Bohumír Štědroň

Původem z rozvětvené hudebnické rodiny (otec František, vyškovský kapelník a učitel hudby, uvedl do hudby pět synů a dceru; výrazněji se uplatnili Bohumírovi bratři Vladimír, Miloš a Jan); sám Bohumír rozvinul hudební nadání svých dětí (RNDr. Bohumír, matematik, hudbě se věnuje, nikoli však profesionálně; PhDr. Stanislava, provdaná Střelcová, muzikoložka, působí jako hudební redaktorka v Českém rozhlase, byla iniciátorkou a editorkou sborníku ke 100. výročí narozenin B. Š.); Milošův syn Miloš je muzikologem a skladatelem (má rovněž skladatelsky činného syna Miloše ml.); Janův syn Jiří získal jméno jako zpěvák v oblasti populární hudby, dosud spolupracuje s divadlem Semafor, nejmladší syn Jan, flétnista, je ředitelem Základní umělecké školy Žerotín v Olomouci; jako hudebníci působili či působí i další členové rodu (zejména vnuk, dirigent Jaroslav Kyzlink, syn dcery, anglistky PhDr. Lidie, provdané Kyzlinkové).
 
Bohumír Štědroň maturoval 1924 na gymnáziu v rodišti a začal pracovat jako učitel v Kuchařovicích u Znojma (1924–25, doplňovací maturitu vykonal 1925 na učitelském ústavu v Brně); pak působil jako učitel zpěvu na vyškovském gymnáziu (1925–27). Na brněnské univerzitě studoval dějepis a zeměpis, aprobaci z dějepisu a zeměpisu získal 1929 a tyto předměty vyučoval na brněnských středních školách od 1930. Souběžně se studiem dějepisu a zeměpisu studoval hudební vědu u Vladimíra Helferta; hudební výchově učil 1931–39 na Pedagogické akademii. Vysokoškolskou muzikologickou kariéru začal jako pomocná vědecká síla (1930–32), 1931 absolvoval studijní cestu do Itálie, po dlouhou dobu (1932–38) působil jako Helfertův nehonorovaný asistent (PhDr. 1934 spisem Sólové chrámové kantáty G. B. Bassaniho, habilitoval se rukopisnou prací Chrámová hudba v Brně v XVIII. století (1945), z níž pak části vyšly tiskem). Pedagogická činnost zahrnovala též nehonorované lektorství hudební výchovy (1938–39) a učitelství dějin hudby na brněnské konzervatoři (1939–45 a 1950–52). Po znovuotevření vysokých škol v roce 1945 byl na Filozofické fakultě Masarykovy university v Brně soukromým docentem hudební vědy (pak 1950 zařazen jako odborný asistent), 1955 byl jmenován  docentem, 1963 pak profesorem. Vedle toho působil 1946–51 i na pedagogické fakultě jako pověřený profesor a ředitel semináře hudební výchovy, dále jako externí učitel dějin hudby na Hudební fakultě AMU v Praze (1956–59). V letech 1935–55 byl členem zkušebních komisí pro státní zkoušky z hudby a obdobné funkce pak zastával i v dalších letech.
 
Vedle muzikologické a pedagogické průpravy absolvoval i praktické vzdělání hudebnické. Poté, co získal základní hudební dovednosti a rozvinul své schopnosti v rodinném prostředí, studoval hudební teorii u Josefa Blatného (1925–28) a klavír u Viléma Kurze (1926–29); státní zkoušku ze sborového zpěvu a hry na klavír vykonal 1926 v Praze. Komorní hru pěstoval s bratrem Janem (housle) a příležitostně i Milošem (rovněž housle); koncertovali, nahrávali pro brněnský rozhlas apod., repertoár byl zaměřen zejména na českou barokní a klasicistní hudbu. Sám hrával v rozhlase cembalové koncerty Bendovy, ve Vídni pořídil 1956 nahrávky českých cembalových skladeb. Jako pianista spoluúčinkoval s Moravským kvartetem, Moravským dechovým kvintetem a v brněnském rozhlase nahrál Janáčkovu Moravskou lidovou poesii. Působil jako sbormistr Akademického pěveckého sdružení (1927–32) a Pěveckého sboru Sokola Brno I (s ním získal 1938 tři první ceny v závodech Československé obce sokolské). Uplatňoval se i jako dirigent (ve Vyškově uvedl 1937 poprvé Smetanovu Mou vlast), dirigoval v brněnském i pražském rozhlase a též při přednáškách na Jagellonské univerzitě v Krakově a ve varšavském rozhlase. Svou technicky brilantní a oduševnělou klavírní hru uplatňoval i ve své pedagogické činnosti, která byla – vedle vědeckých, publikačních aktivit – páteří jeho života.
 
