Vladimír Ambros pocházel z kantorské rodiny, ve které získal základy hudebního vzdělání ve hře na klavír, hře na housle a harmonii (otec Ezechiel Ambros, bratr Emanuel Ambros). Po jednom roce na prostějovské obchodní akademii zahájil studium na brněnské varhanické škole u Leoše Janáčka (1907–10) a ve studiu pokračoval na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem u Iwana Knorra (skladba), Bernharda Seklese (instrumentace) a Fritze Bassermanna (dirigování). Stal se korepetitorem v tamní opeře, do které ho přivedl František Neumann, v té době druhý kapelník. Ve Frankfurtu se seznámil se svou budoucí manželkou Mabel Frances Speakmanovou a anglickým skladatelem Cyrilem Scottem. Ve druhém ročníku konzervatoře získal Mozartovo stipendium, díky kterému odcestoval do Anglie. V Londýně se stal kapelníkem operní společnosti Carl-Rosa&Co. (1914–21) a zároveň působil jako korepetitor v Covent Garden. Z finančních důvodů hrál jako houslista v orchestru, varhaník v kostele a na klavír doprovázel němé filmy.
Po návratu do Československa byl činný v Prostějově (od roku 1921). Vyučoval v hudební škole, řídil ženský pěvecký sbor Vlastimila, mužský pěvecký sbor Orlice a Orchestrální sdružení (spolupráce s dechovou harmonií brněnského Národního divadla). Na pozvání Cyrila Scotta uskutečnil dva koncerty v Londýně (1929, Cambridge, Bedřich Smetana – Má vlast; 1932, BBC, Cyril Scott – Symfonie č. 1). Na několik let se stal ředitelem hudební školy v Břeclavi (1927–38), kde založil pěvecký sbor Městského osvětového sboru. Skládal scénickou hudbu pro spolek Břetislav (dramatický odbor osvětového sboru) a pro loutkové divadlo Radost (od roku 1931), ve kterém také řídil orchestr. Po návratu do Prostějova obnovil spolupráci s Orchestrálním sdružením, se kterým pořádal významné koncerty a zájezdy (Antonín Dvořák – Novosvětská symfonie, Petr Iljič Čajkovskij – Patetická symfonie, Wolfgang Amadeus Mozart – Symfonie Jupiter a další). Provedl také kantátu Svatební košile Vítězslava Nováka za přítomnosti autora. Jeho Symfonieta získala druhou cenu v Jubilejní nadaci Bedřicha Smetany (1940). Pohostinsky řídil brněnský rozhlasový orchestr.
Po válce byl Vladimír Ambros činný politicky (spolupráce s odbočkou Dělnické akademie, člen okresního a krajského výboru Obránců míru) a spolupracoval se Svazem českých skladatelů, který se zasloužil o provedení mnoha jeho skladeb. V Prostějově obnovil činnost Orchestrálního sdružení (první koncert 20. 5. 1945). Jeho skladby prováděla například Česká filharmonie a Moravská filharmonie, kterou několikrát sám řídil. Olomoucká opera provedla v roce 1953 jeho operu Maryla (podle historické novy Aloise Jiráska).
