Syn lidového hudebníka. Absolvent pražské konservatoře (1921, housle u Štěpána Suchého a Jindřicha Baštaře) a mistrovské školy (žák Kocianův do 1930). Koncertní mistr viol u Šakovy filharmonie (1919–21), učitel Městské hudební školy v Jihlavě (1924–26), koncertní mistr symfonického orchestru pražského rozhlasu (1926 do 1962). Provedl jako novinku Chlubnovu Fantasii pro violu a orchestr. Soustavná komorní spolupráce s Ondříčkovým kvartetem a spoluúčinkování v rozhlase. Pohotový a komorně přizpůsobivý violista.

Po neukončených studiích na ostravském gymnáziu a obchodní akademii byl žákem Ústavu hudby a zpěvu v Ostravě (hra na housle u Julia Remeše, kompozice u Miroslava Barvíka). Soukromě studoval hru na violu u Antonína Hyksy. Byl violistou operního orchestru v Ostravě (1945–60) a Státní filharmonie Ostrava a v roce 1953 spolu s Ivanem Měrkou iniciátorem vzniku Ostravského kvarteta, jehož členem byl po celou dobu jeho trvání. Uplatnil se i jako sólista (violová sonáta Karla Ditterse z Dittersdorfu a skladby soudobých českých skladatelů, Jiřího Matyse, Karla Kupky ad.). V letech 1966–89 vyučoval na ostravské konzervatoři. Jako jediný člen kvarteta byl oceněn titulem Zasloužilý umělec. Zastával významné stranické funkce v Komunistické straně Československa i ve Svazu československých skladatelů.

Studoval reálku v Bratislavě, kde žákem Norberta Kubáta na Hudební akademii (Státní konservatoř 1925–31); na mistrovské škole v Praze žák Jaroslava Kociana (1931–33). Houslový pedagog na hudebních školách v Trenčíně a ve Zlíně, člen Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Bratislavě (1937–39), člen orchestru Slovenského národního divadla v Bratislavě (1939–45), zároveň koncertní mistr Slovenské filharmonie a člen Actardjefova kvarteta. Člen orchestru FOK v Praze (1945–57), učitel pedagogického oddělení hudební školy v Bratislavě(1947–53), rok na katedře hudební výchovy na Vysoké škole pedagogické v Bratislavě, konečně koncertní mistr violové skupiny v symfonickém orchestru FOK v Praze (od 1955), spoluzakladatel Kvarteta města Prahy (od 1955).

Učil se od šesti let hře na housle u Karla Ziky, od osmi klavíru u Hynka Kubáta. Na pražské konservatoři (1917–24) žák Feldův a Jiřího Herolda. Hned po absolvování I. koncertní mistr violy v orchestru Národního divadla, vedle toho později člen Novák-Frankova kvarteta (1925–28), s Jindřichem Kottem zakladatel Kvarteta Národního divadla (1942). Přešel jako koncertní mistr do orchestru FOK (1950), profesor hry na violu na pražské konservatoři (1953).

