Manželka dirigenta a skladatele Břetislava Bakaly. Zpívala ve sboru Národního divadla v Brně (1918–25) a studovala zpěv u Valentina Šindlera (1922–24) a Marie Fialové (1924–25). Umělecky spolu­pracovala se svým manželem (koncertně činná od 1926). Osvědčila se v podání lidových a dětských písní (Křička, Novák). Zpívala také úspěšně v kantátách s Filharmonickým sborem Besedy brněnské, olomouckým Žerotínem, kroměřížským Moravanem a jinými spolky (také s orchestrem v Rize, s chotěm na uměleckém zájezdu v SSSR, Bulharsku a Rumunsku 1954/55), ve skladbách domácích i cizích klasiků (Dvořák, Janáček, Vomáčka, Mozart, Beethoven). Stálý host Českého lidového divadla v Brně (1943/44: lyrické úlohy v Hubičce, Rusalce, Deboře a další). Byly jí věnovány vý­znamné skladby, jež většinou provedla poprvé (od Vítězslava Nováka, Pavla Haase, Osvalda Chlubny, Vladimíra Ambrose a jiných).

Prov. Vodičková.

Na JAMU studovala sólový zpěv u Josefa Války (absolutorium 1962). Účastnila se soutěží a dosáhla 1. ceny za nejlepší interpretaci sovětských písní (1960). V angažmá byla jako sólistka opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích (pod příjmením za svobodna Vilímová, 1963–1970), Státního divadla O. Stibora v Olomouci (1975–1980), Státního divadla Brno (1980–1982) a pražského Národního divadla (1. 7. 1982 – 31. 7. 1985). V letech 1973–1974 učila zpěv na Státní konzervatoři v Kroměříži. Spolupracovala též s Československým rozhlasem. Manželka pěvce Národního divadla Leo Mariana Vodičky.

V roce 1909 nastoupila do Městského divadla na Královských Vinohradech jako sboristka, sólově zde vystupovala od roku 1911. V roce 1913 působila ve smíchovském divadle, o rok později byla angažována do Národního divadla v Brně jako mladodramatická sopranistka. Ve slav­nost­ním představení Její pastorkyně v roce 1919, kterým byla zahájena nová éra Národního divadla v Brně v budově do té doby německého Městského divadla Na hradbách, spojená se jménem dirigenta Františka Neumanna, ztvárnila Jenůfu. Za jeho vedení patřila Snopková k předním sólistům brněnské opery. Při prvním uvedení Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky v roce 1924 ztvárnila lišáka Zlatohřbítka. Divadelní kariéru v Brně nečekaně ukončila v březnu 1930, poté se věnovala koncertní činnosti.

Rozená Ševčíková.
Ve zpěvu se vzdělávala na brněnské JAMU (1964) u Vlasty Linhartové. Získala ocenění na pěvecké soutěži Roberta Schumanna ve Zwickau (1963). Jako sólistka vystupuje především v provedení kantátových a oratorních děl (Dvořák: Svatá Ludmila, Honegger: Johanka z Arku a jiné), spolupracuje s českými sbory a orchestry (zejména Český pěvecký sbor pod vedením Josefa Veselky). Od roku 1964 pedagogicky působí na brněnské JAMU, k jejím žákům patří mimo jiné Jiří Kubík, Vladimír Chmelo, Petr Julíček, Blanka Morávková a další.

