Břetislav Bakala

Dirigent, skladatel, sbormistr a klavírista.

Základní hudební vzdělání získal v rodném Fryštáku. V letech 1912–15 studoval u Leoše Janáčka na brněnské varhanické škole kompozici. Po vzniku Československa v roce 1918 pokračoval ve studiu dirigování na nově vzniklé brněnské konzervatoři u Františka Neumanna (1919/20), soukromé hodiny klavíru bral u Viléma Kurze. V roce 1919 začal působit jako externí učitel varhanní hry na brněnské varhanické škole. Vzdělávání zakončil studiem mistrovské školy u Janáčka ve školním roce 1922/23.
Bakalův život a tvorba jsou spojeny s Brnem. V letech 1920–25 působil jako korepetitor a kapelník brněnského Národního divadla, od září 1925 do května 1926 byl varhaníkem katedrály ve Filadelfii. Po návratu do vlasti byl v letech 1926–29 v Brně klavíristou a dirigentem orchestru brněnského studia Československého rozhlasu, v letech 1929–31 zastával funkci dirigenta Národního divadla. V roce 1931 se vrátil do Československého rozhlasu; 1. října 1937 se stal šéfdirigentem Sym­fo­nic­ké­ho orchestru brněnského rozhlasu a výrazně zformoval jeho profil a sám zde umělecky dozrál. Paralelně působil od roku 1936 po Ferdinandovi Vachovi jako sbormistr Vachova sboru moravských učitelek, s nímž uskutečnil ročně několik desítek koncertů, premiéroval kompozice zejména moravských skladatelů a nahrával sbory, kantátovou tvorbu (spolu s brněnským Moravanem) a starou českou hudbu; dokumentem této činnosti jsou magnetofonové pásy uložené v archivu brněnského rozhlasu. V letech 1938/39 se stal zakladatelem Symfonického orchestru v Brně a v roce 1940 komorního orchestru. Od roku 1940 pořádal s rozhlasovým orchestrem symfonické koncerty především moravských skladatelů. Od 1. listopadu 1951 byl externím pedagogem pro obor dirigování na Janáčkově akademii múzických umění.
1. ledna 1956 vznikla sloučením roz­hlasového orchestru a Sym­fo­nic­ké­ho orchestru kraje Brněnského Státní filharmonie Brno – Bakala se téhož dne stal jejím uměleckým ředitelem a šéfdirigentem. Spolu s Františkem Jílkem postupně zformoval její interpretační styl, spoluvytvářel její dramaturgii a učinil ji konsolidovaným předním československým orchestrem zaměřeným zejména na novodobý repertoár; zároveň tím vyvrcholila jeho houževnatá snaha o dosažení abonentních symfonických koncertů v Brně. V téže době začal Bakala s natáčením kompletní janáčkovské diskografie. V roce 1957 se Bakala jako šéf brněnské filharmonie dočkal uznání, když mu byl svěřen zahajovací koncert Pražského jara – do té doby výsada pražských orchestrů. Natáčení janáčkovského kompletu nedokončil: na jaře 1958, po návratu z březnového zájezdu do Německé demokratické republiky zemřel.
Bakala proslul zejména jako janáčkovský interpret, je jedním z tvůrců janáčkovské interpretační tradice, velkou část mistrových děl také nahrál. Spolu s Osvaldem Chlubnou dokončil partituru poslední Janáčkovy opery Z mrtvého domu. Coby klavírista poprvé uvedl Zápisník zmizelého (1921), jako dirigent pre­miéro­val Říkadla, Osud (v brněnském rozhlase 1934), Z mrtvého domu (12. dubna 1930) a Dunaj (1948). Bakalova reprodukce Janáčkových děl se pokládala za vzorovou, zároveň však také vzbudila polemiku (už samotný naturel obou umělců byl velmi rozdílný). Upravoval také díla Vladimíra Ambrose a Vítězslava Nováka, s nímž jej pojilo přátelství.
Bakala také často doprovázel na klavír významné interprety, mimo jiné violoncellistu Hanse Kindlera, pěvce Otakara Mařáka nebo svou manželku, pěvkyni Marii Bakalovou.
V roce 1948 byl vyznamenán Cenou osvobození města Brna a v květnu 1954 titulem Zasloužilý umělec. Jako dirigent dosáhl úspěchů také v zahraničí – ve Svazu sovětských socialistických republik (poprvé v roce 1937, 1956), Dánsku (1947), Rumunsku, Bulharsku i Polsku (1955–56) – a přispěl tak k šíření české hudby za hranicemi.
Bakala byl typem rozvážného, disciplinovaného a uměřeného dirigenta přísně ctícího stylové požadavky jednotlivých skladeb, skladatelův zápis a jemnost výrazu; byl jedním z prvních českých rozhlasových dirigentů. Komponovat začal zřejmě v roce 1913, stylově vycházel zejména z Josefa Suka, Vítězslava Nováka a Leoše Janáčka; psal zejména sbory, komorní hudbu, úpravy lidových písní a dva smyčcové kvartety (první nese stopy Sukova vlivu, druhý Janáčkova). S Cyrilem Metodějem Hraz­di­rou, Janem Kuncem, Václavem Kaprálem, Vilémem Petrželkou, Jaroslavem Kvapilem, Osvaldem Chlubnou, Josefem Blatným, Josefem Černíkem, Františkem Míťou Hra­di­lem, Pavlem Haasem, Milanem Haraštou a jinými jej pojí přináležitost k problematické struktuře často označované jako Janáčkova škola, která sehrála významnou roli ve formování specifické moravské hudby.