Ve svém skladatelském díle Vladimír Ambros zasáhl téměř do všech hudebních oblastí, od drobných instrumentálních miniatur po velká symfonická díla a opery. Katalog jeho skladeb sestává ze 135 kompozic. Přestože byl žákem Leoše Janáčka, stylově zpočátku vycházel více z tvorby Josefa Suka (Nálady pro klavír, melodramy Hornická Balada, Holoubek). Během pobytu ve Frankfurtu komponoval ve stylu francouzskému impresionismu (vliv Bernharda Seklese, El Christo de la Luz) a ve dvacátých letech byl ovlivněn tvorbou Vítězslava Nováka s domácími romantickými a impresionistickými prvky (Labutinka, Balada o nenarozeném dítěti). Vzor Vítězslava Nováka se odrazil také v klavírních skladbách Cestou, Pohádka o uvadlé růžičce a v symfonické trilogii Beskydy, ve které oslavil moravskou přírodu. V písňovém cyklu Sbohem a šáteček vyjádřil hluboké milostné vzplanutí. Po vzoru Leoše Janáčka ztvárnil lidové písně a tance například v opeře Ukradené štěstí. Několik skladeb bylo ovlivněno tvorbou Pařížské šestky a Igora Stravinského (Loutková svita). Jako reakci na nástup fašismu zkomponoval Symfonietu, Nálady z Atlanty, Symfonickou báseň pro devět nástrojů a Symfonii přírody. Po druhé světové válce byla jeho tvorba ovlivněna společenskou poptávkou (Veliký návrat, Rolnická suita).
Hře na klavír se učil od sedmi let u Vladimíra Malacky. V letech 1922–28 studoval hru na klavír na brněnské konzervatoři (studium ukončil u Růženy Kurzové). Studium skladby a dirigování absolvoval v Praze roku 1929. V klavíru pokračoval na mistrovské škole v Praze u Viléma Kurze (1928–32) a ve skladbě u Josefa Suka (1929–32). Byl učitelem na hudební škole Antonína Dvořáka ve Zlíně (1934–35), Moravana v Kroměříži (1935–36), kde byl zároveň druhým dirigentem smíšeného sboru. V roce 1936 byl povolán na brněnskou konzervatoř, kde vyučoval klavírní hře až do svého pensionování v roce 1968. Uplatňoval se jako sólový a komorní hráč v Moravském komorním triu s Jindřichem Poláškem a Františkem Kopečným a jako korepetitor.
Pocházel z chudé rodiny vyškovského soukeníka a kostelníka Jana Šoupala. Jeho vlastní matka roz. Tereza Gáblerová zemřela, když bylo malému Janovi čtrnáct let. Chlapec od mládí projevoval mimořádné hudební nadání, které u něj záhy rozpoznal ředitel vyškovského kůru Tomáš Mrázek (1845–1921). Od osmi let hrál na housle a se svým krásným chlapeckým altem se uplatňoval v chrámovém sboru. Po maturitě na klasickém gymnáziu v rodišti (1911) začal studovat Právnickou fakultu na Karlově univerzitě v Praze, ale na začátku první světové války se vrátil do Vyškova, kde po krátkém zaměstnání na berním úřadě a vykonání doplňující maturity na brněnském učitelském ústavu v roce 1917 (tehdy se poznal s Ferdinandem Vachem) působil v letech 1917–25 jako učitel na obecných školách ve Vyškově a nedalekých Habrovanech a zároveň též jako učitel zpěvu na vyškovském gymnáziu a Hospodářské škole. V září 1917 byl přijat jako zpěvák skupiny druhých tenorů do PSMU. Po dvou letech, ve snaze uplatnit se také jako sbormistr, založil ve Vyškově Volné pěvecké sdružení, mužský sbor, který měl po dvou letech už padesát členů a v dubnu 1922 zvítězil v druhé kategorii na I. národních pěveckých závodech v Praze. V téže době založil v rodišti ženský pěvecký odbor vzdělávacího spolku Vlasta a obě svá tělesa spojoval při provádění kantát a operních představení (1924–28 nastudoval a provedl s místními hudebníky a několika hosty tři Smetanovy opery: Prodanou nevěstu, Hubičku a Dalibora).
