Syn Aloise Doubravského, studoval varhanickou školu v Brně (1912–14) a konzervatoř v Praze (1914–15). Během první světové války utrpěl těžká zranění. V letech 1917–25 byl kapelníkem Národního divadla v Brně, kde nastudoval zejména balety a operety. V letech 1925–31 působil jako šéf Státní opery v Kluži (Rumunsko). Zasloužil se o uvádění oper českých autorů (Bedřich Smetana – premiéra Prodané nevěsty 28. října 1928, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Vítězslav Novák, Karel Boleslav Jirák). Poprvé v Rumunsku provedl opery Ludwiga van Beethovena (Fidelio) a Christopha Willibalda Glucka (Orfeus). Českou hudbu propagoval také ve filharmonickém spolku Gheorghe Dima. Kvůli válečným zraněním zanechal dráhy dirigenta. Ke konci života žil v Bystřici nad Pernštejnem (zdravotní dovolená), kde byl činný jako sbormistr a korepetitor Pěveckého odboru Sokola (od 1933). Pohostinsky vystupoval s brněnským rozhlasovým orchestrem.

Příležitostně se věnoval skladbě. Zkomponoval Klavírní sonatinu F dur (1917), Náladové obrazy (1918), dva písňové cykly a scénickou hudbu. Přispěl do Pazdírkova hudebního slovníku naučného hesly o rumunské hudbě. 

Vladimír Ambros pocházel z kantorské rodiny, ve které získal základy hudebního vzdělání ve hře na klavír, hře na housle a harmonii (otec Ezechiel Ambros, bratr Emanuel Ambros). Po jednom roce na prostějovské obchodní akademii zahájil studium na brněnské varhanické škole u Leoše Janáčka (1907–10) a ve studiu pokračoval na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem u Iwana Knorra (skladba), Bernharda Seklese (instrumentace) a Fritze Bassermanna (dirigování). Stal se korepetitorem v tamní opeře, do které ho přivedl František Neumann, v té době druhý kapelník. Ve Frankfurtu se seznámil se svou budoucí manželkou Mabel Frances Speakmanovou a anglickým skladatelem Cyrilem Scottem. Ve druhém ročníku konzervatoře získal Mozartovo stipendium, díky kterému odcestoval do Anglie. V Londýně se stal kapelníkem operní společnosti Carl-Rosa&Co. (1914–21) a zároveň působil jako korepetitor v Covent Garden. Z finančních důvodů hrál jako houslista v orchestru, varhaník v kostele a na klavír doprovázel němé filmy.

Po návratu do Československa byl činný v Prostějově (od roku 1921). Vyučoval v hudební škole, řídil ženský pěvecký sbor Vlastimila, mužský pěvecký sbor Orlice a Orchestrální sdružení (spolupráce s dechovou harmonií brněnského Národního divadla). Na pozvání Cyrila Scotta uskutečnil dva koncerty v Londýně (1929, Cambridge, Bedřich Smetana – Má vlast; 1932, BBC, Cyril Scott – Symfonie č. 1). Na několik let se stal ředitelem hudební školy v Břeclavi (1927–38), kde založil pěvecký sbor Městského osvětového sboru. Skládal scénickou hudbu pro spolek Břetislav (dramatický odbor osvětového sboru) a pro loutkové divadlo Radost (od roku 1931), ve kterém také řídil orchestr. Po návratu do Prostějova obnovil spolupráci s Orchestrálním sdružením, se kterým pořádal významné koncerty a zájezdy (Antonín Dvořák – Novosvětská symfonie, Petr Iljič Čajkovskij – Patetická symfonie, Wolfgang Amadeus Mozart – Symfonie Jupiter a další). Provedl také kantátu Svatební košile Vítězslava Nováka za přítomnosti autora. Jeho Symfonieta získala druhou cenu v Jubilejní nadaci Bedřicha Smetany (1940). Pohostinsky řídil brněnský rozhlasový orchestr.

