Voiceband E. F. Buriana

Anglickým výrazem (původně psán voice-band či Voice Band) pojmenoval E. F. Burian soubor věnující se této recitaci, výraz však začal označovat i samotný typ tohoto zvukového umění. Burian soudil, že v širším slova smyslu označuje výraz voiceband (= hlasová kapela) jakýkoliv vokální (i pěvecký) soubor, slovo band však zřejmě zdůrazňovalo představu souvislosti s jazzem a slovo voice (inspirované názvem gramofonové produkce His Master’s Voice) souvislost s dobovými technicko-akustickými snahami.

Voiceband programově navázal na avantgardní experimenty se sborovou recitací v SSSR a Dědrasboru, jež podle dobových (např. Honzlových) názorů představovaly „symfonickou orchestraci“ mluveného slova, přednášeného hlasy různé výšky i barvy. E. F. Burian vystoupil s voicebandem poprvé v dubnu a květnu 1927 na bázi divadla Dada se záměrem zdivadelnit slovní recitaci. Zahraničního úspěchu dosáhl soubor na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Sieně (1928), zčásti i na dalších zájezdech do Itálie (1929) a Švýcarska (1935). Další osudy voicebandu byly spjaty s Burianovým divadelním působením (též v Brně), poslední vystoupení se uskutečnila r. 1944 již bez Burianovy přímé účasti. Básnické útvary volené ze starší i novější české a světové poezie (někdy studovány v originálních jazycích) byly v duchu Apollinairova hesla „básnického vytváření“ pochopeny jako libreto nové fónické kreace, přičemž latentní hudebnost slova byla východiskem tzv. polydynamické „orchestrace“ hlasů. Tónová výška nebyla přesně stanovena, slovní deklamaci dokreslovaly projevy jako brumendo, syčení, pískání apod., avšak i hra na klavír, bicí nástroje atd. Mnohohlasý projev se řídil rytmem, který jednak vycházel z latentní metrorytmiky verše, jednak čerpal z hudebních rytmických vzorců (rytmus zdůrazňován zvl. v počátcích bicími nástroji), uplatňoval synkopaci a mnohdy aplikoval charakteristiku pochodu a tanců (charleston, tango, foxtrot, blues, valčík ad.). Skladby nebyly notačně fixovány, při studijní praxi se však využíval systém pokynů blízkých neumám. Tyto pokyny byly spolu s pomocnými přízvukovými a dynamickými značkami zaneseny do rozmnožených textů, jichž pěti- i vícečlenný sbor používal při recitaci. Při nácviku vedoucí sboru předříkal úryvek textu, který ostatní nejprve tiše opakovali tak, aby slyšeli hlas vedoucího, vedoucí pak hlas ztišoval, zatímco sbor zvyšoval intenzitu, až se hlasy vyrovnaly v potřebném poměru. Recitátoři nebyli hudebně školeni, na což kladl Burian důraz (hudebně školené hlasy inklinují k pěveckému projevu). V paměťově uchovávaném voicebandu se tedy v přesně zafixované intonaci střídaly zavedené souzvuky s útvary zcela nekonvenčními. Voiceband byl zapojován i do větších synkretických útvarů (kombinace pantomimy, voicebandu a hudby), někdy sloužil jako podklad k taneční akci. Při vystoupení seděli členové sboru za pulty s texty, dirigent (E. F. Burian, též L. Skrbková, F. Filipovský) výkon řídil, zároveň však i recitoval, resp. obsluhoval hudební nástroje.