Od mládí se učil hře na housle a klavír. Na ostravské reálce vedl studentský orchestr a zároveň dojížděl na soukromé hodiny do Prahy ke Karlu Hoffmeistrovi. Od roku 1919 studoval na pražské konzervatoři varhany u Bedřicha Antonína Wiedermanna a zároveň klavír na německé Akademii für Musik und darstellende Kunst u Conrada Ansorgeho (1920–21). Od začátku 20. let se uplatňoval jako komorní hráč (České trio) a doprovázeč předních českých sólistů (Váša Příhoda, Jan Kubelík, Emma Destinnová aj.). Od roku 1926 byl angažován v pražské stanici Radiojournalu jako klavírista a kapelník, v letech 1937–45 byl v rozhlase prvním kapelníkem Velkého orchestru (zde se uplatňoval jako pohotový dirigent s velmi rozsáhlým repertoárem světovým a domácím, včetně soudobých novinek). Po druhé světové válce působil jako šéfdirigent Filmového symfonického orchestru (1945–54). Nahrál hudbu asi k 60 celovečerním filmům (mj. E. F. Buriana Siréna, V. Trojana Špalíček a Princ Bajaja a realizoval velké množství filmové hudby a rozhlasových snímků; bohatá byla též jeho koncertní činnost doma i v zahraničí). Jedenáct měsíců před smrtí byl jmenován šéfem Ostravského symfonického orchestru.
Studoval na pražské konzervatoři hru na flétnu, skladbu a dirigování. Po absolutoriu (1913) přesídlil do Moskvy, kde získal místo flétnisty v orchestru a korepetitora v divadle Svobodnyj těatr. Posléze přesídlil do Kyjeva a Oděsy, kde působil jako sbormistr a dirigent u tamních divadel. Po návratu do vlasti (1919) převzal nakrátko dirigentské místo v opeře Vinohradského divadla v Praze. Po jejím zrušení se stal šéfem opery v Českých Budějovicích, kde se jeho zásluhou začaly pravidelně uvádět symfonické koncerty. Zde také uvedl jubilejní cyklus oper Bedřicha Smetany (1924). Přechodně dirigentsky hostoval také u opery divadla v Olomouci. Často pracoval pro rozhlas; nejprve řídil orchestr v nově vzniklém ostravském studiu Československého rozhlasu (1934–35), poté působil jako dirigent rozhlasového orchestru v Košicích (1935–38) a v Bratislavě (1938–39), aby se za války znovu vrátil do Ostravy (od 1942). Po osvobození opět přesídlil do košického rozhlasu, kde uvedl mnoho symfonických koncertů a kulturních brigád. Jeho skladatelská činnost byla spíše příležitostná; byl autorem scénické hudby k několika činohrám pro divadla v Českých Budějovicích a v Olomouci a k rozhlasovým hrám pro studio v Košicích. Vyšlo mu několik hudebně kritických článků v českobudějovickém tisku.
Na brněnské konzervatoři byli jeho učiteli Leoš Janáček, Vilém Petrželka i Osvald Chlubna (nauka o nástrojích, instrumentace). Na pražské konzervatoři byl žákem Josefa Suka a Zdeňka Chalabaly.
V roce 1939 odešel před nacismem přes Paříž do Velké Británie (1940) a setrval tam i po válce.
V zahraničí propagoval českou hudbu, např. v roce 1955 uvedl v Anglii koncertní cyklus všech šesti symfonií Bohuslava Martinů, dirigoval první provedení Dvořákovy Rusalky v Británii (Sadler’s Wells Opera, 1959) a první britské provedení opery Leoše Janáčka Osud (1972). Vedl dirigentské kurzy na londýnské hudební akademii Guildhall School of Music.
