Studoval v Plzni reálné gymnázium (mat. 1920), klavír (od 6 do 18 let) u J. Filipovského a zpěv u J. Branžovského (1917–19). Ve zpěvu pokračoval u Č. Klause (1919), K. Buriana (1920–24), E. Buriana (1924/26), E. Noëmi (1926–27), v Miláně u M. Granilho (1927 až 1929) a u G. Ranieriho ve Vídni (1929–30). Umělecký spolupracovník Skupova divadla Spejbla a Hurvínka v Praze (1930–36, pro ně skládal náladové a taneční písně), nakonec sólista Československého rozhlasu v Praze (1936–44 v Kühnově Českém pěveckém sboru, 1944/54 samostatně, od 1954 externě). Po osvobození učil zároveň na pražské konservatoři (1945–54). Věnoval se téměř výhradně zpěvu písní (v Československém rozhlase asi 3000 relací), provedl mnoho desítek rukopisných novinek, ze skladatelů mu věnovali své písně např. J. B. Foerster, E. Axman, J. Jindřich, I. Krejčí, J. Kapr, J. Seidel aj. Vytvořil s pianistkou Z. Lochmanovou stálé duo (od 1945). Na desky (asi 126) nazpíval vedle převážně české písňové literatury hlavně písně lidové. Vedle rozhlasové činnosti vystoupil více než na 600 veřejných koncertech (prvý koncert v Plzni 1. 4. 1927). Podnikl několik zahraničních zájezdů (Polsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko, Holandsko, Německo, Rakousko, Francie, Rumunsko). Velmi se zasloužil o provádění písňové tvorby vůbec.

Jeho prvním učitelem zpěvu byl brněnský hudební skladatel a pedagog Antonín Hromádka, v jehož chlapeckém sboru zpíval. Vystudoval Učitelský ústav v Brně (maturita 1922), absolvoval šest semestrů Vysoké školy pedagogické a poté vykonával učitelské povolání na různých školách, ale současně se při studiích a zaměstnání vzdělával v pěveckém umění – u Valentina Šindlera (1922–24), Antonína Janečka (1925–29), Marie Hlouškové (1929–40), nadále zpíval v brněnských sborech – Pěvecké sdružení Foerster, Brněnská beseda, Pěvecké sdružení moravských učitelů, kde se dokonce vypracoval na pozici sólisty. Roku 1945 absolvoval pěvecké oddělení brněnské konzervatoře, kde jej pedagogicky vedl Bohumil Soběský. Roku 1946 po řádném konkurzu začal na brněnské konzervatoři vyučovat sólový zpěv, zároveň působil jako lektor hlasové výchovy na nově vzniklé JAMU. Od roku 1950 již vyučoval pouze na JAMU (1950 odborný asistent, 1955 docent). I přes svou pedagogickou práci zůstával umělecky činným. Vystupoval především koncertně, dlouhodobě spolupracoval s brněnským rozhlasem, nazpíval na třicet gramofonových snímků, ale také se uplatnil v divadelních rolích. Za více než čtyřicet let svého uměleckého působení provedl bohatý pěvecký repertoár, vynikal především v interpretaci písňové tvorby, v této oblasti nejvíce spolupracoval s Břetislavem Bakalou, později jej na klavír doprovázel Ludvík Kundera. Zvláštní pozornost Válka věnoval soudobé, hlavně české tvorbě, bývá ceněn např. za provedení písňového cyklu Leoše Janáčka Zápisník zmizelého, nejvíce však vynikal v interpretaci lidových písní. Byl častým interpretem písní a árií překládaných do esperanta. V divadle ztvárňoval především role v operách Bedřicha Smetany, Pjotra Iljiče Čajkovského, Františka Škroupa, Richarda Strausse. Z jeho žáků se výrazně prosadili Václav Halíř, Oldřich Jakubík, Václav Florian, Leo Marian Vodička, Naděžda Vilímová-Roušová a další. Spolupracoval s Romanem Mrázkem na překladu knihy Rozvoj pěvce a jeho hlasu ruského autora Dmitrije L. Aspelunda (Praha 1952). Odborně se podílel na knize Jaromíra Soukupa Hlas, zpěv, pěvecké umění (Praha 1959).