Po válce byl Vladimír Ambros činný politicky (spolupráce s odbočkou Dělnické akademie, člen okresního a krajského výboru Obránců míru) a spolupracoval se Svazem českých skladatelů, který se zasloužil o provedení mnoha jeho skladeb. V Prostějově obnovil činnost Orchestrálního sdružení (první koncert 20. 5. 1945). Jeho skladby prováděla například Česká filharmonie a Moravská filharmonie, kterou několikrát sám řídil. Olomoucká opera provedla v roce 1953 jeho operu Maryla (podle historické novy Aloise Jiráska).

Ve svém skladatelském díle Vladimír Ambros zasáhl téměř do všech hudebních oblastí, od drobných instrumentálních miniatur po velká symfonická díla a opery. Katalog jeho skladeb sestává ze 135 kompozic. Přestože byl žákem Leoše Janáčka, stylově zpočátku vycházel více z tvorby Josefa Suka (Nálady pro klavír, melodramy Hornická Balada, Holoubek). Během pobytu ve Frankfurtu komponoval ve stylu francouzskému impresionismu (vliv Bernharda Seklese, El Christo de la Luz) a ve dvacátých letech byl ovlivněn tvorbou Vítězslava Nováka s domácími romantickými a impresionistickými prvky (Labutinka, Balada o nenarozeném dítěti). Vzor Vítězslava Nováka se odrazil také v klavírních skladbách Cestou, Pohádka o uvadlé růžičce a v symfonické trilogii Beskydy, ve které oslavil moravskou přírodu. V písňovém cyklu Sbohem a šáteček vyjádřil hluboké milostné vzplanutí. Po vzoru Leoše Janáčka ztvárnil lidové písně a tance například v opeře Ukradené štěstí. Několik skladeb bylo ovlivněno tvorbou Pařížské šestky a Igora Stravinského (Loutková svita). Jako reakci na nástup fašismu zkomponoval Symfonietu, Nálady z Atlanty, Symfonickou báseň pro devět nástrojů a Symfonii přírody. Po druhé světové válce byla jeho tvorba ovlivněna společenskou poptávkou (Veliký návrat, Rolnická suita).

Pocházel z chudé rodiny vyškovského soukeníka a kostelníka Jana Šoupala. Jeho vlastní matka roz. Tereza Gáblerová zemřela, když bylo malému Janovi čtrnáct let. Chlapec od mládí projevoval mimořádné hudební nadání, které u něj záhy rozpoznal ředitel vyškovského kůru Tomáš Mrázek (1845–1921). Od osmi let hrál na housle a se svým krásným chlapeckým altem se uplatňoval v chrámovém sboru. Po maturitě na klasickém gymnáziu v rodišti (1911) začal studovat Právnickou fakultu na Karlově univerzitě v Praze, ale na začátku první světové války se vrátil do Vyškova, kde po krátkém zaměstnání na berním úřadě a vykonání doplňující maturity na brněnském učitelském ústavu v roce 1917 (tehdy se poznal s Ferdinandem Vachem) působil v letech 1917–25 jako učitel na obecných školách ve Vyškově a nedalekých Habrovanech a zároveň též jako učitel zpěvu na vyškovském gymnáziu a Hospodářské škole. V září 1917 byl přijat jako zpěvák skupiny druhých tenorů do PSMU. Po dvou letech, ve snaze uplatnit se také jako sbormistr, založil ve Vyškově Volné pěvecké sdružení, mužský sbor, který měl po dvou letech už padesát členů a v dubnu 1922 zvítězil v druhé kategorii na I. národních pěveckých závodech v Praze. V téže době založil v rodišti ženský pěvecký odbor vzdělávacího spolku Vlasta a obě svá tělesa spojoval při provádění kantát a operních představení (1924–28 nastudoval a provedl s místními hudebníky a několika hosty tři Smetanovy opery: Prodanou nevěstu, Hubičku a Dalibora).

