Václav Neumann

Dirigent, houslista, violista, hudební pedagog a organizátor hudebního dění.
Narodil se v rodině úředníka Josefa Neumanna a Idy Neumannové (roz. Kratochvílová, prov. Vinglerová). Mládí prožil na Smíchově. Studoval na reálném gymnáziu v Husově ulici. Od deseti let se učil soukromě hře na housle pod vedením Josefa Micky. Gymnázium v Praze ukončil v roce 1939. V kvintě nebo sextě započal hru ve smyčcovém kvartetu jako druhý houslista (Haydn, Beethoven, Schubert, Dvořák, Smetana). Zásadní hudební inspirací Václava Neumanna byly návštěvy Národního divadla (provedení oper Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka s Václavem Talichem).
Úspěšně vykonal přijímací zkoušku na pražskou konzervatoř (obor dirigování – Metod Doležil, Pavel Dědeček; hra na housle – Josef Micka). Ještě ve válečných letech se Václav Neumann zúčastnil jako posluchač mnoha koncertů České filharmonie, Pražského kvarteta a Ondříčkova kvarteta. Studium dirigování absolvoval koncertem se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK (1945, Jan Václav Hugo Voříšek – Symfonie D dur).
V posledních měsících druhé světové války hrál na violu v karlínském rozhlasovém orchestru pod vedením Františka Dyka a Vlastislava Antonína Viplera. Po roce 1945 příležitostně vystupoval jako dirigent v pražském rozhlasu. 1. září 1945 nastoupil na základě konkurzu ve třídě čekatelů na místo violisty do České filharmonie. Konkurz absolvoval jako vojín základní služby odvelený k Armádnímu uměleckému souboru. Od roku 1946 na žádost Františka Dyka sám orchestr několikrát vedl.
Českou filharmonii poprvé řídil 7. března 1948 jako záskok za nemocného Rafaela Kubelíka na slavnostním koncertu k narozeninám prezidenta Edvarda Beneše (Bohuslav Martinů – Symfonie č. 4). Po odchodu Rafaela Kubelíka do emigrace se stal zástupcem uměleckého šéfa (září 1948) a v roce 1949 náměstkem Karla Šejny. 14. května 1949 poprvé zahajoval Mou vlastí Pražské jaro. Ve stejném roce absolvoval koncertní zájezd po českých a moravských městech (Slovanské tance, Novosvětská symfonie, Má vlast, Taras Bulba). V roce 1949 uskutečnil první zahraniční zájezd (Drážďany, Lipsko, Budapešť). Během tohoto působení premiéroval s Českou filharmonií několik skladeb soudobých autorů (Josef Páleníček, Jaroslav Řídký, Vladimír Sommer, Dmitrij Šostakovič, Alexandr Arutjuňan). V roce 1950 rezignoval na post dirigenta po vyslovení nedůvěry orchestru.
V letech 1950–52 pedagogicky působil na AMU (odborný asistent), kde řídil operní studio. Stal se uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru (1951–54). Dále hostoval u českých i zahraničních orchestrů (Polsko, Německo, Rumunsko). V Drážďanech a Berlíně provedl Mou vlast. Po odchodu z Karlových Varů nastoupil na místo uměleckého ředitele Symfonického orchestru kraje brněnského (1954–56) a poté na místo druhého dirigenta Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK vedle Václava Smetáčka (1956–63). Získal cenu hlavního města Prahy (1962). Působil v Komické opeře v Berlíně jako hostující dirigent (1955/56, 1956/57, 1959/60) a později jako stálý dirigent (1957/58, 1958/59). V Komické opeře nastudoval jako první operu Liška Bystrouška v režii Waltra Felsensteina (30. května 1956). Tato Janáčkova opera zásadně ovlivnila jeho vývoj (213 repríz). Hostoval s ní ve Wiesbadenu a v Paříži. S orchestrem Národního divadla ji nahrál u firmy Supraphon; tento záznam získal Velkou cenu pařížské Académie Charles Cross (1959). Dále provedl v Berlíně Hoffmannovy povídky (také Paříž), Otella (také Moskva, Benátky), Kouzelnou flétnu, Bohému a Fra Diavola. Paralelně působil jako stálý host Drážďanské filharmonie a lipského rozhlasu. V roce 1963 se vrátil do České filharmonie jako druhý dirigent vedle Karla Ančerla. První koncert dirigoval 2. listopadu 1963 v Domě umělců.
V roce 1964 byl jmenován šéfdirigentem lipské opery, ve které nastudoval Káťu Kabanovou v režii Joachima Herze. Dále zde uvedl opery Figarova svatba, Kateřina Izmajlova, Bludný Holanďan, Boris Godunov, Tristan a Isolda a Její pastorkyňa. Zároveň působil dvě sezóny v Drážďanech (Z mrtvého domu). V roce 1964 se po smrti Franze Konwitschného stal generálním hudebním ředitelem lipského Gewandhausorchestru (do 1968), se kterým koncertoval v mnoha evropských státech. S londýnským Královským filharmonickým orchestrem uskutečnil turné po Spojených státech amerických (leden 1968).
Na protest proti okupaci Československa opustil místo generálního hudebního ředitele v Lipsku a nastoupil na post šéfdirigenta České filharmonie po Karlu Ančerlovi, který emigroval do Kanady (1. listopadu 1968). 23. ledna 1969 dirigoval orchestr na tryzně Jana Palacha. S Českou filharmonií od začátku intenzivně koncertoval v mnoha evropských státech i v zámoří (Japonsko, Kanada). Vybíral města, ve kterých mohl s orchestrem koncertovat pravidelně a vytvářet kontinuitu hostování (Berlín, Vídeň, Kodaň, Hamburk, Baden-Baden a další). Do programu zařazoval soudobá díla českých skladatelů v symfonické i operní oblasti (Jiří Pauer, Václav Dobiáš, Luboš Fišer, Svatopluk Havelka, Otmar Mácha, Jan Klusák, Vladimír Sommer, Jan Hanuš a další). Velmi často zařazoval do repertoáru díla Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. V letech 1970–73 působil jako generální hudební ředitel Státní opery ve Stuttgartu, kde nastudoval opery Bludný Holanďan a Fidelio v režii Wielanda Wagnera (vnuk Richarda Wagnera), dále Don Giovanni, Prodaná nevěsta, Rusalka a další. V říjnu 1989 vydal prohlášení, ve kterém protestoval proti diskriminaci některých umělců ve sdělovacích prostředcích. Následoval slavnostní koncert pro Občanské fórum (14. 12. 1989, Ludwig van Beethoven – Symfonie č. 9) a koncert ve svatovítské katedrále na počest volby Václava Havla (29. 12. 1989, Antonín Dvořák – Te Deum). 1. 10. 1990 předal funkci šéfdirigenta Jiřímu Bělohlávkovi. S Českou filharmonií uskutečnil přes tisíc koncertů.