Ladislav Černý

Na pražské konzervatoři studoval (1906–12) hru na housle u Ferdinanda Lachnera a Jindřicha Bastaře a komorní hru u Františka Spilky. Během vojenské služby (1912–18) byl přijat na místo 2. koncertního mistra houslí v České filharmonii (1916–18). Roku 1919 byl přijat do operního orchestru v Lublani, ale nikoliv jako koncertní mistr houslové sekce, jak očekával, nýbrž jako sólový violista. V Lublani též vyučoval na škole družstva Glasbena matica (Hudební matice), která byla transformována na konzervatoř (1919) a v roce 1920, už jako violista, byl s bratry Richardem a Ladislavem Zikovými a Karlem Sancinem spoluzakladatelem smyčcového kvarteta, nazvaným zprvu Zikovo, poté Československé Zikovo, a od roku 1929 Pražské kvarteto (pouze v letech 1943–44 Černého kvarteto). Do Prahy se Ladislav Černý vrátil roku 1921 jako violista tohoto kvarteta a zůstal jím až do ukončení jeho činnosti v roce 1966, zatímco hráči ostatních nástrojů se několikrát vyměnili. Ladislav Černý se stal postupně udržovatelem existence a vynikající úrovně souboru a také neoficiálním učitelem svých spoluhráčů.
Ladislav Černý jako průkopník sólové hry na violu v tehdejším Československu mnohokrát provedl sólový part Berliozova Harolda v Itálii a další skladby světového repertoáru. Paul Hindemith, s nímž se spřátelil na festivalu soudobé hudby v Donaueschingenu 1922, mu věnoval svou Sonátu pro sólovou violu č. 1. Zejména od roku 1966 se Ladislav Černý intenzivně věnoval provádění českých novinek včetně technicky avantgardních (Miroslav Krejčí, Pavel Bořkovec, Alois Hába, Iša Krejčí, Jindřich Feld, Jiří Jaroch, Jiří Matys, Josef Matěj, Jan Kapr, Jan Tausinger a jiní), z nichž některé byly psány z jeho podnětu a byly mu věnovány. Někteří skladatelé, jako Jan Tausinger s ním své skladby konzultovali. Černého hra vynikala virtuozitou techniky, temperamentem, výrazností i krásou a nosností tónu. V rámci hlubokého studia skladby někdy provedl i přes nesouhlas autora zásahy ve prospěch její působivosti.
V letech 1940–52 vyučoval hru na violu a komorní hru na pražské konzervatoři, zprvu jako výpomocný učitel, od roku 1945 jako profesor (7. dubna 1948 podle rozhodnutí Akčního výboru byl z této funkce odvolán, nastoupil opět 17. dubna 1948), působil zde příležitostně i jako dirigent (v osobním spise je poděkování za dirigentské vystoupení s orchestrem Pražské konzervatoře v Domě umělců z roku 1953), na hudební fakultě Akademie múzických umění vyučoval tytéž obory od roku 1946, v letech 1952–58 jako docent, později, jako externí pedagog této školy, přesouval výuku pro zhoršující se pohyblivost nohou postupně do svého bytu, který se stal místem významných uměleckých setkání. K jeho nesčetným žákům patřili nejen violisté Lubomír Malý, Karel Řehák a Karel Doležal, ale (v oboru komorní hry) také violoncellista Václav Jírovec, houslisté Břetislav Novotný, Josef Vlach a Petr Messiereur, Czapáryho kvarteto, Doležalovo kvarteto a další, z nichž klavíristka Jarmila Kozderková se stala jeho doprovázečkou. Hru na housle studoval u Ladislava Černého mimo jiné Josef Micka a Milan Škampa, později violista Smetanova kvarteta. V roce 1955 byl Ladislav Černý jmenován zasloužilým a v roce 1971 národním umělcem.