V letech 1922–24 zároveň studoval ve Vyškově působící Jan Šoupal na brněnské konzervatoři dirigování a skladbu u Jaroslava Kvapila. Přitom se však učil řízení sboru také pozorným sledováním práce Ferdinanda Vacha, sbormistra PSMU a v Besedě brněnské předchůdce svého profesora na konzervatoři, soukromě studoval hru na housle u Oldřicha Vávry, klavír u Ludvíka Kundery a varhany u Bohumila Holuba (ze hry na tyto nástroje pak složil státní zkoušky: z houslí a sborového zpěvu v roce 1925, z klavíru 1928 a z varhan 1930) a tím získal aprobaci pro vyučování na učitelských ústavech. Proto ve školním roce 1925–26 využil lepší existenční příležitosti a odešel vyučovat na slovenské učitelské ústavy v Modre a Bratislavě, kde se také ujal vedení pěveckého sboru Zora. Práci s vyškovskými zpěváky však v době ročního slovenského pobytu nepřerušil a plně ji obnovil po návratu do svého rodiště; ta pokračovala až do roku 1931, kdy Šoupal definitivně přešel do Ostravy jako profesor hudby a zpěvu na slezskoostravském učitelském ústavu a dalších středních školách.
 
Vedle řízení sboru a práce hudebně-pedagogické na různých typech škol (od základní přes střední až po druhé světové válce též vysokou školu uměleckého směru), kterou se zabýval až do své smrti, začal se Šoupal ve dvacátých letech uplatňovat také jako kritik a hudební publicista. Tato činnost, jíž se věnoval ve Vyškově i v Ostravě, v podstatě na konci třicátých let zcela ustoupila do pozadí. V Šoupalově pozůstalosti se dochovalo několik desítek novinových výstřižků s kritikami a hudebními fejetony z let 1925–35, zvláště z Vyškovských novin, brněnských Lidových novin a ostravských listů Moravskoslezský deník, Duch času, České slovo, Ostravský deník a Venkov. Jako kritik měl Šoupal velmi bystré postřehy, opíral se o svůj neomylný sluch, hudební paměť, vytříbený vkus a jeho články byly stylisticky vybroušené i po jazykové stránce. Přestože se kritické a hudebně publicistické práci soustavněji věnoval nepříliš dlouhou dobu (jen asi deset let – kritiky přestal psát, zvláště poté, co se stal jediným dirigentem PSMU), je nutné i tuto oblast připomenout, neboť jistě měla zvláště v první polovině třicátých let pro umělecký růst Jana Šoupala značný význam. Tato činnost však tvořila spolu s veřejným vystupováním, zvláště v Ostravě, v roli komorního hráče – houslisty a violisty (např. člena amatérského Ostravského kvarteta, které hrálo ve složení Jan Polášek, Rudolf Kuzník, Jan Šoupal a Eva Filipová) přece jen pouze doplněk k jeho sbormistrovským i pedagogickým aktivitám. Ty se nejvíce rozvinuly po příchodu do Ostravy a to nejen v PSMU, v jehož čele stál v letech 1936–64 a na Učitelském ústavu ve Slezské Ostravě (1931–42), ale i v dalších sborových tělesech (Smíšený sbor učitelského ústavu, Mužský odbor  Slezské Matice osvěty lidové ve Slezské Ostravě, Pěvecký komorní sbor Záboj, Kurs sborového zpěvu při vyšší lidové škole v Moravské Ostravě, ale zvláště v letech 1934–39 orlovský sbor Před Těšínem, 1935–38 opavské Pěvecké sdružení slezských učitelů a 1939–41 zlínský sbor Dvořák) a školách (po zrušení slezskoostravského učitelského ústavu v roce 1942 vyučoval zpěvu a hudební výchově na moravskoostravském reálném gymnáziu, 1942–51). Zároveň v letech 1947–49 vyučoval řízení sboru na brněnské JAMU a od 1958 učil dva roky intonaci a sborový zpěv na konzervatoři v Brně. Po vzniku ostravské konzervatoře v roce 1953 zde pak působil až téměř do své smrti jako profesor sborového zpěvu a intonace. Jan Šoupal také upravoval  pro zpěv s klavírem, mužský i smíšený sbor moravské a slezské lidové písně, z nichž nejširší obliby dosáhly Šablenka brúšená, Čižmičky moje, Sedmdesát sukien mala a Panimámo (včetně Vyškovských písniček pro zpěv a klavír to bylo celkem šedesát úprav).
 