Syn Aloise Doubravského, studoval varhanickou školu v Brně (1912–14) a konzervatoř v Praze (1914–15). Během první světové války utrpěl těžká zranění. V letech 1917–25 byl kapelníkem Národního divadla v Brně, kde nastudoval zejména balety a operety. V letech 1925–31 působil jako šéf Státní opery v Kluži (Rumunsko). Zasloužil se o uvádění oper českých autorů (Bedřich Smetana – premiéra Prodané nevěsty 28. října 1928, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Vítězslav Novák, Karel Boleslav Jirák). Poprvé v Rumunsku provedl opery Ludwiga van Beethovena (Fidelio) a Christopha Willibalda Glucka (Orfeus). Českou hudbu propagoval také ve filharmonickém spolku Gheorghe Dima. Kvůli válečným zraněním zanechal dráhy dirigenta. Ke konci života žil v Bystřici nad Pernštejnem (zdravotní dovolená), kde byl činný jako sbormistr a korepetitor Pěveckého odboru Sokola (od 1933). Pohostinsky vystupoval s brněnským rozhlasovým orchestrem.
Příležitostně se věnoval skladbě. Zkomponoval Klavírní sonatinu F dur (1917), Náladové obrazy (1918), dva písňové cykly a scénickou hudbu. Přispěl do Pazdírkova hudebního slovníku naučného hesly o rumunské hudbě.
Vladimír Ambros pocházel z kantorské rodiny, ve které získal základy hudebního vzdělání ve hře na klavír, hře na housle a harmonii (otec Ezechiel Ambros, bratr Emanuel Ambros). Po jednom roce na prostějovské obchodní akademii zahájil studium na brněnské varhanické škole u Leoše Janáčka (1907–10) a ve studiu pokračoval na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem u Iwana Knorra (skladba), Bernharda Seklese (instrumentace) a Fritze Bassermanna (dirigování). Stal se korepetitorem v tamní opeře, do které ho přivedl František Neumann, v té době druhý kapelník. Ve Frankfurtu se seznámil se svou budoucí manželkou Mabel Frances Speakmanovou a anglickým skladatelem Cyrilem Scottem. Ve druhém ročníku konzervatoře získal Mozartovo stipendium, díky kterému odcestoval do Anglie. V Londýně se stal kapelníkem operní společnosti Carl-Rosa&Co. (1914–21) a zároveň působil jako korepetitor v Covent Garden. Z finančních důvodů hrál jako houslista v orchestru, varhaník v kostele a na klavír doprovázel němé filmy.
Po návratu do Československa byl činný v Prostějově (od roku 1921). Vyučoval v hudební škole, řídil ženský pěvecký sbor Vlastimila, mužský pěvecký sbor Orlice a Orchestrální sdružení (spolupráce s dechovou harmonií brněnského Národního divadla). Na pozvání Cyrila Scotta uskutečnil dva koncerty v Londýně (1929, Cambridge, Bedřich Smetana – Má vlast; 1932, BBC, Cyril Scott – Symfonie č. 1). Na několik let se stal ředitelem hudební školy v Břeclavi (1927–38), kde založil pěvecký sbor Městského osvětového sboru. Skládal scénickou hudbu pro spolek Břetislav (dramatický odbor osvětového sboru) a pro loutkové divadlo Radost (od roku 1931), ve kterém také řídil orchestr. Po návratu do Prostějova obnovil spolupráci s Orchestrálním sdružením, se kterým pořádal významné koncerty a zájezdy (Antonín Dvořák – Novosvětská symfonie, Petr Iljič Čajkovskij – Patetická symfonie, Wolfgang Amadeus Mozart – Symfonie Jupiter a další). Provedl také kantátu Svatební košile Vítězslava Nováka za přítomnosti autora. Jeho Symfonieta získala druhou cenu v Jubilejní nadaci Bedřicha Smetany (1940). Pohostinsky řídil brněnský rozhlasový orchestr.