Na pražské konzervatoři studoval (1906–12) hru na housle u Ferdinanda Lachnera a Jindřicha Bastaře a komorní hru u Františka Spilky. Během vojenské služby (1912–18) byl přijat na místo 2. koncertního mistra houslí v České filharmonii (1916–18). Roku 1919 byl přijat do operního orchestru v Lublani, ale nikoliv jako koncertní mistr houslové sekce, jak očekával, nýbrž jako sólový violista. V Lublani též vyučoval na škole družstva Glasbena matica (Hudební matice), která byla transformována na konzervatoř (1919) a v roce 1920, už jako violista, byl s bratry Richardem a Ladislavem Zikovými a Karlem Sancinem spoluzakladatelem smyčcového kvarteta, nazvaným zprvu Zikovo, poté Československé Zikovo, a od roku 1929 Pražské kvarteto (pouze v letech 1943–44 Černého kvarteto). Do Prahy se Ladislav Černý vrátil roku 1921 jako violista tohoto kvarteta a zůstal jím až do ukončení jeho činnosti v roce 1966, zatímco hráči ostatních nástrojů se několikrát vyměnili. Ladislav Černý se stal postupně udržovatelem existence a vynikající úrovně souboru a také neoficiálním učitelem svých spoluhráčů.
Ladislav Černý jako průkopník sólové hry na violu v tehdejším Československu mnohokrát provedl sólový part Berliozova Harolda v Itálii a další skladby světového repertoáru. Paul Hindemith, s nímž se spřátelil na festivalu soudobé hudby v Donaueschingenu 1922, mu věnoval svou Sonátu pro sólovou violu č. 1. Zejména od roku 1966 se Ladislav Černý intenzivně věnoval provádění českých novinek včetně technicky avantgardních (Miroslav Krejčí, Pavel Bořkovec, Alois Hába, Iša Krejčí, Jindřich Feld, Jiří Jaroch, Jiří Matys, Josef Matěj, Jan Kapr, Jan Tausinger a jiní), z nichž některé byly psány z jeho podnětu a byly mu věnovány. Někteří skladatelé, jako Jan Tausinger s ním své skladby konzultovali. Černého hra vynikala virtuozitou techniky, temperamentem, výrazností i krásou a nosností tónu. V rámci hlubokého studia skladby někdy provedl i přes nesouhlas autora zásahy ve prospěch její působivosti.
V letech 1940–52 vyučoval hru na violu a komorní hru na pražské konzervatoři, zprvu jako výpomocný učitel, od roku 1945 jako profesor (7. dubna 1948 podle rozhodnutí Akčního výboru byl z této funkce odvolán, nastoupil opět 17. dubna 1948), působil zde příležitostně i jako dirigent (v osobním spise je poděkování za dirigentské vystoupení s orchestrem Pražské konzervatoře v Domě umělců z roku 1953), na hudební fakultě Akademie múzických umění vyučoval tytéž obory od roku 1946, v letech 1952–58 jako docent, později, jako externí pedagog této školy, přesouval výuku pro zhoršující se pohyblivost nohou postupně do svého bytu, který se stal místem významných uměleckých setkání. K jeho nesčetným žákům patřili nejen violisté Lubomír Malý, Karel Řehák a Karel Doležal, ale (v oboru komorní hry) také violoncellista Václav Jírovec, houslisté Břetislav Novotný, Josef Vlach a Petr Messiereur, Czapáryho kvarteto, Doležalovo kvarteto a další, z nichž klavíristka Jarmila Kozderková se stala jeho doprovázečkou. Hru na housle studoval u Ladislava Černého mimo jiné Josef Micka a Milan Škampa, později violista Smetanova kvarteta. V roce 1955 byl Ladislav Černý jmenován zasloužilým a v roce 1971 národním umělcem.

Studoval hru na housle u Josefa Berana v Pardubicích (1925–29), v letech 1929–34 soukromě u Jindřicha Felda a v letech 1929–30 u Jaroslava Kociana v Praze. Současně byl posluchačem mistrovské třídy Karla Hoffmana a žákem hry na violu u Rudolfa Reissiga. Působil jako učitel v Chrudimi, Českém Brodě, Kostelci nad Černými lesy a v letech 1942–45 v Praze. Vynikl jako sólista na violu, spolupracoval s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, rozhlasovými orchestry v Praze a Brně a dalšími. Byl činný také jako člen komorních souborů (České klavírní kvarteto, Heroldovo kvarteto, Moravské kvarteto). Po roce 1945 nastoupil jako pedagog na pražskou konzervatoř, v roce 1947 byl přeložen do Brna na tamní konzervatoř a následně od roku 1955 působil jako odborný asistent na JAMU. Patřil mezi přední české violové interprety. Je mu věnováno několik desítek českých i zahraničních violových skladeb, mnoho z nich mělo premiéru v jeho provedení. Pro rozhlas realizoval množství nahrávek. Je autorem didaktických děl Etudy v první poloze, Technická cvičení v první poloze (Praha 1950), Technická cvičení v polohách II (Praha 1956), Technická cvičení pro violu III. (Praha 1958).