Jako sbormistr však Šoupal nejvíce proslul od třicátých let, a to jako Vachův nástupce v čele českého elitního mužského sboru PSMU (dirigentsky se zde uplatňoval ještě za Ferdinanda Vacha od koncertu ve španělské Manrese v lednu1932 spolu s Eugenem Třasoněm, ale za uměleckého vedoucího a jediného sbormistra tohoto mužského sboru byl zvolen o čtyři roky později /v říjnu 1936/, dvacet měsíců po Vachově abdikaci). V PSMU rozvíjel nejprve vachovskou interpretační tradici, záhy si však vytvořil svůj vlastní styl sborové reprodukce charakteristický důsledným sledováním intonační přesnosti, zvukové vyrovnanosti a lyričnosti, zvýrazňující melodickou zpěvnost i v dramatických úsecích vokálních děl. Šoupal zprvu napodoboval Vachovo interpretační pojetí sborových skladeb (později se o tom vyjádřil v pojednáních Zakladatel slávy českého sborového zpěvu, Hudební rozhledy 13, 1960, č. 4, s. 170, a Stoleté jubileum Ferdinanda Vacha, Červený květ 5, 1960, s. 46) a hlavně odpozoroval jeho dirigentská gesta, která byla úsporná, náznaková, ale přitom přesná. Byl-li Vach poznamenán ještě reformátorskými idejemi obrozenství, ale vypracoval se k citovému výrazu a monumentalitě, Šoupal usiloval o ryze hudební harmonii hlasů a komorně laděný přednes a v této sféře dosahoval významných výsledků. Proti Vachově zvukově podmanivé, ale expresionisticky rozvolněné interpretaci v době začátku století se stal Šoupalův sborový sloh v polovině třicátých let výrazově věcnější, střízlivější, zvukově vyrovnanější, rytmicky a stavebně přísnější. Jeho původní muzikantský lyrismus byl však také obohacen o protipól – akcentovaný dramatický výraz. Po příchodu do Ostravy se nesetkává s těžkým, drsným, speciálním prostředím moravského severu jen prostřednictvím Janáčka a Bezruče, ale poznává jej z vlastní zkušenosti, což se samozřejmě muselo odrazit i v interpretaci mnohých sborových děl. Dalším Šoupalovým přínosem byla také pozoruhodná dramaturgie. Vedle klasického repertoáru se skladbami českých skladatelů Křížkovského, Nešvery, Förchtgotta-Tovačovského, Smetany, Dvořáka, úprav lidových písní a Vachem ještě nastudovaných tehdejších novinek (Janáček, Novák, Suk, Foerster) to byla zvláště soudobá díla Martinů, Křičky, Jeremiáše, Berga, Blažka a dalších českých (a také slovenských) žijících skladatelů. Šoupal preferoval malé, jemné gesto, při kterém pohyby rukou snad nikdy nevybočily z myšleného prostoru 60 x 25 x 20 centimetrů. Zcela jasné, vysoce srozumitelné, vkusné a elegantní gesto bylo niternější a více myšlenkově soustředěné. Značně se lišilo od gest orchestrálních dirigentů, svou hnětoucí plasticko-vokální modelací. Zároveň však bylo jasně členěné, pevné, plné rytmické určitosti. Spolu s mimikou a fyziognomií tváře se tak stalo viditelným výrazem jeho hudebního zaujetí a temperamentu, jeho smyslu pro architektonickou ukázněnost a stavební řád. Šoupalův smysl pro výstavbu kompozice a její interpretace se také projevil ve složce agogicko-dynamické, neboť sbormistr dovedl zvukově vystupňovat skladbu až do největších silových vzepětí. Ale přitom upoutala i jeho prostota, přirozenost, vřelost a upřímnost při bezprostředním kontaktu se zpěváky. Jeho gesta se promítala do celkové koncepce výstavby díla. Absolutní sluch a udivující hudební paměť umožňovaly sledovat intonační čistotu a zvukovou (zvláště barevnou) vyrovnanost celých velkých ploch. S PSMU provedl stovky koncertů po celém tehdejším Československu i v zahraničí (Španělsko, Rakousko, Rumunsko, Jugoslávie, Anglie, Belgie, Německo, Franice, SSSR, Itálie), uskutečnil mnoho rozhlasových, gramofonových i televizních nahrávek. Z výrazných interpretačních úspěchů je nutno jmenovat např. četná vystoupení na Mezinárodním festivalu Pražské jaro, první ceny na mezinárodních soutěžích ve Velké Britanii (Llangollen, 1948, 1957), Německu (Eisenstadt, 1954), Francii (Paříž, 1956), Itálii (Arezzo, 1961) a pod. Přestože byl za své občanské postoje věřícího člověka v padesátých letech komunistickému režimu málo pohodlný, prosadil vahou své umělecké osobnosti nejen zájezdy PSMU „za železnou oponu“, ale byl dokonce oceněn tehdejšími vysokými státními vyznamenáními, titulem „Zasloužilý umělec“ (1955) a „Řádem práce“ (1962).

