Jan Kunc

Pseudonym K. Jánoš.
Základy hudebního vzdělání získal v dětství na obecné škole v Doubravici. Roku 1894 byl přijat do fundace starobrněnského augustiniánského kláštera a současně v Brně navštěvoval měšťanskou školu na Poříčí (1894–98). Posléze pokračoval ve studiích na brněnském Ústavu pro vzdělání učitelů (1898–1902), kde byl v hudbě žákem Leoše Janáčka. V klášteře měl na Kunce vliv především tehdejší ředitel kůru Max Koblížek, u nějž se na hudební škole Řemeslnické besedy Svatopluk učil hře na klavír, harmonii a kontrapunktu. Později se v klavírní hře zdokonaloval u Marie Kuhlové. Tehdy vznikla i jedna z prvních Kuncových skladeb, balada Zakletá dcera s průvodem čtyřručního klavíru (1900), komponovaná pod dojmem stejnojmenné balady Vítězslava Nováka. Na Janáčkovo doporučení se Kunc nechal roku 1901 zapsat na Varhanickou školu v Brně (díky své hudební vyspělosti přijat do 2. ročníku), kterou absolvoval 6. 7. 1903. Ještě před absolutoriem vykonal 25. 6. 1903 v Praze státní zkoušku z klavíru a zpěvu. Od roku 1903 působil jako prozatímní podučitel, od 12. 11. 1904 jako řádný učitel na obecné škole v Brně.
Ve snaze zdokonalit se ve skladbě vstoupil Kunc do kompozičního oddělení pražské konzervatoře, kde byl ve školním roce 1905/06 žákem Karla Knittla a Karla Steckera. V letech 1906–10 studoval soukromě u Vítězslava Nováka, pod jehož vedením složil Smyčcový kvartet G dur. Po návratu do Brna byl znovu učitelsky činný na obecných školách v Brně (do roku 1920), mimo to působil jako učitel zpěvu na České státní průmyslové škole v Brně (1907–12), na brněnské II. české reálce (1907–10) a na I. českém gymnáziu (1913/14, 1916/17). Vyučoval hru partitur a instrumentaci na Varhanické škole v Brně (1910–13) a harmonii, dějiny hudby a estetiku na Hudební škole Besedy brněnské (1908–11, 1915–17). Od roku 1905 byl jednatelem hudebního odboru Klubu přátel umění v Brně, pro neshody s Leošem Janáčkem však z funkce odstoupil. Po sňatku s koncertní pěvkyní Marií Hudcovou roku 1907 vystupoval též nezřídka jako její klavírní doprovazeč. Významná byla rovněž Kuncova hudebně kritická činnost v Lidových novinách (od dubna 1902, soustavně publikoval v letech 1909–18 pod značkou –c.), dále v Pelclových Rozhledech (1902–06 pod pseud. K. Jánoš), v Radikálních listech (1902–03), Moravské orlici (1903–06, šifry –a–, N), v Hlasu (1903–04), Moravských rozhledech (1905–07), v Hudební revue (1911–17) aj. Své kritické příspěvky psal nejprve pod názorovým vlivem Leoše Janáčka, během školení u Vítězslava Nováka se z Janáčkova vlivu vymanil a dospěl až k zásadní kritice Janáčkovy Její pastorkyně (1911).
Po vzniku Československé republiky byl Kunc roku 1918 zásluhou Karla Kovařovice přijat do pražského Národního divadla jako korepetitor a kapelník. S orchestrem Národního divadla mj. nastudoval a provedl svoji baladu Stála Kačenka u Dunaja. Již roku 1919 se však vrátil zpět do Brna, kde byl od 1. 9. 1919 jmenován na nově zřízené konzervatoři profesorem pro skladbu, harmonii, kontrapunkt, nauku o formách a instrumentaci. Zároveň byl ustanoven tajemníkem a členem poradního sboru brněnské konzervatoře (1919–20), správcem konzervatoře (1920–23) a ředitelem konzervatoře (1923–45). Z Kuncových žáků na konzervatoři vynikli: Quido Arnoldi, Zdeněk Chalabala, Vilém Steinman, Pavel Haas, Josef Kohout; soukromě se u něj vzdělávali Vilém Petrželka, Emil Axman (instrumentace) a Rudolf Firkušný (harmonie). Neúnavnou organizační a pedagogickou činností se Kuncovi podařilo vybudovat z brněnské konzervatoře hudební učiliště vysoké umělecké úrovně. V souvislosti s působením na konzervatoři byl nucen výrazně omezit svoje skladatelské i hudebně publicistické aktivity. V meziválečném období vykonával rovněž funkci odborného inspektora hudební a dramatické školy pro Slovensko v Bratislavě (1926), byl organizátorem hudebního oddělení Výstavy soudobé kultury v Brně (1928), zkušebním komisařem a místoředitelem pro učitelství hudby a zpěvu na učitelských ústavech a středních školách (1939–42), působil jako člen komisí, porot, delegací aj. Byl jedním ze zakladatelů Klubu moravských skladatelů, v letech 1936–37 jeho místopředsedou, 1938–44 předsedou a od roku 1943 čestným členem. Roku 1921 byl jmenován dopisujícím, 23. 5. 1923 řádným členem České akademie věd a umění, roku 1941 se stal čestným členem Filharmonického spolku Beseda brněnská.
Po roce 1945 pokračoval Kunc ve svém působení na brněnské konzervatoři, 1. 9. 1945 odešel do výslužby. Od 1. 10. 1947 byl jmenován děkanem Hudební fakulty a pověřeným profesorem skladby na Janáčkově akademii múzických umění, kde mu však bylo umožněno setrvat pouze do státního převratu 28. února 1948. Následně nalezl působiště na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity (do roku 1952), kde mj. učil skladatele Zdeňka Zouhara a Antonína Tučapského. Za svou činnost byl Kunc roku 1958 odměněn Cenou osvobození města Brna.