V letech 1925–29 navštěvovala reálné gymnázium v Brně. Na brněnské konzervatoři začala studovat v roce 1931, a to na klavírním oddělení. O dva roky později byla rovněž přijata i do druhého ročníku oboru zpěv; ten studovala u Máši Fleischerové, soukromě se pak zdokonalovala u Marie Fialové. V roce 1937 absolvovala skladbou Údolím Nového království Vítězslava Nováka. V témže roce složila i státní zkoušku z klavíru. Již za dob studia na konzervatoři koncertovala, od roku 1937 zpívala v brněnském rozhlase, zde se uplatnila například v operách Leoše Janáčka Počátek románu nebo Příhody lišky Bystroušky, v Ogarech Jaroslava Křičky a dalších. V letech 1937–41 byla sólistkou Vachova sboru moravských učitelek, od roku 1938 zpívala na koncertech Klubu moravských skladatelů. Premiérovala několik písňových cyklů: Navždy Vítězslavy Kaprálové (1938), Život a láska Stanislava Goldbacha (1940), Strom v květu Karla Konvalinky (1942), V lidovém tónu Zdeňka Blažka (1955), tento cyklus jí byl věnován. Pedagogické činnosti se nejprve věnovala soukromě, v letech 1952–58 působila na konzervatoři v Brně jako externí pedagog a v období 1958–77 jako pedagog interní; vyučovala sólový zpěv a hlasovou nauku.

Vyčichlová, roz. Klobásková.
Pěvecky na sebe upozornila již v dětském věku. Zpívala v dětském pěveckém sboru Obce legionářské v Košicích (jako sólistka tohoto sboru zazpívala v roce 1934 prezidentu Masarykovi v Lánech k narozeninám). V roce 1940 začala studovat na brněnské konzervatoři zpěv pod vedením Hany Pírkové. Roku 1943 byla totálně nasazena v rakouském Neukirchenu a studium na konzervatoři ukončila až v roce 1946 u Bohumila Soběského. Od roku 1945 působila v brněnské opeře, kde debutovala rolí Blaženky (Smetanovo Tajemství). Zvolila si umělecké jméno Libuše Domanínská, podle jihomoravské vsi, k níž měla silný citový vztah. Její pěvecký talent dále umělecky dotvářela Marie Řezníčková. V Brně ztvárnila mladá sopranistka zhruba 40 rolí a odehrála na 800 představení. Vynikla v operách Antonína Dvořáka (Terinka v Jakobínovi, Rusalka, Xenie Borisovna v Dimitriji), Bedřicha Smetany (Blaženka v Tajemství, Mařenka v Prodané nevěstě, Krasava v Libuši), zejména však v operách Janáčkových (Jenůfa v Její pastorkyni, Zlatohříbek v Lišce Bystroušce, Káťa Kabanová).
V roce 1955 se stala sólistkou opery Národního divadla v Praze, kde působila až do roku 1990. Vytvořila zde na šedesát operních rolí. Jejími pěveckými partnery byli např. Beno Blachut nebo Eduard Haken. Nadále však pravidelně hostovala v Brně i v jiných českých a slovenských městech. Mnohokrát zpívala na zahraničních pódiích – od roku 1958 byla stálým hostem vídeňské Volksoper, vystupovala v Moskvě (1955), Berlíně (1956), Bruselu (1958), Amsterdamu, Rotterdamu a Haagu (1959), Helsinkách (1960), Edinburgu (1964), Barceloně (1965) nebo Buenos Aires (1968). Neméně významná byla její koncertní činnost. Zpívala oratoria, kantáty, písně Janáčka, Dvořáka, Beethovena nebo Schuberta. Janáčkovu Glagolskou mši zpívala v mnoha evropských zemích. Premiérově uvedla několik písňových cyklů českých a slovenských skladatelů, z nichž někteří jí své kompozice věnovali (Miroslav Barvík, Zdeněk Blažek, Richard Kozderka). Během své pěvecké kariéry vytvořila velké množství rozhlasových i gramofonových nahrávek. Objevila se i na filmovém plátně (film Pět holek na krku 1967). Roku 1996 získala cenu Thálie za celoživotní mistrovství.