V letech 1922–24 zároveň studoval ve Vyškově působící Jan Šoupal na brněnské konzervatoři dirigování a skladbu u Jaroslava Kvapila. Přitom se však učil řízení sboru také pozorným sledováním práce Ferdinanda Vacha, sbormistra PSMU a v Besedě brněnské předchůdce svého profesora na konzervatoři, soukromě studoval hru na housle u Oldřicha Vávry, klavír u Ludvíka Kundery a varhany u Bohumila Holuba (ze hry na tyto nástroje pak složil státní zkoušky: z houslí a sborového zpěvu v roce 1925, z klavíru 1928 a z varhan 1930) a tím získal aprobaci pro vyučování na učitelských ústavech. Proto ve školním roce 1925–26 využil lepší existenční příležitosti a odešel vyučovat na slovenské učitelské ústavy v Modre a Bratislavě, kde se také ujal vedení pěveckého sboru Zora. Práci s vyškovskými zpěváky však v době ročního slovenského pobytu nepřerušil a plně ji obnovil po návratu do svého rodiště; ta pokračovala až do roku 1931, kdy Šoupal definitivně přešel do Ostravy jako profesor hudby a zpěvu na slezskoostravském učitelském ústavu a dalších středních školách.
Vedle řízení sboru a práce hudebně-pedagogické na různých typech škol (od základní přes střední až po druhé světové válce též vysokou školu uměleckého směru), kterou se zabýval až do své smrti, začal se Šoupal ve dvacátých letech uplatňovat také jako kritik a hudební publicista. Tato činnost, jíž se věnoval ve Vyškově i v Ostravě, v podstatě na konci třicátých let zcela ustoupila do pozadí. V Šoupalově pozůstalosti se dochovalo několik desítek novinových výstřižků s kritikami a hudebními fejetony z let 1925–35, zvláště z Vyškovských novin, brněnských Lidových novin a ostravských listů Moravskoslezský deník, Duch času, České slovo, Ostravský deník a Venkov. Jako kritik měl Šoupal velmi bystré postřehy, opíral se o svůj neomylný sluch, hudební paměť, vytříbený vkus a jeho články byly stylisticky vybroušené i po jazykové stránce. Přestože se kritické a hudebně publicistické práci soustavněji věnoval nepříliš dlouhou dobu (jen asi deset let – kritiky přestal psát, zvláště poté, co se stal jediným dirigentem PSMU), je nutné i tuto oblast připomenout, neboť jistě měla zvláště v první polovině třicátých let pro umělecký růst Jana Šoupala značný význam. Tato činnost však tvořila spolu s veřejným vystupováním, zvláště v Ostravě, v roli komorního hráče – houslisty a violisty (např. člena amatérského Ostravského kvarteta, které hrálo ve složení Jan Polášek, Rudolf Kuzník, Jan Šoupal a Eva Filipová) přece jen pouze doplněk k jeho sbormistrovským i pedagogickým aktivitám. Ty se nejvíce rozvinuly po příchodu do Ostravy a to nejen v PSMU, v jehož čele stál v letech 1936–64 a na Učitelském ústavu ve Slezské Ostravě (1931–42), ale i v dalších sborových tělesech (Smíšený sbor učitelského ústavu, Mužský odbor Slezské Matice osvěty lidové ve Slezské Ostravě, Pěvecký komorní sbor Záboj, Kurs sborového zpěvu při vyšší lidové škole v Moravské Ostravě, ale zvláště v letech 1934–39 orlovský sbor Před Těšínem, 1935–38 opavské Pěvecké sdružení slezských učitelů a 1939–41 zlínský sbor Dvořák) a školách (po zrušení slezskoostravského učitelského ústavu v roce 1942 vyučoval zpěvu a hudební výchově na moravskoostravském reálném gymnáziu, 1942–51). Zároveň v letech 1947–49 vyučoval řízení sboru na brněnské JAMU a od 1958 učil dva roky intonaci a sborový zpěv na konzervatoři v Brně. Po vzniku ostravské konzervatoře v roce 1953 zde pak působil až téměř do své smrti jako profesor sborového zpěvu a intonace. Jan Šoupal také upravoval pro zpěv s klavírem, mužský i smíšený sbor moravské a slezské lidové písně, z nichž nejširší obliby dosáhly Šablenka brúšená, Čižmičky moje, Sedmdesát sukien mala a Panimámo (včetně Vyškovských písniček pro zpěv a klavír to bylo celkem šedesát úprav).
