Iša Krejčí

Iša Krejčí byl synem významného filosofa Františka Krejčího. Díky sňatku sestry Hany se stal příbuzným malíře Emila Filly. Po maturitě na akademickém gymnáziu (1923) studoval v letech 1923–27 na Karlově universitě historii, hudební vědu a estetiku. V této době prohloubil svůj zájem o dílo Bedřicha Smetany. Paralelně navštěvoval pražskou konzervatoř, kde byl v kompozici žákem Karla Boleslava Jiráka, v klavíru Albína Šímy a v dirigování Pavla Dědečka. Poté studoval na mistrovské škole dirigování u Václava Talicha a kompozici u Vítězslava Nováka (1927–28).

Krejčí vyvíjel od počátku 30. let rozsáhlou činnost organizační, dramaturgickou a dirigentskou. Patřil k zakládajícím členům skupiny Mánesa, která se orientovala především na soudobou francouzskou hudbu (první společný koncert se uskutečnil 26. 1. 1933). Jako dirigent propagoval vedle francouzských autorů též dílo Igora Stravinského. Po studiích nastoupil jako korepetitor v opeře Slovenského národního divadla, kde setrval do roku 1932. Následující dva roky (1933–34) strávil jako volontér v opeře Národního divadla v Praze. 1934–45 pracoval v pražském rozhlase jako hudební režisér a dirigent. Paralelně řídil Orchestrální sdružení (1936–45), s nímž provedl mj. Smetanovu Mou vlast (1942) nebo Fibichovu trilogii Hippodamie (1943–44) ve Vinohradském a Karlínském divadle. Za okupace řídil též Sdružení pro soudobou hudbu. 1946 byl jmenován členem České akademie věd a umění.

V roce 1945 nastoupil jako umělecký ředitel a dirigent opery v Olomouci, kde setrval do roku 1958. Jeho vedení se vyznačovalo dramaturgickou průbojností, např. prováděním soudobých novinek. Roku 1959 přešel jako dramaturg do pražského Národního divadla, kde nastudoval mj. Pauerovu Zuzanu Vojířovou (1959) nebo Auberovu Němou z Portici (ve Státní opeře). V letech 1964–65 působil v opeře v Českých Budějovicích.

Slohovým základem se Išovi Krejčímu stal neoklasicismus. Vedle vlivu Igora Stravinského, Pařížské šestky a Bedřicha Smetany je tu největším vzorem Wolfgang Amadeus Mozart. Velký zájem o Mozarta se projevil u Krejčího zejména poté, co 1917 poznal Kouzelnou flétnu. Od počátku usiloval o formální i obsahovou vyrovnanost, přehlednost, pevnou a logickou stavbu. K těmto prvkům se přidává půvab a humor ve výrazu, později pak zpěvnost blížící se lidové písni. Zmíněné tendence jsou patrné zejména v komorní instrumentální tvorbě, kde již rané Divertimento „Kasace“ (1925) naznačilo uvedenou stylovou linii.

Druhým, protikladným prvkem Krejčího tvorby je tendence k meditativnosti, filosofičnosti a citové hloubce. V instrumentální tvorbě je příznačná pro pomalé věty, které vytvářejí kontrast k temperamentním větám rychlým. Ve vokálních a jevištních dílech se obrací k duchovní lyrice (např. Duchovní písně pro alt, 1931, Pět písní na texty Jana Ámose Komenského, 1938), antice (Antigona, 1933, Antické motivy, 1936) a k poezii českých básníků – včetně poezie sociální (Karel Hynek Mácha, František Ladislav Čelakovský, Jan Neruda, Josef Václav Sládek, Jiří Wolker, František Halas, Stanislav Kostka Neumann). Z jevištních děl zaslouží pozornost – vedle opery Antigona podle Sofoklovy tragédie – zejména osobitá buffa na Shakespearův námět Pozdvižení v Efesu (1953). Naopak historická opera Temno podle Jiráska, na níž autor začal pracovat během okupace, zůstala nedokončena.

V období po roce 1945 roste u Krejčího zájem o větší cyklické formy, odvážněji experimentuje s harmonií a propracovává rytmiku. Stále však zůstává na poli diatoniky a klasicky symetrické formální struktury.

Krejčí byl též hojně činný na poli literárním a kritickém. Jeho stati, podložené historickým a muzikologickým vzděláním, vynikají bystrostí úsudku. Publikoval v různých periodikách, např. Listy hudební matice, Tempo, Klíč, Hudební věstník, Auftakt, Rytmus, Hudební rozhledy aj.