Studoval v rodišti reálné gymnázium (do 1935), pak brněnskou konzervatoř (u Bohumila Soběského 1938–41). Přerušiv pro nemoc studia na konzervatoři, počal svou pěveckou činnost až v roce 1947 jako sólista opery v Olomouci (1947–52), Opavě (1952–54), Bratislavě (1954–56), Plzni (1956–58) a u Národního divadla od 1958.

Peněžní úředník (1945–51), pak zaměstnanec Správy radiokomunikací (od 1958). Člen sdružení OPUS (1942–46), pak Moravana (sólista). Soukromé studium zpěvu u Eduarda Hrubeše (1946–58), nověji u Josefa Války na JAMU (od 1958).

V Praze studoval nižší gymnázium, v letech 1906–10 se vyučil typografem, poté pracoval do roku 1915 v tiskárně. Zpěv studoval nejprve u Rudolfa Lanhause, pak u Emanuela Kroupy a Theodora Czernika. V únoru 1915 byl angažován do sboru pražského Národního divadla, jeho kariéru však přerušila vojenská služba. Po válce byl v letech 1918–20 sólistou v Plzni, kde poprvé vystoupil jako Junoš ve Smetanových Braniborech v Čechách. Čtyři roky působil v Českých Budějovicích, odkud jej v roce 1924 povolal František Neumann do Národního divadla v Brně, kde ještě téhož roku účinkoval jako Rechtor při premiéře Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. V Brně pak ztvárnil desítky rolí, vystupoval jako Jeník a později Vašek v Prodané nevěstě, Princ a později Hajný v Rusalce, Junoš a později Warneman v Braniborech v Čechách, Ladislav ve Dvou vdovách, Lukáš a později Strážník v Hubičce, Ovčák Jirka v Čertovi a Káče, Jarek a později Michálek v Čertově stěně či Kudrjáš v Káti Kabanové. Učitele Bendu v Jakobínu ztvárnil v pěti různých inscenacích. Nastudoval také řadu rolí světového repertoáru (např. Monostatos v Kouzelné flétně, Car Berenděj ve Sněguročce, Peppe v Komediantech, Goro v Madama Butterfly, Triquet v Evženu Oněginovi ad.). Podílel se na premiérách oper Leoše Janáčka (1926 – Mazal a Blankytný ve Výletu pana Broučka do Měsíce a Janek ve Věci Makropulos, 1930 – Z mrtvého domu) a Otakara Ostrčila (1934 – vojevůdce Ivan v Honzově království). V roce 1960 odešel do důchodu. Vyučoval také na brněnské konzervatoři, dával soukromé lekce zpěvu a účinkoval v rozhlase.

Vlastním jménem Emil Knos.

Vyučený zámečník, vlast. jménem Emil Knos. Učil se sólovému zpěvu v operních školách M. Lazara, C. Emericha a B. Černíka. Začal zpívat u divadelní společnosti Janovského (1910–11), pak se dostal na Národní divadlo v Brně (1911–13), brzy u Východočeské divadelní společnosti (1913–15) a do převratu u opery v Plzni (od 1915). Z ostravského divadla (1919–21) angažován do Brna (1923), kde těžiště jeho působení. Patřil k nejpřednějším pěvcům za Neumanna, Sachse i Kubelíka. Jeho oborem byly hlavně hrdinné postavy českých i cizích oper, k nimž jej předurčoval nejen dramaticky výrazný hlas a projev, nýbrž i vhodná vysoká postava. První představitel důležitých úloh v Janáčkových premiérách za Neumanna i nových nastudování za Sachse. Vynikl jako Laco v Její pastorkyni, Albert Gregor ve Věci Makropulos. Také prince v Rusalce a smetanovské postavy, zvláště Dalibora, Jíru, Jeníka a Lukáše vytvořil s výstižným hereckým podáním a přiléhavým hlasovým výrazem. výrazem. První Rinaldo v brněnské premiéře Dvořákovy Armidy, Ctirad ve Fibichově Šárce a Honza v Ostrčilově Honzově království. Účinně zvládal úlohy wagnerovské (Lohengrin, Parsifal, Siegfried, Tannhäuser aj.) i Verdiho oper (Radames, Othello). Přirozený mohutný hlasový orgán s širokým rejstříkem výrazových možností, jasná výslovnost, veliké herecké nadání i pracovní kázeň vedly Olšovského k úspěšnému zvládnutí obtížných postav domácího i světového repertoáru. Patřil k uměleckým budovatelům Národního divadla v Brně po převratu. Hostoval často v Národním divadle, ale lákavé nabídky pražského Národního divadla odmítal a zůstal věren Brnu. Pochován na čestném místě na Ústředním hřbitově v Brně.