Jako sbormistr však Šoupal nejvíce proslul od třicátých let, a to jako Vachův nástupce v čele českého elitního mužského sboru PSMU (dirigentsky se zde uplatňoval ještě za Ferdinanda Vacha od koncertu ve španělské Manrese v lednu1932 spolu s Eugenem Třasoněm, ale za uměleckého vedoucího a jediného sbormistra tohoto mužského sboru byl zvolen o čtyři roky později /v říjnu 1936/, dvacet měsíců po Vachově abdikaci). V PSMU rozvíjel nejprve vachovskou interpretační tradici, záhy si však vytvořil svůj vlastní styl sborové reprodukce charakteristický důsledným sledováním intonační přesnosti, zvukové vyrovnanosti a lyričnosti, zvýrazňující melodickou zpěvnost i v dramatických úsecích vokálních děl. Šoupal zprvu napodoboval Vachovo interpretační pojetí sborových skladeb (později se o tom vyjádřil v pojednáních Zakladatel slávy českého sborového zpěvu, Hudební rozhledy 13, 1960, č. 4, s. 170, a Stoleté jubileum Ferdinanda Vacha, Červený květ 5, 1960, s. 46) a hlavně odpozoroval jeho dirigentská gesta, která byla úsporná, náznaková, ale přitom přesná. Byl-li Vach poznamenán ještě reformátorskými idejemi obrozenství, ale vypracoval se k citovému výrazu a monumentalitě, Šoupal usiloval o ryze hudební harmonii hlasů a komorně laděný přednes a v této sféře dosahoval významných výsledků. Proti Vachově zvukově podmanivé, ale expresionisticky rozvolněné interpretaci v době začátku století se stal Šoupalův sborový sloh v polovině třicátých let výrazově věcnější, střízlivější, zvukově vyrovnanější, rytmicky a stavebně přísnější. Jeho původní muzikantský lyrismus byl však také obohacen o protipól – akcentovaný dramatický výraz. Po příchodu do Ostravy se nesetkává s těžkým, drsným, speciálním prostředím moravského severu jen prostřednictvím Janáčka a Bezruče, ale poznává jej z vlastní zkušenosti, což se samozřejmě muselo odrazit i v interpretaci mnohých sborových děl. Dalším Šoupalovým přínosem byla také pozoruhodná dramaturgie. Vedle klasického repertoáru se skladbami českých skladatelů Křížkovského, Nešvery, Förchtgotta-Tovačovského, Smetany, Dvořáka, úprav lidových písní a Vachem ještě nastudovaných tehdejších novinek (Janáček, Novák, Suk, Foerster) to byla zvláště soudobá díla Martinů, Křičky, Jeremiáše, Berga, Blažka a dalších českých (a také slovenských) žijících skladatelů. Šoupal preferoval malé, jemné gesto, při kterém pohyby rukou snad nikdy nevybočily z myšleného prostoru 60 x 25 x 20 centimetrů. Zcela jasné, vysoce srozumitelné, vkusné a elegantní gesto bylo niternější a více myšlenkově soustředěné. Značně se lišilo od gest orchestrálních dirigentů, svou hnětoucí plasticko-vokální modelací. Zároveň však bylo jasně členěné, pevné, plné rytmické určitosti. Spolu s mimikou a fyziognomií tváře se tak stalo viditelným výrazem jeho hudebního zaujetí a temperamentu, jeho smyslu pro architektonickou ukázněnost a stavební řád. Šoupalův smysl pro výstavbu kompozice a její interpretace se také projevil ve složce agogicko-dynamické, neboť sbormistr dovedl zvukově vystupňovat skladbu až do největších silových vzepětí. Ale přitom upoutala i jeho prostota, přirozenost, vřelost a upřímnost při bezprostředním kontaktu se zpěváky. Jeho gesta se promítala do celkové koncepce