Štědroňova kariéra nebyla bezproblémová – ze svého působiště na pedagogické fakultě musel odejít v důsledku poúnorových poměrů a na filozofické fakultě musel začínat jako odborný asistent. Okolnostmi a studijními plány byl zde nucen působit na velmi širokém tematickém poli: přednášel a vedl semináře v rozpětí od hudebně teoretických předmětů (harmonie, kontrapunkt, intonace) přes problematiku notace, organologie, ediční praxe, dějin hudby, pedagogiky až po kritiku a popularizaci. I v oblastech, které mu nebyly nejbližší, dokázal studenty zaujmout a byl pro ně zdrojem podnětů k jejich vlastní práci (třeba na poli české hymnologie) a ochotným konzultantem. Zdůrazňoval význam kantorů a kantorské tradice v dějinném vývoji české hudebnosti, a tuto tradici nejenom vysoce oceňoval, ale i zprostředkovával svým studentům (mimo jiné vyučoval a zkoušel hudební pedagogiku jakožto předmět dávající oprávnění k učitelskému působení absolventů). Této tradici věnoval i své badatelské úsilí: analyzoval postavení hudby ve středoškolských učebnicích dějepisu a výuku na pedagogických akademiích, věnoval se vztahu Komenský a hudba, psal o kantorské výuce zpěvu, popularizoval přínos jednotlivých osobností z této oblasti, připomínal význam hudební výchovy pro hudební kulturu i širší horizont národního života. K důležitým počinům patřila mimo jiné reedice spisu Vladimíra Helferta Základy hudební výchovy na nehudebních školách, jíž vlastně umožnil vstup Helfertových myšlenek do novějších diskusí o hudební výchově.
 
Jako muzikolog-badatel Štědroň po celý život vycházel z odkazu svého učitele Vladimíra Helferta a sám se podílel na vytváření profilu „helfertovské“ brněnské muzikologické školy. I když Jan Racek, Štědroňův generační druh, z Helfertova „dědictví“ získal nejvíce (býval obecně pokládán za Helfertova hlavního pokračovatele, stal se vedoucím Helfertem založeného muzejního pracoviště i katedry, atd.), byl to právě Štědroň, který pro živé pokračování v Helfertově odkazu udělal nejvíce a to hned v několika ohledech. Především připomenutým zaměřením na hudební pedagogiku, dále prací v oblasti hudební lexikografie a badatelským pokračováním v řadě témat, jež Helfert otevřel či pootevřel (Janáček, regionalistika, vztahy různých skladatelů k různým teritoriím a lokalitám, zejména k Moravě a Brnu, atd.). Značnou pozornost věnoval přímo Helfertově osobnosti a dílu. Již v roce 1940, tedy v době, kdy Helfert byl nacisty proskribován, publikoval brožuru Dr. Vladimír Helfert – Přehled práce českého učence (Helfert tento čin výslovně ocenil jako statečný), a později vydával Helfertovy práce v ediční řadě Spisy Vladimíra Helferta, která přinášela i soubory prací dříve časopisecky roztroušených (Vladimír Helfert O české hudbě); tato ediční řada ovšem neobsáhla celé Helfertovo dílo, což nebyla vina Štědroňova. K Helfertovi se vracel stále (napsal i jeho heslo do ČSHS), publicisticky zejména v jubilejním roce Helfertovy smrti roku 1975.
 