Po válce byl Vladimír Ambros činný politicky (spolupráce s odbočkou Dělnické akademie, člen okresního a krajského výboru Obránců míru) a spolupracoval se Svazem českých skladatelů, který se zasloužil o provedení mnoha jeho skladeb. V Prostějově obnovil činnost Orchestrálního sdružení (první koncert 20. 5. 1945). Jeho skladby prováděla například Česká filharmonie a Moravská filharmonie, kterou několikrát sám řídil. Olomoucká opera provedla v roce 1953 jeho operu Maryla (podle historické novy Aloise Jiráska).
Ve svém skladatelském díle Vladimír Ambros zasáhl téměř do všech hudebních oblastí, od drobných instrumentálních miniatur po velká symfonická díla a opery. Katalog jeho skladeb sestává ze 135 kompozic. Přestože byl žákem Leoše Janáčka, stylově zpočátku vycházel více z tvorby Josefa Suka (Nálady pro klavír, melodramy Hornická Balada, Holoubek). Během pobytu ve Frankfurtu komponoval ve stylu francouzskému impresionismu (vliv Bernharda Seklese, El Christo de la Luz) a ve dvacátých letech byl ovlivněn tvorbou Vítězslava Nováka s domácími romantickými a impresionistickými prvky (Labutinka, Balada o nenarozeném dítěti). Vzor Vítězslava Nováka se odrazil také v klavírních skladbách Cestou, Pohádka o uvadlé růžičce a v symfonické trilogii Beskydy, ve které oslavil moravskou přírodu. V písňovém cyklu Sbohem a šáteček vyjádřil hluboké milostné vzplanutí. Po vzoru Leoše Janáčka ztvárnil lidové písně a tance například v opeře Ukradené štěstí. Několik skladeb bylo ovlivněno tvorbou Pařížské šestky a Igora Stravinského (Loutková svita). Jako reakci na nástup fašismu zkomponoval Symfonietu, Nálady z Atlanty, Symfonickou báseň pro devět nástrojů a Symfonii přírody. Po druhé světové válce byla jeho tvorba ovlivněna společenskou poptávkou (Veliký návrat, Rolnická suita).
Rodným jménem Thierjung.
Absolvoval vojenskou hudební školu a odsloužil si povinná léta v Brně a v Jelšavě, než mohl nabýt vyššího hudebního vzdělání na brněnské konzervatoři, kde vystudoval oddělení varhanní (1938), skladbu a dirigování (1939). Již v době studií, za nichž byl odkázán zcela za sebe, věnoval se pilně kulturní práci mezi drobným předměstským lidem. Vyučoval soukromě, později na gymnáziu. Ve službách brněnského rozhlasu (1940–48), tři léta sbormistrem Besedy brněnské (1947–51), šéfem bratislavského rozhlasového orchestru (1949–54), ředitel Filharmonie pracujících v Gottwaldově (1954–57), kterou značně umělecky povznesl. Dirigoval odtud též v cizině, mj. v Lipsku (1956), Pekingu a Pchongjangu, šéf Pomořanského symfonického orchestru v Bydgości (od 1958) a učitel JAMU (1960), kde byl docentem.