výstavby díla. Absolutní sluch a udivující hudební paměť umožňovaly sledovat intonační čistotu a zvukovou (zvláště barevnou) vyrovnanost celých velkých ploch. S PSMU provedl stovky koncertů po celém tehdejším Československu i v zahraničí (Španělsko, Rakousko, Rumunsko, Jugoslávie, Anglie, Belgie, Německo, Franice, SSSR, Itálie), uskutečnil mnoho rozhlasových, gramofonových i televizních nahrávek. Z výrazných interpretačních úspěchů je nutno jmenovat např. četná vystoupení na Mezinárodním festivalu Pražské jaro, první ceny na mezinárodních soutěžích ve Velké Britanii (Llangollen, 1948, 1957), Německu (Eisenstadt, 1954), Francii (Paříž, 1956), Itálii (Arezzo, 1961) a pod. Přestože byl za své občanské postoje věřícího člověka v padesátých letech komunistickému režimu málo pohodlný, prosadil vahou své umělecké osobnosti nejen zájezdy PSMU „za železnou oponu“, ale byl dokonce oceněn tehdejšími vysokými státními vyznamenáními, titulem „Zasloužilý umělec“ (1955) a „Řádem práce“ (1962).
Jan Šoupal byl jedním z českých nejvýznamnějších sbormistrů 20. století. Jen s PSMU za celou svoji dvaatřicetiletou sbormistrovskou kariéru uskutečnil přes tisíc veřejných koncertů, více jak 500 titulů skladeb bylo v jeho interpretaci natočeno v rozhlase, přes sto skladeb nahráno na gramofonových deskách; nastudoval (včetně úprav lidových písní) díla 135 autorů.
12. prosince 1917 poprvé vystoupil z iniciativy Karla Kovařovice s Českou filharmonií v rámci abonentního cyklu. V roce 1918 řídil orchestr Národního divadla a ve stejném roce provedl poprvé s Českou filharmonií Zrání Josefa Suka. Díky úspěšným vystoupením setrval u orchestru a v roce 1919 se stal po Ludvíku Vítězslavu Čelanském samostatným šéfdirigentem. Při České filharmonii založil Filharmonický sbor (1922). Kromě tříletého působení v Konzetrföreningenu ve Stockholmu řídil orchestr do roku 1941. Výrazně obohatil repertoár orchestru. Kromě českých klasiků zařazoval do repertoáru díla Leoše Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstra, Vítězslava Nováka a Bohuslava Martinů, dále skladatele francouzského impresionismu, Gustava Mahlera, Arnolda Schönberga, Bélu Bartóka, Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče. Vytvořil první kompletní nahrávku Mé vlasti Bedřicha Smetany (1929). Podnikal koncertní zájezdy po českých městech i do zahraničí (Itálie, Vídeň). Meziválečné období vyvrcholilo v roce 1935 zájezdy do Velké Británie, Francie a Belgie. V roce 1935 zemřel Otakar Ostrčil a Václav Talich se stal správcem opery Národního divadla, ve kterém nastudoval základní operní repertoár a řadu soudobých děl. V Národním divadle a v České filharmonii působil paralelně šest let. V letech 1932–37 pedagogicky působil na pražské konzervatoři a v roce 1932 byl jmenován profesorem dirigování na mistrovské škole pražské konzervatoře. V roce 1941 provedl Mou vlast Bedřicha Smetany v Berlíně a Drážďanech. Mnohokrát dirigoval zahraniční orchestry. V roce 1939 založil Pražský hudební máj (předchůdce Pražského jara). 21. 4. 1942 se stal šéfdirigentem opery Národního divadla. Nezúčastnil se zájezdu do Berlína, protože podstoupil operaci ve Vinohradské nemocnici, a na několik let omezil svou koncertní činnost.
