Jaroslav Durych

Prozaik, básník a esejista.
Pocházel z turnovského katolicky orientovaného rodu brusičů drahokamů, jehož členové často byli zvoníky, kostelníky či vůdci procesí. Již raná próza, povídka Jarmark života, naznačila východisko Durychovy tvorby: vyhraněné křesťanské pojetí reality jako součásti božího řádu neovlivnitelného lidskou vůlí. Jeho tvorbu tak charakterizuje slučování zduchovnělé odtažitosti se smyslovostí, jež mnohdy přechází až do polohy vyhroceně erotické a již neustále podněcuje představa smrti a rozkladu. Tato záliba v kontrastech, v níž se projevuje také expresionistická tendence ke groteskním výjevům a vyhroceným situacím lidského života, souzní s kultem baroka: Durychovo barokní vidění se ukazuje v pojetí národních dějin solidarizujícím s protireformací, výrazná je barokizující stylizace jazyková. V Durychových raných básnických dílech se zaujetí barokní tradicí promítlo do ohlasů lidové baladiky (Cikánčina smrt, Balady), později i do sladce smyslné lyrické atmosféry sbírky Panenky. Obrazy bídy a sociální revolty, které jsou součástí pevného božího řádu, se dobovým tendencím poválečné poezie dvacátých let přiblížila sbírka Žebrácké písně. Později se Durychova básnická tvorba orientovala k symbolizující krajinomalbě (Beskydy) a k adoraci zduchovnělého ženství splývajícího autorovi s mariánským kultem.