Jan Šoupal byl jedním z českých nejvýznamnějších sbormistrů 20. století. Jen s PSMU za celou svoji dvaatřicetiletou sbormistrovskou kariéru uskutečnil přes tisíc veřejných koncertů, více jak 500 titulů skladeb bylo v jeho interpretaci natočeno v rozhlase, přes sto skladeb nahráno na gramofonových deskách; nastudoval (včetně úprav lidových písní) díla 135 autorů.

Studoval v rodišti varhanickou školu-konservatoř (1914–21) a absolvoval skladbu a řízení (1922). Dirigent orchestru Sokola Brno III (do 1925), Slovácké filharmonie v Uherském Hradišti a pěveckého sdružení Dvořák ve Zlíně (1925–26); trvale sbormistrem opery v Brně (od 1. 6. 1926 do roku 1959). Dříve vystupoval častěji též jako divadelní kapelník; klavírní i varhanní doprovázeč. Pečlivý, svědomitý i pohotový sbormistr, přičinil se o vysokou úroveň brněnského operního sboru, s nímž získal III. cenu v kategorii operních sborů v Divadelní žatvě (1950). Činný též skladatelsky – scénické hudby, skladby pro dechové nástroje (zvláště lesní roh), sbory; dětské zpěvohry Broučci (Karafiát-Sedlmayerová, 1926) a Palcářík.

V době 1907–11, kdy studoval na místeckém gymnáziu, se hudebně vzdělával u Františka Kolaříka, z jehož popudu pak v letech 1912–15 navštěvoval v Brně Janáčkovu varhanickou školu a soukromě též studoval hru na klavír u Marie Dvořákové (v roce 1920 vykonal v Brně státní zkoušky ze sborového zpěvu a hry na klavír). V letech 1915–16 před odchodem na italskou frontu, kde byl do konce 1. světové války, řídil kůr v Koryčanech. Od roku 1919 žil v Olomouci, kde působil v chrámu sv. Václava jako choralista (1919–31), pak po Petzoldově smrti jako kapelník a ředitel kúru (1931–75). V Olomouci také učil hře na klavír v hudební škole Žerotína, kde od roku 1921 působil 24 let jako správce a ředitel školy. Dále vyučoval na Státním reálném gymnáziu (1919–20, 1925–26), Státním dívčím reálném gymnáziu (1919–21) a učitelském ústavu (1920–21). Po obnovení Univerzity Palackého učil jako lektor v letech 1946-1964 na katedře hudební vědy a výchovy klavír, zpěv, sborový zpěv a řízení pěveckého sboru. Do olomouckého hudebního života se začlenil hlavně v období mezi dvěma světovými válkami jako pianista (zejména interpret Leoše Janáčka – klavírních cyklů Po zarostlém chodníčku a V mlhách) a organizátor (jako místopředseda Volného sdružení přátel moderní hudby v Olomouci a významný člen následného Spolku pro komorní hudbu účinkoval na koncertech a slovem popularizoval skladby soudobých autorů).