Po konci druhé světové války strávil přes měsíc ve vězení kvůli obvinění z kolaborace. Jeho první poválečné vystoupení se uskutečnilo v roce 1946, kdy provedl Mou vlast Bedřicha Smetany s orchestrem Národního divadla. Od července 1947 do února 1948 opět působil v Národním divadle. Po komunistickém puči v roce 1948 mu bylo z politických důvodů znemožněno na šest let vystupování. Po odchodu z Národního divadla řídil Komorní orchestr Slovenské filharmonie (1949–52) a velký orchestr Slovenské filharmonie (1951–52). Prosazoval zde tvorbu slovenských skladatelů a zasloužil se o trvalé zařazování jejich děl do operního repertoáru. Pedagogicky působil na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (1949–52). V letech 1954–55 opět řídil Českou filharmonii (Pražské jaro, spolupráce se Svjatoslavem Richterem). Pro Československou televizi natočil kompletní Slovanské tance (1955). Vzhledem k nemoci omezil svou výkonnou činnost na nahrávání na gramofonové desky. Od roku 1956 žil v Berouně.
Václav Talich byl ve své době nejvýznamnějším českým dirigentem. Vyrostl v hudebnické rodině a získal hudební vzdělání u předních českých pedagogů. Získal praxi v komorní hudbě (České kvarteto) a působil v orchestrech pod významnými dirigenty. Hlavní oblastí jeho činnosti byla symfonická hudba a opera. Na vysokou úroveň pozvedl Českou a Slovenskou filharmonii. V Národním divadle prosazoval českou soudobou operní tvorbu (Bohuslav Martinů, Pavel Bořkovec, Karel Boleslav Jirák a další). Jeho nastudování některých oper se setkávala se silnými kritickými ohlasy, co se týká inscenační stránky a hudebních úprav (Leoš Janáček – Příhody Lišky Bystroušky, Káťa Kabanová, Vítězslav Novák – Lucerna a další). Kladl důraz na intonační čistotu, přesný rytmus, výraz, zpěvnost a zejména obsahovost skladeb. Z cizí tvorby se zaměřoval na ruské skladatele, Wolfganga Amadea Mozarta a francouzský impresionismus. Vytvořil velké množství nahrávek na gramofonové desky u společnosti Supraphon. K jeho nejvýznamnějším žákům patřili Iša Krejčí, Karel Ančerl, Jaroslav Krombholc a Otakar Trhlík. Stal se členem Stockholmské královské hudební akademie (1928), členem České akademie věd a umění (1936) a čestným členem Umělecké besedy. Získal zlatou medaili města Boloně, rumunské, jugoslávské, švédské a francouzské vyznamenání. V roce 1957 byl jmenován národním umělcem.
Po neukončených studiích na ostravském gymnáziu a obchodní akademii byl žákem Ústavu hudby a zpěvu v Ostravě (hra na housle u Julia Remeše, kompozice u Miroslava Barvíka). Soukromě studoval hru na violu u Antonína Hyksy. Byl violistou operního orchestru v Ostravě (1945–60) a Státní filharmonie Ostrava a v roce 1953 spolu s Ivanem Měrkou iniciátorem vzniku Ostravského kvarteta, jehož členem byl po celou dobu jeho trvání. Uplatnil se i jako sólista (violová sonáta Karla Ditterse z Dittersdorfu a skladby soudobých českých skladatelů, Jiřího Matyse, Karla Kupky ad.). V letech 1966–89 vyučoval na ostravské konzervatoři. Jako jediný člen kvarteta byl oceněn titulem Zasloužilý umělec. Zastával významné stranické funkce v Komunistické straně Československa i ve Svazu československých skladatelů.
