Vladimír Helfert

Vznik Československa, nové uspořádání politických a kulturních poměrů s vytvářením nových, dalších center, s tím související poválečné založení Masarykovy univerzity v Brně (1919), působení spřáteleného Otakara Zicha na tomto učilišti, rýsující se nové možnosti profesionálního uplatnění v novém prostředí daly popud k Helfertovu přechodu na Moravu. Byl jmenován (od 1. 9. 1919) profesorem gymnázia ve Vyškově, službu však vykonával na 1. reálce v Brně. Již v září 1920 si podal žádost o habilitační řízení v oboru hudební věda, které se na základě Zichova doporučení uskutečnilo 26. 2. 1921; stal se docentem v semináři hudební vědy, do svého jmenování mimořádným profesorem nadále však působil i na reálce.
V Brně se Helfert musel vyrovnávat především s osobností a dílem Leoše Janáčka, který se od pražského a vídeňského uvedení opery Její pastorkyňa (1916, 1917) stal osobností nejenom brněnského, ale celonárodního a evropského významu a tvořil svá vrcholná díla. Přechod od nejedlovského skeptického postoje vůči Janáčkovi k respektu a pochopení proběhl u Helferta postupně a logicky a to jak vědeckými činy, tak počiny organizačně administrativními (v tomto ohledu se výrazně zasadil o udělení doktorátu honoris causa Masarykovou univerzitou Janáčkovi roku 1925, o Janáčkův odkaz Masarykově univerzitě atp.). Helfert napsal celou řadu drobnějších janáčkovských referátů a statí a posléze přikročil k uskutečnění plánu napsat zásadní rozsáhlou janáčkovskou monografii; stačil z ní připravit a 1939 vydat jenom první svazek (Leoš Janáček: Obraz životního a uměleckého boje, I. V poutech tradice). Postupem doby získal Helfert vztah i k dalším brněnským hudebním tvůrcům, zejména skladatelům Václavu Kaprálovi, Osvaldu Chlubnovi, dirigentovi Břetislavu Ba­ka­lo­vi a jiným.
Ačkoli Helfert vyšel z prostředí aristokratického a vysoce kultivovaného, projevoval vždy sociální cítění a spolu s většinou intelektuálů meziválečného období se pohyboval spíše v levicové části politického spektra (to bylo mimo jiné patrné z jeho spolupráce se Společností pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem, s olomouckým časopisem Index, s Levou frontou, s osobnostmi jakými byli Bedřich Václavek, J. L. Fischer a další). Výrazně se vyslovoval pro demokracii, oponoval stupňujícím se fašistickým tlakům (angažoval se v boji o demokratické Španělsko, odsuzoval hitlerovský nacismus), s nadějemi, ač kriticky a jako nekomunista hleděl na možnost budovat socialistickou společnost v tehdejším SSSR. Zdůrazňoval sociální a politický dosah umění a tedy i hudby, zásadně se však postavil proti reglementování umění v obou zmíněných režimech (kritiku „moderního“ umění a vnucování tzv. socialistického realismu v SSSR pokládal za tragický omyl; právě tak bojoval proti zjednodušenému chápání tzv. ideovosti v hudbě). Helfert též vstoupil do zápasů o udržení Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, jejímž děkanem byl 1935/36, a vzepřel se zde zvenčí vnucovaným cenzurním zásahům. Politicko-ideologické postoje mu způsobily problémy v době nacistické okupace a přispěly pak k tomu, že v době po roce 1948 byl kritizován a jeho osobnost i dílo se ocitly ve stínu oficiální pozornosti.
Hned na počátku nacistické okupace začal být Helfert persekvován. Na zákrok gestapa byl na jaře 1939 spolu s několika dalšími pedagogy filozofické fakulty poslán na nucenou dovolenou, a i když se zdržoval mimo Brno, byl 14. 11. 1939 předvolán k výslechu, zatčen a vězněn (na Špilberku, v Kounicových kolejích, v Breslau-dnes Wroclawi, v koncentračním táboře ve Wohlau). Ve Wohlau vedl Helfert tajnou motákovou korespondenci se spoluvězněm, dělníkem Jurou Sosnarem, kterou Sosnar po válce vydal pod názvem Hovory tužkou; Helfert v ní povzbuzoval své spoluvězně, vyznával se ze své lásky k umění a zvláště k hudbě a z respektu k etickým zásadám; působil zde jako katalyzátor pozitivního myšlení. Z tábora byl pro kritický zdravotní stav (žaludeční vředy, srdeční komplikace) propuštěn do nemocničního ošetřování a odtud dokonce do domácí péče; z iniciativy manželky se dostal do nemocnice v Praze-Vinohradech, kde byl operován a kde se jeho zdravotní stav celkově zlepšil. Poté se zdržoval na českém venkově (střídavě ve Stupčicích u Tábora a v Miřeticích u Vlašimi). V době, kdy alespoň částečně mohl pracovat, se věnoval přípravě edice Jistebnického kancionálu a Thesauru české duchovní písně (ve spolupráci s hymnologem Antonínem Škarkou). Dne 23. 6. 1944 při pobytu v Praze byl však znovu zatčen a vězněn v pankrácké věznici a od 24. 4. 1945 v Terezíně, kde se dožil osvobození. Záhy (14. 5.) však bylo zjištěno onemocnění skvrnitým tyfem, jemuž po převozu do Prahy v nemocnici Na Bulovce podlehl. Urna s jeho popelem byla a je uložena v místě jeho posledního brněnského bydliště.