1945 dokončil studium práv v Brně. Stal se vedlejším učitelem na konzervatořích v Brně (od února 1945) a Praze (1945–46), kde byl jmenován profesorem (1946). V roce 1951 byl převeden na AMU, kde byl jmenován docentem (1954). Mezi jeho žáky patřili Lubina Holanec, Jan Hora, Zdeněk Mašek, Václav Rabas a další. Od roku 1932 se věnoval koncertní činnosti. Zaměřil se na starou hudbu (zejména Johann Sebastian Bach) a soudobé české skladatele (Alois Hába, Jan Hanuš, Miloslav Kabeláč a další). Koncertoval ve většině evropských zemí, také v Japonsku, Kanadě ad. V zahraničí často propagoval starou českou varhanní tvorbu. Zasedal v porotách mezinárodních soutěží v Praze (1958), Gentu (1959), Haarlemu (1962), Ženevě (1962) a jinde. Zasadil se o vznik varhanní soutěže při festivalu Pražské jaro. Jako varhanář se podílel na návrzích nových a historických rekonstruovaných nástrojů (například kostel sv. Martina ve zdi v Praze, varhany Korandova sboru Českobratrské církve evangelické v Plzni). V roce 1964 se stal zasloužilým umělcem. Jako odborný poradce spolupracoval s varhanářskou firmou Rieger-Kloss a dohlížel na stavbu varhan v Moskvě (Čajkovského síň), Leningradu, Tallinnu, Bukurešti, Budapešti, Káhiře a jinde. Spolupracoval na filmu Československé varhany (1961) a na obrazové publikaci Varhany v Československu. Je autorem návrhu dispozice varhan ve Dvořákově síni pražského Rudolfina.

V době 1907–11, kdy studoval na místeckém gymnáziu, se hudebně vzdělával u Františka Kolaříka, z jehož popudu pak v letech 1912–15 navštěvoval v Brně Janáčkovu varhanickou školu a soukromě též studoval hru na klavír u Marie Dvořákové (v roce 1920 vykonal v Brně státní zkoušky ze sborového zpěvu a hry na klavír). V letech 1915–16 před odchodem na italskou frontu, kde byl do konce 1. světové války, řídil kůr v Koryčanech. Od roku 1919 žil v Olomouci, kde působil v chrámu sv. Václava jako choralista (1919–31), pak po Petzoldově smrti jako kapelník a ředitel kúru (1931–75). V Olomouci také učil hře na klavír v hudební škole Žerotína, kde od roku 1921 působil 24 let jako správce a ředitel školy. Dále vyučoval na Státním reálném gymnáziu (1919–20, 1925–26), Státním dívčím reálném gymnáziu (1919–21) a učitelském ústavu (1920–21). Po obnovení Univerzity Palackého učil jako lektor v letech 1946-1964 na katedře hudební vědy a výchovy klavír, zpěv, sborový zpěv a řízení pěveckého sboru. Do olomouckého hudebního života se začlenil hlavně v období mezi dvěma světovými válkami jako pianista (zejména interpret Leoše Janáčka – klavírních cyklů Po zarostlém chodníčku a V mlhách) a organizátor (jako místopředseda Volného sdružení přátel moderní hudby v Olomouci a významný člen následného Spolku pro komorní hudbu účinkoval na koncertech a slovem popularizoval skladby soudobých autorů).

Gustav Pivoňka se uplatňoval i jako skladatel, byť jen příležitostně. Přesto byl autorem asi 50 skladeb, převážně psaných pro církevní účely, ale také světské skladby – mužské sbory. Byl činný i v oblasti hudební publicistiky (ve sborníku Ostravský kraj k 30. výročí úmrtí Leoše Janáčka (Ostrava 1958) je otištěna Pivoňkova vzpomínka Pan ředitel Janáček na stranách 9–15 nebo v almanachu Do druhé padesátky). V Památníku olomouckého Žerotína 1930–40 (Olomouc 1941, s. 32–38) je jeho stať Hudební škola Žerotína 1931–41. V časopisu Opus musicum (8, 1976, č. 7–8, s. 234–236) Pivoňka publikoval článek Janáček očima mých vzpomínek. Čtyři měsíce před smrtí se Pivoňka aktivně zúčastnil jako poslední žijící Janáčkův žák založení nové Společnosti Leoše Janáčka v Ostravě (1. června 1977).