Byl žákem Houslové školy Aloise Rychty v Ostravě (1939–44) a soukromě studoval u Jindřicha Felda v Praze (1944–47). Po krátkém působení v operním orchestru Českého divadla v Olomouci se stal houslistou Ostravského rozhlasového orchestru (1945–53), s nímž se několikrát uplatnil i jako sólista. Od 1. ledna 1954 hrál v tehdejším Ostravském symfonickém orchestru a roku 1953 se stal jedním ze zakládajících členů Ostravského kvarteta, které bylo v roce 1960 jmenováno komorním souborem Státní filharmonie Ostrava, v němž jako druhý houslista působil až do své smrti (zemřel po operaci mozkového nádoru). Na ostravské konzervatoři vyučoval několik let hře z listu.
Studoval na gymnáziích v Holešově a Brně (maturita 1933). Na brněnské konzervatoři absolvoval hru na varhany ve třídě Eduarda Treglera (mimořádné studium, absolvoval 1932) a kompozici ve třídě Viléma Petrželky (1938). V letech 1934–35 navštěvoval přednášky Vladimíra Helferta na hudební vědě. Mimořádné varhanní studium doplnil studiem řádným. Ve studiu skladby pokračoval v mistrovské třídě Vítězslava Nováka na konzervatoři v Praze (1938–40). Hru na varhany studoval soukromě u Bedřicha Antonína Wiedermanna, dále v Lipsku u Günthera Ramina a Karla Straubeho. V roce 1945 dokončil studium práv v Brně. Stal se vedlejším učitelem na konzervatořích v Brně (od února 1945) a Praze (1945–46), kde byl jmenován profesorem (1946). V roce 1951 byl převeden na AMU, kde byl jmenován docentem (1954). Mezi jeho žáky patřili Lubina Holanec, Jan Hora, Zdeněk Mašek, Václav Rabas a další. Od roku 1932 se věnoval koncertní činnosti. Zaměřil se na starou hudbu (zejména Johann Sebastian Bach) a soudobé české skladatele (Alois Hába, Jan Hanuš, Miloslav Kabeláč a další). Koncertoval ve většině evropských zemí, také v Japonsku, Kanadě ad. V zahraničí často propagoval starou českou varhanní tvorbu. Zasedal v porotách mezinárodních soutěží v Praze (1958), Gentu (1959), Haarlemu (1962), Ženevě (1962) a jinde. Zasadil se o vznik varhanní soutěže při festivalu Pražské jaro. Jako varhanář se podílel na návrzích nových a historických rekonstruovaných nástrojů (například kostel sv. Martina ve zdi v Praze, varhany Korandova sboru Českobratrské církve evangelické v Plzni). V roce 1964 se stal zasloužilým umělcem. Jako odborný poradce spolupracoval s varhanářskou firmou Rieger-Kloss a dohlížel na stavbu varhan v Moskvě (Čajkovského síň), Leningradu, Tallinnu, Bukurešti, Budapešti, Káhiře a jinde. Spolupracoval na filmu Československé varhany (1961) a na obrazové publikaci Varhany v Československu. Je autorem návrhu dispozice varhan ve Dvořákově síni pražského Rudolfina.
V době 1907–11, kdy studoval na místeckém gymnáziu, se hudebně vzdělával u Františka Kolaříka, z jehož popudu pak v letech 1912–15 navštěvoval v Brně Janáčkovu varhanickou školu a soukromě též studoval hru na klavír u Marie Dvořákové (v roce 1920 vykonal v Brně státní zkoušky ze sborového zpěvu a hry na klavír). V letech 1915–16 před odchodem na italskou frontu, kde byl do konce 1. světové války, řídil kůr v Koryčanech. Od roku 1919 žil v Olomouci, kde působil v chrámu sv. Václava jako choralista (1919–31), pak po Petzoldově smrti jako kapelník a ředitel kúru (1931–75). V Olomouci také učil hře na klavír v hudební škole Žerotína, kde od roku 1921 působil 24 let jako správce a ředitel školy. Dále vyučoval na Státním reálném gymnáziu (1919–20, 1925–26), Státním dívčím reálném gymnáziu (1919–21) a učitelském ústavu (1920–21). Po obnovení Univerzity Palackého učil jako lektor v letech 1946-1964 na katedře hudební vědy a výchovy klavír, zpěv, sborový zpěv a řízení pěveckého sboru. Do olomouckého hudebního života se začlenil hlavně v období mezi dvěma světovými válkami jako pianista (zejména interpret Leoše Janáčka – klavírních cyklů Po zarostlém chodníčku a V mlhách) a organizátor (jako místopředseda Volného sdružení přátel moderní hudby v Olomouci a významný člen následného Spolku pro komorní hudbu účinkoval na koncertech a slovem popularizoval skladby soudobých autorů).