Pracoval jako havíř v kladenském revíru, učil se při tom zpěvu u Marie Nedbalové v Praze (1918–1921). Působil u opery v Plzni (1921–36), hlavní činnost rozvinul u opery v Brně (od srpna 1936 do 1959). V Plzni zpíval lyrický a později též buffový obor, v Brně se vedle Antonína Pelce uplatňoval zvláště v úlohách charakterních a buffových. Vytvořil kolem 200 úloh v téměř 3 000 představeních. Nejvíce tíhl k lyrickým úlohám v operách Smetanových a Dvořákových (zvl. Lukáš a Podhajský). Jeho jevištní projev vynikal živelným herectvím, které prohloubil zvláště studiem činoherní práce. Vysoké umění prokázal jako Matěj Brouček v Janáčkových Výletech (zlatá medaile Divadelní žatvy 1954), Rechtor v Příhodách lišky Bystroušky i Hauk ve Věci Makropulos. Zpíval Jeníka, Vaška i Principála, v Plzni takřka všechny lyrické tenorové úlohy v cyklech oper Bedřicha Smetany (1923), Antonína Dvořáka (1924), Zdeňka Fibicha (1925) vedle četných úloh světového repertoáru v klasických ruských operách (Jurodivý a Misail v Borisi Godunovu, Jaroška v Knížeti Igorovi i jako Basilio ve Figarově svatbě, dr. Caja ve Verdiho Falstaffu aj. Na gramofonové desce první část Janáčkových Výletů. Koncertně vystupoval v Plzni. Od roku 1959 zasloužilý umělec.

Vztah k hudbě získal už v dětství – jeho otec byl žákem Leoše Janáčka na Učitelském ústavu v Brně a později dirigentem sboru v Litovli. Již za studií na reálném gymnáziu v Litovli (1923–31) navštěvoval tamní hudební školu, kde se učil hře na klavír a housle. Po maturitě navázal studiem zpěvu na brněnské konzervatoři u Theodora Černíka (1931–35) a u Bohumila Soběského (1935–38). Souběžně studoval také práva na Masarykově univerzitě, kde setrval až do roku 1939, kdy byla škola uzavřena. Téhož roku se stal sólistou brněnské opery (15. 12. 1939). Jeho hlas byl jasnějšího a ostřejšího zabarvení, s dobrými technickými dispozicemi. Za okupace byl totálně nasazen jako sborista Städtische Bühnen Brünn, kde zpíval i sólové party v italštině. V letech 1942–44 spolupracoval s Besedou Brněnskou, na jejíchž koncertech zpíval sólové tenorové party v kantátách a oratoriích. Po osvobození v roce 1945 si dodělal doktorát na právnické fakultě (JUDr.) a 15. srpna téhož roku byl angažován jako sólista opery Národního divadla v Brně.
Věnoval se také koncertnímu zpívání (tenorové party ve Dvořákově Svaté Ludmile, 1946, Chlubnově Českém vzkříšení, premiéra 7. 3. 1946, v Mozartově i Dvořákově Requiem, 1946 a 1951, v Bachových Matoušových pašijích, 1950 a další). Působil i v rozhlase, pro který zpíval jak operní repertoár (zejména z Janáčkových oper), tak populární písně s doprovodem rozhlasového orchestru pod vedením Antonína Devátého. Z Národního divadla odešel v roce 1951 a soustředil se na pedagogickou činnost. Absolvoval tříletý varhanický kurs a stal se v Brně učitelem zpěvu na hudební škole Jaroslava Kvapila (1954–57), na Lidové škole umění na Hlinkách (1957) a na Lidové škole umění v Koněvově ulici. Přes své pedagogické úspěchy byl v roce 1977 přeložen na základní školu do Líšně a bylo mu znemožněno další vyučování sólového zpěvu. Podporoval a propagoval také zájmovou uměleckou činnost. Jeho manželkou byla Helena Burianová, rovněž sólistka brněnské opery.