Gustav Pivoňka se uplatňoval i jako skladatel, byť jen příležitostně. Přesto byl autorem asi 50 skladeb, převážně psaných pro církevní účely, ale také světské skladby – mužské sbory. Byl činný i v oblasti hudební publicistiky (ve sborníku Ostravský kraj k 30. výročí úmrtí Leoše Janáčka (Ostrava 1958) je otištěna Pivoňkova vzpomínka Pan ředitel Janáček na stranách 9–15 nebo v almanachu Do druhé padesátky). V Památníku olomouckého Žerotína 1930–40 (Olomouc 1941, s. 32–38) je jeho stať Hudební škola Žerotína 1931–41. V časopisu Opus musicum (8, 1976, č. 7–8, s. 234–236) Pivoňka publikoval článek Janáček očima mých vzpomínek. Čtyři měsíce před smrtí se Pivoňka aktivně zúčastnil jako poslední žijící Janáčkův žák založení nové Společnosti Leoše Janáčka v Ostravě (1. června 1977).

Po osvobození – 1. prosince 1945 – se stal učitelem 1. střední školy v Kotlářské ulici v Brně. Zde založil Brněnský dětský sbor, s nímž v období 1945–77 absolvoval domácí a zahraniční koncerty. Lýskův Brněnský dětský sbor navázal na interpretační tradice Jistebnických zpěváčků a pěveckého sboru z Baťova. Díky sbormistrovu umění a jeho dlouholetým zkušenostem i pěveckému zaujetí brněnských dětí však v Brně vznikl a více jak 30 let působil dětský pěvecký sbor, jehož svrchované umění obdivovali posluchači doma i v cizině. Výkony Brněnského dětského sboru udivovaly precizností a současně i dětskou spontaneitou, radostí ze zpěvu. Úspěšná byla umělecká turné do Itálie (1957), Německé spolkové republiky (1965), sbor se stal vítězem soutěží v Llangolenu (1959), v Montreux (1971), s úspěchem demonstroval metody přípravy dětské sborové interpretace ve Varně (1963), v Bad Godesbergu (1965), v kanadské Victorii (1969) atd.
V roce 1948 Lýsek dokončil svá vysokoškolská studia (na Masarykově univerzitě v Brně studoval 1935–39 a 1945–48; 1949 PhDr.), 1948–50 externě působil na brněnské konzervatoři a JAMU. Od roku 1950 byl učitelem Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity (později též Vyšší pedagogické školy v Brně a tamějšího Pedagogického institutu), 1972 ukončil svou učitelskou dráhu na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně (1952 docent, 1962 profesor).
Svou výzkumnou činnost orientoval na otázky dětského sborového zpěvu, rozvoje hudebnosti a zpěvnosti nejmenších dětí, dětí a mládeže školního věku, na problémy nápěvkové intonace atd. Především řešením prvně uváděné problematiky (viz Cantus choralis infantium, Brno 1968) přispěl Lýsek významně k rozvoji české hudební pedagogiky.
Zpěvačky a zpěváci Lýskových dětských sborů založili v roce 1994, aby podpořili další využití sbormistrova odkazu, Nadaci Františka Lýska, od roku 1997 Lýskův nadační fond v Brně, jehož činnost se dnes rozvíjí v rámci v roce 2003 založené Společnosti Františka Lýska v Brně.