Gustav Pivoňka se uplatňoval i jako skladatel, byť jen příležitostně. Přesto byl autorem asi 50 skladeb, převážně psaných pro církevní účely, ale také světské skladby – mužské sbory. Byl činný i v oblasti hudební publicistiky (ve sborníku Ostravský kraj k 30. výročí úmrtí Leoše Janáčka (Ostrava 1958) je otištěna Pivoňkova vzpomínka Pan ředitel Janáček na stranách 9–15 nebo v almanachu Do druhé padesátky). V Památníku olomouckého Žerotína 1930–40 (Olomouc 1941, s. 32–38) je jeho stať Hudební škola Žerotína 1931–41. V časopisu Opus musicum (8, 1976, č. 7–8, s. 234–236) Pivoňka publikoval článek Janáček očima mých vzpomínek. Čtyři měsíce před smrtí se Pivoňka aktivně zúčastnil jako poslední žijící Janáčkův žák založení nové Společnosti Leoše Janáčka v Ostravě (1. června 1977).
Po osvobození – 1. prosince 1945 – se stal učitelem 1. střední školy v Kotlářské ulici v Brně. Zde založil Brněnský dětský sbor, s nímž v období 1945–77 absolvoval domácí a zahraniční koncerty. Lýskův Brněnský dětský sbor navázal na interpretační tradice Jistebnických zpěváčků a pěveckého sboru z Baťova. Díky sbormistrovu umění a jeho dlouholetým zkušenostem i pěveckému zaujetí brněnských dětí však v Brně vznikl a více jak 30 let působil dětský pěvecký sbor, jehož svrchované umění obdivovali posluchači doma i v cizině. Výkony Brněnského dětského sboru udivovaly precizností a současně i dětskou spontaneitou, radostí ze zpěvu. Úspěšná byla umělecká turné do Itálie (1957), Německé spolkové republiky (1965), sbor se stal vítězem soutěží v Llangolenu (1959), v Montreux (1971), s úspěchem demonstroval metody přípravy dětské sborové interpretace ve Varně (1963), v Bad Godesbergu (1965), v kanadské Victorii (1969) atd.
V roce 1948 Lýsek dokončil svá vysokoškolská studia (na Masarykově univerzitě v Brně studoval 1935–39 a 1945–48; 1949 PhDr.), 1948–50 externě působil na brněnské konzervatoři a JAMU. Od roku 1950 byl učitelem Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity (později též Vyšší pedagogické školy v Brně a tamějšího Pedagogického institutu), 1972 ukončil svou učitelskou dráhu na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně (1952 docent, 1962 profesor).
Svou výzkumnou činnost orientoval na otázky dětského sborového zpěvu, rozvoje hudebnosti a zpěvnosti nejmenších dětí, dětí a mládeže školního věku, na problémy nápěvkové intonace atd. Především řešením prvně uváděné problematiky (viz Cantus choralis infantium, Brno 1968) přispěl Lýsek významně k rozvoji české hudební pedagogiky.
Zpěvačky a zpěváci Lýskových dětských sborů založili v roce 1994, aby podpořili další využití sbormistrova odkazu, Nadaci Františka Lýska, od roku 1997 Lýskův nadační fond v Brně, jehož činnost se dnes rozvíjí v rámci v roce 2003 založené Společnosti Františka Lýska v Brně.