Pro práci v oblasti hudební lexikografie byl Štědroň předurčen přímo typologicky svým zaměřením k detailní konkrétní informaci; též proto mu Helfert záhy svěřoval autorské i redakční úkoly na Pazdírkově hudebním slovníku naučném (na jeho druhém, osobním díle). Štědroň pak převzal po Helfertovi redakční zodpovědnost v době rané okupace, kdy ještě slovník sešitově vycházel, a udržoval (spolu s Gracianem Černušákem) myšlenku slovníku naživu i později v době poválečné. Zejména díky Štědroňově houževnatosti (kolem redakce, na níž se podílel s Černušákem a pro hesla týkající se slovenské hudby se Zdenko Nováčkem, soustředil značnou část české muzikologické obce, včetně nejmladší generace, která zde získávala cenné lexikografické zkušenosti pro další projekty) se podařilo v krajně nepříznivých poměrech dílo dokončit a pak vydavatelsky ve dvou svazcích (1963 a 1965) prosadit a zrealizovat. Objemná, po několik desetiletí vznikající publikace vyvolala i kritické hlasy: promítly se do ní interní slabosti české muzikologie (dobová „ideologická“ kritika zevnitř, chybějící pracovní kapacity), ale především dobové politické tlaky („ideologická“ kritika zvenčí), dále obtížně zvládané financování publikace, zdlouhavost přípravy a výroby atd. Jako nedostatky se jevily mimo jiné absence řady českých hudebnických osobností z prostředí dobového exilu a značné části německých hudebnických osobností, dříve působících na našem území; dále neproporčnost v hesláři i ve vypracování jednotlivých hesel, různá jejich kvalita atp. Slovník však patří k největším výkonům české muzikologie a dodnes zůstal stěžejním českým lexikografickým počinem a trvalým zdrojem informací.
  
Štědroňovo zaměření k hudební lexikografii bylo dáno nejenom okolnostmi, ale i jeho sklonem k řešení dílčích problémů a k detailní faktografii, respektem k práci a odkazu i méně výrazných osobností (viz široký záběr slovníku do řad učitelů hudební výchovy, interpretů, publicistů, nakladatelů, organizátorů), kteří spolu s množstvím institucí a organizací atp. spoluutvářejí národní hudební život; tím byl dán výrazně sociologizují ráz slovníku. Do dalších projektů, které tak či onak pokračovaly v tradici brněnské hudební lexikografie, se později nezapojil, ale snažil se o aktualizaci ČSHS hesly, jež zveřejňoval časopisecky (Hudební nástroje, Program SDB, Estetická výchova).
 
Ve své muzikologické práci všeho druhu vycházel z tradic pozitivistické a sociologizující historiografie. Věnoval se převážně studiu drobných konkrétních jevů hudebního života a hudební kultury, v nichž bylo patrno sepětí vlastní hudební tvorby se životem společnosti, která ji produkovala a potřebovala. Svědčí o tom práce o institucích typu literátská bratrstva, městští hudebníci, kantoři atp., o jednotlivých hudebnících a hudebnických organizacích, množství jubilejních a jiných portrétů a nekrologů, různé bibliografické soupisy a množství edičních počinů, předmluvy k notám a knihám, stati osvětlující hudební minulost jednotlivých regionů a lokalit (jsou věnovány především Moravě a hlavně rodnému Vyškovsku; tím se Štědroň stal výrazným průkopníkem a představitelem  moderní české hudební regionalistiky). Větší samostatné, knižní syntetické práce publikoval až později (Zur Genesis von Leoš Janáčeks Oper Jenůfa, 1968, a Leoš Janáček – K jeho lidskému a syntetickému profilu, 1976).
 
Sklon k přesnému vymezení dílčího úkolu a také snaha vyhovět konkrétní společenské objednávce (příspěvek do sborníku, časopisu, novin, edice, rozhlasový pořad atp.) směrovaly Štědroně  k řešení úkolů rozkládajících se v oblastech badatelství, výzkumu, popularizace, osvěty, jejichž hranice neviděl jako pevné; muzikologii totiž chápal především jako službu hudební kultuře. Tato práce v širokém tematickém i žánrovém rozpětí se soustřeďovala na český terén a jen výjimečně přesahovala do hudby jiných národů. Činnost hudebně kritická byla vymezena vázaností na Brno a jeho hudební život resp. potřeby: psal často (do novin i časopisů) ve věcném slohu o operním a koncertním dění, věnoval pozornost i drobnějším událostem (koncerty amatérských sborů, jubilejní večery atp.), zasazoval se zejména o dílo Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka a o práce moravských resp. brněnských autorů. Vyvíjel též značnou činnost přednáškovou, osvětovou, občas i uměleckou, zejména v pozdějších letech se aktivně zúčastňoval různých (i mezinárodních) konferencí apod., aktivně pracoval v hudebnických organizacích. Inicioval například založení Společnosti Vítězslava Nováka při České hudební společnosti (1980).