Po studiích na gymnáziu, filosofické fakultě (do roku 1919) a na hudební a dramatické škole v Oděse zahájila svou uměleckou dráhu v oděském divadle. V roce 1923 se odstěhovala do Československa, kde hostovala v Bratislavě a Plzni. V letech 1926–39 byla sólistkou Národního divadla v Brně, zpočátku pod jménem Remislawská. Mezi její nejúspěšnější role patří Jaroslavna v Borodinově Knížeti Igorovi, Taťána v Čajkovského Evženu Oněginovi, Elisa v Pikové dámě téhož autora, Krasava ve Smetanově Libuši, Jenůfa v Janáčkově Její Pastorkyni a titulní role v Dvořákově Rusalce. Jako první ztvárnila postavu Emílii Marty ve světové premiéře Janáčkovy Věci Makropulos v roce 1926. Působila na koncertech s Filharmonickým sborem Beseda brněnská a v rozhlase. Tragicky zahynula při automobilové havárii u Jihlavy.

Svou hudební dráhu započala studiem hry na klavír u Josefa Kafky ve Dvoře Králové nad Labem. Vedle toho se věnovala zpěvu. Působila jako zpěvačka v několika operních souborech. Roku 1909 byla přijata do Bu­di­lo­va souboru plzeňské opery. Při angažmá si doplňovala pěvecké vzdělání v Norimberku. V letech 1914–19 zpívala v brněnské opeře, kde debutovala jako Vendulka (Bedřich Smetana, Hubička). 22. 12. 1918 zpívala roli Libuše z opery Bedřicha Smetany na oslavu návratu T. G. Masaryka do vlasti. Kariéru v Brně zakončila rolí Mařenky z Prodané nevěsty. Od roku 1919 pak působila v Moravskoslezském národním divadle v Ostravě. Zde se roku 1921 provdala za šéfa ostravské ope­ry Emanuela Bastla. V Ostravě hrála první Káťu z opery Káťa Kabanová. Roku 1927 odešla spolu s manželem nejprve do Olomouce, později do Plzně. Svou pěveckou dráhu ukončila roku 1929. Po smrti manžela (1950) žila v ústraní v Dolních Mokropsech u Prahy (dnešní Černošice). Jako zpěvačka vynikla dále především v rolích Rusalky, Evy, Kostelničky nebo Aidy.

Roz. Súkopová, podruhé prov. Staňková.
Pocházela z rodiny účetního rady Zemědělské banky v Bučovicích. Vystudovala reálné gymnázium v Brně (1933–41), poté nastoupila na brněnskou konzervatoř, kde se učila sólovému zpěvu u Marie Řezníčkové (1941–47, s přerušením 1944–45 kvůli válečným okolnostem). Po ab­sol­vo­vá­ní pokračovala na Janáčkově akademii múzických umění u Bohumila Soběského (1948–51). Již v době studií byla stálým hostem brněnské opery (1945–53), kde se objevila v so­prá­no­vých rolích. V roce 1953 získala angažmá jako sólistka opery v Olomouci (do 1957), kde rozšířila svůj repertoár o mladodramatické postavy českých oper, se kterými dosáhla ohlasu. Uspěla i s ko­lo­ra­tur­ní­mi rolemi. Její význačnou rolí byla Šemachánská carevna ve Zlatém kohoutkovi Rimského-Korsakova; dí­ky dojmu, který vzbudila výkonem v této úloze, byla angažována do opery tehdejšího Státního divadla v Ostravě (1957). Spolupracovala i ostravskou Komorní operou. Její zpěv se vyznačoval měkkým nasazením, jistou koloraturní technikou a příjemnou barvou. Kromě nastudování několika desítek sopránových rolí zpívala i koncertně a spo­lu­pra­co­va­la s rozhlasem; byla schopna interpretovat jak soudobé skladby, tak hudbu 17. a 18. století. V roce 1954 získala čestné uznání 1. stupně na mezinárodní pěvecké soutěži Emy Destinnové a Karla Buriana v Praze, roku 1956 pak čestné uznání 3. stupně v sopránovém oboru na mezinárodní soutěži v ‚s-Hertogenbosch v Ho­land­sku. Byla dvakrát vdaná – poprvé za technika Vladimíra Bureše, podruhé za dirigenta a pedagoga Josefa Staňka. Zemřela náhle na leukémii.