12. prosince 1917 poprvé vystoupil z iniciativy Karla Kovařovice s Českou filharmonií v rámci abonentního cyklu. V roce 1918 řídil orchestr Národního divadla a ve stejném roce provedl poprvé s Českou filharmonií Zrání Josefa Suka. Díky úspěšným vystoupením setrval u orchestru a v roce 1919 se stal po Ludvíku Vítězslavu Čelanském samostatným šéfdirigentem. Při České filharmonii založil Filharmonický sbor (1922). Kromě tříletého působení v Konzetrföreningenu ve Stockholmu řídil orchestr do roku 1941. Výrazně obohatil repertoár orchestru. Kromě českých klasiků zařazoval do repertoáru díla Leoše Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstra, Vítězslava Nováka a Bohuslava Martinů, dále skladatele francouzského impresionismu, Gustava Mahlera, Arnolda Schönberga, Bélu Bartóka, Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče. Vytvořil první kompletní nahrávku Mé vlasti Bedřicha Smetany (1929). Podnikal koncertní zájezdy po českých městech i do zahraničí (Itálie, Vídeň). Meziválečné období vyvrcholilo v roce 1935 zájezdy do Velké Británie, Francie a Belgie. V roce 1935 zemřel Otakar Ostrčil a Václav Talich se stal správcem opery Národního divadla, ve kterém nastudoval základní operní repertoár a řadu soudobých děl. V Národním divadle a v České filharmonii působil paralelně šest let. V letech 1932–37 pedagogicky působil na pražské konzervatoři a v roce 1932 byl jmenován profesorem dirigování na mistrovské škole pražské konzervatoře. V roce 1941 provedl Mou vlast Bedřicha Smetany v Berlíně a Drážďanech. Mnohokrát dirigoval zahraniční orchestry. V roce 1939 založil Pražský hudební máj (předchůdce Pražského jara). 21. 4. 1942 se stal šéfdirigentem opery Národního divadla. Nezúčastnil se zájezdu do Berlína, protože podstoupil operaci ve Vinohradské nemocnici, a na několik let omezil svou koncertní činnost.
Po konci druhé světové války strávil přes měsíc ve vězení kvůli obvinění z kolaborace. Jeho první poválečné vystoupení se uskutečnilo v roce 1946, kdy provedl Mou vlast Bedřicha Smetany s orchestrem Národního divadla. Od července 1947 do února 1948 opět působil v Národním divadle. Po komunistickém puči v roce 1948 mu bylo z politických důvodů znemožněno na šest let vystupování. Po odchodu z Národního divadla řídil Komorní orchestr Slovenské filharmonie (1949–52) a velký orchestr Slovenské filharmonie (1951–52). Prosazoval zde tvorbu slovenských skladatelů a zasloužil se o trvalé zařazování jejich děl do operního repertoáru. Pedagogicky působil na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (1949–52). V letech 1954–55 opět řídil Českou filharmonii (Pražské jaro, spolupráce se Svjatoslavem Richterem). Pro Československou televizi natočil kompletní Slovanské tance (1955). Vzhledem k nemoci omezil svou výkonnou činnost na nahrávání na gramofonové desky. Od roku 1956 žil v Berouně.
Václav Talich byl ve své době nejvýznamnějším českým dirigentem. Vyrostl v hudebnické rodině a získal hudební vzdělání u předních českých pedagogů. Získal praxi v komorní hudbě (České kvarteto) a působil v orchestrech pod významnými dirigenty. Hlavní oblastí jeho činnosti byla symfonická hudba a opera. Na vysokou úroveň pozvedl Českou a Slovenskou filharmonii. V Národním divadle prosazoval českou soudobou operní tvorbu (Bohuslav Martinů, Pavel Bořkovec, Karel Boleslav Jirák a další). Jeho nastudování některých oper se setkávala se silnými kritickými ohlasy, co se týká inscenační stránky a hudebních úprav (Leoš Janáček – Příhody Lišky Bystroušky, Káťa Kabanová, Vítězslav Novák – Lucerna a další). Kladl důraz na intonační čistotu, přesný rytmus, výraz, zpěvnost a zejména obsahovost skladeb. Z cizí tvorby se zaměřoval na ruské skladatele, Wolfganga Amadea Mozarta a francouzský impresionismus. Vytvořil velké množství nahrávek na gramofonové desky u společnosti Supraphon. K jeho nejvýznamnějším žákům patřili Iša Krejčí, Karel Ančerl, Jaroslav Krombholc a Otakar Trhlík. Stal se členem Stockholmské královské hudební akademie (1928), členem České akademie věd a umění (1936) a čestným členem Umělecké besedy. Získal zlatou medaili města Boloně, rumunské, jugoslávské, švédské a francouzské vyznamenání. V roce 1957 byl jmenován národním umělcem.