Po první světové válce se s rodinou přestěhoval do Kroměříže, kde studoval na klasickém gymnáziu (1921–28), ale v septimě byl vyloučen pro nekázeň a neplnění úkolů (nepovolené provozování hudby). Zapojoval se do činnosti studentské kapely. Maturoval na reálném gymnáziu (1928–29). Na univerzitě v Brně studoval filosofii, filologii (1929–35) a navštěvoval přednášky Vladimíra Helferta a Václava Kaprála. Byl členem studentského orchestru a fundatistou u sv. Mořice v Kroměříži, kde získal základy sborové praxe. Poté docházel do sbormistrovské školy Viléma Steinmana (1931–32), ve které se stal po řadovém členství zástupcem sbormistra pěveckého sboru OPUS (1930–39). Tato pozice zásadně ovlivnila jeho další profesní vývoj.
Od roku 1931 vedl na Sušilových kolejích Pěvecké sdružení katolických akademiků Moravan (později Akademické pěvecké sdružení Moravan Brno), které řídil až do své smrti. První koncert absolvoval s Moravanem v Brně 15. března 1934 (Besední dům, 40 členů). Se sborem uskutečnil zahraniční zájezdy do Lublaně (1938), Vídně, Itálie, Bulharska, Polska, Německa, Francie, Belgie a Holandska. Po ukončení studia na vysoké škole vyučoval na brněnském klasickém gymnáziu (1935–38) a po dvou letech nastoupil do prezenční vojenské služby. V roce 1939 se oženil s Annou Studenou. Od ledna 1940 do června 1941 vedl Brněnské pěvecké sdružení Foerster. Realizoval rozhlasové koncerty staré hudby se Sdružením přátel pro starou hudbu ustanoveným při Filharmonickém sboru Besedy brněnské (1940–42, 1945). S tímto sborem se podílel na přípravách prvního festivalu barokní hudby na jaře 1942.
Po druhé světové válce obnovil činnost s Moravanem. První koncert řídil 17. listopadu 1945. V letech 1946–50 pedagogicky působil jako lektor na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a rozšířil si aprobaci o hudební výchovu pro gymnázia (říjen 1949). Od roku 1949 vyučoval na gymnáziu v Ivančicích a od roku 1952 intonaci a sborový zpěv na brněnské konzervatoři. Zároveň vedl přednášky řízení sboru na JAMU (1952–75), na které se habilitoval pro obor uměleckého sborového zpěvu. Jeho studenti museli aktivně hospitovat na zkouškách Moravanu. Roku 1959 se stal uměleckým poradcem Českého pěveckého sboru (později Pražský filharmonický sbor) a v srpnu téhož roku hlavním sbormistrem (do 1981). Současně vyučoval na AMU (do 1981), kde byl jmenován profesorem pro obor řízení sboru. V roce 1957 zasedal v porotě mezinárodní sborové soutěže v Moskvě, přijal členství v předsednictvu Ústředního domu lidové tvořivosti v Praze a předsedal porotám sborových soutěží ROH a Soutěže tvořivosti mládeže. Dále řídil Moravan, jeho asistentem se stal jeho žák Jan Řez­ní­ček. S českým pěveckým sborem absolvoval první zahraniční zájezd do Itálie (1960), díky kterému se mohl v příštích letech podílet na organizaci festivalu Sagra Musicale Umbra (Perugia). Od roku 1977 vedl italský pěvecký sbor Santa Cecilia (Řím). V roce 1981 se vzdal sbormistrovství v Českém pěveckém sboru a ukončil aktivní kariéru. Poslední koncert s Moravanem uskutečnil při příležitosti svých osmdesátých narozenin.

Ferdinand Vach pocházel z učitelské rodiny a měl sedm sourozenců. V mládí se živil v Praze na Strahově jako vokalista-altista (1869–73), zpíval v chlapeckém sboru Žofínské akademie (zde poznal světskou sborovou tvorbu, 1871–73), vypomáhal v Týnském chrámu a u sv. Víta. Během studia byl varhaníkem a sbormistrem v Karlíně, v Besedě dělnické a ve Slavoji. Na několik měsíců se stal kapelníkem u kočovné divadelní společnosti Františka Pokorného (1886). Během hostování v Uherském Hradišti dostal nabídku z Kroměříže, kde poté působil jako ředitel a sbormistr hudební školy spolku Moravan. V Kroměříži vyučoval zpěv na gymnáziu (založil zde pěvecký sbor, 1888–93, 1895–1905) a na učitelském ústavu (1891–1905).
Spojením žáků čtvrtého ročníku učitelského ústavu se staršími učiteli vznikl Učitelský dorost pedagogia v Kroměříži. V roce 1904 dostal tento spolek název Pěvecké sdružení moravských učitelů, které se Vachovou zásluhou rozvinulo v těleso s vynikající pěveckou a interpretační úrovní. 1. září 1905 byl Vach již jako uznávaná osobnost hudebního života jmenován učitelem na učitelském ústavu v Brně. Vyučoval zpěv také na První české reálce (1908–14) a na varhanické škole v Brně (1907–09, 1918–19). 29. dubna 1913 byl jmenován profesorem. V roce 1912 založil Moravský smíšený sbor učitelský, se kterým poprvé veřejně vystoupil 25. února 1912. V době první světové války však byla velká část mužských členů sboru odvedena na frontu, takže z ženské části tělesa Vach ustanovil Sbor moravských učitelek (1915, od roku 1936 Vachův sbor moravských učitelek). Po první světové válce Vach obnovil činnost mužského i smíšeného sboru, které pod jeho vedením dosáhly uměleckého vrcholu. Byl jmenován dirigentem Filharmonického sboru Beseda brněnská (prosinec 1918 – podzim 1919). Na brněnské konzervatoři vyučoval zpěv a dirigování (1920–23). Věnoval se také kompoziční činnosti, která však zůstala ve stínu sbormistrovské. Největšího úspěchu dosáhl ve sborové tvorbě a kantátách, jejichž premiéry většinou sám řídil.