Pseudonym Pavel Milan.

Od dětství se učil hře na housle a klavír. Po studiích na reálce začal v roce 1912 studovat pražskou konzervatoř v houslové třídě u Štěpána Suchého, kterou musel roku 1914 kvůli tísnivé sociální situaci přerušit. Dále se vzdělával sám. V roce 1922 složil státní zkoušku z houslí a v roce 1924 ze zpěvu. Stal se členem biografového a kavárenského orchestru a po vojenské službě v letech 1916–18 působil dalších pět let v Českých Budějovicích u Jihočeského divadla jako koncertní mistr a v letech 1927–29 jako dirigent. V divadle získal instrumentální i aranžérskou praxi. Zároveň se věnoval pedagogické činnosti, od roku 1920 učil na hudební škole a v letech 1924–26 na učitelském ústavu. Působil i jako primárius Jihočeského kvarteta.

V roce 1929 se stal koncertním mistrem a violistou smyčcového kvarteta v ostravské rozhlasové stanici. Později zde zastával funkci dirigenta, šéfa orchestru a v letech 1929–36 vedoucího hudebního oddělení. V letech 1936–51 byl dirigentem rozhlasového symfonického orchestru v Brně. Uváděl především domácí a ruské autory a lidové pořady. V padesátých letech organizoval lidové koncerty a stal se violistou Doležalova kvarteta. Zájem přenesl na činnost pedagogickou, v roce 1951 se stal profesorem violy, komorní hry a orchestrálního cvičení na brněnské konzervatoři. V roce 1953 byl pověřen dozorem nad hudebními školami Brněnského kraje a v letech 1955–56 zastával funkci inspektora pro kulturu v Brně. Roku 1959 získal vyznamenání Za vynikající práci.

Upravoval lidové písně, časové písničky i houslové skladby (Bach, Corelli, Tartini, Veracini). Revidoval violové koncerty Jana Křtitele Vaňhala a Karla Stamice. Skládal hudbu k rozhlasovým hrám a napsal mnoho tanců a pochodů. Jeho tvorba zahrnuje čtyři cykly na motivy slováckých písní pro zpěv a orchestr (1936–45), 2 směsi lidových písní pro dětský sbor a orchestr (1947), houslové skladby s doprovodem orchestru (Malá serenáda, 1938; Capriccio, 1946; Španělské melodie, 1959), orchestrální skladby (Odzemek, 1933; Pizzicato, 1959) i hudební komedie (Tommy se žení, 1933; Z jednoho hrnce, 1939).

Za okupace se rodiče přestěhovali do Kroměříže, kde studoval reálné gymnasium (1939–47, maturita) a učil se hře na housle v hudební škole Moravana (1939–47). V Brně na konservatoři se věnoval hře na violu (u Jana Plichty, 1947–53) a studiu hudební vědy na universitě (di­ser­ta­ce O realismu v díle Antoína Dvořáka, PhDr. 1953). Člen Symfonického orchestru kraje Brněnského (od 1951) a Státní filharmonie v Brně (od 1. 1. 1956). Studoval na JAMU hru na violu (u Antonína Hyksy 1953–57), získal v komorním souboru I. cenu v soutěži vysokých hudebních škol o nejlepší provedení Mozartova díla (1956). Člen smyčcového kvarteta JAMU (1954–56), Moravského smyčcového tria (1956–61) i Moravského kvarteta. Vydal cyklostylovou přednášku o Ja­náč­ko­vi, kritiky v Hudebních rozhledech, pravidelné komentáře ke koncertům Symfonického orchestru kraje Brněnského a Státní filharmonie v Brně.