Základy hudebního vzdělání získal u Františka Kašpara v rodném městě. Poté studoval na brněnské konzervatoři obor varhany u Vladimíra Hawlíka (1946–51), jeho dalšími významnými učiteli zde byli Josef Blatný a Josef Černocký. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění – obory hra na varhany (1951–56) a dirigování sboru (1967–71). Učil se zde u Josefa Veselky a Františka Jílka. Po čas studia učil na základních hudebních školách v Prostějově (1952–55), Blansku (1956–60) a v Brně-Králově Poli (1955–59). Od roku 1950 veřejně koncertoval. Věnoval se především soudobé české varhanní tvorbě (Blatný, Eben, Hlobil a další), kterou propagoval i v evropských zemích. V České republice poprvé uvedl několik varhanních koncertů s orchestrem (Mozart, Eben, Casella, Medyn). V šedesátých letech umělecky spolupracoval s činohrou Mahenova divadla v Brně. Natočil řadu nahrávek pro rozhlas a vyšlo mu několik desek u gramofonových společností Panton a Supraphon (například Varhanní skladby Leoše Janáčka, Panton, 1978).
Kromě sólové varhanní hry se věnoval sbormistrovské činnosti – v roce 1965 založil na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně Komorní sbor, který umělecky vedl celkem 34 let a získával s ním úspěchy na koncertech, soutěžích a festivalech doma i v zahraničí. Více než čtyřicet let působil na Pedagogické fakultě této univerzity (1961–2002), kde se stal v roce 1986 vedoucím Katedry hudební výchovy. Poté zůstal jako externista na stejném pracovišti. Za dobu svého působení zde byl za svoji práci několikrát oceněn. Získal tituly „Vzorný pedagogický pracovník Univerzity Jana Evangelisty Purkyně“ (1965), „Zasloužilý pracovník Univerzity Jana Evangelisty Purkyně“ (1986), dále získal Stříbrnou medaili Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (1969) a poté i Zlatou medaili Masarykovy univerzity (1996). V roce 1988 dosáhl profesury ve svém oboru, a ve stejném roce byl oceněn rektorem Univerzity Jana Evangelisty Purkyně za propagaci této univerzity v zahraničí. V roce 2000 získal cenu Ferdinanda Vacha za celoživotní dílo a dosažené výsledky v oblasti sbormistrovské činnosti.
Mezi jeho další pedagogické aktivity patří vedení letních hudebních kurzů a seminářů pro učitele hudební výchovy pod Českou hudební společností a Společností pro hudební výchovu (1991–99), práce metodického poradce a konzultanta školních sborů a také vzdělávání mladých sborových dirigentů. Na sborových soutěžích býval členem porot. Stejně tak se uplatnil coby člen několika komisí zabývajících se hudebním vzděláváním v České republice – byl například předsedou předmětové rady pro hudební výchovu při komisi expertů Ministerstva školství, mládeže a tě­lo­vý­cho­vy (1983–89) či členem akreditační komise pro umělecké vysoké školy (1991–94). Věnoval se také přednáškové činnosti (například pro Muzejní společnost města Brna) a aktivně se účastnil národních i mezinárodních konferencí v oblasti hudební výchovy. Je autorem mnoha pedagogických článků, vysokoškolských skript a vědecko-výzkumných textů ze sféry hudebně pedagogické a sbor­mistrov­ské, ale i příspěvků k teorii a interpretaci varhanní hudby.